Biskup Vitus Huonder, osmdesátiletý prelát, který žije na penzi v domě Kněžského bratrstva sv. Pia X. (FSSPX) ve Švýcarsku, vydal videonahrávku, v níž exkomunikaci arcibiskupa Marcela Lefebvra, zakladatele FSSPX, z roku 1988 nazývá „nespravedlivou“. Zároveň prozrazuje, že mu papež František řekl, že tradiční kněží z Bratrstva „nejsou schizmatici“.
Huonder, bývalý biskup z Churu ve Švýcarsku, v tomto novém videu vypravuje, že 9. ledna 2015 obdržel dopis od tehdejšího prefekta Kongregace pro nauku víry kardinála Gerharda Müllera, v němž ho Müller žádal, aby „zahájil dialog s představiteli Kněžského bratrstva sv. Pia X.“ Cílem mělo být zvýšit osobní vztahy s tímto kněžským bratrstvem a věnovat se věroučným diskusím.
Od tohoto dopisu a pověření byl Huonder v pravidelném kontaktu s generálním představeným FSSPX (tehdy biskupem Bernardem Fellayem a nyní P. Davidem Pagliaranim) i s dalšími představiteli Bratrstva. Rozhovory měly vést ke kanonické regularizaci FSSPX. (Dalším, koho papež František v roce 2015 požádal, aby navštívil domy FSSPX, byl biskup Athanasius Schneider, rovněž rozhodný podporovatel Bratrstva.)
V roce 2019 se biskup Huonder po odchodu na odpočinek rozhodl – s výslovnou podporou vatikánské komise Ecclesia Dei – přestěhovat se do jednoho z domů FSSPX ve Švýcarsku. Učinil tak, aby lépe poznal život Bratrstva a mohl jeho působení porovnat s životem běžné diecéze, jako byla ta, v jejímž čele stál předchozích cca 12 let.
Stačí, aby tři nebo čtyři samozvaní „zástupci“ indiánských národů Latinské Ameriky pozvedli své hlasy a pěsti – a klerikové padají na kolena a poníženě se omlouvají. Za to, čeho se Církev nikdy nedopustila. Již řada dokumentů na toto téma byla ve Vatikánu publikována a masmédia o nich nikdy neopomenula informovat. Ve všech zaznívá jeden refrén: Vatikán se od své staré „koloniální“ doktríny „distancuje“.
Šíří se dezinformace, že prý před pěti staletími papež „nutil“ Španělsko, aby se stalo prvním – a jediným – misijním národem v dějinách, bylo prý od něj požadováno, aby evangelizovalo indiány v Latinské Americe. Král Ferdinand Aragonský a jeho manželka Isabella Kastilská měli dokonce údajně prosit papeže o dovolení kolonizovat Nový svět, tj. Ameriku. Francie a Anglie to neučinily. Něco takového je však těžko představitelné, neboť španělský král byl natolik mocným panovníkem, že se k tomu nemusel vůbec dovolovat papeže.
Hlavní otázka ale zní: Byla evangelizace identická s kolonizací nebo – ještě hůře – s otroctvím? Pojďme hned k počátkům: První kontakt Kolumba, objevitele Ameriky, s domorodými Araukánci byl takový: Oni ho prosili o vojenskou pomoc proti kmenu Karibů, kteří provozovali kanibalismus. Totéž byl i případ Cortése a Pizzara, které tamní kmeny vítaly jako osvoboditele od Aztéků a Mayů, již si z nich brali lidské oběti svým bohům.
Slavný svatý Josefe, vzore všech pracujících, vypros mi milost,
abych i já pracoval v duchu pokání, abych činil zadost za své četné hříchy; abych pracoval svědomitě, spíše z pocitu povinnosti než pro svou zálibu; abych pracoval radostně a abych byl Bohu vděčný za život i za všechny dary, které jsem od Něho obdržel; abych pracoval řádně, pokojně, s vírou a trpělivostí a nenechal se odradit únavou nebo obtížemi; abych pracoval především s čistým úmyslem a nesobecky a abych měl stále před očima svou smrt a počet, který budu skládat za ztracený čas, za nevyužité schopnosti, za opuštění dobrého díla, za ješitnost ve zdaru, která tolik škodí dílům Božím. Všechno pro Ježíše, všechno skrze Marii, všechno podle tvého vzoru, svatý patriarcho Josefe. To buď mým heslem v životě i při skonání. Amen.
Papež Benedikt XVI. hned po svém zvolení r. 2005 v kázání při inaugurační mši svaté varoval před celosvětovou „diktaturou relativismu“. Pojem „relativismus“ pochází z osvícenství a odvolává se na názory tzv. sofistů, tj. řeckých filozofů ve starověku, kteří tvrdili, že prý člověk nikdy nemůže pravdu s jistotou poznat. To hlásal částečně Kant, na něhož navázala celá tzv. německá klasická filozofie v čele s Hegelem. Relativismus znamená tedy nejistotu v poznání pravdy, pochybnost ve schopnost lidského rozumu stanovit, jestli to, co se mi jako pravda jeví, odpovídá skutečnosti.
Toto bylo vztaženo především na poznání Boha a katolickou nauku: Nemůžeme prý tvrdit, že Bůh existuje, protože náš rozum a naše poznání jsou neschopné toto dokázat, co se nám jeví jako důkaz, je prý pouze zdánlivé, relativní. Z toho ovšem vyplývá, že ani v morálce neexistuje závazná a prokazatelná pravda, což má nejhorší a nejnebezpečnější dopad. Nemáme prý žádné důkazy, že krást, vraždit, podvádět apod. je objektivně špatné. Tím lze ospravedlnit všechny zločiny a krutosti dějin: vyhlazovací tábory pro lidi jiné rasy, národnosti a odlišného přesvědčení, vraždění nenarozených dětí a starých, nevyléčitelně nemocných lidí, pornografii, likvidaci manželství a rodiny aj. Přesně toto měl na mysli papež Benedikt XVI., když prohlásil 7. 12. 2012 k členům Mezinárodní teologické komise:
Prezident Papežské akademie pro život abp. mons. Vincenzo Paglia opět učinil výjimečně kuriózní a skandální prohlášení, v němž tvrdil nejen to, že Církev není „distributorem pilulek pravdy“ v morálních otázkách, ale též prý může za jistých podmínek připustit možnost provedení procedury… asistované sebevraždy.
Abp Paglia tak znovu vyvolal kontroverzi na téma lidského života, který z titulu svého úřadu má chránit. Udělal to na Mezinárodním novinářském festivalu v italské Perugii, jehož se účastnil. „Osobně bych nepomáhal sebevrahům, ale chápu, že právní řešení může být největším dosažitelným dobrem za jistých podmínek,“ řekl.
Prohlásil poté, že při zachování určitých právních podmínek (odvolal se přitom na výrok italského Ústavního soudu z r. 2019) „nelze vyloučit regulérnost“ tohoto typu sebevraždy. Duchovní použil slovo praticabile, které podle všeho se vztahuje spíše na technickou stránku provedení než na morální souhlas, nicméně celý kontext ukazuje na jeho nejednoznačný postoj v této věci.
Ještě větší nejasnost vnesly do jeho výpovědi věty, v nichž jasně dal najevo svoji distanci od výroku Učitelského úřadu Církve, což je pro modernistické biskupy typické. Konkrétně prohlásil, že Církev není „distributorem pilulek pravdy“ v současné pluralistické společnosti, dále prý „teologické myšlení se v historii vyvíjí v dialogu s Magisteriem a se zkušeností Božího lidu (sensus fidei fidelium) v dynamice vzájemného ‚obohacování se‘ “.
Koncepce kněžského celibátu je v současné době terčem útoků jak ze strany nepřátel Církve, kteří se snaží ho odmítat jako nesmyslný a omezující, tak i ze strany papeže Františka, který v nedávné době pronesl řadu poznámek naznačujících, že v blízké budoucnosti by se celibát kněží nemusel vyžadovat. Zkoumání raného období církevních dějin však osvětluje vývoj kněžského celibátu i skutečnost, že tato nauka konzistentně existovala od velmi raných dob.
V nedávném rozhovoru při příležitosti desátého výročí v papežském úřadu František zopakoval některé své obvyklé fráze týkající se kněžského celibátu a dělal narážky na budoucí kroky směřující k podkopání tradiční nauky Církve. „V tom, aby se kněz mohl oženit, není žádný rozpor,“ řekl papež. „Celibát v západní církvi je časný předpis: nevím, jestli se to vyřeší tak nebo onak, ale v tomto smyslu je časný. Není věčný, jako například kněžské svěcení, které je navždy, ať se vám to líbí nebo ne.“ Papež celibát označil za „věc disciplíny“ a na otázku, zda takový předpis „může být revidován“, odpověděl kladně. František takovéto poznámky dělá pravidelně po celou dobu svého pontifikátu, což média vede ke spekulacím o tom, zda nebude katolická nauka o celibátu kněží pod papežskou sekerou další na řadě. 1
Zkoumání původu kněžského celibátu v prvních staletích Církve však osvětluje krásu a význam katolického učení v této věci.
Milí přátelé!
Od okamžiku vzniku našeho webu jsme obdrželi celou řadu povzbuzujících emailů, za něž vyslovujeme tisíceré díky a zahrnujeme Vás všechny do svých modliteb. Někteří z Vás vyslovili také přání, abychom se věnovali i tématu Boží existence. Ano, činíme tak právě tímto následujícím článkem, který je mj. i odpovědí jednomu ateistovi, jenž naše stránky pravidelně čte a ve svých emailech neustále tvrdí, že pro pravdivost katolické nauky nemáme prý dostatek důkazů.
Nuže tedy: Boží existenci, jak nás poučuje katolický katechismus, dokazujeme třemi přesvědčivými argumenty:
Lidským rozumem, který poznává, že tento svět a vesmír, veškerá neživá i živá příroda, lidský organismus, jenž je složitým obdivuhodným strojovým mechanismem, celý makro i mikrokosmos se vší důmyslnou konstrukcí, nemohl vzniknout pouhým náhodným shlukem atomů nebo jakýmsi samočinným „vývojem“ bez projektu geniálního Konstruktéra, který je Osobou s rozumem a svobodnou vůlí. Proto naprostá většina špičkových učenců, fyziků, chemiků, astronomů, biologů aj. byla věřícími lidmi (Isaac Newton, v moderní době Max Planck, Werner Heisenberg, Niels Bohr a mnoho dalších). Nicméně tento důkaz z rozumu neodpovídá na další otázku: Kdo je tento tajemný Konstruktér? Co od Něho můžeme čekat? Lidským svědomím, tajemným vnitřním hlasem, který nás nabádá: čiň dobré, varuj se zlého. Německý filozof Immanuel Kant v 18.
Povolení odsloužit anglikánské obřady v papežské bazilice sv. Jana na Lateráně v Římě vyvolalo skandál mezi věrnými katolíky. Hlavní postavou byl tady jistý Jonathan Baker, už mnoho let člen zednářské lóže, rozvedená osoba žijící v konkubinátu a „biskup“ anglikánské komunity.
18. dubna na základě povolení vatikánských úřadů vstoupilo do proslulé Lateránské baziliky, nazývané matkou a hlavou všech kostelů města Říma i světa, třicet anglikánských heretiků v čele se jmenovaným Bakrem z anglikánské administrativní komunity Fulham. Tito anglikánští pastoři pobývají aktuálně na „tříletých rekolekcích“ v Římě, organizovaných v rámci „ekumenických vztahů“. Jsou ubytováni ve Villa Palazzola, kde je umístěn katolický seminář pro osoby anglického jazyka.
Není jasné, na jakém základě byl udělen souhlas k heretickým obřadům imitujícím mši sv. v katolickém chrámu. Servis LifeSiteNews se obrátil s tímto dotazem na vatikánskou administrativu, ale dosud se nedočkal odpovědi. V každém případě však v rámci priority pokoncilní ekumenické agendy vydala tzv. Papežská rada pro jednotu křesťanů r. 2020 dokument, v němž se sugeruje, že „v případě, kdy diecézní biskup zjistí, že to nezpůsobí pohoršení a zmatek mezi věřícími, může nabídnout jiným křesťanským komunitám, aby využili ke svým bohoslužbám prostory katolického kostela“.
Představeným anglikánů, kteří si vypůjčili ke svým obřadům katolickou baziliku, je vzpomínaný Jonathan Baker, rozvedený a žijící v konkubinátu.
Apologie Církve
