Jaký stát by chtěl sv. Václav?

Katolický světec kníže Václav z počátku 10. stol. se stal symbolem české státnosti. To dnes nepopře ani nejzarytější ateista a odpůrce Církve. Státnost neznamená nic jiného než vědomí, že český národ měl v minulosti a má v současnosti svůj stát. S tím ale souvisí další otázka: Jakou vnější podobu si tento stát vybere? Jakou by pro něj volil sv. Václav? My víme z historických pramenů, jak vypadal raný český stát za jeho vlády. Kristiánova legenda, Gumpoldova legenda, legenda Crescente fide, obě staroslověnské legendy a další prameny se plně shodují v těchto bodech: a) Kníže Václav poskytoval jednoznačnou státní podporu katolickému křesťanství proti pohanským kultům, sám šel příkladem svojí pravidelnou účastí na mši sv., při níž dokonce ministroval; b) Vtělil do raného zákonodárství principy křesťanské morálky, především ochranu lidského života od početí až do přirozené smrti. Kategoricky vystupoval proti pohanským rituálům, při nichž byly zabíjeny novorozené děti, stejně tak proti usmrcování nenarozených dětí pomocí různých lektvarů a ponechávání starých a nevyléčitelně nemocných svému osudu. Skutky tohoto typu, odpovídající pohanským pověrám, přísně trestal; c) Vehementně se snažil vymýtit otroctví, otroky vykupoval a potíral jakékoliv obchody s nimi, které provozovali židovští a muslimští kupci procházející naším územím; d) Zakazoval vraždy a lokální války jako formy boje o moc a vliv mezi jednotlivými velmoži, sám dal krásný příklad tím, že s Radslavem Zlickým, jenž proti němu povstal, se dohodl bez prolití jediné kapky krve; e) Zastával se chudých a bezbranných proti násilí mocných, zaváděl řádné soudnictví místo dosavadního kmenového, které bylo založeno na pouhé libovůli místního velmože, jenž často posílal na popravu nevinné lidi z čistě osobních důvodů; f) Prosazoval monogamní manželství jednoho muže a jedné ženy a ochranu rodiny proti tehdy běžné polygamii; Takový tvar dal vznikajícímu českému státu sv.

Biskup Schneider: Současná „nouzová situace víry“ znamená, že katolíci mohou přijímat svátosti u FSSPX

Biskup Athanasius Schneider povzbudil katolíky, aby se účastnili mší celebrovaných Kněžským bratrstvem svatého Pia X. Poznamenal, že FSSPX není „mimo Církev“ a dělá jen „to, co Církev činila vždy až do druhého vatikánského koncilu“. Mons. Schneider, pomocný biskup z kazachstánské Astany, tuto radu uvedl ve videoklipu z měsíčního videoseriálu otázek a odpovědí, který pořádá Konfraternita Panny Marie Fatimské. V odpovědi na otázku, zda je dovoleno navštěvovat kaple tradičního Kněžského bratrstva sv. Pia X. (FSSPX), odmítl často vznášené námitky. FSSPX není ve „schizmatu“, ani jeho členové nejsou exkomunikováni, a proto „nejsou mimo Církev“. Došlo k exkomunikaci biskupů vysvěcených v FSSPX – kterou samotní biskupové energicky napadali – ale jak poznamenal Schneider, papež Benedikt XVI. tyto exkomunikace zrušil v roce 2009. Pomocný biskup z Astany naproti tomu konstatoval, že tradicionalistická katolická společnost založená francouzským arcibiskupem Marcelem Lefebvrem je „v neregulérní kanonické situaci“ a vysvětlil, že tato situace nemá katolíkům bránit v účasti na svátostech. Papež František již během Roku milosrdenství udělil kněžím FSSPX zpovědní fakulty a toto povolení trvá i poté, co Rok milosrdenství skončil. Dále poskytl místním biskupům možnost dovolit katolíkům uzavřít sňatek před kněžími FSSPX, což bylo v té době chápáno jako cesta k možným bližším vztahům s Vatikánem. Biskup Schneider o těchto povoleních řekl: „Jak by mohl dát papež kanonicky obvyklé fakulty kněžím, kteří by byli mimo Církev?

Druhý vatikánský koncil: Rozchod s tradicí

[Úvod OnePeterFive]: Snažíme-li se porozumět současné krizi v Církvi, musíme se nevyhnutelně ohlížet zpět na události, které jí předcházely. V tomto ohledu snad není diskutovanější otázky, než zda byl Druhý vatikánský koncil neprávem zmařen chybnou realizací a interpretací – tedy nejasně definovaným a často lehkomyslně používaným tzv. „duchem koncilu“ – nebo zda byl problematický sám o sobě, a tedy zda sám vedl k současné situaci v Církvi. Je nicméně mimo diskusi, že koncil hrál tak či onak klíčovou roli v odklonu současného katolicismu od odedávna existujících tradic – liturgických, svátostných i věroučných – věčné Církve. Dnes přinášíme analýzu Paola Pasqualucciho, katolického filosofa a bývalého profesora filosofie práva na univerzitě v italské Perugii. Jde o upravenou předmluvu k jeho knize Unam Sanctam – Studie věroučných úchylek v Katolické církvi 21. století. Pasqualucci zjistil 26 bodů rozchodu s Tradicí Církve v samotných textech Druhého vatikánského koncilu. Předkládáme tento text čtenářům nikoli jako poslední slovo k Druhému vatikánskému koncilu, nýbrž jako úvod k nezbytné diskusi, o níž dnes konečně uvažují mnozí katolíci, donucení přemýšlet nad tím, jak a proč jsme dospěli do současného momentu – a jak nalézt správnou cestu ven. Paolo Pasqualucci: Body, v nichž se Druhý vatikánský koncil rozchází s Tradicí – přehled Tento text je první částí úvodu k mé knize: P.

Výběr aktualit z křesťanského světa

Po čase opět zveřejňujeme nejnovější zprávy z katolického a vůbec křesťanského a duchovního světa: Odmítnutí heterodoxie papeže Františka Papež František publikoval 29. června na svátek sv. Petra a Pavla apoštolský list Desiderio Desideravi, který pojednává o „liturgické formaci Božího lidu“. V něm v čl. 5 píše: „… všichni jsou pozváni k hostině Beránkově. Aby mohli být připuštěni, stačí pouze svatební roucho víry v Boží Zjevení, která pochází ze slyšení Božího Slova…“ Někteří hierarchové a další významné katolické osobnosti se obrátili na papeže se žádostí o korekci tohoto vyjádření, neboť odporuje nauce Církve. „Církev vždycky učila, že k hodnému přijímání Nejsvětějšího Těla a Krve Páně je zapotřebí rozhřešení od všech těžkých hříchů, kterých se člověk dopustil. I ve výjimečných situacích, které znemožňují vyzpovídat se před sv. přijímáním, musí dotyčná osoba vzbudit dokonalou lítost nad těžkými hříchy, jež spáchala,“ – píší signatáři listu. Teze, že víra je jedinou podmínkou hodného přijetí Těla a Krve Páně, je navíc v rozporu s 11. kánonem Tridentského koncilu, který ji výslovně označil za herezi s tím, že kdo by tomu zatvrzele učil, má být exkomunikován. Stejně tak je toto Františkovo tvrzení v rozporu s kánony 915 a 916 latinského Kodexu kanonického práva a kánony 711 a 712 východního Kodexu kanonického práva.

Biskup Athanasius Schneider odpovídá papeži Františkovi: Katolicismus je jediným pravdivým náboženstvím!

J.Exc. biskup Athanasius Schneider z kazašské Astany okomentoval synkretické „mezináboženské setkání“, které se uskutečnilo na území jeho diecéze s účastí papeže Františka. Hierarcha připomenul úřadujícímu papeži, jaké je místo náboženství zjeveného Ježíšem Kristem mezi jinými, falešnými kulty. V rozhovoru pro katolickou televizi EWTN bp. Schneider zdůraznil, že katolicismus není „jedním z mnoha náboženství“, nýbrž „jediným pravdivým náboženstvím, které Bůh přikázal vyznávat všem lidem“. Tento komentář je odpovědí na nedávno ukončený tzv. VII. Kongres vůdců světových a tradičních náboženství v Astaně (dříve Nur Sultan), jehož vyvrcholením byl podpis deklarace, v níž se praví: „… pluralismus, pokud jde o rozdíl v barvě pleti, v pohlaví, rase, jazyku a kultuře, je výrazem Boží moudrosti. Náboženská různost je Bohem dovolená a proto jakékoliv vnucování určitého náboženství a náboženské doktríny je nepřípustné.“ V komentáři k tomuto vyjádření mons. Schneider připomenul, že „neexistuje jiná cesta ke spáse než vyznávání katolického náboženství“. Zatímco papež František spolu a představiteli falešných kultů vyzvedával náboženský pluralismus, bp. Athanasius Schneider varoval, že setkání tohoto typu představují model „náboženského supermarketu“. – „Pro všechny je tam místo, můžeš si vybrat, co chceš. Ale Ježíše Krista v tomto náboženském supermarketu nenajdeš. On je totiž jediným pravdivým Bohem“ – řekl kazašský hierarcha. Biskup kategoricky odmítl klást Kristovu Církev do stejné řady s falešnými náboženstvími, čemuž slouží tzv.

Jedině Kristus je Spasitelem všech: Význam Františkovy účasti na indiánském pohanském rituálu

Následující dopis napsal jistý tradiční kněz. Vážený pane biskupe X., papež František se během své návštěvy v Kanadě zúčastnil pohanského rituálu, při němž jakýsi indiánský představitel prosil „západní babičku“, aby umožnilaa „přístup do posvátného kruhu duchů“. Jeho účast je výmluvným vyjádřením toho, jak papež František interpretuje druhý vatikánský koncil, který podle něj učí, že Bůh si přeje různost náboženství a že nekatolická náboženství nejsou špatná, nýbrž dobrá. Jak víte, tentýž papež má v úmyslu nejprve omezit a poté úplně potlačit starý obřad Církve. Cíl, s nímž tento program uskutečňuje, jasně uvádí: bojovat s tím, čemu říká „rozdělování“, a zajistit, aby všichni katolíci jednotně „akceptovali druhý vatikánský koncil.“ Vzhledem k těmto okolnostem kněz, který splní příkaz, aby přestal používat starý obřad, už samotnou touto skutečností vyjadřuje souhlas s určitým výkladem druhého vatikánského koncilu. Tím je výklad papeže Františka, jak je uveden výše. Je-li tento papežův výklad druhého vatikánského koncilu správný, pak je důležité učení papeže Pavla VI., že koncil neměl v úmyslu cokoli neomylně učit. Proto musím dojít k závěru, že v této nauce se koncil mýlil, a odmítám ji. Pokud však výklad papeže Františka správný není a druhý vatikánský koncil učí, že si Bůh přeje pouze jedno náboženství a že všechna ostatní náboženství jsou špatná, pak akceptuji koncil a odmítám to, jak ho vykládá papež František.

Modlíme se správně?

Jedna stará legenda vypráví o poustevníkovi, za nímž přišel mladík, aby mu vysvětlil, co je to modlitba. On ho přivedl k nádrži s vodou. Vzal jej za vlasy, ponořil jeho hlavu pod hladinu a držel ji tam nějakou dobu. Když ji vytáhl, zděšený hoch setřásl ze sebe zbytky vody a zvolal: „Otče, ale ty jsi mne chtěl utopit!“ „Ne,“ odpověděl poustevník. „Chtěl jsem ti tímto jen ukázat, že modlitba je pro duchovní život totéž, jako pro pozemský život potřeba dýchat.“ Bez modlitby nelze duchovně žít. Známý francouzský spisovatel, filozof a katolický kněz Eugéne Joly napsal: „Jakékoliv hledání Boha mimo modlitbu je už v principu ateistické.“ Kdo se nemodlí a přitom říká, že věří v Boha, tak lze bez jakékoliv křivdy říct, že Bůh, v kterého věří, buď není osobním Bohem, nebo Jej jako osobního Boha vůbec nevnímá. Jistě, modlí se i nekatoličtí křesťané, modlí se mohamedáni i pohané. Jaký je rozdíl mezi modlitbou jejich a modlitbou katolického křesťana? Samozřejmě základní rozdíl tkví v adresátovi modlitby. Křesťan ji směřuje k pravému trojjedinému Bohu, kdežto nekřesťan k falešným bohům a bůžkům. Jenže toto samo nestačí. I když se obracíme nikoli k modlám, ale k pravému Bohu, nemáme ještě zaručeno, že se modlíme správně.

Dva keře sv. Ludmily

Opět zde máme svátek sv. Ludmily. Příběh této velké ženy je snad každému tuzemskému věřícímu notoricky znám. Méně známy jsou druhotné důvody jejích vrahů, proč pro usmrcení svaté kněžny použili místo meče šálu či závoj. Nešlo jen o výslovné přání Drahomíry, aby nestvořila mučednici. Jak uvedl historik Dušan Třeštík, pro Varjagy Tunnu a Gomona znamenalo zardoušení kněžny-vdovy závojem svého druhu rituální zabití, jakýsi druhý sňatek, tj. něco, co známe z Indie, kde bývala vdova po zesnulém rádžovi upálena zaživa spolu s ním. Sňatek sehrál ústřední roli i v mučednické smrti vůbec první světice pocházející z našeho území. Tou totiž nebyla sv. Ludmila, nýbrž zapomenutá sv. Orosie neboli Dobroslava. Tato dcera vévody kmene Bílých Charvátů, obývajících mj. dnešní severovýchodní Čechy, se narodila kolem r. 865. Po smrti svých rodičů byla dána na výchovu ke knížeti Bořivojovi a jeho choti Ludmily. Její zásluhou přijala křest a získala pevné základy víry. Když vypukly mezi rozvaděnými českými kmeny jedny z dalších krvavých půtek, přesídlil Bořivoj, maje poněkud nejisté postavení, se svým dvorem na Velkou Moravu pod ochranná křídla knížete Svatopluka. Zde měl na obě pozdější světice obrovský vliv sv. Metoděj. Sehrál klíčovou roli i v dalších dívčiných osudech. Při svém pobytu v Římě se totiž u papežského dvora setkal s poselstvem Fortunia Jimenese, krále Aragonie a Navary.