Banalita? Nikoliv, neboť právě toto může být znamením, podle kterého nás poznají. Souvisí to s přikázáním lásky k Bohu a k bližnímu. Sv. Pavel píše: „Smilstvo a vůbec nečistota nebo lakota nebudiž mezi vámi ani jmenovány, jak se sluší na věřící! Podobně ani nečestné jednání, prázdné tlachání nebo vtipkování….“ (Ef 5,3–4). „Prázdné vtipkování“ tedy dle sv. Pavla nepatří do života Kristova vyznavače. „Prázdné“, nikoli jakékoliv. Některé překlady Nového zákona používají místo toho výrazu „laškování“, „škádlení“, „dvojsmyslné narážky“.
Vykládat vtipy patří tak nějak k lidské přirozenosti. Pobavit, projevit radost, s chutí se zasmát, proti tomu se Církev nikdy nestavěla, spíš naopak. Antický filozof Aristoteles považuje tzv. „eutrapelii“ za jednu z ctností, podobně smýšlí i církevní učitel sv. Tomáš Akvinský. Tento termín znamená „přívětivost“, „umění pobavit“, „schopnost rozesmát“. Víme, že velcí světci, např. sv. Filip Neri, sv. František Sáleský nebo sv. Jan Bosco byli lidmi veselými a dokázali jako příjemní společníci leckoho rozveselit, mj. i vyprávěním anekdot.
Sprosté vtipy
To má ovšem svá pravidla, o nichž je třeba si z pohledu katolické morálky něco říct. Zdá se, že český národ – a pokud jsem poznal, tak jiné na tom nejsou líp – se dnes neumí bavit jinak než oplzlými vtipy na téma lidské sexuality. Ty žel vyvolávají ve společnosti největší salvy smíchu, i když častokrát jde přímo o hnusotu, která se příčí nejen etickému, ale i estetickému cítění. Tyto nechutnosti bohužel vykládají pro pobavení mnohdy též věřící lidé.
To rozhodně není v pořádku. Vyprávět oplzlé anekdoty na sexuální téma je podle katolické morálky hříchem proti 6. přikázání, který někdy může být i těžkým, zvláště když působí pohoršení nebo je prezentován před dětmi. Pro katolického křesťana by proto mělo být zásadou: takové vtipy nejen nevyprávět, ale ani se jim nesmát, když je uslyší. Rovněž tak je hříšné a pro katolíka nedůstojné používat v hovoru při snaze být „vtipný“ sexuálně dvojsmyslné narážky. Vzpomínám si, že za komunistické totality byl člověk, jenž se takto na pracovišti nebo při různých společenských akcích choval, snadno identifikovatelný jako katolík, jednalo se proto – a může se jednat i dnes – o jednu z příležitostí, jak vydat svědectví věrnosti Kristu.
Sexualita je Božím darem člověku k předávání nového života. Jde o velmi vážnou věc vloženou navíc do nejintimnější sféry vztahů mezi mužem a ženou ve svátosti manželství, proto žertovat na toto téma je eticky nepřijatelné, nota bene při těchto anekdotách se vždycky zlehčují hříchy proti 6. a 9. přikázání, které, jak řekla Panna Maria fatimské vizionářce Jacintě na smrtelné posteli v nemocnici v Lisabonu, strhávají do pekla nejvíc lidí. Vtipy tohoto typu rovněž podněcují u druhých pohlavní vzrušení a smilné myšlenky, což je také objektivně hříšné.
Vtipy z běžného života
Tady se nabízí široké pole pro slušnou zábavu, pokud neběží o takové, které jsou urážlivé pro druhé. Existuje mnoho dobrých na nejrůznější témata. Tak např. tento: Opilý muž přijde večer z hospody domů, bouchne pěstí do stolu a zakřičí: „Tak kdo je tady pánem?“ Okamžitě mu přistanou na tváři od manželky dvě facky zleva i zprava. On na to pokorně: „Však já se jenom ptám…“ Nebo následující: Manželka myslivce upozorní svého muže, že mají 30. výročí svatby. A řekne mu: „Při té příležitosti bys snad mohl zastřelit nějakého bažanta.“ On ale opáčí: „A copak ten bažant za to může?“
Takové a podobné vtipy jsou naprosto bezhříšné, jen přivádějí normální lidská jednání a situace do absurdity, což je právě pro anekdoty to podstatné. Lze žertovat i na téma náboženské aktivity, pokud se nejedná o přímé zesměšnění Boha, Krista, Matky Boží a svatých, spásy, svátostí atd. Tak např. jsem se před lety s chutí zasmál při jednom přípitku kněze na svatební hostině: Kdo moc pije, ten dobře spí. Kdo spí, nehřeší. Kdo nehřeší, přijde do nebe. Tak tedy hodně pijme, abychom přišli do nebe. Nebo ještě další: Stará vdova zemře a přijde do nebe. Hledá tam svého manžela a ptá se na něj anděla. Ten listuje v knize a říká: „Já ho tady nemám, podívám se, jestli není ještě v očistci.“ Pak konstatuje: „Ale ani tam není.“ Dotyčná se lekne, že její nebožtík je v pekle, jenže anděl, jenž listuje v knize zatracenců, ji ujistí, že ani tam se nenalézá. Vdova se tedy zoufale ptá: „Ale přece se nemohl ztratit, kde tedy je?“ Andělovi náhle svitne: „Počkej, jak dlouho jste byli spolu?“ „Čtyřicet roků.“ „Jó, tak to jsi měla říci hned, tím je to jasné, on je mezi mučedníky.“
Jenže pozor! Tyto uvedené vtipy jsou nevinné a nijak neurážejí a nesnižují pravdy naší katolické víry. Když jsem ale slyšel ještě za komunismu vykládat i věřící lidi, že socialismus lze přirovnat k Betlému, protože také tam byli hvězda, vůl a chlív, tak tady už jsme za hranicí rouhání se. Myslím, že každý katolický křesťan, který se modlí a chodí ke svátostem, by měl mít soudnost, jež jasně rozliší, kdy se jedná o nevinný vtip pro dobrou náladu – a kdy o urážku zjevené pravdy, o hřích proti 1. Božímu přikázání.
Ještě před pár desítkami let byly též populární tzv. „vtipy proti lidskosti“ typu „Židi, netlačte se, plynu je dost…“. Dělat si legraci z lidské tragedie, z vraždy nevinných lidí jen kvůli jejich etnickému původu za hitlerovské tyranie, je nejen nevkusné, ale také objektivně hříšné jakožto bezcitné a surové. Podobně to bylo i s pochybnými quasi anekdotami na téma „druhé pohlaví“ o „ženě slepici“ atd. To již nejsou vtipy, ale urážky kvůli původu, pohlaví atd. Katolický křesťan by měl pamatovat, že jejich šířením dává veřejné pohoršení a hřeší.
Politické vtipy
Byl jsem ještě za minulého režimu tajně na jedné konferenci na katolické univerzitě v polském Lublinu. Jeden profesor z Belgie, když uslyšel, že jsem z Československa, se zeptal: „Tam je hodně politických vtipů, že ano?“
Český národ tím byl pověstný. Politické anekdoty patřily k formám obrany proti teroru mocných za nacismu i za komunismu. Zároveň byly i lékem na to, jak se z poměrů nezbláznit. Ironizovat surovost a hloupou aroganci moci, jež se vydává za jedinou chytrou a vyžaduje, aby občané tomu věřili, bylo pod zorným úhlem katolické morálky naprosto bez námitek. A je tomu tak i dnes, kdy zažíváme nástup nové totality, tentokrát rafinovanější, neboť se tak děje pod pláštěm zdánlivé demokracie, svobod a lidských práv.
Pokročilá technika umožňuje šířit anekdoty na internetu v podobě nejrůznějších komiksů. Dostávám jich plno a mnoho jich je opravdu vtipných, s chutí se zasměji. Žel ale neplatí to o všech. Opět nutno jako refrén neustále opakovat: Dělat si legraci je jedna věc, urážet a nadávat druhá. Naše politiky, ať už se jmenují Pavel, Fiala, Rakušan, Stanjura atd., lze karikovat a existuje k tomu dostatek oprávněných důvodů kvůli jejich hloupým vyjádřením, lžím, podlézání globalistickým silám a výprodeji našich národních zájmů. Častokrát se ale setkávám nikoli s vtipným zesměšněním jejich konkrétních slov a jednání, ale s pouhými prázdnými nadávkami, jež jsou mylně vydávány za anekdoty.
Takhle tedy rozhodně ne! Zesměšňovat a uvádět do absurdity máme konkrétní slova a činy našich mocipánů. Sprosté nadávky předkládané jako vtipy tuto roli rozhodně neplní a pro nás katolíky by mělo platit, že urážlivě někomu nadávat je hřích, i kdyby to byl nepřítel. Neschvaloval jsem to ani za dob komunismu, kdy tady kolovala spousta vynikajících anekdot, nicméně přesto se vyskytly i takové, které představovaly pouhé urážky. Jedním z nejvýše postavených komunistických papalášů byl tenkrát Vasil Bilak, jenž se sám zesměšňoval svými nadutými a zároveň hloupými žvásty. Přesto ale vtip, že na nějakém světovém srazu šlechty byl Bilak povýšen do šlechtického stavu a získal hraběcí titul „de Bilak“ není vtipem, ale obyčejnou urážkou a nadávkou. K tomu se katolík nemůže snížit, to je primitivní a navíc hříšné.
Takže tedy závěr zní: Ano, bavme se anekdotami a provozujme tím hygienu mysli, abychom v současném marasmu neutrpěli zranění naší psychiky. Pán nám toto dává do rukou jako zbraň proti nafoukanému sebevědomí mocipánů spolu s modlitbou a aktivitami odporu. Jenže jako katoličtí křesťané máme jít příkladem druhým v tom, jak správně rozlišovat mezi autentickým vtipem, účinným zesměšněním zla a tuposti vládců, a primitivní urážlivou nadávkou. Bavme se anekdotami i na jiná, nepolitická témata, ale pamatujme na to, že nemravné sexuální vtipy, byť mohutně rozšířené, jsou tabu, rovněž tak nadávky a urážky. Pane, dej nám prosíme svého Svatého Ducha, abychom toto dokázali vždy bezpečně rozpoznat!
Apologie Církve
