Křesťan a emoce

„subjektivní zážitky, charakterizované libostí nebo nelibostí (radost, hněv aj.), provázené fyziologickými změnami (svalového napětí, krevního tlaku, srdečního tepu apod.) a projevující se v chování, zejména mimikou a pantomimikou. Vznikají v souvislosti s uspokojováním potřeb, podněcují k akci (vzdalování či přibližování se zdroji libosti nebo nelibosti). Jsou charakterizovány intenzitou (cit, nálada, afekt, vášeň) nebo trváním (afekt proti náladě). Bývají vázány na objekt (citový vztah) nebo jsou neurčité (citový stav). Rozlišují se emoce vyšší (láska, soustrast), emoce nižší (afekt, vztek), podle toho, k čemu se vztahují, se dělí na emoce intelektuální (radost z poznání), estetické (z uměleckého díla), etické (z pomoci druhému) apod.“ Tolik encyklopedie. A z pohledu psychiatra? Emoce jsou důležitou složkou lidského života. Člověk přece není stroj bez citu. Přesto k nim často zaujímáme špatný postoj. Lidé jsou nezřídka zvyklí své emoce popírat, potlačovat, nedávat je najevo. Mnozí jsou přímo vychováni k tomu, aby své emoce nedávali najevo. Pro někoho je přijatelné dávat najevo jen ty emoce, které jsou pozitivní a tudíž akceptovatelné. A někdy ani ty pozitivní nejsou akceptovatelné – z mnoha důvodů, které probereme níže. V letech vědeckotechnického rozvoje vidíme zajímavý paradox: moderní stroje jsou vybaveny řadou kontrolek, „šestých smyslů“, ukazatelů a pojistek a zároveň se tolik potlačuje emoční život člověka.

Novéna ke sv. Anně

V izraelském národě žilo mnoho zbožných a bohabojných žen, a jedné z nich se dostalo té milosti, že byla Boží Prozřetelností zvolena, aby se stala matkou panenské Rodičky Spasitelovy Marie. Její jméno bylo Anna, tj. omilostněná. Po otci pocházela ze starozákonního kněžského pokolení Levi a po matce z rodu Davidova. Její mládí bylo čisté, naplněné bázní Boží, modlitbami a prací. V dospělém věku se zasnoubila s Jáchymem, bohabojným a velmi váženým mužem, pocházejícím rovněž z rodu Davidova a z pokolení Judova. Tito manželé zachovávali všechna Boží přikázání. (Naše světla, Rudolf Schikora) 1. den (17.7.) 2. den (18.7.) 3. den (19.7.) 4. den (20.7.) 5. den (21.7.) 6. den (22.7.) 7. den (23.7.) 8. den (24.7.) 9. den (25.7.) Zdroj: Catholic Action for Faith and Family

Husitství bylo zločinem na českém národě

Letos jsme si jako každoročně připomenuli 6. července den upálení Mistra Jana Husa v Kostnici, 11. října potom bude oficiální propaganda upozorňovat na 600. výročí úmrtí Jana Žižky z Trocnova. Husitství je již více než sto let uváděno v médiích i v učebnicích dějepisu jak slavná éra českých národních dějin, kdy Čechové statečně povstali proti údajné tyranii Katolické církve, která upálila statečného reformátora a bojovníka za svobodu svědomí Mistra Jana Husa. Jenže historická pravda je jako obvykle poněkud odlišná. Samozřejmě katolík odmítá a objektivně odsuzuje skutečnost, že Hus byl za své názory upálen, podobně o rok později jeho spolupracovník Jeroným Pražský. Katolická církev ale upalování kacířů nevymyslela, pouze se přizpůsobila tehdejšímu zákonodárství. Nepřijatelné však je, že tento krutý trest smrti byl udělován za pouhé přesvědčení, byť sebezvrácenější. Jenže u protistrany tady existuje – sine ira et studio – ještě větší „dluh“. Hus sám upalování kacířů (jimi nazýval své myšlenkové odpůrce) v disputaci na Žebráku r. 1409 přímo požadoval, jak uvádí protestant a jeho ctitel František Palacký ve III. dílu svých Dějin národa českého (str. 117 ve vydání z r. 1939). Jeho štvaní na kazatelně proti kněžím, kteří stáli na straně arcibiskupa Zbyňka, vyprovokalo r. 1411 dav k tomu, že upálil nebo utopil několik duchovních, z nichž známe jedno jméno: dominikán Jan řečený Malík.

Deklarace bankrotu víry

Švýcarský biskup Marian Eleganti řekl, že přijetí pandemických omezení katolickou hierarchií v nedávné době covidu znamenalo „deklaraci bankrotu víry“. Chování mnoha episkopátů je podle něho tím bolestnější, čím více na denní světlo vyplouvají škodlivé vedlejší účinky očkovacích preparátů. „Pro mne to bylo výrazné vypadnutí ze světla milosti,“ – řekl emeritní biskup Churu, když komentoval chování části hierarchů v době pseudopandemie koronaviru. Dle jeho hodnocení sanitární příkazy porušily zásadu autonomie pacienta při rozhodování o vlastním zdraví, která dosud byla ve světě medicíny závazná. Tento princip ještě respektovalo vyjádření tehdejší kongregace (nyní dikasteria) pro nauku víry vedené kardinálem Luisem Ladariou, v němž se zdůrazňuje, že nelze nikoho nutit k očkování proti Covid-19. „Přesto však papež jako hlava státu uložil tuto povinnost očkování všem pracovníkům Vatikánu. Když odmítli, museli počítat se ztrátou zaměstnání,“ připomíná bp Eleganti. „Pro mne to byla očividná nespravedlnost,“ řekl. „Nyní víme – a vychází to najevo stále častěji na celém světě, že vakcíny ani negarantovaly ochranu před přenosem viru, ani se nekonala tzv. pandemie neočkovaných“ – zdůraznil švýcarský hierarcha a dodal, že opačná tvrzení nikdy nebyla podložena důkazy. Masové očkování vedlo dle jeho hodnocení k „nespravedlnosti… a mnoha vedlejším škodlivým účinkům“. Prosanitární postoj představitelů Církve, jak se projevil např. souhlasem s uzavřením kostelů o Velikonocích, s odstraněním svěcené vody nebo s přístupem k Tělu Páně jako k nakaženému materiálu dokazuje podle tohoto hierarchy jejich „nedostatek víry v nadpřirozeno“.

Arcibiskup C. M. Viganó exkomunikován

Informace o situaci Žádné překvapení to není. Očekávalo se to. 5. července vydalo Dikasterium pro nauku víry prohlášení o exkomunikaci arcibiskupa Carla Marii Vigana latae sententiae, tj. že nastupuje automaticky samotným činem, jenž narušuje jednotu Církve, proto ani nemusí být papežem vyhlášena. Je ale tato exkomunikace platná? O tom chceme pojednat. Arcibiskup Viganó je již léta ikonou odporu uvnitř Církve proti bergogliánské destrukci katolické víry. Původně byl loajálním vatikánským diplomatem, nunciem v USA. K příklonu ke katolické Tradici ho přiměla zkušenost, jak vatikánské úřady jednaly s americkým kardinálem Theodorem McCarrickem, jemuž byla prokázána řada sexuálních deliktů a zneužití. Papež Benedikt XVI. mu proto zakázal jakoukoliv veřejnou činnost, nicméně jeho nástupce František na to nedbal a – ačkoliv mons. Viganó jej osobně upozornil na zákazy papeže Benedikta – McCarricka v již důchodovém věku pověřoval různými diplomatickými misemi, např. v komunistické Číně, kde Vatikán fakticky „hodil přes palubu“ věrné katolíky snášející krutou perzekuci a uznal provládní biskupy vysvěcené bez souhlasu Sv. stolce. Viganó rovněž na sebe upoutal pozornost správným a statečným odmítáním proticovidových opatření, zvláště pak očkování, během nedávné pseudopandemické hysterie. Viganó též podobně jako někteří jiné preláti (kard. Burke, biskup Schneider, arcb. Lenga, biskup Strickland a další) vystupoval proti věroučným a mravoučným bludům papeže Františka a Vatikánu.

Jak sv. Otec Pio zabránil bombovému útoku

Bylo to uprostřed II. světové války na podzim r. 1943. Území v Apulii (jižní Itálie, pozn. překl.) bylo mohutně bombardováno spojeneckými letadly. Pouze San Giovanni de Rotondo, místo pobytu P. Pia v tamním kapucínském klášteře, zůstalo ušetřeno. Jak vyplývá z oficiální webové stránky o P. Piovi, nebyla to vůbec náhoda. Spojenecké oddíly měly svoji základnu v Bari a odtamtud bombardovaly území Gargano v blízkosti San Giovanni Rotondo. Pater Damaso de Sant’Elia, představený kláštera v Pianisi, sdělil, že vojsko od 8. září 1943 podnikalo opakovaně letecké útoky na celou provincii. Když vojáci chtěli bombardovat San Giovanni Rotondo, stalo se něco neuvěřitelného: Na obloze se jim zjevil jeden mnich, který jim zakázal svrhnout tam bomby. Přímým svědkem této události byl generál italského letectva Bernardo Rosini, který náležel do „Air Unit Command“, jež bojovala na straně Spojenců a sídlela v Bari. Rosini velel oddílu bombardovacích letadel, která měla shodit bomby na San Giovanni Rotondo, neboť dostal hlášení, že se tam nachází sklad německých zbraní. Všichni se ale vrátili šokovaní zpět. Jak Rosini vyprávěl, on i všichni jeho piloti, když se blížili k cíli, náhle uviděli na obloze mnicha se zdviženýma rukama. „Bomby začaly samy od sebe padat do lesů a letadla sama se otáčela zpět, aniž to mohli piloti ovlivnit,“ uvádí oficiální zpráva generála Rosiniho.

Do rakouské katedrály umístili „rodící Pannu Marii“ a počítali s pobouřením

V linecké katedrále byla před třemi týdny instalována nevelká socha představující Pannu Marii při porodu. Nešlo přitom o nějaké symbolické vyobrazení, nýbrž o dosti realisticky provedený výtvor. Její vystavení vzbudilo značné pobouření. Věřící se do pamětní knihy svěřovali s tím, jak jimi toto dílo otřáslo. V pondělí kdosi soše uřízl hlavu. Ti, kdo sochu do katedrály instalovali, se netají tím, že s vyvoláním pohoršení počítali. Podle Kath.net už linecká katedrála několik let neslouží až na výjimky svému původnímu účelu. Slouží nyní spíše jako památka, v níž je činný menší obchůdek. Před několika týdny se správcové katedrály rozhodli přitáhnout pozornost veřejnosti a umístili do katedrály sochu Panny Marie rodící Pána Ježíše. Dosti sugestivně pojaté dílo vyvolává pohoršení, se kterým jeho vídeňsko-tyrolská autorka Esther Straußová dle vlastních slov počítala. Sochu vytvořila u příležitosti 100 let od posvěcení jedné z kaplí v katedrále a vytvořila ji „ve feministickém duchu“. Podle ní vytvořili většinu Mariiných slov muži, proto to chtěla změnit a ukázat právě okamžik narození z pohledu matky, čímž měla v úmyslu prolomit „patriarchální způsob řízení“ v Církvi tak zakotvený. O zničení sochy informoval na X.com Alexander Tschugguel, rakouský katolický aktivista, jenž v roce 2019 vhodil během Amazonské synody do Tibery sošky Pachamamy. „Neznámý hrdina se o ni (sochu) postaral a zničil ji,“ napsal.

Liberální a ekumenické mýty o slovanských věrozvěstech

Pravděpodobně každý z nás slyšel v kostele nebo četl v oficiálním církevním periodiku o sv. Cyrilu a Metoději jako o „průkopnících ekumenismu“, „předchůdcích II. vatikánského koncilu“ atd. Ani světská mainstreamová média nezůstávají pozadu s pozitivním oceněním soluňských bratří a vysoce hodnotí jejich přínos pro literaturu a kulturu, občas se objevuje i nějaká poznámka o jejich „toleranci“, jíž se prý vymykali ze striktní ortodoxie své doby. Není to nic neobvyklého, i největší nepřátelé křesťanství jsou schopni, když se jim to hodí, „přivlastnit si“ katolické světce, např. ekologisté sv. Františka, němečtí nacionální socialisté českého sv. Václava, ruští bolševici sv. Vladimíra, čeští komunisté svaté soluňské bratry, kteří prý orientovali naši kulturu a civilizaci politicky na východ a nikoli na západ atd. Památku obou velikánů našeho katolického křesťanství zneužili v českých zemích již v 19. stol. katoličtí liberálové kolem kněze Františka Náhlovského, jenž uspořádal v revolučním roce 1848 v Praze dle německého vzoru samostatnou „synodu“, jež mimo jiné požadovala liturgickou reformu se změnou bohoslužebného jazyka z mrtvé latiny na živou češtinu. Prý je to odkaz sv. Cyrila a Metoděje, ti to na Velké Moravě provedli a prosadili. Jenže jde o kolosální a účelově vytvořený nesmysl. Liturgickým jazykem, který k nám svatí věrozvěstové přinesli, byla církevní slovanština, nepřesně nazývaná „staroslověnština“.

Lži bývalého předsedy Ekumenické rady církví

Pan ThDr. Pavel Černý je pravděpodobně nejznámější osobou českého protestantského prostředí. Tento významný teolog a hodnostář církve bratrské byl mj. v letech 2005–9 předsedou tzv. Ekumenické rady církví, sdružující všechny nekatolické denominace. Při různých příležitostech rád hovoří též o ekumenismu s katolíky. Jak si ho ale v praxi představuje, svědčí jeho článek na magazínu www.christnet.eu 25.6.2024 pod názvem „Evangelium podle vraždících andělů“, kde – jako to udělal v minulosti již několikrát – vystoupil znovu proti mariánskému sloupu v Praze na Staroměstském náměstí. Tentokrát mu vadí, že Společnost pro obnovu mariánského sloupu (SOMS) dovršila velkolepou obnovu tohoto mariánského monumentu, barbarsky zničeného 3. listopadu r. 1918, reinstalací čtyř andělů, kteří stáli po čtyřech stranách sloupu (prozatím byli umístěni tři, čtvrtý dosud ne). Dr. Černý v článku mj. píše: „Počátkem letošního roku jsme se dozvěděli, že jeřáby spustily na podstavec tři anděly s tím, že k nim v létě přibude ještě ten čtvrtý. Co je na symbolice těchto andělů podivného? Kamenní andělé totiž probodávají kacíře, což jsou samozřejmě protestanté. Taková byla ekumena 17. století po třicetileté válce.“ To je objektivně pustá lež, manipulace a demagogie. Dopustil se jí Pavel Černý záměrně, nebo prostě jenom nevěděl, co tito andělé na sloupu znamenají? Pokusíme se mu to tedy přiblížit na základě informací, které jsou snadno dostupné ve všech publikacích SOMS v tištěné formě i na internetu:

Krvi Kristova, záruko věčného života!

Tak zní jedna z invokací litanií k Nejdražší Krvi Páně, jejíž svátek si připomínáme v tradičním ritu 1. července. Tento měsíc lze chápat jako měsíc Nejdražší Krve Páně. Proč úcta k ní? To souvisí už s židovskými starozákonními obětmi přinášenými za hříchy lidu, kdy krev z obětovaného zvířete vytekla a kněz jí pokropil věřící. Ty ale, jak píše sv. Pavel v listu Židům, byly neúčinné. Tento účel splnila pouze oběť Ježíše Krista, jehož drahocenná Krev, „krev Beránka bez vady a poskvrny“ (1 Petr 1,19), vytekla na kříži pro naši spásu. Krev byla považována ve Starém zákoně za zdroj života. Židé věřili, že nesmrtelná duše sídlí právě v krvi člověka. Proto Spasitel při poslední večeři, kdy zpřítomnil svoji kalvárskou oběť pro všechny generace, nemluvil pouze o proměně chleba ve své Tělo, ale také o proměně vína ve svou Krev, ačkoliv krev je součástí těla, stačilo tedy pouze proměnit chléb v Tělo. Jenže Pán tím chtěl demonstrovat, že jeho oběť na Kalvárii má všechny atributy starozákonních obětí, kdy se prolévá krev zvířat. Podstatný rozdíl proti nim tkví ale v tom, že oběť Kristova byla naprosto dokonalá, proto starozákonní zvířecí oběti ztratily poté jakýkoliv smysl. Krev člověka, zdroj jeho pozemského života! Když krev odejde, život definitivně končí.