Za skutečnou reformu Církve

Druhý vatikánský koncil, potřebujeme ještě více koncilu! Reformátorský elixír je nicméně už dlouho notně vyčpělý… Mimochodem, co se má vlastně reformovat? Františkův velký plán, který symbolizuje konstituce o reformě kurie Prædicate Evangelium, se týká stejně tak reformy Církve v duchu druhého vatikánského koncilu jako reformy kurie. Jistě zde existuje jistá nejednoznačnost v předmětu – kurie, Církev – kterou ještě protahují a zvětšují média, ale spojitost mezi reformou jedné i druhé proto není o nic méně niterná: reorganizace římské církevní vlády s sebou nutně nese důsledky pro celou Církev. Dobře to bylo vidět v diskusích při příležitosti konzistoře na konci srpna, kde byla zinscenována jakási druhá a slavnostnější promulgace konstituce Prædicate Evangeliumu z 19. března 2022. Byla prezentována kolegiu kardinálů, jemuž bylo dáno – pečlivě hlídané – slovo, aby mohlo vyjádřit svůj souhlas. Přesto se objevily kritiky1 které upozorňovaly na církevní rizika každé reformy centrální správy. Někteří kardinálové zdůrazňovali potíž, kterou představuje jmenování prostých laiků do čela dikasterií. Jejich návrh, který se odvolával na Lumen gentium a svátostný charakter biskupského úřadu, byl však dosti nejasný. Abychom shrnuli reálný problém: někteří prefekti v kurii mají skutečnou jurisdikční pravomoc, speciálně pravomoc soudit biskupy a kněze, a také pravomoc vydávat texty, odpovědi a rozhodnutí, které mají věroučný význam.

Bp. Schneider: Pronásledování tradiční liturgie je „hrubým zneužitím papežského úřadu“

Biskup mons. Athanasius Schneider se účastnil Konference katolické identity organizované známým americkým katolickým listem „The Remnant”. Kazachstánský hierarcha při této příležitosti ostře kritizoval válku papeže Františka proti právu na celebraci mše sv. v tradičním ritu. Postavil se přímo proti motu proprio Traditionis custodes, jakož i proti Responsa ad dubia – pozdějšímu „dodatku” k tomuto dokumentu vypracovanému vatikánským úředníkem zodpovědným za liturgii arcibiskupem mons. Arthurem Rochem. Oba dokumenty biskup Schneider označil za „hrubé zneužití papežského úřadu”, které narušuje dvoutisíciletou tradici Církve. Bp. Schneider zdůraznil, že papežské rozhodnutí je „bezdůvodné” a „Duch Svatý nemůže odporovat sobě samému” a řídit rozhodnutí papežů tak, aby tatáž mše, která byla po staletí pokladem Církve, se náhle stala pro ni hrozbou. Církev papeže Františka, jak mons. Schneider prohlásil, vede „boj proti tradicí posvěcenému ritu mše sv., který všichni svatí – přinejmenším v průběhu posledního tisíciletí – milovali, a v případě kněží a biskupů ji sloužili s velikou úctou a obrovským duchovním užitkem”. Naopak Vatikán, jak poukázal biskup, nemá žádnou pravomoc „prezentovat tuto formu římského ritu, která zůstala beze změny celých tisíc let, jako škodlivou a uplatňovat sankce omezující její celebraci”. Papež nemá k tomu žádnou kompetenci, podobně jako nemá kompetenci zrušit biskupský sbor. „Z důvodu věrnosti a lásky ke svaté Matce Církvi a z úcty k Apoštolskému stolci biskupové, kněží a věřící se musí cítit být zavázáni k zachování tradiční formy mše sv.

Brazilská „Marie Gorettiová“: Isabel Cristina Camposová

Mučednictví pro svatou čistotu vzbuzuje v dnešním přesexualizovaném světě prosáklém genderovou ideologií čím dál méně uznání. I mezi tzv. progresivními katolíky. O sv. Marii Gorettiové už profánní média mnohokrát referovala, že její obrana před znásilněním byla „přehnaná“. Šlo prý o projev „katolické bigoterie“ zveličující význam panenské čistoty, jež údajně stojí hodnotově níž než vlastní život, proto Marie Gorettiová prý se měla raději nechat Alessandrem Serenellim znásilnit a tak se zachránit. To, že volila opačnou variantu, bylo prý důsledkem jejího „náboženského fanatismu“. Klást odpor hříchu až k prolití vlastní krve, jak vybízí sv. Pavel – tomu současný svět a žel i současná církev – stále méně rozumí. Žena nebo dívka, která to udělá, je podle našeho dr. Radima Uzla, známého propagátora potratů (nedávno zemřelého), psychopatkou, která se nepochybně vždycky chovala a projevovala mezi lidmi nenormálně a výstředně. Jenže omyl! Letos 10. prosince bude prohlášena za blahoslavenou studentka medicíny z Brazílie Isabel Cristina Camposová, nazývaná „brazilskou Marií Gorettiovou“. Na jejím chování a vystupování by marně někdo hledal něco excentrického nebo psychopatického. Byla to naprosto normální mladá holka. Přirozená, veselá, kamarádská. Říkali jí „risadinha“, což v portugalštině (úředním jazyku Brazílie) znamená „malý smíšek“. Měla ráda veselou partu svých vrstevníků, s mládeží své farnosti chodila na výlety a za sportem, ráda s nimi zpívala při kytaře veselé písničky.

Polský teolog Paweł Bortkiewicz: globalisté chtějí vtáhnout Církev do anticivilizačního bahna, aby sloužila Velkému resetu

„Útok na manželství a rodinu je vepsán do tzv. agendy vyváženého rozvoje, která je dnes dominantní ve světové politice a má jasně depopulační charakter. Církev je jednou z posledních institucí, která je schopna se tomuto zjevu vzepřít,“ říká v rozhovoru s týdeníkem „Do Rzeczy“ P. prof. Paweł Bortkiewicz, docent morální teologie na Univerzitě kardinála Stefana Wyszyńského v polské Varšavě a velký obránce tradiční morální nauky Církve. Tento kněz si všímá toho, že světová revoluce „totální svobody a totálního pokroku“ dělá všechno, aby „vtáhla Církev do anticivilizačního bahna, kde bude sloužit Velkému resetu, přestane být Církví Kristovou a stane se církví globalistů“. „Konečným cílem bude tady vytvoření jakéhosi pseudonáboženství, jakési pseudocírkve přizpůsobené tomuto světu a jeho vládnoucím ideologiím, zvláště LGBT. Takové projekty jsou faktem, lze o nich slyšet třeba na Ekonomickém fóru v Davosu, ale ne jenom tam,“ vysvětluje. „Církev vždycky měla nepřátele, kteří existují i dnes, mají konkrétní plán, jak ji zničit, a neustále ho realizují. Metody, které používají, nejsou ale nijak zvlášť novátorské. Prostě jen přibírají nové formy, jejich cílem je zničit Církev, zničit rodinu, zničit lidstvo atd. Vím, co říkám, taková jsou bohužel fakta,“ zdůrazňuje tento duchovní. Otázka redakce: „A co když tato situace, pokud jde o ideologii LGBT v Církvi, je plodem výchovy budoucích kněží v seminářích?

Andělé

Září a říjen bychom s trochou nadsázky mohli nazvat „andělské měsíce“. Důvod je nasnadě: v liturgickém kalendáři totiž na přelomu obou těchto měsíců přicházejí na řadu právě archandělé (29. 9.), resp. andělé strážní (2. 10.). Andělé… V Písmu je o nich zmínek nespočet. Vezmeme-li si jen Nový zákon, máme zde celou řadu případů, kdy mají tito Boží poslové (anděl – řecky angelos, tj. posel) doslova dějinotvornou roli. Za všechny stačí připomenout jen Zvěstování Panně Marii. V Ježíšově pozemském životě se objevují i poté: jsou s Ním na poušti i v Getsemanech, zcela jistě i v okamžicích Jeho agónie na kříži, třebaže se o tom evangelisté výslovně nezmiňují, anděl pak odvalí kámen od hrobu atd. Samozřejmě se neomezují toliko na setrvávání při Ježíši Kristu. Apokalypsa sv. Jana o nich mluví častokrát a jakou roli sehráli kupř. v životě sv. Petra a Pavla, můžete poznat sami, nahlédnete-li do Skutků apoštolů. Sv. Bernard z Clairvaux píše o andělech jako o bytostech „s nerozdílnou jednotou srdce a mysli, šťastné ničím nerušeným pokojem, bytosti, jež jsou Boží stavbou stvořenou k Boží chvále a službě Bohu.“ Zastavme se u toho: „…k Boží chvále a službě Bohu“. Tímto jsou pro nás vzorem – takovým způsobem existence, v ohnisku jehož zájmu bude jen a pouze Bůh.

Sv. růženec je silnou zbraní

V dobách komunistického pronásledování Církve v 50. letech minulého století zatkli příslušníci StB jednoho kněze. Při výslechu padla obvyklá otázka: „Máte zbraň?“ Vyšetřovaný pater odpověděl: „Samozřejmě, že mám.“ „Střelnou zbraň?“ „No jistěže.“ „A střílí spolehlivě?“ „A jak, to byste viděli, líp než kulomet.“ „Tak pojedeme k vám na faru a vy nám ji odevzdáte.“ Po příjezdu zavedl kněz estébáky ke svému pracovnímu stolu, otevřel šufle – a vyndal růženec. Vyšetřovatelé se rozzuřili a surově ho zbili, protože si z nich prý dělá legraci. Jenže se mýlili. Sv. růženec je opravdu mocná zbraň a je vhodné, abychom si to nyní, na začátku měsíce října, kdy slavíme svátek Panny Marie růžencové, připomenuli. O jeho historii jsme psali na tomto webu v článku „Sv. růženec v dějinách i současnosti“. Dnes se budeme zabývat jeho nadpřirozenou silou. Bitva u Lepanta Panna Maria ve svých zjeveních naléhavě zdůrazňovala právě tuto modlitbu jako zbraň proti peklu a démonům, především v Lurdech a ve Fatimě. Proč právě růženec? Ona jako Matka Boží velmi dobře zná jeho metafyzickou moc. Je to její tajemství. Že se sv. růženec jako zbraň při obraně Církve a katolické víry maximálně osvědčil, svědčí zázraky bitev u Lepanta r. 1571 a u Vídně r.

Jaký stát by chtěl sv. Václav?

Katolický světec kníže Václav z počátku 10. stol. se stal symbolem české státnosti. To dnes nepopře ani nejzarytější ateista a odpůrce Církve. Státnost neznamená nic jiného než vědomí, že český národ měl v minulosti a má v současnosti svůj stát. S tím ale souvisí další otázka: Jakou vnější podobu si tento stát vybere? Jakou by pro něj volil sv. Václav? My víme z historických pramenů, jak vypadal raný český stát za jeho vlády. Kristiánova legenda, Gumpoldova legenda, legenda Crescente fide, obě staroslověnské legendy a další prameny se plně shodují v těchto bodech: a) Kníže Václav poskytoval jednoznačnou státní podporu katolickému křesťanství proti pohanským kultům, sám šel příkladem svojí pravidelnou účastí na mši sv., při níž dokonce ministroval; b) Vtělil do raného zákonodárství principy křesťanské morálky, především ochranu lidského života od početí až do přirozené smrti. Kategoricky vystupoval proti pohanským rituálům, při nichž byly zabíjeny novorozené děti, stejně tak proti usmrcování nenarozených dětí pomocí různých lektvarů a ponechávání starých a nevyléčitelně nemocných svému osudu. Skutky tohoto typu, odpovídající pohanským pověrám, přísně trestal; c) Vehementně se snažil vymýtit otroctví, otroky vykupoval a potíral jakékoliv obchody s nimi, které provozovali židovští a muslimští kupci procházející naším územím; d) Zakazoval vraždy a lokální války jako formy boje o moc a vliv mezi jednotlivými velmoži, sám dal krásný příklad tím, že s Radslavem Zlickým, jenž proti němu povstal, se dohodl bez prolití jediné kapky krve; e) Zastával se chudých a bezbranných proti násilí mocných, zaváděl řádné soudnictví místo dosavadního kmenového, které bylo založeno na pouhé libovůli místního velmože, jenž často posílal na popravu nevinné lidi z čistě osobních důvodů; f) Prosazoval monogamní manželství jednoho muže a jedné ženy a ochranu rodiny proti tehdy běžné polygamii; Takový tvar dal vznikajícímu českému státu sv.

Biskup Schneider: Současná „nouzová situace víry“ znamená, že katolíci mohou přijímat svátosti u FSSPX

Biskup Athanasius Schneider povzbudil katolíky, aby se účastnili mší celebrovaných Kněžským bratrstvem svatého Pia X. Poznamenal, že FSSPX není „mimo Církev“ a dělá jen „to, co Církev činila vždy až do druhého vatikánského koncilu“. Mons. Schneider, pomocný biskup z kazachstánské Astany, tuto radu uvedl ve videoklipu z měsíčního videoseriálu otázek a odpovědí, který pořádá Konfraternita Panny Marie Fatimské. V odpovědi na otázku, zda je dovoleno navštěvovat kaple tradičního Kněžského bratrstva sv. Pia X. (FSSPX), odmítl často vznášené námitky. FSSPX není ve „schizmatu“, ani jeho členové nejsou exkomunikováni, a proto „nejsou mimo Církev“. Došlo k exkomunikaci biskupů vysvěcených v FSSPX – kterou samotní biskupové energicky napadali – ale jak poznamenal Schneider, papež Benedikt XVI. tyto exkomunikace zrušil v roce 2009. Pomocný biskup z Astany naproti tomu konstatoval, že tradicionalistická katolická společnost založená francouzským arcibiskupem Marcelem Lefebvrem je „v neregulérní kanonické situaci“ a vysvětlil, že tato situace nemá katolíkům bránit v účasti na svátostech. Papež František již během Roku milosrdenství udělil kněžím FSSPX zpovědní fakulty a toto povolení trvá i poté, co Rok milosrdenství skončil. Dále poskytl místním biskupům možnost dovolit katolíkům uzavřít sňatek před kněžími FSSPX, což bylo v té době chápáno jako cesta k možným bližším vztahům s Vatikánem. Biskup Schneider o těchto povoleních řekl: „Jak by mohl dát papež kanonicky obvyklé fakulty kněžím, kteří by byli mimo Církev?