Informace ze světa nejsou ve své drtivé většině vůbec pro katolíky povzbudivé. Nesmyslné lokální války, které mohou přerůst v celosvětové, propad základních morálních hodnot na všech úrovních, likvidace rodiny, legalizace homosexuality a dalších zvrhlostí, vraždy nenarozených dětí a starých či nevyléčitelně nemocných lidí pod nálepkou „lidských práv“, pronásledování věrných Kristových vyznavačů v mnoha zemích světa. Ani dění v Katolické církvi nemůže naplňovat radostí. Nejvyšší reprezentanti Magisteria nejenže nekladou těmto hrůzám odpor dle vzoru prvokřesťanské církve, ale naopak se jim přizpůsobují, obsah zjevené pravdy zřeďují a rozmělňují jen proto, aby se zalíbili tomuto světu. A nejen to. Oni sami to jsou, kdo pronásleduje ty katolíky, kteří zachovali věrnost, jak markantně ukazuje hrozba exkomunikacemi ze strany Říma v souvislosti s biskupskými svěceními Bratrstva sv. Pia X.

Lze mít za takového stavu věcí vůbec z něčeho radost? Takovou, za niž budeme nadšeně vzdávat Bohu chválu? Ano, prostor pro radostnou vděčnost Pánu nikdy za žádných okolností nechybí a je na místě i zde. Svátek svatých Cyrila a Metoděje nám to připomíná.

Tenkrát v r. 863, kdy přišli na Velkou Moravu, nevypadala u nás situace lépe než dnes. Lid byl většinou již pokřtěný, ale nadále obětoval v pohanských „posvátných“ hájích svým bohům a bůžkům, což doprovázela též rituální prostituce, nelze vyloučit ani lidské oběti. Morální stav obyvatelstva byl přímo zoufalý: pohlavní promiskuita na všech úrovních, krevní msta, neúcta k rodičům, záplava pověr… Duchovní, kteří tenkrát na Velké Moravě působili, byli převážně Němci a k tomuto porušování mravního řádu mlčeli. Nezajímaly je duše jim svěřených ovcí, pouze jejich peníze. Nešlo jim o spásu lidí, ale o moc, vliv a bohatství.

Tradiční katolíci s bolestí a někteří i s pobouřením přijali zprávu o exkomunikaci biskupů FSSPX v souvislosti se svěcením nových bez souhlasu Sv. stolce tímto Kněžským bratrstvem 1. 7. letošního roku. Trest exkomunikace je tvrdší než byl v r. 1988 uplatněný ze stejných důvodů vůči arcibiskupu mons. Marcelu Lefébvrovi, spolusvětiteli biskupu Antoniovi de Castro-Meyerovi a 4 nově vysvěceným biskupům Bratrstva. Tenkrát se exkomunikace týkala pouze biskupů, nyní ale zasahuje podle vyjádření Dikasteria pro nauku víry také všechny duchovní FSSPX a věřící, kteří jsou formálně spjati s Bratrstvem. I svátosti zpovědi a manželství jsou prý u nich neplatné.

FSSPX není samozřejmě žádným společenstvím nebeských cherubínů. Mnozí tradiční katolíci častokrát vyjádřili svůj kritický postoj jak vůči němu jakožto celku (např. za stanovisko některých jeho hodnostářů v době covidových omezení), tak vůči některým jeho komunitám nebo jednotlivcům. To je normální, přirozené a samozřejmé. Jedno ale nelze Bratrstvu upřít: pravou katolickou víru, již obětavě a urputně hájí v době současného zmatku uvnitř Církve, kdy její vedení selhává, ba dokonce někdy samo se pozvolna přesouvá na stranu nepřátel.

Představa, že tady jde o pouze kanonickoprávní aspekt celé záležitosti, je hluboce mylná. Naopak se jedná především a výhradně o otázku pravé víry. FSSPX totiž již od r. 2009, kdy papež Benedikt XVI. zrušil exkomunikaci nad jeho biskupy z r. 1988, usiluje neustále o úpravu svého neuregulovaného stavu uvnitř církevních struktur. Řím si neustále kladl jednu a tutéž podmínku: akceptovat bez jakýchkoliv kritických připomínek v plném rozsahu II. vatikánský koncil (DVK), nauku pokoncilních papežů a vůbec celého pokoncilního magisteria, a novou liturgii (NOM). Bratrstvo však opakuje neustále jedno a totéž v souladu se svým zakladatelem arcibiskupem Lefébvrem:

Biskup Athanasius Schneider z Astany v Kazachstánu, který dlouhodobě kritizuje pokoncilní vývoj v Církvi, poskytl rozhovor katolíckému spisovateli a tvůrci podcastů Mattovi Gaspersovi na jeho kanálu Veritatis Vox. Video nese název „Základní otázka – II. vatikánsky koncil a FSSPX“ a biskup Schneider tady diskutuje s Mattem Gaspersem o tom, jak se vyvíjela situace celých 60 let od ukončení koncilu, přičemž komentuje i nejnovější kontroverzi mezi Vatikánem a Kněžským bratrstvem svatého Pia X. (FSSPX) ohledně plánovaných biskupských svěcení k 1. červenci letošního roku.

V rámci rozhovoru biskup Schneider otevřeně konstatoval to, co už začínají pozorovat vzhledem k excesům některých prelátů i ti laici, kteří nejsou příliš informovaní o událostech posledních desetiletí – totiž že pozoruhodný počet vysoce postavených duchovních ztratil katolickou víru: „Chtějí jinou Církev: napůl protestantskou, napůl světskou přizpůsobenou tomuto světu. Za posledních 60 let jich bylo pozoruhodné množství. Mají vliv v Církvi… Prosazovali to s vnitřním přesvědčením, s touhou skutečně změnit katolickou víru, úplně ji přizpůsobit světu a mít tady nové náboženství, které je relativistické, jakýsi synkretismus.“

Za bod zlomu označil biskup rok 1965, rok ukončení II. vatikánského koncilu. V záplavě událostí je dnes už zbytečné mluvit o konkrétních jednotlivcích v hierarchii, když podle biskupa už máme před očima výsledek – ovoce:

Bývalý velký kancléř Institutu Jana Pavla II. pro manželství a rodinu arcibiskup Vincenzo Paglia, osobní přítel zesnulého papeže Františka a renomovaný teologický progresivista vyvolal v Církvi nový skandál svým rozhovorem, který udělil portálu „La Settimana“. Požadoval v něm změnu nauky Církve v morálce. S radikální kritikou vystoupil proti němu známý americký biskup Robert Barron. Ten se vyjádřil mimo jiné:

„Arcibiskup Vincenzo Paglia, bývalý velký kancléř Institutu Jana Pavla II. pro manželství a rodinu, potvrdil naše nejhorší podezření. Přiznal, že změny, které on sám provedl v tomto institutu za pontifikátu papeže Františka, měly za cíl ‚hlubokou reformu‘ samotného přirozeného práva… Místo absolutních a neměnných morálních norem zakořeněných v hlubokém chápání základního dobra on a jeho spolupracovníci prosazovali morální teorii opírající se o subjektivní a kulturní zkušenosti. Odmítá tzv. ‚teologii sepsanou v křesle‘ a nahrazuje ji údajnou teologií funkční ‚v dějinách a v lidském životě‘,“ prohlásil biskup Barron a pokračoval:

„Je to jednoznačně jazyk módního postmodernismu a představuje obrovské nebezpečí. Dovolte, abych tuto zásadu ilustroval jedním příkladem. Je otroctví něčím špatným? Něčím vnitřně špatným? Špatným nezávisle na tom, co ukazují sondáže veřejného mínění a jaký je v tomto ohledu sociální konsensus? Předpokládám, že každá slušná osoba by odpověděla kladně. Ale taková odpověď se právě opírá o to, co Tradice nazývá přirozeným právem a základním dobrem. Existují některé hodnoty tak fundamentální, že skutky, které se ocitají s nimi v rozporu, jsou ze své povahy vždycky morálně špatné…“ vysvětlil.

Soud v indickém státu Jharkhand prohlásil za nevinnou jednu sestru z řádu Misionářek lásky a další dvě spolupracovnice této řehole Matky Terezy. Tím byl ukončen 8letý právní spor. Sestra Concilia MC byla r. 2018 zatčena spolu s dvěma laickými pečovatelkami domu pro svobodné matky, který řád spravuje ve městě Ranchi. Obžaloba je vinila z nelegálního únosu dětí včetně 14denního nemluvněte. Sestra Concilia byla až po 14 měsících pobytu ve vězení propuštěna na kauci.

Celý případ vyvolal v Indii i v zahraničí bouřlivou veřejnou debatu o charitativní práci Církve a její péčí o děti. Indické ministerstvo pro záležitosti žen a dětí provedlo inspekci několika ústavů tohoto charitativního řádu. Média vznášela drastická obvinění z únosu dětí. Představitelé Církve od prvopočátku toto odmítali s tím, že všechno je motivováno politicky.

Po vyhlášení verdiktu soudu generální představená kongregace Misionářek lásky sestra Concettina vydala pro portál matterindia.com prohlášení, že toto je odpověď na neustálé modlitby. „Děkujeme Bohu za ten výrok soudu,“ řekla. Následně arcibiskup Ranchi Vincent Aind označil celý případ za těžkou dobu pro Církev v Indii. „Po 8 letech konečně tato hrůza skončila,“ prohlásil v reakci na rozsudek.

Bývalý generální sekretář Indické biskupské konference biskup Theodore Mascarenhas sdělil stanici EWTN, že justice „odmítla vykonstruovaná obvinění“. Dle jeho vyjádření celá obžaloba byla součástí kampaně „směřující k likvidaci Církve“, kterou vedla indická nacionalistická vláda se záměrem diskreditace církevních institucí. Podle biskupa Mascarenhase ve skutečnosti stát odebral rodičům 22 dětí ve věku od nemluvněte až do 5 let a svěřil je do péče Misionářkám lásky v Hinoo, kde dostaly náležitou stravu a lékařskou péči. Dvě z těchto dětí později zemřely.

Papež Pius XII. krátce před svou smrtí v říjnu r. 1958 měl připravenou k publikování encykliku pod názvem „Cultum Regni“. Než ji ale stačil podepsat a dát ke zveřejnění, odešel na věčnost. Proč ji jeho nástupci Jan XXIII. a Pavel VI. nechali v šuplíku? Dostačující odpověď na tuto otázku poskytuje následný vývoj spojený s II. vatikánským koncilem (DVK), poté s rozvratem věrouky a mravouky a s totální destrukcí Katolické církve.

Od zapálených stoupenců současné demokracie neustále slyšíme, jakou máme my katolíci svobodu. Na rozdíl od minulé totality nás přece nikdo nevyhazuje z práce kvůli tomu, že chodíme do kostela a prezentujeme se jako věřící, máme církevní školy, náboženské knihy a tisk, možnost sdružovat se a pořádat ve farnostech nejrůznější akce atd. Ano, v komunistickém režimu to bylo podstatně horší, to je pravda, za aktivitu přesahující striktně vymezený rámec bohoslužeb hrozila nejen knězi, ale i laikovi tzv. „mařena“, tj. paragraf proti „maření státního dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi“, jak zněl oficiální název. Za to mohl dostat až 2 roky natvrdo. Pedagogové a kulturní pracovníci se nemohli hlásit k tomu, že jsou věřící, jinak riskovali propuštění ze zaměstnání, stejně tak osoby, jež zastávaly funkce šéfů v kterémkoliv oboru činnosti. Ještě horší byla situace v 50. letech, kdy tisíce duchovních osob i zbožných laiků prošly komunistickými kriminály, došlo i k justičním vraždám pro věrnost Kristu a katolické víře, jak ukazuje kauza nedávno blahoslavených kněží Jana Buly a Václava Drboly.

Je faktem, že toto dnes neexistuje, i když např. vyhazovy pedagogů ze státních škol kvůli náboženskému přesvědčení jsou ještě i dnes někde pořád realitou, mohl bych uvést konkrétní případy. Nicméně situace za našimi hranicemi je často podstatně horší a zbývá otázka, kdy toto dorazí také k nám. Nejde jen o Českou republiku, ale celkově o tzv. demokratický svět.

Toto slovo znamená doslova „bezbožectví“, tj. odmítání víry v Boha, přesvědčení, že Bůh neexistuje. Známe celou řadu filozofických a ideologických směrů, které se hlásí k ateismu: Poprvé se ateismus jako filozofie objevil v 18. století v osvícenské Francii (d´Alembert, d´Holbach), v nejnovější době jsou jeho nejčastějšími podobami marxistický materialismus a existencionalistický skepticismus, jehož otcem byl francouzský filozof Jean Paul Sartre.

Člověk je schopen rozumem poznat existenci Boha

Sv. Pavel v listu Řím (1,18n) píše, že pohané se nebudou moci vymlouvat na to, že Boha nepoznali, protože stvořená živá i neživá příroda se všemi důmyslnými konstrukcemi ukazuje jednoznačně na velikého Konstruktéra, rozumovou bytost maximálně převyšující lidský rozum. I. vatikánský koncil ve svém dokumentu „Dei Filius“ z r. 1870 sděluje pro katolíka závaznou věroučnou pravdu, že „Boha lze ze stvořených věcí s jistotou poznat“. Sv. Tomáš Akvinský ve své Teologické summě formuluje rozumové poznání Boha v podobě tzv. „5 cest“. Že by vesmír, svět i člověk mohli vzniknout jen náhodným shlukem atomů a molekul bez řízení vysoce inteligentní rozumovou bytostí je dnes všeobecně solidními vědci v exaktních oborech považováno za absurdní představu, mluví se dokonce o pravděpodobnosti jedna ku stovkám miliard. Člověk nemusí být ani příliš vzdělaný, aby pochopil, že makro- i mikrokosmos a živé bytosti se všemi svými orgány, které jsou složitými a perfektně fungujícími stroji, byly sestaveny geniálním Vynálezcem.

Přesně tak jsem to četl v jedné internetové diskusi: Bůh prý je „krutý vrah a největší zločinec dějin“. Autor připomíná potopu, tj. až na Noemovu rodinu vyhlazení veškerého tehdejšího lidstva, zničení Sodomy a Gomory ohněm a sírou, starozákonní příkazy Jahveho Izraelitům k vyhubení kananejských národů, čili k jejich genocidě atd. Jak se s tím srovnává představa milujícího Boha? Tak argumentuje pisatel uvedeného diskusního příspěvku, tak namítají proti Bohu současní ateisté a další odpůrci pravé víry. Jak na to reagovat?

Inu, nejprve se podívejme na rozdíl mezi člověkem a Bohem. Ten je principiální. Teď napíši něco, nad čím se možná zbožné útlocitné duše zatřesou: Na všechny výše uvedené akty vyhlazení měl Bůh absolutní právo! Proč? Poněvadž On je dárcem života, Stvořitelem. Když život dal, má právo ho také vzít. A bere jej dříve či později každému člověku, neboť všichni jednou zemřeme.

Ale odnímá skutečně Bůh člověku život? Tak se to jeví tomu, kdo nepřijímá, že tato naše pozemská existence je pouhé provizorium, pravým a plným životem je až ten věčný v nebi. Jestliže tedy Hospodin odebírá člověku tento život zde na zemi, nabízí mu za něj nesrovnatelně víc: podstatně dokonalejší život v Jeho přítomnosti na věky. Člověk ale, když zabíjí druhého, toto udělat nemůže, toho není schopen, proto na jakékoliv usmrcení jiné lidské bytosti kromě nezbytné obrany sebe a bližního nemá právo a dopouští se tím těžkého hříchu. Bůh řekl „já usmrcuji a já oživuji“ (Deut 32,39). On všemohoucí Bůh ano, člověk ne.

Bývalý maďarský vyslanec u Sv. stolce Eduard Habsburg-Lotringen ze známého panovnického rodu Habsburků zveřejnil svoji novou knihu pod názvem „Dobrodružství staré mše“. V rozhovoru pro „National Catholic Register“ sdělil důvody, proč knihu napsal. Při své první návštěvě tradiční liturgie byl dle svých slov „zcela zmaten – dokonce iritován“. Nikdo ho totiž na rozdíly proti NOM nepřipravil. Spis je určen nikoli pro návštěvníky staré mše, ale především pro zvědavé, kteří už o ní slyšeli, nebo pro ty, co se k ní stavějí skepticky.

Habsburg uvádí, že objev této latinské mše před asi 6 lety vedl jeho celou rodinu k hluboké obnově víry. I když všichni byli praktikujícími katolíky, tradiční mše sv. otevřela novou kapitolu: více věrnosti denní modlitbě, růženec, novény a vyzařování liturgie do celého všedního dne. Zvláštní dojem udělalo na něj působení této mše na vlastní děti.

Eduard Habsburg pozoruje rostoucí zájem o starou mši (TLM) především mezi mladými lidmi – v Evropě i v USA. Vysvětluje to tím, že ona dle jeho mínění představuje „absolutní antitezi k dnešnímu světu“: úctu, ticho, zbožnost. Latinský jazyk a posvátná gesta zprostředkovávají hloubku, důstojnost a zakořenění. Právě ti mladí lidé, kteří by chtěli žít důsledně katolicky, hledají něco solidního, na čem mohou stavět svůj život.