Papež František během své návštěvy Indonézie minulý týden podepsal 5. září 2024 v Istiqlalu společné prohlášení s muslimským velkým imámem Nasaruddinem Umarem. Apeluje proti násilí a zneužívání náboženství k jeho ospravedlnění, hlavně však odsuzuje necitlivost vůči přírodě a její vykořisťování, což údajně vede ke klimatickým změnám. Odezíráme v tomto momentě od názoru pevně zakotveného v tomto prohlášení, že člověk je hlavním viníkem klimatických změn a katastrof. Náboženství není kompetentní se k tomu vyjadřovat, to přísluší exaktním vědám. A odborníci v otázce, jak klimatické změny ovlivńuje člověk, zdaleka nejsou jednotni. Reprezentanti katolického křesťanství maximálně mohou – a mají – vyzývat lidstvo k citlivému a ohleduplnému vztahu k přírodě a k obdivu vůči její kráse, neboť jejím původcem je všemohoucí Bůh.

Ve zmíněném prohlášení jde ale o závažnější věc, již třeba odmítnout. Tou je tato pasáž:

„… vyzýváme společně s ostatními zde přítomnými náboženskými představiteli k těmto krokům:

„Ve Francii lze vidět vzrůstající tendenci k zakládání požárů kostelů. Mnoho z těchto případů, nejnověji v Saint-Omer, je úmyslných z protináboženských nebo islamistických motivů.“ To píše Thomas Colsy v renomovaném britském katolickém časopise „Catholic Herald“.

Colsey dále líčí doslovně:

V červenci r. 2024 spadla věž katedrály v Rouenu při požáru, který ale mohl být při účinné snaze uhašen již předtím, aby se zabránilo dalším škodám.

Poté, co se octla v plamenech katedrála Notre-Dame v Paříži, tvrdili znalci, že oheń vznikl buď z nedopalku cigarety, nebo byl vyvolán zkratem elektrického vedení.

V obou případech úřady a mainstreamová média jen velmi nerady připouštěly možnost úmyslného zapálení, odbývaly ji většinou jako pouhou domněnku bez důkazů. Tento úzkoprsý postoj byl po požáru katedrály Notre Dame v Paříži r. 2019 některými prominentními francouzskými politiky, např. Nicolasem Dupontem-Agnanem, veřejně kritizován.

Přitom v celé Francii narůstají případy úmyslného podpálení kostelů z protikřesťanské motivace. Dokládají to např. kostel Saint-Pierre-de-Matroi v Orléansu, který byl poškozen požárem, před jehož vznikem byla budova počmárána grafiti, mezi nimi i nápisem „Allah ou Akbar“ (arabská věta pro „Alláh je veliký“).

Právě tak jiný kostel v Eyguières byl zachráněn před zničením, když jeden obyvatel objevil oheň a okamžitě zavolal hasiče. Úřady poté potvrdily, že požár byl založen úmyslně.

4. září si polští katolíci připomenuli 11 blahoslavených sester nazaretánek z Nowogródka, který dnes leží na územi Běloruska. V r. 1943 nabídly svůj život za 120 zajatců, hlavně otců a matek rodin, které Němci chtěli postřílet. Tyto sestry se staly patronkami Poláků v Bělorusku.

Kongregace sester Nejsvětější rodiny z Nazareta, běžně nazývaná nazaretánky, přišla do Nowogródka v roce 1920 na pozvání biskupa Zygmunta Łozińského. Sestry zde založily internát a základní školu a zahájily vzdělávání místních dětí. Současně pracovaly i na místní faře.

Za II. světové války Němci jako odvetu za akce polské odbojové Zemské armády zatkli mnoho Poláků a řadu z nich popravili. Poslední vlna zatýkání proběhla v noci ze 17. na 18. července r. 1943. Gestapo zatklo přes 120 osob, hlavně otců a matek rodin z Nowogródka.

Představená sester nazaretánek s. Maria Stella jménem celé řeholní komunity nabídla Bohu slib oběti života za zatčené, mj. i za P. Aleksandra Zienkiewicze, místního faráře a duchovního správce sester. S tímto návrhem šla na gestapo.

Bůh oběť sester přijal. 120 zatčeným otcům a matkám rodin, za něž sestry nabídly život, byl trest smrti změněn na nucené práce v Německu. Po válce se všichni vrátili ke svým rodinám. S. Maria Stella však 31. července r. 1943 spolu s celou komunitou sester obdržela od gestapa příkaz, aby se všechny večer hlásily v jeho sídle. Přišlo jich 11. Brzy ráno 1. srpna byly vyvezeny do nedalekého lesa a postříleny nad hrobem vykopaným již dříve.

Valné shromáždění OSN má projednávat 10. září tzv. „Úmluvu“ o kybernetické kriminalitě, která má mezi našimi politiky mnoho přívrženců. Její článek 14 je přímo strašlivý, neboť de facto legitimizuje dětskou pornografii. Státy dle znění tohoto dokumentu mohou prohlásit za beztrestnou jakoukoliv „výrobu, distribuci a vlastnění materiálů zobrazujících děti, které jsou sexuálně odhalené, pokud nebudou ukazovat ´existující osobu´ nebo přímý akt ´sexuálního zneužívání´ dítěte…“ Zároveň ve smyslu tohoto dokumentu mají být dekriminalizovány všechny dětské pornografické materiály vytvořené umělou inteligencí, pokud budou označeny za „soukromé“.

Dojde-li ke schválení tohoto dokumentu VS OSN, bude to znamenat rychlý krok k legalizaci pedofilie na celém světě. Již na sklonku minulého století francouzský poslanec Evropského parlamentu za Stranu zelených Daniel Cohn-Bendit požadoval celoevropskou beztrestnost pedofilie, pokud sex dospělého s dítětem bude vykonán dobrovolně s oboustranným souhlasem. Dodejme, že tento politik se sám chlubil svými pedofilními styky mj. i s pětiletými holčičkami, za něž mimochodem nebyl nikdy trestně stíhán, naopak byl v Německu r. 2013 vyznamenán prestižní Cenou Theodora Heusse, udělovanou významným politikům.

Skutečnost, že dětské porno se tak stane na internetu legálním a beztrestným, je hrozbou pro celou naši budoucí generaci. Jestliže budou moci různí pedofilní úchylové uspokojovat své sexuální choutky legálně na internetu, zákonitě bude následovat v další etapě legalizace beztrestnosti pedofilie v celosvětovém rozsahu. Sen Cohn-Bendita se tak stane realitou.

Nejnovější výsledky bádání italských vědců potvrzují, že turínské plátno je dva tisíce let starou relikvií – a ne, jak se dříve tvrdilo – plátnem pocházejícím ze středověku. Toto odhalení je dílem prof. Giulia Fantiho z univerzity v Padově, který již 25 let vede výzkumy plátna.

Díky nejmodernějším mikroskopům tento italský učenec znovu prozkoumal vzorky plátna pořízené v 70. letech a nalezl na nich mikročástečky krve, které vykazují nepochybné znaky smrti Ježíše přesně tak, jak je popsaná v Bibli. Výsledky svého zkoumání publikoval v odborném článku na stránkách „Archives of Hematology Case Reports and Reviews” pod názvem: „Nový pohled na krev. Důkazy z turínského plátna se shodují s umučením Ježíše“ (viz https://www.clinsurggroup.us/articles/AHCRR-9-144.pdf). Prof. Fanti je též odborníkem průmyslového inženýrství, podílel se i na kosmických projektech (sondy Giotto i Cassini-Huygens).

Výsledky výzkumů plátna odpovídají popisu Bible

Analizované částečky ukázaly přítomnost hemoglobinu, což je důkazem, že v plátně byl skutečně zabalen člověk s krvácejícími ranami. Je tedy vyloučeno použití barvy nebo jiné techniky. Tatáž analýza rovněž ukázala, že v krvi se nacházejí nanočástečky zvané „kreatinin“.

Vědec upozornil, že ten vzniká ve svalech a je uvolňován do krevního oběhu při závažném poškození organismu, což „odpovídá těžkým mukám, jakým byl podroben Ježíš“. „Vysoký obsah kreatinu potvrzený ve zkoumaných vzorcích“ – čteme ve zprávě o výsledku bádání – „lze vysvětlit pouze poslední hodinou Ježíšova života před smrtí na kříži, kdy došlo ke sníženému přítoku krve do ledvin, způsobenému rovněž hipovolemií (snížením množství krve v organismu, které již neposkytuje dostačující podmínky pro fungování srdce) a silnou dehydratací”. Na základě těchto objevů prof. Giulio Fanti tvrdí, že toto se shoduje s Biblí. Připojil slova z evangelia sv. Jana (19,28), kde Ježíš řekl, že žízní.

Kam kráčíš, německá katolická církvi? Tuto otázku si kladou již dlouhou dobu nejen katolíci. Nejnověji nikdo menší než prezidentka německé katolické Charity Welskop-Deffaaová žádala pro ženy po umělém potratu poskytnutí finančních náhrad. Od šéfky katolické Charity bychom ale očekávali něco zcela jiného. Neměla by nabídka finanční pomoci směřovat naopak k ženám před potratem, které váhají, zda vražedný zákrok podstoupit či nikoliv? Oslovit je, že pokud se rozhodují jít na potrat ze sociálních důvodů, tak se postaráme o materiální pomoc pro ně, aby své dítě mohly bez obav porodit? Také nabídka poradenství a kontaktu s těmito ženami jsou možnostmi, jak jim předložit jinou alternativu než zabití člověka. Jenže to ne, prezidentka Charity nabízí pouze finanční podporu pro usmrcení nenarozeného života. Připomeňme si v této souvislosti, že latinské slovo caritas znamená lásku k bližnímu. Vražda nenarozeného dítěte je snad projevem této lásky?

Od té doby uplynul více než týden. A jaká je reakce církevních představitelů na toto nehorázné vyjádření prezidentky Charity? Nic než mlčení. Nejde ze strany našich pastýřů o nic nového. Katolické (?) Kolpingovo dílo ve svém magazínu 15.5.2024 publikuje požadavek tzv. Kolpingovy mládeže, aby byl odbourán z legislativy par. 218 omezující potraty na dobu prvních tří měsíců těhotenství a požadující souhlas lékaře. Kolpingova mládež tady požaduje naprostou a nikým neomezenou tzv. „reprodukční svobodu“. Biskupové i v tomto případě dosud mlčí.

Není to tak dávno, co jsem na Slovensku poslouchal jeden rozhovor s českým knězem Tomášem Halíkem a znovu jsem se utvrdil v přesvědčení, že i když Tomáš Halík je zatím teolog v Katolické církvi, nelze jej považovat za pravověrného katolického kněze. V tom rozhovoru Halík zůstal věrný sobě a znovu dehonestoval slovenský národ svými ztřeštěnými frázemi o slovenském katolickém fašismu během druhé světové války. Bohužel, ještě pořád, dokonce i 79 let po skončení druhé světové války, straší v hlavách stupidních kvazi historiků nesmyslné mýty o slovenském prezidentovi Dr. Tisovi, katolickém knězi, který údajně rozbil první ČSR, byl antisemita, atd. Halík není jediný, kdo znevažuje památku prvního slovenského prezidenta.

Bohužel i na Slovensku není nouze o nepřátele Katolické církve a slovenského národa, kteří znovu a znovu znevažují památku Dr. Josefa Tisa. Je příznačné, že zatímco v minulosti znevažovali Dr. Jozefa Tisa, prezidenta Slovenské republiky 1939 – 1945, v první řadě bolševici a ateisté různého ražení, po pádu totality jejich štafetu převzali neomarxisté, jejichž prodlouženou rukou je ve slovenských podmínkách mainstream, reprezentován takovými servilními plátky, jako Denník N, SME, či některými soukromými komerčními televizemi. Jaká je však pravda? Jak to opravdu bylo s Dr. Jozefem Tisem?

Nová generace slovenských, českých, a dokonce i německých historiků už dávno vyvrátila politicky zmanipulované hodnocení období Slovenské republiky 1939 – 1945 a morálně rehabilitovala Dr. Tisa, avšak archaické chiméry ještě stále straší v hlavách některých kvazi historiků liberálního zaměření. Takové nesmysly pseudohistoriků by měly být uváděny na pravou míru, protože národ, který deformuje svou vlastní minulost, deformuje také svou budoucnost. V každém případě považuji za povinnost bránit Dr. Tisa i Slovenskou republiku (od 14. března 1939 do 21. července 1939 Slovenský štát), a uvádět fakta, které Dr. Tiso sám již nemůže uvést na svou obranu, protože jeho život byl násilně ukončen justiční vraždou v roce 1947. Uvedu tedy nejrozšířenější mýty o Dr. Tisovi, které podrobím kritice, abych usvědčil z úmyslného ignorování historických faktů lháře na Slovensku i kdekoliv jinde ve světě.

Je smutnou skutečností, že v současné mánii falešného ekumenismu i vedení Katolické církve akceptuje Martina Luthera jako „velkého reformátora a teologa“. Německý kardinál Karl Lehmann již v 90. letech hlásal, že prý Luther by měl být zařazen mezi významné církevní učitele po bok sv. Augustina a sv. Tomáše Akvinského. A kardinál Walter Kasper, rovněž Němec, napsal r. 2016 obsáhlý Lutherův životopis, kde tvrdí, že on prý vlastně nechtěl žádný rozkol v Církvi, vše údajně zavinila zkostnatělá a reformě nepřející církevní autorita. Podobných názorů na Luthera je žel v Katolické církvi jako hub po dešti. V Německu katolická hierarchie šíří knihu pro děti pod názvem „Svatý (!!!) Martin Luther“, v italské Modeně se konal v katolickém chrámu na popud místního biskupa koncert na Lutherovu počest. I ve Vatikáně byly r. 2017 u příležitosti 500. výročí Lutherova veřejného vystoupení proti odpustkům vydány známky s jeho portrétem, papež František osobně přijal od jedné protestantské delegace Lutherovu sochu.

Málo lidí si ovšem klade zásadní otázku: Jaký byl vlastně život Martina Luthera? Má právo na označení „Boží muž“, jak ho titulovali ještě donedávna protestanté? Žil skutečně jinak než ti, které kritizoval a jež chtěl „reformovat“?

Lutherův život a formace

Narodil se r. 1483 v saském Eislebenu v rodině podnikatele v hornictví a kamenictví. Byl vychováván skrupulózně, za sebemenší prohřešek bit, rodiče mu často hrozili peklem. Studoval nejprve v Eisenachu a v Erfurtu, kde podle svých vlastních slov se oddával se spolužáky neřestnému životu. Zároveň ho ale neustále pronásledoval strach z pekla a zoufalství z toho, že se nedokáže sám změnit k lepšímu.

Absolutně negativní postoj současného papeže Františka k otázce trestu smrti je dostatečně známý. Tím se ale ocitá v totálním rozporu s naukou Církve, která trest smrti udělený zákonnou mocí těžkým zločincům v mezích stanovených požadavky spravedlnosti vždycky uznávala. Nejnověji papež Bergoglio napsal předmluvu k právě vydané knize amerického právníka Dalea Recinelly „Křesťan v cele smrti“, v níž říká: „Trest smrti není spravedlností, je jedem pro společnost…“ (www.vaticannews.va 18. 7. 2024).

To jsou silná slova, která nutno z hlediska katolické víry kategoricky odmítnout. František si patrně neuvědomuje, že první rozsudek smrti vynesl sám všemohoucí Bůh – a to nad lidmi v ráji za jejich těžkou vzpouru proti Němu, jak konstatuje biskup mons. Athanasius Schneider v rozhovoru s Pawlem Lisickým v knize „Wiosna Kościola, która nie nadeszla“. Říká mj. (str. 228): „Poprvé uvalil trest smrti na člověka – na Adama a Evu – sám Pán Bůh. On první vynesl rozsudek odsuzující k smrti poté, co člověk v ráji zhřešil a ukázal se být neposlušným. V důsledku toho každý člověk, každý z nás, je odsouzen k smrti. Každý musí zemřít. Tento trest se týká všech lidí, neboť všichni jsme potomky Adama, já i vy. Když tedy někdo říká, že princip, na němž spočívá trest smrti, je falešný, fakticky obviňuje Boha. Když odmítá trest smrti, říká tím Bohu, že jednal nespravedlivě. Podle mne odmítání zásady přípustnosti trestu smrti vede k rouhání, k popření Boží spravedlnosti.“

Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937) byl prvním prezidentem samostatné Československé republiky od r. 1918. Před II. světovou válkou byl ctěn jako mravní autorita, zdůrazňovala se zejména jeho čestnost a zásadovost. Všude se stavěly Masarykovy pomníky. Komunisté během své diktatury jeho kult odmítli a potírali ho, šéfideolog KSČ Václav Kopecký zahájil tzv. „boj proti masarykismu“. Jeho sochy musely zmizet z veřejných prostranství. Po rozpadu komunistického panství r. 1989 prezident Havel opět navázal na masarykovskou tradici.

Katolíci nesmějí ale nikdy zapomenout, že Masaryk byl apostatou od Katolické církve a v době před I. světovou válkou jejím úhlavním nepřítelem. Ani s jeho morálkou to nebylo v pořádku, ješitnost, intelektuální nadřazenost, autoritářství, intrikánství a mstivost patřily k charakteristickým stránkám jeho osobnosti. Nimbus jeho mravní autority byl uměle vytvořen v předválečné republice.

Nápadně rychlá kariéra

Jeho narození obklopuje dodnes nevysvětlené tajemství. Přišel na svět 7. března r. 1850 v Hodoníně, kde jeho matka, dívčím jménem Terezie Kropáčková, pracovala na tamním císařském velkostatku jako kuchařka. Provdala se za kočího na tomto statku Jozefa Masárika, Slováka z Kopčan u Holíče, prostého muže a analfabeta. Brali se 15. srpna r. 1849. Tomáš se tedy narodil předčasně, musel být proto počat ještě před svatbou. Nápadné přitom je, že Masárik nastoupil na statek teprve těsně před datem svatby, Tomáš proto těžko mohl být jeho synem.