USA – Článek o postojích těchto dvou amerických političek odvolávajících se na Boha možná dá vzpomenout na nějaké středověké exemplum předkládané posluchačům či čtenářům k úvaze. Nabízí se řečnická otázka vypůjčená z evangelního podobenství, která z těchto žen plní Otcovu vůli, aniž bychom se museli bát, že tu druhou soudíme.
První z této dvojice je i u nás dobře a zároveň nechvalně známá Nancy Pelosiová. Tato předsedkyně Sněmovny reprezentantů patří v americké politice k nejhlasitějším zastánkyním a propagátorkám vražd nenarozených dětí, přestože o sobě při každé příležitosti hovoří jako o katoličce. Skutečnost, že jde o hřích, ji přitom nijak nevyvádí z rovnováhy, naopak se ve svém boji za „práva žen“ utíká k protiútokům na adresu pro life aktivistů, používajíc přitom naprosto zcestné argumenty, když jejich úsilí označuje za hříšné.
Čtenáři patrně vědí, že sanfranciský arcibiskup Salvatore Cordileone zakázal Nancy Pelosiové vzhledem k jejím postojům a aktivitám přistupovat ke svatému přijímání a vyzval ji k pokání. Zákaz ostentativně dlouhý čas přestupovala a výzvu nereflektovala. Zpráva o zákazu patrně nedorazila do Říma, jinak by se totiž vloni v červnu nemohlo stát, že přijala svátostného Krista přímo ve Svatopetrské bazilice při papežské mši, jak referovala média.
Zastání našla Pelosiová, nepočítáme-li propotratové a LGBT kruhy, u mnoha tzv.
Cisterciácký klášter v rakouském Heiligenkreuzu pořádá od dubna tohoto roku po celém Rakousku představení muzikálu „Pauline“. Pojednává o zakladatelce Živého růžence v 19. století blahoslavené Paulině Marii Jaricotové a jeho autorkou je spisovatelka a hudební skladatelka Birgit Minichmayrová. Poprvé bude předveden 15. dubna v městském sále města Vöcklabruck, poté budou následovat další představení až do října včetně Vídně a dalších velkých měst Rakouska.
Sv. farář arský Jean Baptiste Vianney se jednou vyjádřil: „Znám osobu, která nese těžký kříž s velkou láskou.“ Tím měl na mysli právě zakladatelku Společenství živého růžence bl. Paulinu Jaricotovou, obdivuhodnou ženu 19. století, kterou r. 2012 sekretář vatikánské Kongregace pro evangelizaci národů mons. Savio Hon Tai Fai u příležitosti 150. výročí úmrtí přirovnal k biblickému Davidovi zápasícímu s Goliášem. Tímto obrem a zároveň symbolem zla je podle onoho hodnostáře osvícenská Velká francouzská revoluce a její dědictví, s nímž tato Kristova vyznavačka musela celý život bojovat. Pocházela z francouzského Lyonu, kde se narodila 22.7.1799. Její rodiče Antoine a Joanna patřili k dobře situovaným měšťanům, vlastnícím tkalcovskou manufakturu a několik obchodů. Byli velmi zbožní, před revolucí r. 1789 finančně podporovali řadu církevních institucí, hlavně klášterů. Během revolučního běsnění let 1789–1799, kdy katolická víra byla postavena mimo zákon, se mohli účastnit mše svaté pouze tajně, ve svém domě přijímali a ukrývali katolické kněze, jimž hrozila poprava.
Britská rozhlasová stanice BBC vysílala rozhovor s kardinálem Arthurem Rochem, prefektem vatikánské kongregace pro liturgii, který je anglické národnosti. Otázky se týkaly hlavně tradiční liturgie a nejnovějších opatření proti ní, počínaje dokumentem papeže Františka Traditionis Custodes. Kardinál Roche z titulu svého úřadu byl hlavním realizátorem těchto omezení.
Z úst známého publicisty Austena Ivereigha, který se diskuse BBC rovněž účastnil, zazněla nehorázná slova, že prý stoupenci tradiční liturgie představují „zlověstné hnutí“. Kardinál Roche se s ním ztotožnil. Prohlásil, že prý „teologie Církve se změnila“. Poté upřesnil, že má na mysli liturgii a její průběh. „Teologie Církve se změnila. Dříve kněz reprezentoval jaksi na dálku všechny lidi. Byli tak nějak řízeni touto osobou, která jako jediná sloužila mši svatou. Dnes ji slouží nejen on, ale také ti, kteří jsou spolu s ním pokřtěni, a toto je obrovská změna.“ Tak se doslova vyjádřil kardinál Roche.
Jenže stačí znát oficiální katolický katechismus z doby ještě před pár desetiletími, abychom prohlédli heterodoxii nynějšího prefekta pro liturgii. Tam se dozvídáme – a je to nauka Církve od prvopočátku – že mši sv. slouží pouze konsekrovaná osoba, tj. biskup nebo kněz. On má skutečnou moc shůry proměňovat chléb a víno v Tělo a Krev Ježíše Krista. Všichni ostatní, dle slov kardinálových „ti, kteří jsou spolu s ním pokřtěni“, se mohou pouze duchovně a zbožně spolupodílet na tomto aktu biskupa nebo kněze, k čemuž vždycky byli a jsou Církví vybízeni, ale „sloužit“ mši sv.
Ne, jako tradiční katolíci nejsme vůči tomuto polskému papeži nekritičtí. Byl plně poplatný zhoubným novotám II. vatikánského koncilu, na jejichž prosazení se jako jeho účastník vehementně podílel, konkrétně na ekumenismu, dialogu a spolupráci s jinými náboženstvími a na přijetí liberálního pojetí náboženské svobody Katolickou církví. Přímo skandálem bylo tzv. modlitební shromáždění zástupců světových náboženství v Assisi r. 1986, kde papež se modlil spolu s knězem pohanského kultu voodoo a dalšími. Lze připojit i jeho políbení koránu a výkřiky „Ať žije islám!“ při návštěvě Maroka aj. Trapnou záležitostí byla též exkomunikace arcibiskupa Lefébvrea r. 1988. Proto klademe otazník nad jeho kanonizací, která znamená, podobně jako kanonizace jeho koncilních předchůdců, spíše „kanonizaci“ koncilu než osoby.
Na druhé straně však nemůžeme v zájmu pravdy pominout výrazná pozitiva jeho pontifikátu, která zcela postrádáme u nynějšího papeže Františka. Sem patří jeho zásadovost v otázkách morálky, především obrana monogamní rodiny, manželské věrnosti a hlavně nenarozeného života, jak dokazuje zejména encyklika „Evangelium Vitae“ r. 1995. Jan Pavel též změnil vatikánskou politiku ústupků komunistickým režimům, jež ponechávala katolíky pod jejich vládou bez zastání, proto byl oficiálními médii těchto států velmi ostře napadán podobně jako před koncilem Pius XII. Pro moji generaci českých a slovenských katolíků se tenkrát Jan Pavel II.
S málokterou zemí mají Čechy a Morava společné světské i duchovní dějiny v takové míře jako s Rakouskem. Zájmy obou těchto subjektů se hned spojovaly a hned zase rozcházely. V jednom se ale nikdy nerozdvojily: ve vynikajících osobnostech společných oběma národům, které prosluly svým mravním heroismem nejvyššího stupně. Takovou postavou byla Brňačka a současně Vídeňačka Helena Kafková, řádovým jménem Marie Restituta, popravená německými nacisty pro údajnou „velezradu a napomáhání nepříteli“.
Jejím rodištěm bylo 1.5. 1894 Brno, konkrétně předměstí Husovice, tenkrát ještě samostatná obec. Pocházela z českých rodičů, v křestní matrice měla uvedenou českou národnost. V moravské metropoli ale dlouho nepobyla. Již jako dvouletá následovala své rodiče do Vídně, kde otec Antonín Kafka pracoval jako švec a drobný obchodník. Kafkovi měli celkem 7 dětí, Helena byla šestým. Vyrůstala jako pravá Vídeňačka, chodila do německých škol. Česky ale taktéž perfektně uměla, protože rodiče doma mluvili svým rodným jazykem. Měla vadu řeči, koktala. Navštěvovala proto logopeda a tohoto neduhu se zbavila.
Vídeň a prostředí staré habsburské monarchie jí přirostly k srdci. Smýšlela plně „römisch-katholisch Habsburgtreu“ (římskokatolicky a věrná Habsburkům) k malé radosti svých rodičů, kteří se po rozpadu Rakousko-Uherska roku 1918 odstěhovali do Náměště nad Oslavou, kde se stali československými státními občany (krátce nato se ale znovu odstěhovali do Vídně, a tady ve 20.
Na první neděli postní se v byzantské liturgii čte ze Synodikonu ortodoxie, dekretu sedmého ekumenického koncilu, který vyslovuje anathema proti obrazoborcům a různým jiným heretikům. Jelikož pokoncilní ritus převzal tolik východních zvyklostí, které jsou římskému obřadu naprosto cizí, mohl by se člověk oprávněně divit, proč mezi nimi nebyla i tato.
Údiv nadále není na místě. Dekretem z 21. 2. Posvátná kongregace pro bohoslužbu tuto mezeru konečně zacelila promulgací série liturgických anathemat, která obdivuhodně odrážejí vzrušující nejnovější vývoj eklesiologie a liturgické teologie. Náš web si velmi považuje té cti, že si ho Posvátná kongregace zvolila jako médium pro jejich zveřejnění, zatímco čekáme na oficiální latinský text dekretu, který ponese název Ludens feci a bude oficiálně publikován v Acta Sanctae Sedis.
Hned první encyklika současného pontifikátu varovala Církev před pokušením sebestřednosti, a jak ukazuje nedávný vývoj, nejlepší metodou, jak Církev může s tímto pokušením bojovat, je strávit čtyři roky tím, že mluví sama k sobě sama o sobě. Tím se vysvětluje, že všechna tato anathemata směřují takříkajíc dovnitř jakožto součást nezbytného procesu sebereflexe, díky níž se Církev tohoto pokušení účinně zbaví. V nejlepší tradici pokoncilní liturgie je lze přizpůsobit místním skutečnostem, ale samozřejmě nikdy ne místním myšlenkám. Pozorný čtenář si vlastně okamžitě všimne, že se anathematizují výhradně myšlenky, nikoli skutečnosti.
„František neplní náležitě své papežské povinnosti. Naopak využívá papežství k šíření zmatků ve víře slovem i skutkem, dokonce i na stránkách některých církevních dokumentů. František působí spíše jako kaplan agendy OSN a využívá k tomu strukturu Apoštolského stolce. Jakoby chtěl ujistit levicové politicko-ideologické elity současného světa, že jim dává svůj duchovní souhlas. De facto se čím dál více stává jejich kaplanem a současně vykonavatelem jejich plánů“ – říká Jeho Excelence biskup Athanasius Schneider v rozhovoru s Henrykem Matyskem.
Henryk Matysek: Byl Joseph Ratzinger v okamžiku své smrti papežem?
J.Exc. Athanasius Schneider: Ne. S jistotou ne. Když se před deseti lety loučil s kardinály, vyzval je k volbě svého nástupce, jemuž on se podřídí. Později zase mnohokrát opakoval, že papežem je František a on jej uznává.
HM: Zachoval si ale titul Svatého Otce a bílou sutanu, tudíž se pro celý svět jevil být nadále papežem. Tak ho také nazývali: emeritní papež.
AS: To jsou jenom vnější symboly. Být papežem, to nezáleží na vnějších znameních. Kardinál, který by se oblékl do bílého a nasadil si rybářský prsten, se tím nestává automaticky hlavou Církve. Vnější atributy nedělají papeže.
HM: Ale taková situace nepochybně vyvolává zmatek.
AS: Samozřejmě. Užívat papežské symboly, když už nejsem papežem, je absolutně nesprávné.
Úvod Každý den novény začínají modlitby hymnem Veni Sancte Spiritus / Přijď, ó Duchu přesvatý (Cyrilometodějský kancionál č. 112, tzv. Jednotný kancionál č. 422, Dědictví otců č. 333).
Veni Sancte Spiritus Veni, Sancte Spíritus,
et emítte cǽlitus
lucis tuæ rádium.
Veni, pater páuperum,
veni, dator múnerum,
veni, lumen córdium.
Consolátor óptime,
dulcis hospes ánimæ,
dulce refrigérium.
In labóre réquies,
in æstu tempéries,
in fletu solácium.
O lux beatíssima,
reple cordis íntima
tuórum fidélium.
Sine tuo númine,
nihil est in hómine
nihil est innóxium.
Lava quod est sórdidum,
riga quod est áridum,
sana quod est sáucium.
Flecte quod est rígidum,
fove quod est frígidum,
rege quod est dévium.
Da tuis fidélibus,
in te confidéntibus,
sacrum septenárium.
Da virtútis méritum,
da salútis éxitum,
da perénne gáudium.
Amen.
Přijď, ó Duchu přesvatý Přijď ó Duchu přesvatý,
rač paprsek bohatý
světla svého v nás vylít.
Přijdi, Otče nebohých,
dárce darů přemnohých,
rač nám mysli osvítit.
Božský Utěšiteli,
něžný duší příteli
rač nás mile zotavit.
V práci libý pokoji,
smiřiteli v rozbroji
rač nás v pláči utišit.
Světlo duši blažící,
srdce v Tebe věřící
rač milostně naplnit.
Člověk bez Tvé pomoci
slábne a je bez moci,
vše mu může uškodit.
Skvrny z našich duší smaž
Apologie Církve
