Salvatore „Lví srdce“ a potraty v USA

V USA se očekává snad v červnu verdikt Nejvyššího soudu, který má zrušit dřívější rozsudek z r. 1973 (tzv. proces Roe versus Wade), jenž legalizuje potraty od okamžiku početí až do porodu jako tzv. „právo ženy“. Je potěšující, že v tomto státě, který je světovou velmocí, mohutně sílí hlasy proti zabíjení nenarozených dětí. Smutkem ale naplňuje, že katolická hierarchie USA zaujímá spíše nemastný neslaný postoj. Navenek sice biskupská konference vydá občas prohlášení na podporu nenarozeného života, jenže tomu radikálně odporuje praxe podávání sv. přijímání propotratovým politikům, zejména prezidentu Joovi Bidenovi a předsedkyni Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiové. Tím více potěší, když se vyskytnou mezi biskupy výjimky, jimž nechybí odvaha. Takovou se nejnověji ukázal být arcibiskup ze San Franciska Salvatore Cordileone, jehož příjmení lze volně přeložit jako „Lví srdce“. Nomen omen. Mons. Cordileone vydal reskript kněžím své arcidiecéze, že nesmějí podávat madam Pelosiové, která tam má své domovské právo, sv. přijímání do té doby, dokud nezmění svůj postoj k otázce potratů. Pelosiová, která podobně jako Biden ostentativně vyzvedává svůj katolicismus, bojuje celosvětově za tzv. „právo ženy“ na potrat bez jakéhokoliv omezení od početí až do porodu. Arcibiskup Cordileone s ní několikrát hovořil a snažil se ji přesvědčit o totální neslučitelnosti jejího přístupu s katolickou vírou a morálkou.

Odpočívej v pokoji, pokoncilní katolictví

Bystří pozorovatelné dění ve Vatikánu – či lépe řečeno každý myslící člověk – vědí už několik let, že od papeže Františka, který je jednou z hlavních příčin problémů, jimiž Církev dnes trpí, nemůžeme očekávat, že významnější mírou přispěje k jejich řešení. To zahrnuje i neřešení sexuálního zneužívání v Církvi a smrtícího vlivu progresivních prelátů. Měsíc za měsícem vidíme, že perónistickému pontifikovi je to jedno. Mnozí autoři však poukazují na to, že tento pontifikát je pro nás přes veškeré zlo obrovským darem Boží Prozřetelnosti. Ano, to lze pravdivě říci. Vždyť František jasně ukázal nad veškerou rozumnou (nebo nerozumnou) pochybnost – dalo by se dokonce říci dovedl k dokonalosti – naprostý úpadek takzvaného „pokoncilního katolictví“ s jeho povrchní liturgií, opomíjením boje proti světu, tělu a ďáblu a neustálými kompromisy s vládnoucími liberálními silami. Všichni víme, o čem mluvím. Kdysi jsem patřil k „talmudickým“ akademikům, kteří se snažili z každého čtverce v šestnácti koncilových dokumentech udělat kolečko. Chválil jsem ortodoxii jejich textu a lamentoval nad jejich zanedbáváním či překrucováním ze strany lidí, kteří je uloupili. Věděl jsem, že v mentalitě loajálního katolíka věty vždy začínají „jen kdyby“: „Jen kdyby se nová liturgie sloužila řádně…”; „jen kdyby se nový katechismus všeobecně vyučoval…”; „jen kdyby lidé všude následovali vedení našeho velkého polského papeže“ (později „velkého německého papeže“).

Obrazoborectví je projevem výčitek svědomí

Letošní kulatá výročí Lutherovy reformace, vzniku zednářství a vypuknutí bolševické revoluce v Rusku připomínají katolíkům především krvavé oběti, které naši bratři a sestry ve víře museli tenkrát podstoupit pro svoji věrnost Kristu a jeho Církvi. 31. října před 505 lety jeden notorický opilec, smilník a arogantní hulvát přibil na chrámová vrata ve Wittenbergu své teze proti odpustkům – a jeho revoluce znamenala během cca 200 let v celé Evropě mučednickou smrt zhruba 70-100 tisíc katolíků, krvavé náboženské války a společenský i mravní rozvrat. 24. června před 305 lety jeden ješitný presbyteriánský pastor, duchovní dědic Luthera a Kalvína, dal pevnou organizační strukturu tajným protikřesťanským organizacím, usilujícím totálně sesadit Ježíše Krista z trůnu jeho Božství. Vzniklo svobodné zednářství. Bezprostředním produktem těchto Andersonových konstitucí byla Francouzská revoluce, v níž sadističtí, zvrhlí a amorální ničemové Robespierre, Saint Just, Marat, Carrier, Westermann a mnohé další lidské bestie povraždili ve jménu „práv člověka“ ve své zemi statisíce katolíků jen proto, že odmítli vyměnit zjevenou pravdu za bezbožecký „kult rozumu“, představovaný prostitutkou Maillardovou. A byli kněží, ženy i děti topeni na proděravělých bárkách, gilotinováni a stříleni z děl nad propastí, děvčata znásilňována vojáky „svobody, rovnosti a bratrství“ na oltářích v chrámech, nemluvňátka vítězoslavně nošena probodená na bajonetech.

Zahrádky Panny Marie

Zvyk vysazovat „zahrádky Panny Marie“ – celé zahrady, zákoutí v zahradě, dnes však třeba i jen záhon či truhlík nebo květináč na balkóně – z květin, které nějak připomínají Pannu Marii, sahá až do středověku. Již o svatém Benediktovi se ví, že měl ve 4. století v klášteře růžovou zahradu nazývanou rosarium, neboli „růženec“; růže byla vůbec typickou rostlinou středověkých klášterních zahrad a z růžového dřeva se růžence vyráběly. První zmínka o zahradě skutečně zasvěcené Panně Marii je však v životopisu sv. Fiakra, irského patrona zahradníků, který ji v 7. století vysadil kolem oratoře Panny Marie u svého proslulého útulku pro chudé a nemocné ve Francii. Orlíček - „střevíček Panny Marie“ Středověký způsob chápání, podle něhož určité květiny charakterizovaly ctnosti a vlastnosti Panny Marie, ilustrují slova sv. Bernarda (12. stol.): „Růže lásky, lilie čistoty, fialka pokory a zlatý karafiát nebes.“ První zmínka o zahradě Panny Marie pod tímto názvem se nachází v účetních záznamech kláštera v anglickém Norwichi, kde sakristán zapsal nákup rostlin „pro zahradu Panny Marie“. V moderní době se o znovuobjevení a propagaci tohoto krásného způsobu uctívání Panny Marie zasloužil americký konvertita ke katolicismu John S. Stokes Jr., který v roce 1951 založil Hnutí mariánských zahrad.

Přijímání na ruku je největší ranou pro Církev

Slovenská Trnava uvítala v sobotu 7. května vzácného hosta. Byl jím známý biskup ze středoasijského Kazachstánu Jeho Excelence mons. Athanasius Schneider, pocházející z německé národnostní menšiny v Rusku, který statečně vystupuje na obranu katolické pravověrnosti. Stalo se tak u příležitosti vydání jeho knihy Christus Vincit ve slovenštině. Vydal ji Spolok latinskej omše r. 2022. Biskup Schneider měl také v Trnavě přednášku na téma současné církevní krize. Jasnost, přímočarost a úder na hlavičku konkrétního problému, čímž je mons. Schneider pověstný, prokázal i tentokrát. Podle něj se dnes nacházíme uprostřed 4. velké krize Církve. Tou první byla hereze arianismu ve 4. stol., druhou papežské schizma 14. stol., třetí protestantská reformace 16. stol. J.E. mons. Schneider ostře zkritizoval dnešní pastýře za to, že „opustili věřící“. Právě toto popisuje ve své knize. Nicméně to nemůže být pro nás dispensem k opuštění služby vojáka Kristova, k níž jsou povoláni duchovni i laici. „Nikdy se nesmíme stydět za katolickou víru, protože je to víra všech dob,“ řekl biskup Schneider. Připomenul též, kolik lidí v této víře a pro ni zemřelo a zdůraznil, že „toto je jediná víra, která může obnovit civilizaci“. Ale „není možné být dobrým vojákem bez toho, abychom správně porozuměli Kristovým rozkazům“, pokračoval mons. Schneider.

Matko dobrého díla, oroduj za nás!

Tato invokace se v loretánských litaniích, které právě tento měsíc zpíváme při májových pobožnostech, nenachází. Co ale brání, abychom jí poskytli prostor ve svých soukromých modlitbách? Zvláště když si to samotná Panna Maria přála? Jsou některá mariánská sdružení, která se k Marii, Matce dobrého díla, skutečně modlí. Má to svoji historii. R. 1582 v klášteře sester Neposkvrněného početí v ekvádorském hlavním městě Quitu zemřela mladičká 19letá řeholnice Mariana de Jesus Torres. Uložili ji do rakve a připravili, jak bylo tenkrát obvyklé, na třetí den pohřeb. ct. Mariana de Jesús Torres Jenže stalo se něco úžasného. Když vstoupili do kaple, kde ležela rakev se zesnulou, ona najednou vstala živá a zdravá. Přítomné sestry a kněz se stali svědky zázraku. Sestra Mariana vypověděla, k čemu vlastně došlo. Modlila se v kapli a uprostřed modlitby náhle zemřela. Její duše se odloučila od těla a spatřila, jak ze svatostánku vystupuje Božský Spasitel doprovázen svojí přesvatou Matkou. Mariana uslyšela svůj věčný ortel: jsi navěky spasená, pojď do mého království! Poté ale Pán dodal, že má pro ni jednu nabídku. Může se vrátit zpět do pozemského života, bude ale hodně trpět. Kristovým přáním bylo, aby toto utrpení obětovala za lidi 19. a 20. století, kdy se rozšíří v dosud nevídané míře odpad od pravé Církve a její pronásledování, nevěra a těžký hřích.

K chudobě, čistotě a poslušnosti jsou povoláni všichni

Ve středověku žili všichni příslušníci křesťanské obce pod vládou společného zákona: zákona Evangelia, jak mu učila Církev. Neexistovaly dva světy, dvojí norma, posvátná a světská. Byla jen jedna, která všechno sjednocovala kolem kříže. Proto byla tato společnost hierarchická, nikoli však klerikální. Klerikalismus je skleróza hierarchie. Dochází k ní, když hierarchie přestává být vitálním vnitřním principem soudržnosti, chápaným jako mluvčí všeobecného křesťanstva, a místo toho se stává něčím vnuceným zvnějšku. Sledujeme-li nauku svatého Tomáše Akvinského o manželství, která velmi dobře charakterizuje jeho dobu, můžeme říci, že manželský život se nepovažoval za světský ve smyslu vyloučení požadavků posvátného, ani život kněžský a řeholní nebyl pokládán za posvátný ve smyslu nezájmu o potřeby tohoto světa. Oba byly vnímány jako posvátné skutečnosti, jakožto vyjádření katolického života náležející Církvi, a oba měly nést plody pro Boží království, manželství tím, že manželům pomáhá plodit a vychovávat občany Království, a kněží a řeholníci tím, že především hledají Boží království svou liturgickou modlitbou, a dále tím, že vyučují věřící a živí je duchovními (a velmi často i hmotnými) dobry. Manželství jako takové už v nebeském království nebude existovat, ale s výjimkou Adama a Evy, které Bůh stvořil přímo, jsou všichni občané nebe jeho vítanými plody, a právě v tom je jeho velká důstojnost: je nepřekonatelně živým symbolem a pokornou služebnicí nejvyšší radosti v nebi, nepostradatelnou porodní bábou slavné Boží obce.

Zednářství ve Vatikánu

V USA byla vydána kniha o zednářství ve Vatikánu. Jejím autorem je P. Charles Murr, který v 70. letech pracoval v Římě. „Vražda ve 33. stupni" (angl. Murder in the Thirty-Third Degree) zní název práce, která vyvolává za oceánem velké pozdvižení. Jak sdělil P. Charles Murr, jenž byl asistentem kardinála Edouarda Gagnona, v rozhovoru pro časopis „The Remnant Newspaper”, úmysl napsat knihu o zednářství v 70. letech ve Vatikánu u něj dozrál při rozhovoru s P. Malachim Martinem. – Několikrát jsme spolu obědvali v New Yorku a řekl jsem mu, co vím o vyšetřování, které vedl arcibiskup Gagnon. Odpověděl mi, že bych to měl napsat a když to neudělám já, chopí se toho on. Cítil jsem povinnost zveřejnit, co vím o krizi v Církvi – řekl tento kněz. V rozhovoru mluví mj. o domnělém členství arcibiskupa Annibala Bugniniho, tvůrce nového mešního řádu r. 1969 (NOM), v zednářské lóži. Říká, že Pavla VI. o tom informovali r. 1975 kardinálové Staffa a Oddi; kardinál Staffa měl tyto zvěsti potvrdit na základě svých kontaktů v Interpolu a v italské vládě. Právě tyto informace způsobily, že Pavel VI. odeslal Bugniniho jako nuncia do Iránu. Jak Staffa, tak i Oddi dosti hlasitě mluvili o spojení Bugniniho se zednářstvím, což vyvolalo proti nim diskreditační kampaň.