Friedrich Nietzsche hovořil o „přehodnocení všech hodnot“: o převrácení pojmů dobra a zla v naší postkřesťanské době. Co se dřív považovalo za dobro – pokora, sebezápor, poslušnost, láska k chudým a k chudobě, vyhlížení onoho světa – to se v tomto systému pokládá za zlo, a co se hodnotilo jako zlé – násilné prosazování vlastní vůle, hovění svým žádostem, deptání slabých, potlačování myšlenek na věčnost, život jen pro přítomný okamžik – je nyní ctností. Übermensch či Superman jsou přesným opakem křesťanského světce.

Jak dokazuje zvěrstvo potratu, Nietzscheův názor v sekulární společnosti na Západě převládá. Ale nepronikla jemnější podoba tohoto „přehodnocení všech hodnot“ i do samotného křesťanstva včetně Katolické církve, která se po tolik staletí zdála neoblomně odporovat jakémukoli kompromisu s modernitou a s duchem ateismu? V uplynulých třiceti letech svého života (to znamená v době, kdy jsem byl skutečně uvědomělým katolíkem snažícím se žít v souladu se svou vírou) si stále častěji všímám trendu, který si bezpochyby zaslouží označení „nietzscheovský“.

Jestliže má člověk například výhrady k tomu, že nějaká myšlenka nebo praxe je protestantská, pravděpodobně bude odmítnut jako „antiekumenický“. Tímto způsobem vágní ekumenismus jakožto měřítko, je-li někdo křesťanem, vytlačil některá dogmata de fide. „Nevěřím v dogma, věřím v lásku,“ pravila jednou jedna řeholnice v civilu jednomu knězi-průvodci turistů.

Namítnete-li, že nějaký liturgický zlozvyk či názor odporuje Tridentskému koncilu nebo jinému rozhodnutí magisteria, pravděpodobně vás umlčí, protože jste „ustrnul v minulosti“ nebo „nejste v souladu s koncilem“ – míněno samozřejmě Druhý Vatikánský Superkoncil, v jehož jménu lze ignorovat či popírat všechny předchozí. Poslušnost pokladu víry v její celistvosti a tradici Církve s veškerou její přijatou bohatostí, nahradila nová forma konciliarismu. „To je předkoncilní,“ měla ve zvyku vyštěknout jedna obtížná postarší řeholnice na jistého kněze, kdykoli zmínil nauku Církve.

Nedávno jsem v článku kritizoval moderní praxi lektorů jako protestantskou a pelagiánskou.¹ Reakce dnešních progresistů (to jest mainstreamové Církve) by nepochybně zněla: „No a co? S protestanty jsme kámoši a o obskurní starověké hereze se v našich osvícených časech nestaráme. Jediné, na čem záleží, je aktivní účast.“ Jednou špatně pochopenou frází je možno smést ze stolu pět, deset, patnáct století katolicismu. Pozoruhodné je, že ani církevní představitelé, kteří termín „pelagianismus“ nadhazují, evidentně nejsou schopni vidět jeho nejdynamičtější symboly a sílící praktiky, které mají pod nosem.

Náš Pán učil, že rozvést se a vzít si někoho jiného znamená dopustit se cizoložství, což je smrtelný hřích; ale řekněte to dnes a verbálními kameny vás téměř ukamenují: „rigidní, posuzuje, nemilosrdný, nevstřícný, farizejský.“ Nezáleží na tom, že farizeové rozvod schvalovali a velká pravidla ohýbali, zatímco malá přísně vynucovali. Dějiny ani logika dnes nikoho nezajímají. I to je pro „nové paradigma“ zásadní: vypovězení historie a oslabení logiky.

Takové příklady bychom mohli rozmnožovat ad nauseam. Všechny směřují k jednomu: to, co bývalo pravověrností, se dnes pokládá za herezi, a dřívější hereze se dnes považuje za pravověrnost. Přehodnocení všech hodnot.

V dějinách Katolické církve stojíme na křižovatce. Můžeme to nazvat nejhlubším dnem encykliky Pascendi Dominici gregis – okamžikem, kdy dochází k pokusu, ne-li v teorii, pak jistě v praxi, nahradit nauku sv. Pia X. jejím diametrálním opakem. Sv. Pius X. definoval modernismus jako „syntézu všech herezí“. Pro mnoho dnešních církevních představitelů i lidí v kostelních lavicích je však „syntézou všech herezí“ pravověrnost a modernismus je prostě a jednoduše katolickou vírou. I v takzvaných konzervativních kruzích se dnes ve skutečnosti stává módou nálepkovat katolíky, kteří zastávají a učí to, co v Katechismu katolické církve učí i Jan Pavel II., jako „fundamentalisty“.

Přehodnocení či občas možná prostě ztrátu všech hodnotu uvidíme, když prozkoumáme populární teology naší doby. Vyloženě bizarní trojiční teologie Hanse Urse von Balthasara se nedá žádným způsobem smířit s pravověrnou trinitární teologií Církve.² Biskup Robert Barron, který se inspiroval jinou Balthasarovou novotou, se domnívá, že může seriózně tvrdit, že všichni lidé budou možná spaseni – což je názor, s nímž nesouhlasil náš Pán v evangeliu, Panna Maria ve Fatimě a celá křesťanská tradice až do Druhého vatikánského koncilu. Standardní „light” verze kristologie má málo společného s kristologií, kterou formulovalo a za velmi vysokou cenu bránilo mnoho církevních otců, např. sv. Athanasius a sv. Cyril Alexandrijský. V porovnání s mariologií sv. Alfonse nebo sv. Ludvíka z Montfortu ta naše buď neexistuje, nebo je sentimentální či zjednodušující. Katolickou sociální nauku převzala socialistická levice i kapitalistická pravice, každá pro své vlastní účely, ale její zásadní témata, která nacházíme u Lva XIII., např. ontologicky i institucionálně nutný vztah mezi Církví a státem, jsou neznámá nebo zkarikovaná. Pokud jde o naši svátostnou a liturgickou teologii, snad mi odpustíte, budu-li se tázat, zda na populární úrovni vůbec nějaká pravověrná teologie zbyla, kromě (zjednodušující) koncepce platnosti a dovolenosti.

Jak jsme se sem dostali? Dlouhá a klikatá je cesta vinoucí se přinejmenším několika posledními staletími s nominalismem, voluntarismem, protestantismem, racionalismem a liberalismem, z nichž každý sehrál svou roli. Avšak pokud jde o to, jak si nietzscheovské názory našly cestu téměř do každého katolického kostela a srdce, prosákly do lodi, dosáhly až ke svatostánku a vymazaly či rozbily vzpomínky na naše předchůdce a tváře světců a andělů, myslím, že odpověď je více než nabíledni.

Toto přehodnocení všech hodnot nevyhnutelně vyplývá z transformace všech forem.

Narážím tím na to, že po Druhém vatikánském koncilu nezůstalo nedotčeno absolutně nic v katolickém životě. Každý kousek mše svaté, každá stránka posvátného oficia, každá svátost, každé požehnání, každá součást kněžského a liturgického oděvu, každá stránka kanonického práva a katechismu – naprosto všechno muselo být zrenovováno, přepracováno, zrevidováno, což obvykle znamenalo oslabení a změkčení: „Slovo se stalo dietou a přebývalo na sídlišti.“ Krása a síla tradice byla v nejlepším případě utlumena, v nejhorším umlčena. Žádná forma nebyla v bezpečí, žádná nebyla trvalá, žádná se nepokládala za hodnou uchování tak, jak byla, jak jsme ji přijali.

Není těžké odvodit si otevřené či podprahové poselství: Katolická církev před mnoha staletími vykolejila a teď musí dohonit moderní svět. Uchvátit se dá všecko. Jaké měřítko použít, k jakému ideálu směřovat, jakého cíle chceme dosáhnout, než změny ustanou – dokonce i tyto věci jsou neurčité, diskutabilní, nedořešené, jako mizerná povídka napsaná technikou proudu vědomí. Nic se nesmí nechat nedotčeno v pokorném, vděčném uznání, že jde o něco odvěkého a milovaného. Máme stavět na skále, protože se nemění; evoluci, flexibilitě a pluralismu moderního člověka sluší pohyblivé písky.

K tomuto ikonoklastickému, vandalskému, sebezpochybňujícímu a sebepřetvářejícímu procesu prostě nemohlo dojít bez hlubokého zpochybnění všech katolických přesvědčení, všech katolických praktik. Údajně byla reformována liturgie Církve; ve skutečnosti byl katolicismus zpochybněn od hlavy k patám, či takříkajíc od zvonu po kryptu. Jedna trhlina v přehradě stačí k tomu, aby se přehrada protrhla.

Transformace všech forem tedy vedla k přehodnocení všech hodnot stejně nevyhnutelně, jako po revoluci následují vyčerpání a diktatura. Dalo by se k tomu přistupovat téměř jako k Euklidově větě: „Pokud předpokládáme aggiornamento, dokažte, že z ortodoxie se stane syntéza všech herezí.“ Došlo tedy k tomu, co se dalo předvídat. Důkaz proveden.

Toto je širší kontext, který vysvětluje a ve skutečnosti má nutně za následek závrať vyvolávající události, jejichž jsme svědky za tohoto pontifikátu, jako byla demontáž františkánů a františkánek Neposkvrněné, zrušení trapistického kláštera v Mariawaldu, tlak na zdobrovolnění kněžského celibátu, snahy o šíření ženských duchovních, trpká zášť k Summorum pontificum a každé tradiční liturgické praxi (např. k celebraci ad orientem), která se znovu objevila po něm, dovádění amoritů [t.j. příznivců exhortace Amoris laetitia – pozn. překl.], kteří neúnavně (ve stopách svého mistra) pracují na tom, aby Církev uznala jakékoli sexuální „sebevyjádření“ a tak dále a tak dále.

Všechno do sebe zapadne ve chvíli, kdy pochopíme, že noví páni vesmíru zastávají pravý opak toho, čemu věříte vy i já. My věříme tomu, čemu katolíci věřili vždycky. Chceme žít a modlit se tak, jak to katolíci dělali vždycky ³, a šokuje nás, když zjistíme, že jsme předmětem výsměchu, nepřátelství a pronásledování. Šokovat by nás to ale nemělo. My žijeme podle starého paradigmatu, v němž byl modernismus syntézou všech herezí. Naši nepřátelé se drží nového paradigmatu – ve skutečnosti paradigmatu systematické novosti či novotářství. Čím je něco novější, tím je to lepší, autentičtější, reálnější ve stále se vyvíjejícím procesu lidského zrání. Takzvaná „ortodoxní víra“, kterou zastávali lidé jako sv. Augustin, sv. Jan Damašský, sv. Tomáš Akvinský, sv. Robert Bellarmin, sv. Pius X., podle nich už naprosto není ničím, co by bylo „relevantní“ pro moderního člověka; je to strnulá relikvie mrtvé minulosti, překážka Pokroku, který si nám přeje udělit Duch Novosti.⁴

Inovátoři se snad zastaví před kanonizací nejvýznačnějších členů svého spolku – Ockhama. Descartesa, Luthera, Hegela či Nietzscheho – ale pro kanonizaci menších poskoků, jako byl Giovanni Battista Montini, Annibale Bugnini a Teilhard de Chardin, udělají cokoli. Měli bychom se duchovně připravit na to, že budeme muset vydržet dobu svatokrádeží, rouhání a apostazí, o jakých se katolíkům nesnilo ani v nejhorších dobách pohanského pronásledování či vnitřních zmatků.

Jak nám ve své poslední knize Paměť a identita připomíná Jan Pavel II., útěchu můžeme čerpat z jistoty, že Pán vždycky stanoví zlu nějaké meze, tak jako národnímu socialismu a sovětskému komunismu. Nikoho nepokouší víc, než člověk dokáže snést. A třebaže je to vážné pomyšlení, můžeme rovněž čerpat určité upokojení z jistoty, že náš Pán omezuje zla, jež každý z nás musí vytrpět, také tím, že dává hranice našemu životu. Pro věrného učedníka, který lne ke Kristu a jeho životadárnému evangeliu, je smrt přijatá s odevzdaností sice stále trestem plynoucím z pádu člověka, ale zároveň i požehnáním, jež nás osvobozuje od světa, který není a nikdy být neměl naším trvalým domovem (srov. Žid 13,14). Tento nevyhnutelný fakt není výzvou ke kvietismu – pracovat musíme a budeme – ale spíše k tomu, abychom si zachovali pokoj v duši i uprostřed pozemských zkoušek, o něž nikdy nebudeme mít nouzi a které nás mají krok za krokem osvobozovat od toho, k čemu jsme připoutáni, abychom se tak připravili na věčnou svatbu Beránkovu.

Do té doby je na nás, abychom na své pouti tímto životem bojovali dobrý boj, zachovali si pravou víru, odolávali každé její deformaci, která zvedá svou odpornou hlavu, a přitom se snažili předat dál to, co jsme přijali, aby v našich srdcích, rodinách, farnostech, národech a v celém stvoření vládl Kristus jako Král.

Zdroj: The New Synthesis of All Heresies: On Nietzschean Catholicism

Poznámky: