Zcela bezúhonný biskup z texaského Tyleru v USA mons. Joseph Strickland má být donucen k rezignaci. Vatikán podle zpráv mainstreamových médií zvyšuje nátlak na něho. Informuje o tom americký list „The Pillar“. V Římě před několika dny proběhlo setkání papeže Františka s arcibiskupem Robertem Prevostem, prefektem vatikánského dikasteria pro biskupy, a Christophem Pierrem, apoštolským nunciem v USA. Podle akreditovaných žurnalistů se měla diskutovat právě tato otázka. Vatikán nařídil v diecézi biskupa Stricklanda již dříve vizitaci, jejíž výsledky byly předloženy papeži Františkovi. K vizitaci ale neexistoval žádný objektivní důvod. Biskupství vzkvétá a na rozdíl od mnoha jiných má hojná duchovní povolání. Rovněž tak se v diecézi Tyler nevyskytují žádné skandály krytí zneužívání ze strany duchovních apod.
Jedinou „chybou“, jíž se biskup Strickland dopustil, je jeho kritika aktivit Vatikánu a propotratové politiky prezidenta USA Bidena, údajného katolíka. Mons. Strickland ho neustále označoval za „fake katolíka“. Pokud by ale Vatikán skutečně vynutil na biskupu Stricklandovi rezignaci, mohl by to být gól do jeho vlastní branky. Američtí katolíci totiž patří k největším finančním podporovatelům Vatikánu. Vynucené odstoupení biskupa Stricklanda by se mohlo výrazně projevit na dotacích z USA pro Vatikán v příštích letech.
Je možné, že mons. Stricklandovi již nabídka rezignace byla učiněna. Napovídalo by tomu jeho nedávné prohlášení na Twitteru: „Kdo si o mě dělá starosti, ať ví, že já čerpám svou sílu z Ježíše!
Současné zprávy o rouhání svátostnému Spasiteli přímo při liturgii NOM rychle narůstají. Psali jsme nedávno o brazilském arcibiskupovi, který podal sv. přijímání, samozřejmě na ruku, muslimskému šejchovi, o podávání Těla Páně na Světových dnech mládeže v Lisabonu z plastových misek atd. K tomu ještě přistupuje neustálý tlak na přijímání na ruku, což samo o sobě je obrovským hříchem zneuctění, neboť podle definice tridentského koncilu je Spasitel přítomen v každém úlomku sv. hostie právě tak jako v ní celé, proto když tyto částečky padnou na zem a lidé po nich šlapou, což se při podávání na ruku skutečně děje, jedná se objektivně o hřích urážky našeho Pána.
Otázka zní: Věří vůbec tito lidé, že sv. hostie, kterou přijímají, je skutečný Kristus? Věří v to ti, kdo bezmyšlenkovitě natahují ruku? Když se jich zeptáte, budou samozřejmě tvrdit, že ano. Jenže stačí to?
Nikoliv, nutno mít jasnou představu, v co věříme. Tridentský koncil v 16. stol. definoval jako závazné to, co formulovali už mnozí církevní otcové starověku a co shrnul papež sv. Řehoř VII. v 11. stol. ve formulaci, že Kristus je přítomen v Eucharistii „vere, realiter, substantialiter“, čili „pravdivě, skutečně, podstatně“. Toto je dogma, neomylná nauka Církve. Nestačí pouhé vágní konstatování, že věřím v přítomnost Pána v Eucharistii.
Duše lidská je nesmrtelná! Tak zní pátá základní pravda katolického katechismu. Žel, dnes už šestero základních pravd zná velmi málo věřících, v moderních katechismech totiž většinou schází. Proto jsou běžní katolíci častokrát bezradní, když je začnou masírovat jehovisté nebo adventisté, kteří popírají nesmrtelnost lidské duše a tvrdí, že prý ta umírá spolu s tělem a bude vzkříšena současně s ním v den posledního soudu, člověk tudíž prý smrtí ztrácí vědomí a získává je znovu až při druhém příchodu Kristově. Přesvědčují je, že tak to stojí v bibli a chrlí na ně citáty ze Starého zákona. Katolíci však, protože Písmo sv. nečtou a nauku Církve neznají, vycházejí z těchto debat většinou s nahlodanou vírou, někteří potom odpadají k těmto pochybným sektám.
Žel katoličtí neomodernisté, kteří mají v Církvi současnosti rozhodující pozice, jim v ničem nepomohou. Jak by také mohli, když sami nemají jasno ohledně nesmrtelnosti duše! Vzpomínám si, že r. 1975 komunisty ovládané Katolické noviny přinesly článek z pera prominentního představitele kněžské prorežimní organizace „Pacem in terris“ kanovníka Josefa Beneše, v němž autor tvrdil, že prý existence nesmrtelné lidské duše je „helénistická představa“, která odporuje biblickému chápání. Beneš to samozřejmě neměl sám ze sebe, ale od řady západních teologů, jejichž práce četl (na rozdíl od mnoha jiných kněží mohl volně cestovat na Západ a tuto literaturu si opatřit).
Život poznamenaný utrpením, dle západní terminologie „neužitečný“, se nevyplácí. Místo pomoci těmto lidem se jeví lepší zabít je. Tak komentuje v rozhovoru pro pch24.pl známý polský teolog P. prof. Paweł Bortkiewicz udušení poduškou 36leté ženy v Belgii, kterou se nepodařilo zabít „eutanazií“.
PCh24.pl: V Belgii byla vykonána eutanazie 36leté ženy trpící rakovinou. Protože se nepodařila, žena dostala nedostatečné množství jedů majících ukončit její život, byla nakonec udušena poduškou. Povím upřímně: nevím, co na to říct. Lékař a dvě ošetřovatelky, kteří to udělali, tvrdili, že „chtěli pomoci“…
P. Paweł Bortkiewicz: Calý tento příběh odhaluje strašlivou prolhanost té skutečnosti, která se skrývá pod názvem „eutanazie“. Samotné slovo je synonymem „dobré smrti bez utrpení“, „pomoci při umírání“ nebo dokonce „zabití z milosrdenství“. Všechny tyto eufemismy se pokoušejí zakrýt jednoznačnou skutečnost, že eutanazie je zabitím trpícího člověka nebo pomocí při jeho sebevraždě. Každý tento pojem prozrazuje sám o sobě bezradnost vůči tajemství lidského utrpení. Bezradnost, jež ventiluje až do aktu agrese. Je to vražda člověka proti jeho vůli, pohrdání hodnotou lidského utrpení. Pacient přežil, ale lékař a ošetřovatelky dospěli k názoru, že tak to být nemůže, proto podstoupili „zákrok“ eutanazie primitivní vraždou, která se fakticky v ničem neliší od vražd, za něž jsou pachatelé odsuzováni na doživotí nebo k smrti.
Jeden z nejužívanějších šlágrů protikatolické propagandy! Církev prý upálila 9 milionů nevinných lidských obětí, jak tvrdili už v 18. století osvícenci.
A jaká je skutečnost? Především je nutno vyjasnit si, o čem mluvíme. Je rozdíl mezi prokázaným užíváním satanských rituálů a s nimi spojených čar a kouzel (magie), a lidmi, kteří byli nevinně odsouzeni za domnělé „styky s ďáblem“. Pohanské národy starověku rozličovaly dobrá a zlá božstva, kdo se spojil magickými obřady s těmi zlými, byl bez milosti potrestán smrtí. Římské právo na to stanovilo trest upálení na hranici.
Obětí se stalo též mnoho nevinných. Stačilo jenom být ve společnosti nějak zvláštním – a hned při nějaké přírodní katastrofě byl tento člověk obviněn ze spolku se zlými bohy nebo duchy s úmyslem škodit. Tortura, čili vynucování doznání mučením, byla v těchto případech hojně používána. Na mučidlech se obžalovaní přiznávali k nejstupidnějším skutkům.
Po nástupu křesťanství se církevní autority od prvopočátku vyslovovaly kategoricky proti trestání skutečných i domnělých čarodějnic a čarodějů smrtí (nejradikálněji ve 4. stol. sv. Jan Zlatoústý). Protičarodějnické běsnění bylo nejvíce rozšířené u starých Keltů a zvláště Germánů, kteří tomu holdovali i poté, co přijali křest. To bylo spojeno s mnoha nesmyslnými pověrami: čarodějství ve spojení se zlými božstvy a duchy se věnují prý hlavně ženy, ty létají na koštěti na čarodějnická shromáždění, kde mají se zlými nadpřirozenými bytostmi pohlavní styk.
K neslýchané svatokrádeži došlo v brazilské arcidiecézi Londrina, kde její ordinář vědomě podal Tělo Páně na ruku duchovnímu muslimské komunity oblečenému tak, že nebylo pochyb o jeho příslušnosti k islámu. Na závěr ale muslim litoval svého skutku, avšak z úst katolického hierarchy nevyšlo jediné slovo lítosti kvůli skandálu, který vyvolal.
K profanaci Nejsvětější svátosti došlo při pohřební mši za zesnulého kardinála Geralda Majelli Agnela. Účastnil se jí též vůdce muslimské komunity Sheiki Ahmad Saleh Mahari, který bez skrupulí se postavil do řady, když arcibiskup Geremias Steinmetz podával sv. přijímání „na ruku“.
Situace vyvolala údiv přítomných kněží a ministrantů, lokální katolická média to označila za skandál. Mons. Steinmetz ale necítil žádnou povinnost omluvit se za tuto svatokrádež. Ačkoliv podal Tělo Páně muslimovi osobně, pověřil „vysvětlením“ situace svého vikáře, jenž se vypravil k Maharimu, aby se zeptal, proč přistoupil ke stolu Páně.
Sheiki je známý v různých sférách společnosti a udržuje s Katolickou církví vztahy plné úcty… Jako přítel se účastnil eucharistické celebrace, zařadil se a přijal Tělo Kristovo – vysvětlil poté arcibiskup a komicky se bránil tím, že prý video pouze ukazuje, jak islamista „jenom přijímá Eucharistii“, ale „nepožívá ji“.
K věci se vyjádřil sám Mahari, který potvrdil, že když usedl v lavici, požil Tělo Páně.
Mainstreamová média toto neustále tvrdí. Říkají to i světoví globalističtí politikové, mluví o tom i papež František, nejnověji na tiskové konferenci v letadle při zpáteční cestě z Mongolska, kde byl na návštěvě. Stalo se z toho klišé, lidé to opakují, aniž si uvědomují, co to vlastně ideologie je.
V přesném překladu to znamená nauku o myšlence. V konkrétní aplikaci rozlišujeme mezi filozofií, potažmo světovým názorem, a ideologií. Zatímco ty první dva zůstávají v teoretické rovině, ideologií rozumíme uvedení filozofie nebo světového názoru a hlavně od nich odvozených myšlenek do veřejného života, což má souvislost se vzdělávacím procesem, kulturou a politikou. Na tom není nic mravně špatného, když se jedná o správné myšlenky (ideje) a dobré zásady, naopak jde o něco prospěšného pro celou společnost, ano, můžeme mluvit o ctnosti toho, kdo pěstuje takovou „ideologii“. Pokud však někdo tady prosazuje špatné, zvrácené myšlenky, a chce je vtělit do legislativy a do školní výuky, např. tzv. „manželství pro všechny“ nebo „svobodnou volbu ženy pro potrat“, pak se jedná o zvrhlost a těžký hřích.
Pojmy jako „ideologie“ nebo „ideologizace“ (tj. agitace ve prospěch konkrétní ideje) jsou samy o sobě mravně irelevantní, dobrými nebo špatnými se stávají až svým obsahem, tj. tím, o jaké myšlenky jde.
Mnozí lidé vnímají den za dnem houstnoucí duchovní soumrak a nejistou budoucnost. Cítí to i sekulární svět a řeší vnitřní tíseň vnějšími prostředky – politickými proklamacemi a demonstracemi nebo ponořením hlavy do písku s argumentem: „Kdybych na to myslel, tak bych se musel zbláznit“. My, pokud chceme být solí země – ne tou, která se nehodí k ničemu, než aby se po ní šlapalo – máme prostředky a moc tento trend zvrátit nebo velmi zmírnit. A protože jsme jediní, kdo to skutečně může udělat, tak to udělat musíme. Pro sebe samé, pro své děti a vnoučata, pro svůj národ a zem a pro všechny naše bratry a sestry po celém světě, kteří nejsou vybaveni zbraněmi, které držíme v rukou my.
„A uviděl jsem šelmu a krále pozemské i jejich vojska shromážděná, aby vedla válku proti tomu, jenž seděl na koni, a proti jeho vojsku.“ (Zj 19,19)
Jaké vojsko má v tomto světě Pán Ježíš Kristus? Především duchovní. Tato bitva je reálná a zuří všude kolem nás, ale nevede se světskými prostředky. Klíčem je pochopit, že to, co se děje v hmotném světě, má původ ve světě duchovním a vítězství nebo prohry ve světě ducha se přenášejí i do světa hmotného.
Apologie Církve
