Jedním z hlavních témat papeže Benedikta XVI. byl soulad víry a rozumu, a nejen to, nýbrž i závislost lidského rozumu na stvořitelském Rozumu Božím neboli Logu. Nejde totiž pouze o to, že víra rozumu neodporuje, jako by tyto dvě věci byly srovnatelnými partnery na stejné úrovni. Lidský rozum je však spíše omezeným a omylným světlem, které vyvěrá z prvotního, všeobjímajícího světla od Boha, jenž je zároveň zdrojem života, lásky, svobody a moudrosti.

Lidé proto mohou být doopravdy rozumní a svobodní jen tehdy, když svůj intelekt a vůli podrobí tomuto světlu a žijí v jeho záři. Víra v Boží zjevení zahrnuje a pozvedá všechny funkce rozumu. Bez tohoto světla jsou lidé odsouzeni k temnotám svévole, smršti iracionálních pudů a nakonec k šílenství nihilismu.

Jinak řečeno, jestliže ve víře nepřijmeme Boží zjevení, které přirozené světlo našeho myšlení očišťuje a pozvedá, je náš vlastní rozum předurčen být sám sobě zkázou. Odmítnutím či opuštěním víry podkopáváme rozum u samotného zdroje. Ti, kdo se namáhají, aby vyčistili prostor své mysli, a domnívají se, že ve vědecké a technické zdatnosti naleznou jakousi sekulární spásu, si nakonec sami na sobě ověří vážná slova našeho Pána Ježíše Krista o démonovi, který nalezne svůj dům „prázdný, vymetený a vyzdobený“, přibere si k sobě „jiných sedm duchů, horších, než je sám, i vejdou a přebývají tam“ (Mt 12,43-45).

Historii vytvářejí svobodné lidské bytosti pod pohledem svrchovaně svobodného Boha, a proto se dějiny nedrží striktního a neměnného vzorce. Temné noci lidských dějin, období invazí, válek, moru, vzpoury mohou trvat mnohem déle než zima v přírodě a dlouhé dny náboženské horlivosti a kulturního rozkvětu mohou plynout dlouho s výjimečnou krásou, avšak v každém případě dříve nebo později den vystřídá noc a noc přejde v den. Neexistuje trvalý den ani nekonečná noc. Věčný den je vlastností nebe, věčná noc pekla.

C. S. Lewis napsal: „Jedním z nejnebezpečnějších omylů je to, že civilizace musí automaticky růst a šířit se. Dějiny nás učí opak: civilizace je vzácnost, jíž je obtížné dosáhnout a snadno se ztrácí. Normální stav lidstva je barbarství, tak jako normálním povrchem planety je slaná voda. Souš se jeví velká v naší představivosti a civilizace v dějepisných knihách jen proto, že moře a divošství jsou pro nás méně zajímavé.“

Lidé obeznámení s novověkými dějinami Církve – pro něž, jak doložil Roberto de Mattei, jsou v mnoha směrech charakteristické tři symbolické letopočty, 1517 (počátek protestantské vzpoury), 1717 (založení první zednářské lóže) a 1917 (bolševická revoluce) – mohou pozorovat stále se prodlužující, sestupující temnotu, která zakrývá krásu Kristovy Snoubenky na zemi, jako by ji měla nakonec zadusit.

Jednou mi přítel, s nímž jsem jel v autě, řekl: „Víš, za tohoto pontifikátu je vážně těžké poznat, jak se má člověk chovat před dětmi. Tím chci říct, že se nedá pořád předstírat, že s papežem Františkem je všechno v pořádku. Děti jsou chytré a leccos zaslechnou. Ptají se. Vědí, že se děje něco divného. Když jsme se onehdy modlili růženec, řekl jsem, že se pomodlíme ,na dobré úmysly papežeʼ. Ale i to mým starším dětem přišlo zvláštní. Znamená to, že papež má i špatné úmysly? Odpověď je docela evidentní: ano, některé jeho úmysly, jak je Vatikán prezentuje ve svých pravidelných krátkých videích, se zdají velice špatné. Co máme tedy dělat, když chceme získat plnomocné odpustky, k nimž se modlitba na úmysly papeže vyžaduje?“

1. dubna 2022 uplnyne 100 let od bolestné smrti našeho posledního českého krále a císaře bl. Karla I. Rakouského. Své utrpení, jak je zdokumentováno, obětoval také za náš národ. Přinášíme úryvek z knihy Novéna k blahoslavenému Karlovi Rakouskému, který popisuje závěr života tohoto světce.

Karel se pod vlivem událostí koncem roku 1918 a ve snaze zachovat pokojný průběh dění nejdříve vzdal účasti na řízení státních záležitostí, poté byl nucen se odstěhovat se svou rodinou z Vídně do Eckartsau; tam císařova rodina zpočátku hodně strádala. Přesto 31. prosince 1918 dal zpívat Te Deum jako poděkování za všechno, co rok 1918 přinesl. Na návrh, aby od toho upustil, odpověděl, že v tomto roce obdržel mnoho milostí, za které musí poděkovat. A všem, kteří se udiveně ptali, o jaké milosti se jednalo, Karel odpověděl: „Tento rok byl tvrdý, ale mohl být ještě mnohem horší. Nemůžeme z Boží ruky přijímat jen dobré, nýbrž musíme být vděční za všechno ostatní, ať je to jakkoliv těžké a bolestné. Nepřinesl snad tento rok tak dlouho toužebně očekávaný konec války? A za mír je každá oběť a každé odříkání oprávněná a levná cena." Karel musel opustit i svou rakouskou vlast, kde byl jeho život i život jeho rodiny v nebezpečí.

Tři portugalští pasáčci před sto lety měli vidění pekla, které bylo tak strašlivé, že si mysleli, že zemřou. Viděli veliké moře hřmícího ohně, do něhož se nořili démoni a nesčetné duše, které se v životě protivily Bohu a Jeho cestám. Duše zatracenců byly jako doruda rozžhavené uhlíky, které měly lidskou podobu, a vycházely z nich spalující plameny. Ječely a úpěly, stravovány bolestí a zoufalstvím.

Tuto děsivou vizi pekla dětem ukázala Panna Maria a řekla, že tam „jdou duše ubohých hříšníků“. Dodala, že „kvůli hříchům těla přichází do pekla více duší než z jakéhokoli jiného důvodu“.

Hříchy těla křesťané vždy chápali jako skutky zneužívající a nesprávně používající Boží dar sexuality. Bůh stvořil sexuální vztah jako vztah muže a ženy vzájemně spojených ve věrném, výhradním, trvalém a životadárném manželském svazku. Mezi hříchy proti daru sexuality patří antikoncepce, cizoložství, smilstvo, prostituce, pornografie, neslušné oblékání, masturbace, homosexualita. Některé hříchy těla vyvolávají další těžké hříchy, např. potrat, a mohou vést k nevěře, rozpadu manželství a rozvodu.

A ještě hůře, hříchy těla ničí vztah člověka k Bohu, neboť zvolí-li si je hříšník, odmítá tím Boží plán se sexualitou a tím v konečném důsledku Boha samotného. Možná jde do pekla víc duší kvůli sexuálním hříchům než z jiného důvodu právě proto, že je tak snadné do nich upadnout, zejména v dnešní kultuře, kde se sex glorifikuje jako hlavní zdroj lidského štěstí.

V roce 1997 jsem při obhlížení knihkupectví narazil na knihu, která mě šokovala a vyděsila. Feministická teoložka v ní tvrdila, že dva největší „kříže“, které dnes musejí nést katoličky, jsou – jak jistě uhádnete – odpor Katolické církve proti svěcení žen a proti potratu. Stěží jsem mohl uvěřit tomu, že rouhání dosáhlo takovéto úrovně, ale smysly mě neklamaly, ani nešlo o noční můru, jak bych si byl přál. Nedlouho poté mi někdo vyprávěl o jisté Kanaďance, která o potratu mluvila jako o „svátosti“. Takové zneužití jazyka je doslova luciferské. Na hříchu, ničení života a sebedestrukci není opravdu nic posvátného ani posvěcujícího, stejně jako na ďáblu po jeho vzpouře není nic krásného. Svátosti člověku přinášejí život. Potrat je správnější nazvat antisvátostí par excellence, protože nenarozeného člověka zbavuje příležitosti zrození k životu přirozenému i nadpřirozenému.

„Ďábel je opice Boží,“ říká staré rčení. Ďábel vskutku má organizované náboženství – organizované přinejmenším natolik, aby nepřátele Kristovy seskupovalo do nejpevnějších a nejefektivnějších politických, psychologických i kulturních struktur, jaké si jeho nadlidská inteligence dokáže vymyslet. Ďáblova „církev“ paroduje všechno, co činí Katolická církev, a v této parodii nacházíme vysvětlení pro rouhání, o němž jsme se zmínili výše. Použití slov „kříž“ a „svátost“ v nich není ničím menším než útokem na samotnou Boží svatost a milosrdenství.

Biskup Athanasius Schneider žádá o modlitby za zasvěcení Ruska Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, k němuž má dojít 25. března. Vyzývá všechny, kdo mohou, ať se každý den modlí, aby papež splnil prosbu Panny Marie z Fatimy.

Se svatopostní dobou jsou nerozlučně spojeny pobožnosti křížové cesty. Účastí na nich získává věřící katolík odpustky. Pokud ale nemůže být na této pobožnosti přítomen, nic nebrání, aby si udělal dle časových možností křížovou cestu sám. Jednotlivá zastavení nabízejí mnoho zamyšlení k současnému životu a k morální situaci dneška. Chceme se proto o ně podělit s ostatními.

Jen si dovolíme ještě malou připomínku. Při modlitbě k jednotlivým zastavením „Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste…“ je teologicky přesnější používat starý výraz „a dobrořečíme Ti….“ místo současného „a děkujeme Ti…“, jak čteme v pokoncilních kancionálech. Božský Spasitel přinesl totiž pro nás tu nejvyšší oběť vlastního života, navíc za strašlivého utrpení. K tomu pouhá slova díků jsou naprosto nedostatečná, neboť týmiž slovy vyjadřujeme vděčnost i za sebenepatrnější službičku, která nic nestojí, např. dání přednosti ve dveřích. Dobrořečení naproti tomu znamená dle významu samotného slovního spojení závazek, že budu vždycky o Ježíši Kristu mluvit jen to nejlepší, že jej budu neustále chválit a velebit, jak je dobrý – a to už je mnohem vyšší kategorie.

Nyní k jednotlivým zastavením křížové cesty:

Pilát odsuzuje Pána k smrti

Bůh stojí před světským soudem. On, bezhříšný a nevinný, je souzen masovým vrahem Pilátem, který, jak víme z evangelia (Luk 13,1), dal povraždit zástupy při rituální oběti. Věčné dobro tady stojí před soudem zla.