Sv. Karel Lwanga, oběť homosexuální zvrácenosti

Doba příprav k oslavě svátku Seslání Ducha Svatého poněkud odsunula památku světce, kterého lze právem označit za mučedníka katolické nauky, jež nekompromisně klasifikuje praktikovanou homosexualitu jako hřích. 3. června si Církev připomíná sv. Karla Lwangu, afrického hrdinu, který následoval Krista a obětoval svůj život, protože nechtěl být po vůli perverznímu chtíči krále Mwangy. Pro dnešek je to opravdu aktuální světec, v časech, kdy ideologie LGBT už bohužel našla své domovské právo i v Katolické církvi. Právě tato ideologie byla příčinou mučednické smrti sv. Karla Lwangy a druhů. Dnes žel tyto bludy a hříchy, jimž sv. Karel vzdoroval až k prolití krve, se pozvolna stávají oficiální agendou Vatikánu a lokálních církví, zejména německé s její tzv. Synodální cestou. Máme dnes dokonce i organizace nazývající se „katolíci LGBT”, aniž hierarchie reaguje jasným odmítnutím a uplatněním kanonických trestů v případě neposlušnosti. Přesně tak jako u všech dalších projevů modernismu, který, ačkoliv byl jasně odsouzen sv. Piem X. jako „snůška všech herezí“, pronikl po II. vatikánském koncilu hluboko do Církve. Jde o fenomény typu synkretický ekumenismus, rovnost všech náboženství nebo náboženská svoboda bez jakéhokoliv vztahu k pravdě. Nejnovějším projevem této heterodoxie je zhoubný pansexualismus jako vzpoura nekontrolovaných chtíčů proti Božímu řádu. Tuto rukavici vhodili Bohu vyznavači homosexuálně-genderové ideologie.

Církev bez Ducha Svatého je auto bez motoru

Bez Ducha Svatého by vůbec nebyl možný nadpřirozený život Církve. Bez toho Ducha, který se ukázal apoštolům ve večeřadle v podobě ohně. Tam došlo k faktickému vzniku Kristovy církve, která dodnes hlásá světu Božskou nauku Páně a vysluhuje svátostmi. V každé svátosti uděluje milosti Duch Svatý. Při křtu zbavuje duši člověka dědičného i osobního hříchu, poskytuje mu tím posvěcující milost a zároveň jej naplňuje sedmerými dary: rozumu, moudrosti, rady, síly, umění, pobožnosti a bázně Boží. Při biřmování dochází z moci Ducha Svatého k rozmnožení a prohloubení darů a milostí získaných při křtu, zvláště pak milosti být bojovníkem Kristovým, umět víru statečně vyznat, obhájit a nebát se pronásledování pro jméno Spasitelovo. Při svátosti pokání se rozhřešení uděluje rovněž skrze Ducha Svatého, sám Spasitel řekl po svém vzkříšení apoštolům: „Přijměte Ducha Svatého! Kterým hříchy odpustíte, těm se odpouštějí….“ (Jan 20,23). Také proměnu chleba a vína v Tělo a Krev Krista při mši sv. vykonává za spoluúčasti Otce i Syna Duch Svatý, jak věří Církev. Ve východní liturgii sv. Jana Zlatoústého, kterou slaví naši řeckokatoličtí bratři a sestry ve víře, mešní kánon obsahuje tzv. epiklezi, tj. vzývání Ducha Svatého, aby tak učinil. Kánon tradiční římské liturgie sv. Pia V. tuto prosbu adresuje celé Boží Trojici.

Oživme ducha křížových výprav!

Katolík dnes pozoruje s velkým zármutkem, ale i s rozhořčením a také pocitem bezmoci, jak jsou jeho bratři ve víře na celém světě pronásledováni. Bestiality severokorejského komunistického režimu a současných muslimských zemí à la Saudská Arábie, Nigérie či Pákistán nebo teroristických organizací typu Islámského státu, al Kajdá či al Nusrá překročily všechny únosné meze. Jak my na to reagujeme? Bohužel pouze řečičkami o dialogu a míru, nebo dokonce mlčením o pronásledování křesťanů a zdůrazňováním perzekuce příslušníků jiných náboženství. Tomu říkáme křesťanský postoj? Samozřejmě probíhají modlitby Církve, zprávy o utrpení našich bratří a sester ve víře v nás vyvolávají soucit, snad i slzy vhrknou do očí – ale to je všechno. Kde je tady duch kruciát, křížových výprav? Ten duch, který volal na synodě v Clermontu r. 1095 „Deus vult!“ (Bůh tomu chce!) a inspiroval bohaté i chudé k oblečení brnění, k opuštění všeho a ke strastiplné cestě do Svaté země na obranu života tamních křesťanů vražděných a mučených tureckými hordami? Už zcela vymizel? To by ještě nebylo tak zlé. Současné ohrožení katolické víry v Evropě by ho dokázalo znovu objevit nebo vzkřísit. Jenže tento „duch kruciát“ je dnes samotnými církevními představiteli ostrakizován a napadán jako „neláska“, „fundamentalismus“, „konfrontace“, „xenofobie“ apod. Neustále je nám z ambonů v kostele, v katolických školách i v katolických médiích vtloukána do hlav pacifistická hereze podpíraná nehoráznou lží, že islám je „mírumilovným náboženstvím“ a teroristé Islámského státu jsou prý pouze extrémisty vymykajícími se z tradiční muslimské religiozity.

Skepse není správná reakce na legendy o svatých

O významném svátku Všech svatých si katolíci připomínají nevyčíslitelný zástup světců, světic a dobrých andělů, kteří Boha milovali a milují víc než sebe a z Jeho rukou přijímají dar věčného života ve slávě. Netřeba připomínat, že jména většiny z nich nebudeme znát, dokud se – dej Bůh a s Jeho pomocí – sami nepřipojíme k jejich počtu. Jednou z věcí, kterých je třeba se vyvarovat, je skepse týkající se světců, jejichž životopisy nám byly předány už zde na zemi. Přesto je tento postoj pod vlivem svůdné zástěrky „vědeckých kritérií“ vita sanctorum po desetiletí normou. Katoličtí i nekatoličtí historici vyprávění o svatých, zejména těch nejstarších, až příliš často zpochybňují. Tím se však ztrácí velká část pravdy, kterou nám Bůh chce dát, a velká část plodů, které můžeme duchovně získat studiem náboženských dějin. K aktům raných mučedníků (jejichž oficiální „životopisy“ jsou tak často zpochybňovány) píše P. Peter Regalatus Biasiotto: „Potlačením všech legend bychom v některých případech přišli o jediný způsob, jímž můžeme překlenout propast, která nás dělí od našich předků. Pro překonání takové propasti je legenda vskutku vratký most, ale most to pořád je. Možná je zatížený staletými nánosy a parazitickým růstem a oslabený vlastní enormní tíhou nepravděpodobnosti. Avšak sám břečťan představivosti, který si kdysi prorazil cestu mezi kameny, dnes brání chabě pospojovaným obloukům v pádu do zapomnění.

Bůh se nenechá posmívat – aneb o Lidicích trochu jinak

Od atentátu na Heydricha, vyhlazení Lidic a dopadení odvážných atentátníků-parašutistů (vše proběhlo od 27.5. do 18.6. r. 1942) uplynulo již 80 let. Osud obyvatel Lidic vždycky bude smutnou připomínkou lidské bestiality, jak o tom píší téměř všechna česká média. Jenže pro katolíky tady existuje ještě druhá, odvrácená tvář Lidic, o níž se nemluví. Vyprávěl však o ní svým přátelům a známým lidický farář P. Josef Štemberka, světec, jenž odmítl nabídku milosti kvůli vysokému věku a šel jako dobrý pastýř se svými farníky statečně na smrt. Existoval o tom i záznam, pořízený farářem Štemberkou ve farní kronice, zničené esesáky při vyhlazení obce. Vím o tom od svého strýce, katolického kněze vězněného za komunistů, jenž se setkal v pracovním lágru v Jáchymově s několika lidmi, kteří vše na vlastní uši slyšeli přímo od P. Štemberky a viděli kroniku. O co se jednalo? V Lidicích po r. 1918 a vzniku samostatné republiky došlo k velké odpadové vlně obyvatelstva v důsledku protikatolické agitace spolku zvaného „Volná myšlenka“. Když r. 1919 sociálně demokratický ministr školství Gustav Habermann nařídil odstranění křížů ze škol, lidičtí horlivci je umístili na dvoře Horákova statku, přidali ještě kříže z radnice a ze soukromých domů, a hranici zapálili. Farář Štemberka, věrný syn Církve, který kategoricky odmítal „reformy“ předkládané radikály z Jednoty katolického duchovenstva, se stal předmětem bezuzdného štvaní ze strany místních socialistů, volnomyšlenkářů a později odpadlíků k sektě nazývající se „československá církev“ (po válce československá církev husitská), jež vznikla na počátku r.

Arcibiskup Viganò: WHO a Světové ekonomické fórum připravují globální puč

WHO připravuje spolu se Světovým ekonomickým fórem globální puč, který má odejmout značnou část suverenity národním státům. Proto je zapotřebí ještě více klást odpor, což by mělo být prioritní záležitostí Vatikánu – píše arcibiskup Carlo Maria Viganò ve speciálním článku, zveřejněném 21. května na portálu LifeSiteNews.com. „V příštích dnech členské státy Světové zdravotnické organizace (WHO) budou hlasovat o rezoluci týkající se opatření v době pandemií, které postihují svět. Tato rezoluce přenáší suverenitu jednotlivých zemí v této záležitosti na WHO, tj. na nadnárodní těleso, které je ve značné míře financováno farmaceutickým průmyslem a Fundací Billa a Melindy Gatesových. Jestli většina odsouhlasí tuto rezoluci, WHO tím získá výlučnou mezinárodní autoritu v případě pandemie, což jí dovolí určovat pravidla včetně karantén, lockdownů, povinných očkování a očkovacích pasů… Nikým nevolení technokraté tak budou mít paradoxně větší moc než vláda, kterou si občané zvolili v demokratických parlamentních volbách" - napsal arcibiskup. Podle mons. Viganó WHO usiluje o „zablokování jakéhokoliv odporu vůči Agendě 2030”, to znamená strategii tzv. “plánu udržitelného rozvoje” schváleného Valným shromážděním OSN r. 2015, který preferuje celosvětovou kontrolu ekonomiky na základě ekologických priorit. To může mít podle arcibiskupa závažné důsledky. Mons. Viganó soudí, že již v době “psychopandemie” se ukázalo, jak jednotlivé vlády na celém světě jsou podřízeny nadnárodním grémiím funkcionářů; podle jeho hodnocení teprve v budoucnosti poznáme katastrofální účinky očkování experimentálním preparátem mRNA.

Salvatore „Lví srdce“ a potraty v USA

V USA se očekává snad v červnu verdikt Nejvyššího soudu, který má zrušit dřívější rozsudek z r. 1973 (tzv. proces Roe versus Wade), jenž legalizuje potraty od okamžiku početí až do porodu jako tzv. „právo ženy“. Je potěšující, že v tomto státě, který je světovou velmocí, mohutně sílí hlasy proti zabíjení nenarozených dětí. Smutkem ale naplňuje, že katolická hierarchie USA zaujímá spíše nemastný neslaný postoj. Navenek sice biskupská konference vydá občas prohlášení na podporu nenarozeného života, jenže tomu radikálně odporuje praxe podávání sv. přijímání propotratovým politikům, zejména prezidentu Joovi Bidenovi a předsedkyni Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiové. Tím více potěší, když se vyskytnou mezi biskupy výjimky, jimž nechybí odvaha. Takovou se nejnověji ukázal být arcibiskup ze San Franciska Salvatore Cordileone, jehož příjmení lze volně přeložit jako „Lví srdce“. Nomen omen. Mons. Cordileone vydal reskript kněžím své arcidiecéze, že nesmějí podávat madam Pelosiové, která tam má své domovské právo, sv. přijímání do té doby, dokud nezmění svůj postoj k otázce potratů. Pelosiová, která podobně jako Biden ostentativně vyzvedává svůj katolicismus, bojuje celosvětově za tzv. „právo ženy“ na potrat bez jakéhokoliv omezení od početí až do porodu. Arcibiskup Cordileone s ní několikrát hovořil a snažil se ji přesvědčit o totální neslučitelnosti jejího přístupu s katolickou vírou a morálkou.

Odpočívej v pokoji, pokoncilní katolictví

Bystří pozorovatelné dění ve Vatikánu – či lépe řečeno každý myslící člověk – vědí už několik let, že od papeže Františka, který je jednou z hlavních příčin problémů, jimiž Církev dnes trpí, nemůžeme očekávat, že významnější mírou přispěje k jejich řešení. To zahrnuje i neřešení sexuálního zneužívání v Církvi a smrtícího vlivu progresivních prelátů. Měsíc za měsícem vidíme, že perónistickému pontifikovi je to jedno. Mnozí autoři však poukazují na to, že tento pontifikát je pro nás přes veškeré zlo obrovským darem Boží Prozřetelnosti. Ano, to lze pravdivě říci. Vždyť František jasně ukázal nad veškerou rozumnou (nebo nerozumnou) pochybnost – dalo by se dokonce říci dovedl k dokonalosti – naprostý úpadek takzvaného „pokoncilního katolictví“ s jeho povrchní liturgií, opomíjením boje proti světu, tělu a ďáblu a neustálými kompromisy s vládnoucími liberálními silami. Všichni víme, o čem mluvím. Kdysi jsem patřil k „talmudickým“ akademikům, kteří se snažili z každého čtverce v šestnácti koncilových dokumentech udělat kolečko. Chválil jsem ortodoxii jejich textu a lamentoval nad jejich zanedbáváním či překrucováním ze strany lidí, kteří je uloupili. Věděl jsem, že v mentalitě loajálního katolíka věty vždy začínají „jen kdyby“: „Jen kdyby se nová liturgie sloužila řádně…”; „jen kdyby se nový katechismus všeobecně vyučoval…”; „jen kdyby lidé všude následovali vedení našeho velkého polského papeže“ (později „velkého německého papeže“).