Pane, žasnu nad Tvojí láskou
Je to již více než dvacet let, kdy jsem vycházel z kina, v němž mi bylo dopřáno vidět film Mela Gibsona „Umučení Krista“. Cítil jsem se zdrcen tou krutostí židovské velerady a římských vojáků vůči Božímu Synu, ale hlavně – hluboce zahanben. Poprvé jsem si uvědomil svůj strašlivý hřích nevděčnosti, který Blaise Pascal líčí jako „svátostný mechanismus“.
Ano, byl jsem – možno říci – poctivým katolíkem, který pravidelně chodí na mši sv. a pravidelně se zpovídá. Bral jsem to jako samozřejmost. Zhřešil jsem? No dobře, je mi to líto, ale vyzpovídám se z toho a bude zase všechno OK. Takto mechanicky jsem to chápal, dokud mi právě Gibsonův film neotevřel oči a nedal mi poznat, kolik drzosti, nevděčnosti a neúcty v tomto mém postoji vězelo. Vždyť proto, aby mi mohly být ve svátosti pokání odpuštěny hříchy a já mohl v posvěcující milosti přijímat Kristovo Tělo a Krev, musel On projít těmito všemi hrůzami, které mi byly předvedeny na filmovém plátně!
V Getsemanské zahradě mu ďábel při modlitbě, kdy se potil krví, ukázal všechny hříchy světa až do soudného dne, které Jeho láskyplné srdce drtilo. Po zatčení ty kruté facky přímo do tváře, zvláště před veleradou. Poté bičování před Pilátem na hradu Antonia – Jeho předrahá Krev zaplnila celé nádvoří! Přesvatá Matka Panna Maria ji bílým plátnem stírala. Pro mne a pro tebe – jaká působivá symbolika! Ona, Matka Boží, je tou, která uchovává Krev Spasitele tekoucí za mé hříchy. Krev, jež mi dává posvěcující milost. Panna Maria je prostřednicí všech milostí. To, že já je mohu mít, stálo však mého Boha a Vykupitele tuto příšernou bolest, která je nad lidské síly. Uvědomuji si to vůbec, když jdu ke zpovědi a ke svatému přijímání?