Za komunistických dob jsme byli zahlcováni tvrzeními, že prý „Katolická církev byla spojencem vykořisťovatelských tříd a podílela se na sociálním útisku chudých…“, dále že prý „obhajovala kapitalistické vykořisťování a stála na straně bohatých…“.

Jaká je pravda? Víme jedno: V důsledku dědičného hříchu našich prarodičů v ráji nelze předpokládat vznik dokonale spravedlivé společnosti, kde by neexistovaly křivdy nejrůznějšího druhu. Kdykoliv se někdo pokusil takový stát vybudovat, skončilo to pokaždé krvavou hrůzovládou, dokladem v novověku jsou koncem 18. století jakobínská diktatura za Francouzské revoluce nebo ve 20. století komunistická a nacistická totalita se svými hekatombami nevinných lidských životů, dnešní neomarxistický globalismus a enviromentalismus (falešný zápas za lepší životní prostředí) směřuje rovněž ke krvavé totalitě, jak napovídá současný sanitární teror kvůli podvodné pandemii covidu. Katolická nauka proto pokládá každou ideu a každý pokus vytvořit zde na zemi ještě před příchodem Ježíše Krista k poslednímu soudu dokonale spravedlivý systém za nerealizovatelnou utopii, která může v konkrétní praxi být pro člověka velice nebezpečná, neboť dává příležitost zločineckým individuím typu Robespierra, Lenina, Trockého, Stalina, Hitlera, Maa, dnes Gatese a Schwaba aj.

To však neznamená, že se máme jako katolíci vůči konkrétním křivdám a nespravedlnostem chovat pasivně, to by bylo v rozporu s Kristovým přikázáním lásky k bližnímu. Církevní autority se vždycky vyjadřovaly ve prospěch těch nejslabších a nejchudších. Ve starověku bránily čerstvě narozené a také nenarozené děti proti údajnému „právu“ otců usmrtit je, když jim překážely, prosadily zákonné ustanovení, že otrok je člověk na stejné úrovni s jeho pánem a proto nesmí být beztrestně zabit nebo v případě nemoci a stáří ponechán bez pomoci, rovněž tak se mnoho papežů a biskupů vyslovovalo proti útisku chudých bohatými, nejostřeji sv. Jan Zlatoústý.

Poselství Panny Marie dětem Santosovým a Martovým ve Fatimě r. 1917 nelze pochopit bez celkového obrazu tehdejších poměrů v Portugalsku. Svobodní zednáři provedli státní převrat, král Manuel II. uprchl, země se stala republikou. Jezuité byli vyhnáni ze země, kláštery ostatních řeholí se postupně rušily, zfanatizovaná luza ve městech se dopouštěla fyzických útoků proti katolickým kněžím, došlo k četným zraněním, někteří duchovní byli i zabiti. Papež sv. Pius X. vydal r. 1911 proti pronásledování Církve v Portugalsku encykliku „Iam dudum“. Velmistr lisabonské lóže Magalhaes se chlubil: „Za 10 měsíců se nám podařilo to, co se jiným nepodařilo za mnoho let: vyhnali jsme jezuity, zlikvidovali náboženské spolky, zavedli rozvody a oddělili Církev od státu…“

Po r. 1914 teror ustal, nicméně premiér, svobodný zednář Alfonso Costa, zavedl tvrdý administrativní útlak Katolické církve. Sebevědomě a chvástavě prohlásil, že během jedné generace Církev v Portugalsku úplně zlikviduje.

V takové atmosféře se zjevila Lucii, Jacintě a Franciskovi Matka Boží. Jsou na velkém omylu ti, kdo tvrdí, že Panna Maria ve fatimských zjeveních údajně lidi „straší“. Nikoliv, v ovzduší pronásledování portugalské církve, kdy mnoho katolíků se bálo otevřeně ji vyznávat, a četní z nich byli antiklerikální propagandou znejistěni a zmateni, přichází Nejsvětější Panna, aby věřící povzbudila, dodala jim naději a ujistila je, že nevěří bájím a omylům, nýbrž prokázané a zaručené pravdě. Fatimské poselství je proto ve skutečnosti poselstvím naděje věrným portugalským katolíkům – a nejen jim, nýbrž potažmo veškeré církvi a celému světu. Panna Maria nabízí východisko všem, kteří vidí daný stav lidstva jako katastrofální: modlitbu, zejména sv. růžence, pokání a snahu o dobrý křesťanský život.

Při sledování servility většiny hodnostářů Katolické církve vůči dnešnímu covidovému a vakcinačnímu diktátu je nutno se ptát: Bylo tomu tak i v minulosti, nebo jde pouze o fenomén současného tzv. aggiornamenta (doslova „zdnešnění“) vyhlášeného papežem Janem XXIII. v předvečer II. vatikánského koncilu?

Politologie v anglosaském prostředí činí zajímavý rozdíl mezi pojmy peacebuilding a pacification. První z nich znamená budování míru a vztahuje se k procesu, který usiluje o dosažení míru pomocí dialogu mezi aktéry konfliktu. V druhém případě se k míru naopak dospívá donucovací vojenskou akcí, která účastníky hrozbou násilných represálií přiměje přestat vznášet požadavky.

Toto schéma lze aplikovat i na interpretaci toho, co se v posledních letech událo v Církvi v souvislosti s tradiční mší svatou. Konflikt, který se rozvíjel již od okamžiku promulgace nového misálu papežem Pavlem VI., se téměř vyřešil s motu proprio Summorum pontificum Benedikta XVI., který se tak stal „mírotvůrcem“. Překvapivým vydáním Traditiones custodes před několika týdny papež František nejen vyhodil do vzduchu dialog a mír, jehož bylo ve věci liturgie dosaženo, nýbrž stal se pacifikátorem v anglosaském smyslu slova: někým, kdo mír vnucuje silou a těm, kdo se s jeho plány nesmíří, vyhrožuje tresty.

Většina těch, kdo církevní a liturgickou situaci analyzují, například kardinál Müller, kardinál Burke, Mons. Rob Mutsaerts či P. Guillaume de Tanouärn, to chápou právě takto a docházejí k závěru, že Traditiones custodes (TC) je v zásadě dokumentem hluboce antipastoračním, který vytváří rozdělení a opět otevírá bolestný konflikt, jenž mnoha věřícím působí velké utrpení. To je bezpochyby nejdůležitější charakteristika posledního motu proprio, možná ale nebude nejzávažnější vzhledem k tomu, že z teologického hlediska TC demontuje konstrukci, již zbudoval Benedikt XVI., a vytváří ožehavý problém, který se stává neřešitelným.

Lockdowny a další omezení v rámci proticovidových opatření vlád zasáhly také výraznou měrou náboženský život a Církev. Právem lze mluvit o „covidové perzekuci“. Jenže ta by nebyla možná a myslitelná bez dřívějších „předcovidových“ podkladů, bez pronásledování ještě před epidemií covidu. 21. století se vyznačuje jeho nárůstem, jak potvrzují i zprávy nadnárodních organizací zabývajících se touto problematikou.

Komunistické státy

Dvě komunistické diktatury uplatňují dnes krvavé represe vůči křesťanům. Na prvním místě Severní Korea, kde jsou jakékoliv náboženské obřady zakázány a je přikázán pouze státní kult komunistické strany a jejího vůdce Kim Čong una. Křesťané za vyznání své víry jsou odváženi do koncentračních vyhlazovacích táborů, které málokdo přežije. O pravé podstatě severokorejského režimu vypovídá svědectví jedné katoličky, jíž se složitou cestou podařilo dostat za hranice. Vyprávěla, že když byla školou povinným dítětem, tak jí doma rodiče večer předčítali z Písma sv. Ve škole žákům jednou učitel rozdal papíry a řekl: „Děti, zahrajeme si takovou hru, ale rodiče o tom nesmějí vědět, bude to pro ně překvapení, proto jim nic neříkejte. Napište na papír, co večer doma před spaním čtou a podepište se.“ Hrdinka příběhu, aniž něco zlého tušila, napsala, že rodiče čtou bibli. Tentýž den večer vtrhli do jejich bytu tajní policisté, při domovní prohlídce Písmo sv. skutečně našli, otce i matku zatkli a dívce řekli: „Teď už své rodiče nikdy v životě neuvidíš.“ Dali ji do dětského domova, kde jí vymývali mozek, ona si ale přesto uchovala zbytky víry rodičů ve svém srdci a po dosažení dospělosti nalezla cestu k emigraci.