Je to již více než dvacet let, kdy jsem vycházel z kina, v němž mi bylo dopřáno vidět film Mela Gibsona „Umučení Krista“. Cítil jsem se zdrcen tou krutostí židovské velerady a římských vojáků vůči Božímu Synu, ale hlavně – hluboce zahanben. Poprvé jsem si uvědomil svůj strašlivý hřích nevděčnosti, který Blaise Pascal líčí jako „svátostný mechanismus“.

Ano, byl jsem – možno říci – poctivým katolíkem, který pravidelně chodí na mši sv. a pravidelně se zpovídá. Bral jsem to jako samozřejmost. Zhřešil jsem? No dobře, je mi to líto, ale vyzpovídám se z toho a bude zase všechno OK. Takto mechanicky jsem to chápal, dokud mi právě Gibsonův film neotevřel oči a nedal mi poznat, kolik drzosti, nevděčnosti a neúcty v tomto mém postoji vězelo. Vždyť proto, aby mi mohly být ve svátosti pokání odpuštěny hříchy a já mohl v posvěcující milosti přijímat Kristovo Tělo a Krev, musel On projít těmito všemi hrůzami, které mi byly předvedeny na filmovém plátně!

V Getsemanské zahradě mu ďábel při modlitbě, kdy se potil krví, ukázal všechny hříchy světa až do soudného dne, které Jeho láskyplné srdce drtilo. Po zatčení ty kruté facky přímo do tváře, zvláště před veleradou. Poté bičování před Pilátem na hradu Antonia – Jeho předrahá Krev zaplnila celé nádvoří! Přesvatá Matka Panna Maria ji bílým plátnem stírala. Pro mne a pro tebe – jaká působivá symbolika! Ona, Matka Boží, je tou, která uchovává Krev Spasitele tekoucí za mé hříchy. Krev, jež mi dává posvěcující milost. Panna Maria je prostřednicí všech milostí. To, že já je mohu mít, stálo však mého Boha a Vykupitele tuto příšernou bolest, která je nad lidské síly. Uvědomuji si to vůbec, když jdu ke zpovědi a ke svatému přijímání?

Ve věku 94 let zemřel Theodore McCarrick, bývalý kardinál, zodpovědný za sexuální zneužívání řady mladých mužů. R. 2013 sbíral na konklave podpisy na podporu volby kardinála Bergoglia, nynějšího papeže Františka, čímž se sám veřejně chlubil.

Theodore McCarrick byl mnoho let jednou z nejdůležitějších postav v Katolické církvi USA. V letech 1986 – 2000 spravoval diecézi Newark. Toto město leží ve státu New Jersey, jenž sousedí s New Yorkem. V letech 2000–2006 byl arcibiskupem Washingtonu, čili nejprestižnějším hierarchou v zemi.

Již více než 20 let docházely do Vatikánu informace o sexuálních excesích McCarricka, týkajících se hlavně zneužívání seminaristů. McCarrick měl ale ve Vatikánu přívržence, kteří blokovali všechny kroky směřující v jeho neprospěch.

R. 2013 McCarrick horlivě agitoval pro volbu Jorgeho Maria Bergoglia papežem, k čemuž se sám veřejně přiznával. Za Františkova pontifikátu plnil specifické diplomatické poslání v Číně. Po vystoupení nuncia v USA arcibiskupa Carla Marii Vigana Vatikán zahájil r. 2018 vyšetřování jeho deliktů. Téhož roku se McCarrick vzdal hodnosti kardinála a o rok později byl propuštěn z duchovenského stavu. Při procesu byl uznán vinným, že pohlavně zneužíval mladé kněze, seminaristy i neplnoleté mladé muže.

McCarrick měl v USA výborné vztahy s demokratickou stranou, což mu umožňovalo přístup k financím pro různé skupiny v Církvi. Byl také spolupracovníkem tajných služeb. V 80. letech se stal agentem sovětské KGB. Když se o nich dozvěděla americká FBI, nabídla mu roli dvojího agenta. Jestli tuto nabídku přijal nebo ne, není známo.

Askeze je cvičením ke ctnostnému, ideálu odpovídajícímu jednání. Cílem askeze není zřeknutí se či potlačení pudů nebo lidských potřeb, ale naučení se zdravému přístupu k sobě samému i k druhým. Zdravá askeze je také cvičením, které vede k vnitřní svobodě, která zde není chápána jako bezuzdnost (moci si dělat, co chci), ale naopak jako nezávislost (nemuset hned všechno mít, nemuset být hned nespokojený, když něco není podle mých představ). Cílem askeze není násilím si podrobit vlastní tělo bez ohledu na reálné možnosti. To by bylo spíše sebeničení ve jménu Božím. Zdravá askeze také nemá být útěkem před sebou samým a před svými pudovými hnutími. Pudová hnutí je třeba přijmout a naučit se využít sílu, která se v nich skrývá, ale zároveň se jimi nenechat ovládat. Pudy k našemu životu patří a není správné ani jejich násilné ovládání, ani jejich nadměrnost a nezkrotnost.

Askeze není projevem nenávisti k sobě. Askeze napomáhá také sebepoznání a tím i lepšímu sebepřijetí. A protože sebepoznání a poznání Boha jde u křesťanů ruku v ruce, askeze se pak stává radostí v tom smyslu, že člověk je ochoten se něčeho vzdát ve prospěch něčeho lepšího, a tím růst v lásce. Příkladem může být Matka Tereza, která při mimořádně náročné práci s nemocnými, umírajícími a nejubožejšími lidmi nejen že netrpěla „syndromem vyhoření“, ale pro lásku, radost a pokoj z ní vyzařující se stala přitažlivou i pro své současníky.

Pierre Teilhard de Chardin se dočkal vzpomínky na stránkách vatikánského deníku „L’Osservatore Romano”. Jezuita, který hlásal mnoho heterodoxních názorů, zemřel 10. dubna r. 1955 v New Yorku.

Tradiční mše svatá směřuje k sacrum. Mše Novus Ordo může přivést kněze k přijetí postoje církevních úředníků. Mluvil o tom biskup Joseph Strickland, bývalý ordinář diecéze Tyler v Texasu, sesazený z úřadu papežem Františkem na podzim r. 2023.

Biskup hovořil 20. března r. 2020 na YouTube s Conorem Gallagherem, šéfem tradičního katolického vydavatelství TAN Books. Řekl při té příležitosti, že jednou z příčin současné krize v Katolické církvi jsou změny ve mši svaté. Liturgie byla zesvětštěna, což vede k tomu, že kněží se stále častěji cítí být hlavně sociálními pracovníky. Charitativní práce je bezpochyby velice důležitá, nicméně být knězem znamená především přinášet Nejsvětější oběť na oltáři, zdůraznil. „To je podstata. To je hnací síla. To je epicentrum života každého kněze,“ řekl.

Poté obrátil pozornost na opuštění tradiční mše svaté po II. vatikánském koncilu. Dle jeho hodnocení právě zavedení mše Novus Ordo „začalo měnit kněžství ve prospěch sociální práce“ na úkor podstaty této svátosti. Pokoncilní liturgie „se stala jednodušší a výhodnější z perspektivy tohoto světa“. Dnes se zdá, jakoby mše sv. už nebyla mystickou událostí. Zřídka se také hovoří o oběti mše svaté, pozornost se věnuje spíše společenství, které se při liturgii vytváří. Přiznal, že i když on sám byl v konzervativním semináři, nikdy se tam nesetkal s tradiční mší svatou.

Tato provokativní otázka může snad vyvolat u některého čtenáře dojem, že fandím komunismu. Mohu jej ujistit, že je absolutně na omylu. Komunismus mi vzal téměř dvacet let tvůrčího života, kdy jsem nemohl veřejně realizovat hřivnu, kterou mi Pán dal. Režim rudé hvězdy mi připravil pronásledování z náboženských důvodů, výslechy na StB a další „radovánky“, nemám tedy nejmenší důvod, abych ho chválil. Nicméně podívám-li se na celou problematiku pod zorným úhlem katolické víry v naší populaci, tak musím – ať už chci nebo nechci – konstatovat, že polistopadová éra měla pro ni horší důsledky než 40 let komunismu.

Jde o jeden z paradoxů dějin. Za komunistické éry si Církev nesměla ani špitnout. Biskupové byli ve vězení nebo v internaci, většina stolců zůstala neobsazena, všechny kláštery zlikvidovány, minimálně třetina duchovenstva prošla Jáchymovem, Leopoldovem či dalšími „rekreačními“ zařízeními „nejspravedlivějšího“ společenského řádu. Oběti života pro Krista přinesli číhošťský farář P. Josef Toufar a tři kněží z tzv. kauzy Babice: Jan Bula, Václav Drbola a František Pařil. Nad kněžími činnými v pastoraci visel jako Damoklův meč tzv. státní souhlas k výkonu povolání, který mohl příslušný církevní tajemník kdykoliv bez udání důvodů odejmout. Tento osud potkal především ty duchovní, již pracovali aktivně s mládeží nebo měli pastorační úspěchy. Museli odejít do občanského povolání, nejčastěji jako pomocní dělníci do továren či na stavby. Církev směla pouze pořádat běžné bohoslužby a vysluhovat svátostmi, jakákoliv jiná aktivita byla trestným činem podle „mařeny“, tj. paragrafu o „maření státního dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi“. Formaci budoucího kléru sloužila pouze státem přísně kontrolovaná teologická fakulta v Litoměřicích (na Slovensku v Bratislavě) se stanoveným limitem přihlášek, který nesměl být překročen. O „vhodnosti“ přihlášených adeptů rozhodovali opět komunističtí tajemníci.

Zjišťuji při osobních rozhovorech se čtenáři nebo i z jejich emailů, že bude třeba poněkud objasnit rozdíl mezi Božím zjevením a tzv. soukromými zjeveními, neboť se zdá, že někteří kladou nějaké soukromé zjevení, k němuž mají hluboký vztah, výše než Boží zjevení. Většinou to není úmyslné, spíše spontánní a podvědomé.

Nejprve tedy: Co je to Boží zjevení? Jde o neomylnou pravdu, že Bůh se v dějinách zjevoval vyvolenému izraelskému národu, což vyvrcholilo v Božím Synu Ježíši Kristu. Toto zjevení Bohočlověka, potažmo trojjediného Boha, již nebylo omezeno pouze na židovský národ, ale určeno všem lidem. Katolická církev, kterou Pán založil, má poslání obsah tohoto zjevení, jímž je radostná zvěst o spáse pro všechny lidi, kteří o ni stojí, hlásat všem národům a generacím až do konce světa. Prameny tohoto Božího zjevení jsou dva: Písmo sv. a posvátná Tradice (tj. neomylná nauka Církve). Boží zjevení skončilo smrtí posledního z apoštolů, tzn. sv. Jana někdy kolem roku 100. Žádné další Boží zjevení až do druhého příchodu Ježíše Krista už nebude, On sám to několikrát podle evangelií řekl.

To ale neznamená, že Bůh se úplně a definitivně odmlčel. V dějinách se zjevoval buď jako Boží Syn nebo prostřednictvím Panny Marie nebo nějakého světce řadě omilostněných duší, jimž dopřál kontakt s nadpřirozeným světem skrze různá vidění. Ta ale byla určena nikoli světu, nýbrž pouze těmto osobám, které samozřejmě mohly obsah toho, co jim bylo zjeveno, šířit. Právě v tom spočívá rozdíl mezi Božím a tzv. soukromým zjevením. Při Božím zjevení byl Kristus během svého pozemského života viditelný všem, kteří se nacházeli v Jeho blízkosti, všichni Ho mohli nejen vidět, nýbrž i slyšet, proto ten termín „Boží zjevení“ ve významu veřejného zjevení. U tzv. soukromého zjevení se ale jedná pouze o ukázání se a sdělení nějakého poselství jednomu člověku nebo několika málo lidem.

Jedna škola v italské Veroně má schody v barvách LGBT, obdařené navíc citáty zahrnujícími výzvy k toleranci homosexuálů. Když po nich jeden ze studentů odmítl vystoupat, dostal trest od vedení školy.

LGBT barvy na schody škola pořídila v rámci tzv. Mezinárodního dne proti homofobii, čímž chtěla vyjádřit podporu této komunitě. Nadto je nechala napsat formulacemi podporujícími LGBT.

Jeden ze studentů kategoricky odmítal po těchto schodech chodit, neboť to vnímal jako vyjadřování podpory LGBT ze své strany. Používal schody jiné, nenatřené. To vše do okamžiku, než mu jeden z učitelů nařídil použít schody duhové, tak jako ostatní ze třídy.

Třináctiletý hoch to vyřešil po svém – vysoukal se nahoru tím způsobem, že se držel zábradlí a nohy kladl tak, aby se ani nedotkl duhového schodu s nápisy oslavujícími LGBT.

Učitel ho obratem nahlásil v ředitelně a na druhý den čekal hocha disciplinární trest. Rodičům byl odůvodněn tím, že jejich syn „ohrožoval své bezpečí“. V dopise kurátorovi osvěty ředitel přidal doušku o tom, že mladíkovo chování bylo „homofobní“ a že již dříve bojkotoval školou zaváděné programy propagující rovnost a toleranci vůči homosexuálům.

Chlapcovi rodiče se obrátili na ministra školství G. Valditara se stížností za porušení práv jejich syna a vnucování ideologie LGBT ve škole.