Jedna škola v italské Veroně má schody v barvách LGBT, obdařené navíc citáty zahrnujícími výzvy k toleranci homosexuálů. Když po nich jeden ze studentů odmítl vystoupat, dostal trest od vedení školy.

LGBT barvy na schody škola pořídila v rámci tzv. Mezinárodního dne proti homofobii, čímž chtěla vyjádřit podporu této komunitě. Nadto je nechala napsat formulacemi podporujícími LGBT.

Jeden ze studentů kategoricky odmítal po těchto schodech chodit, neboť to vnímal jako vyjadřování podpory LGBT ze své strany. Používal schody jiné, nenatřené. To vše do okamžiku, než mu jeden z učitelů nařídil použít schody duhové, tak jako ostatní ze třídy.

Třináctiletý hoch to vyřešil po svém – vysoukal se nahoru tím způsobem, že se držel zábradlí a nohy kladl tak, aby se ani nedotkl duhového schodu s nápisy oslavujícími LGBT.

Učitel ho obratem nahlásil v ředitelně a na druhý den čekal hocha disciplinární trest. Rodičům byl odůvodněn tím, že jejich syn „ohrožoval své bezpečí“. V dopise kurátorovi osvěty ředitel přidal doušku o tom, že mladíkovo chování bylo „homofobní“ a že již dříve bojkotoval školou zaváděné programy propagující rovnost a toleranci vůči homosexuálům.

Chlapcovi rodiče se obrátili na ministra školství G. Valditara se stížností za porušení práv jejich syna a vnucování ideologie LGBT ve škole.

Za komunistické éry se vykládal vtip: Jaký je rozdíl mezi polským a českým psem? Ten, že polský se k nám utíká nažrat, a český do Polska si zaštěkat. Ano, tato anekdota skutečně vystihovala realitu. V Polsku takřka po celou komunistickou éru se občané potýkali s nedostatkem základních potravin v obchodech, proto jezdili v hojném počtu nakupovat k nám, kde trh byl zásoben podstatně líp. A to druhé se týkalo především českých, moravských i slovenských katolíků. V Polsku díky masovému katolicismu si komunistický režim nedovolil vůči Církvi uplatnit ty represe jako u nás. Proto jsme tam často jezdívali, učili se polsky, abychom mohli kupovat tamní katolickou literaturu, která na rozdíl od nás vycházela v hromadném nákladu, a přivážet katolický tisk nezávislý na vládě dostupný nejen v tamních chrámech, ale i v trafikách. Žasli jsme nad tím, že v zemi se stejnými komunistickými pořádky jako u nás mohou existovat též základní a střední katolické školy, v Lublinu dokonce i katolická univerzita. Církev mohla pořádat velkolepé náboženské akce na veřejnosti včetně průvodů Božího Těla ve velkých městech prakticky bez omezení.

Dnes ale po rozpadu sovětského systému se málem situace obrací. Občané ČR jezdí masově nakupovat potraviny do Polska, protože je to přijde levněji – a polští věrní katolíci, bude-li současný politický vývoj v jejich zemi pokračovat, kdoví jestli se nakonec někteří z nich nepřestěhují k nám, kde si liberální vlády katolíků vzhledem k jejich malému počtu příliš nevšímají (zatím).

Pokud nepočítáme tzv. svatá mláďátka, oběti Herodova vraždění z dob Kristových, tak děti z Fatimy jsou nejmladšími svatými Církve. Obě zemřely v Pánu ještě v dětském věku. „Církev touží postavit na svícen tyto dvě svíce, které Bůh zapálil, aby osvítil lidstvo v hodině temnoty a nepokoje“ – řekl papež Jan Pavel II. 13. května r. 2000, když je prohlásil blahoslavenými. Uzdravenou osobu, díky níž tito sourozenci byli oficiálně pozdviženi ke cti oltáře, byl malý chlapec – jen trochu menší než oni…

Dítě visící nad propastí, které se pokouší vzít útokem parapet okna nebo zábradlí balkonu – odkud to známe? Jestli máte děti, tak jste to možná někdy zažili nebo se vám to zdálo v hrozných snech. Právě toto se stalo brazilským manželům Joãovi Batistovi a Lucilii Yurii. Večer 3. března r. 2013 kolem 20. hodiny jejich pětiletý syn Lucas si hrál s mladší sestrou Eduardou v domě svého dědečka ve městě Juranda, ležícím v severovýchodní Brazílii.

Co ho to napadlo přiblížit se nebezpečně blízko k oknu? Nevíme. Jeho hrátky dopadly tím nejhorším způsobem. Spadl. Okno se naneštěstí nacházelo šest a půl metru nad zemí a přímo nad betonem. Nárazem na tvrdou zemi si chlapec poškodil lebku a část mozkové tkáně vyhryzla ven. Ztratil vědomí, odvezla ho záchranka. Jeho stav byl kritický, ambulance v Jurandě ho odeslala do nemocnice v Campo Mourao. Při převozu mu dvakrát přestalo bít srdce. Lékaři mu dávali minimální šance na přežití – prakticky téměř žádné.

Při výuce cizích jazyků se učíme dialogy. Většinou jde o nějaké jednoduché texty, něco ve stylu, zda půjdeme sáňkovat či lyžovat nebo co uvaříme k obědu. To byly takové normální dialogy. Nekonfliktní a pohodové. Jak je to ale mezi některými katolíky?

„Voni nejsou ochotni vést dialog,“ slýchávám občas od zarytých liberálů a modernistů. Kdo „voni“? No přece „tradiční“ katolíci a konzervativci obecně. Stále stejné argumenty, či spíše pseudoargumenty, jakési „mantry“ jsou opakovány se značnou sveřepostí, jako by to ti lidé měli natrénované.

Při pokusu o dialog s těmito lidmi si kladu otázku: O co jim vlastně jde? O dialog rozhodně ne! Jen o více či méně propracovanou manipulaci. Primárně chtějí „těm druhým“ vnutit „jediný správný názor“ pod rouškou dialogu, tolerance, lásky a milosrdenství. Oni jsou mazaní. Kdyby řekli rovnou, že chtějí protlačit modernismus a zaříznout tradici, to by i méně bystří snadno prokoukli. Proto postupují vychytrale. Tvrdí, že by se diskutovat mělo. Tím je ale jejich ochota k dialogu vyčerpaná. Zpravidla nepustí nikoho ke slovu a pokus o dialog se mění v mistrovství republiky ve skoku do řeči.

Dozvíme se zpravidla o touze po jednotě křesťanů. Kdo z nás by si to nepřál? Jenže… modernisté si pod tím představují bezvýhradné přijetí modernismu, účast výhradně na „NOMáckých“ mších s tolerancí ke všem excesům, se všemi těmi kreativními nápady, jak mši „vylepšit“ – třeba proměňovat ve vodě na nafukovací matraci. Někteří se spokojí „jen“ s „hospodskou“ mší, zapojením psa coby „ministranta“ a nepohrdnou ani kazateli z jiných náboženství.

Po třech letech zkoumání, které stálo 216,5 milionů dolarů, nebylo nalezeno ani jedno pohřbené mrtvé tělo v údajných masových hrobech na teritoriu bývalých církevních škol pro domorodé obyvatelstvo v Kanadě. Tyto fakenewsy však byly příčinou žhářství a těžkého vandalismu proti více než 100 kanadským kostelům.

Kanadská vláda zastavila hledání údajných masových hrobů u dřívějších internátních katolických a anglikánských škol pro domorodé děti z let cca 1850–1990, neboť nebyl nalezen ani jeden. Informuje o tom list Catholic Herald.

Když na základě analýzy snímků půdy na terénu rezidenční katolické církevní školy pro indiánské děti v Kamloops (British Columbia) se začalo v médiích hovořit o údajném masovém hrobu 215 dětí, zřídila kanadská vláda vlastní komisi pro vyšetřování domnělých případů jejich zneužívání a hromadného týrání s následkem smrti v těchto zařízeních.

Tyto internátní školy byly určeny pro výchovu a vzdělání domorodých dětí a financovány kanadským státem. Úkolem jejich vedení byly pověřeny Katolická církev a anglikánská denominace. Samozřejmě došlo během 150 let k několika registrovaným úmrtím dětí, ta ale byla způsobena nemocemi, např. tuberkulózou.

Sarah Beaulieuová je odbornice, která prováděla radarový výzkum půdy v Kamloops. Výsledkem bylo její konstatování, že snímky neodhalily na území označeném jako masové hroby žádnou rakev nebo mrtvolu. Navzdory tomuto zjištění však kanadský premiér Justin Trudeau až do r. 2024 neustále tvrdil, že děti v uvedených školách byly zabíjeny. Také papež František při modlitbě Anděl Páně v neděli 6. června r. 2021 mluvil o „odhalení pozůstatků 215 dětí“.

Na Katolickou církev bylo nakydáno už od osvícenských dob mnoho kýblů špíny, ať už na adresu nemravných papežů a prelátů, pronásledování nekatolíků, inkvizice, křížových výprav, porušování a odmítání svobody svědomí, mlčení k hitlerovským zločinům atd. Že toto vše je z 90 procent vylhané, jsme psali už v řadě jiných článků. Nyní si chceme všimnout jiné otázky: Jaký mravní profil byl charakteristický pro ideologické odpůrce a pronásledovatele Katolické církve? Lze říci, že to byli lidé morální, které je možno nabídnout mládeži jako vzory? Odpověď je velmi jednoduchá: Ani omylem! Už ve starověku v době pronásledování křesťanů apologeta Tertullian napsal: „První, jenž křesťany pronásledoval, byl Nero. Že však takový muž začal voj pronásledovatelů, tím se honosíme. Kdo ho totiž zná, může nahlédnout, že od Nerona mohla být odsouzena jen věc dobrá. Takoví byli vždy naši pronásledovatelé: nespravedliví, nečistí, bezbožní, takoví, které jste později sami odsoudili, a od nich odsouzené jste rehabilitovali. Najděte mi ze všech vládců, kteří pronásledovali křesťany, člověka moudrého!“ (cit. Konrád Kubeš: Za pravdou Kristovou, Frýdlant nad Ostravicí 1938, str. 276).

Nemorální profil byl charakteristický nejen pro pohanské římské císaře, kteří předhazovali křesťany za pokrm šelmám nebo je stínali mečem a upalovali, ale též pro zakladatele herezí a vůbec všechny známé odpadlíky. Prvním velkým bludařem starověku byl ve 4. století Arius, popírající Božství Kristovo. Šlo o vysoce vzdělaného kněze, otázkou ale je, jestli i mravného. Církevní učitel sv. Basil mu nastavuje zrcadlo, které pro něj není příliš lichotivé. Lstivý intrikán, jenž spoléhal hlavně na pomoc a podporu císaře, jemuž podlézal a od něhož mámil pronásledování katolíků, především vzácného alexandrijského patriarchy sv. Athanasia. Ariáni, především Vandalové ve Španělsku a v severní Africe, krvavě pronásledovali katolíky, bylo prolito mnoho katolické krve. Totéž, co o Ariovi, lze říci o všech dalších zakladatelích starověkých herezí. Za všechny jmenujme Donata z Karthaga, původce stejnojmenné sekty. Byl pověstný svojí lakotou a mamonářstvím, jeho sekta se v severní Africe dopouštěla masových vražd katolíků, když se nechtěli vzdát pravé víry Kristovy, házeli je do jam a polévali vápnem nebo upalovali v peci. O bestialitě donatistů píší sv. Augustin a Optatus z Mileve.

Nejdražší pastýři lidu našeho Pána,

jsem 39 letý otec 3 dětí a z Boží milosti věřící a věrný Kristu a jeho Církvi, příslušný brněnské diecézi farnosti prosiměřické. Tento dopis vzešel z bolesti srdce a je hojně umyt slzami. Slzami pro bolest srdce, se kterou se na vás s důvěrou obracím v těžké době úpadku. Je mi velmi těžko, ale Bůh mne posiluje, abych nepadl. Pán mi dal projít mnohým protivenstvím i obdobím, kdy se zhroutil můj život. Někdo, kdo byl mým vlastním srdcem, se obrátil proti mně, bodl mečem zrady, vzal dětem právo na úplnou rodinu a odvedl si je. Zasadil mi tím vším téměř smrtelnou ránu. Pán se mne však ujal, sklonil se ke mně, uchopil mé ubohé zraněné srdce, šeptal slova lásky a znovu mne vystavěl. Dal mi nové srdce, citlivější na bolest hříchu. Postavil mne na ulici, dal mi do rukou fotografii dítěte zabitého umělým potratem a pravil: „Jsi mým vojákem, zastáncem mých zabíjených nenarozených.“ Uschopnil mne, abych s pevnou a vlídnou tváří stál a prosil, aby lidé nezabíjeli své počaté děti. O toto se snažíme spolu s několika přáteli asi 15 let. Pán nám dává snášet nadávky, plivance, naschvály i provokace a hroznou lhostejnost davů.

V průběhu doby máme srovnání, jak narůstá temnota v lidských srdcích oproti obdobím před 10 a více lety. Co bylo tehdy nemyslitelné, dnes je normální. Co dnes odpovědět 12–13 letým, kteří nyní plni zmatků obhajují potraty a navíc vyhlašují LGBTQ+ ideologii jako své nové náboženství? Bolest! Pláču tedy ve skrytosti, abych dal průchod bolesti, protože mi je líto ztracené mladé generace, pláču a své slzy nabízím našemu Pánu. Již roky Ho denně vyhledávám ve mši svaté, abych po útrapách vždy znovu načerpal sílu, radost, lásku a pokoj. On je tam, jen a speciálně pro mne a na mne čeká, aby se mi dal celý se svým nejdražším Tělem. Je to On, v tomto kolečku, které je k jídlu, je to proměněný živý Kristus. Jedna hostie znamená více než celý svět… A On čeká, čeká na všechny, vždyť nás tolik miluje… Kde jsou ty zástupy věřících, kteří by Ho hledali, adorovali a přijali? Sytili se Chlebem života a měli život? Ó Bože, my nevděční lidé, utíkáme za svými světskými starostmi a na Tebe nemáme čas. Jaká bolest! Pláči nad temnotou nejen ve světě, kde musíme žít a denně se zde pohybujeme, ale daleko více nad rostoucí temnotou v Církvi. Tam, v tomto srdci, odkud tepe do světa život, kde by měla být s láskou a něhou opatrována pravda krystalického a tak sladkého a spásonosného Božího slova – nauky našeho Pána – odkud se má jasnými a laskavými, ale pevnými slovy hlásat a šířit do světa, právě tam se postupem času vlivem kompromisů a mlčením k jistým vážným hříchům doby oslabila a zdá se ztratila působnost Ducha Svatého. Uvolněné místo zaplňuje dým z hlubin pekla. Lstivá nauka zahalená do duhového hávu vzájemnosti, bratrství a rovnosti a přijetí všech stejným způsobem, řeči o nutnosti pastorace lidí na okraji – jak lstivé!

Katolický biskup Stockholmu kardinál Anders Arborelius poskytl rozhovor francouzskému katolickému deníku La Croix, v němž řekl, že Katolická církev prožívá v této severské protestantské zemi své znovuzrození. Počet katolíků činí necelých 100 tisíc (cca 1 proc. obyvatelstva), jedná se především o přistěhovalce, nicméně každoročně přibývá cca 100 konvertitů především z řad mladých Švédů žádajících o křest v Katolické církvi. Sám kardinál je bývalým luteránem. Vzrůstá též počet kněžských a řeholních povolání, loňského roku vysvětil mons. Arborelius 4 novokněze. Přibývá i obrácení z řad luteránských pastorů. V Katolické církvi Švédska jich působí 9. Po své konverzi přijali kněžské svěcení i když byli ženatí a měli rodiny a na základě mimořádné dispenze z Vatikánu mohou působit v tomto stavu jako kněží Katolické církve. Kard. Arborelius vidí hlavní příčinu rostoucího pozitivního zájmu o katolicismus v tom, že Katolická církev si v relativistické společnosti Švédska, kde sice většina obyvatelstva se hlásí k tzv. evangelické luterské církvi, nicméně současně deklaruje svůj ateismus nebo agnosticismus spolu s podceňováním mravních hodnot, dokázala uchovat jako jediná stálou a neměnnou nauku – a to především v etických otázkách (dodejme, že kard. Arborelius veřejně brání katolickou nauku proti genderové ideologii). Právě tato její jistota je tím, co v této zemi nejistoty přitahuje hlavně mladé. V zemi byla zřízena r. 1953 jediná diecéze se sídlem v hlavním městě Stockholmu. Krom toho ve třetím největším švédském městě Malmoe je pravidelně sloužena též tradiční mše sv. kněžími Institutu Ježíše Krista Krále a Velekněze – a bývá vždy hojně navštívena.