Před 25 lety Jan Pavel II. políbil korán.

Kdy se zřekneme bludu, který to způsobil?


Centrální pravda o spáse pouze v Kristu má své důsledky, k nimž náleží i zásadový postoj vůči jiným náboženstvím: lze – a často je i vhodné je tolerovat – ale nikdy ne uznat. Evangelizaci nutno začít hned od prvopočátku: od prvního přikázání. To nesnáší žádné kompromisy v duchu relativismu.

14. května r. 1999 papež Jan Paveł II. políbil korán. Sv. Otec tenkrát přijal ve Vatikánu delegaci muslimů z Iránu. Ti mu dali jako „prezent“ právě „svatou knihu“ islámu. Papež ji spontánně políbil. Snímek z toho oběhl celý svět a vyvolal vlnu diskusí. Není to nic divného, neboť asi žádná jiná událost nezobrazila tak výrazně patologii ekumenismu pokoncilní epochy.

Papežové samozřejmě jsou neomylní, ale určitě ne v každém svém slovu a gestu. Políbení koránu Karolem Wojtylou je těžké hájit – a to bez ohledu na to, jaké měl papež úmysly. Tvrdí se, že tím chtěl pouze dát najevo úctu ke svým hostům. Možná, ale je těžké nevidět v tom ještě něco víc.

Přímo se vnucuje myšlenka, že políbení koránu má souvislost – ať už vědomě či nikoli – se snahou posvětit liberální dogma o náboženské svobodě: to bylo přijato do dokumentů II. vatikánského koncilu na základě diktátu z relativistických USA. U příležitosti tohoto „podivného“ výročí políbení koránu je vhodné říci, že můžeme tady vidět zřetelnou niť spojující mnoho událostí v době koncilu i po něm: zjevnou nechuť papeže Pavla VI. vůči Španělsku za katolické vlády generála Franciska Franka, relativistické koncilní dokumenty, podpis konkordátu Sv. stolce s Itálií r. 1984 rušícího ochranu státu nad Církví, Světový den společných modliteb všech náboženství za mír v Assisi r. 1986, v Polsku potom zavedení přímo v Církvi tzv. Dne judaismu a Dne Islámu, procesí s figurkou pachamamy ulicemi Říma r. 2018, podpis deklarace z Abú Zabí o Bohu přejícím si „různost“ náboženství papežem Františkem a velkým imámem Ahmadem al Tayyebem r. 2019 atd.

Společným jmenovatelem toho všeho je přesvědčení, že nauka Katolické církve o spáse pouze v Ježíši Kristu je sice pravdivá, ale na veřejnosti nutno vystupovat tak, jakoby neexistovala. Teoreticky zjevená pravda o spáse pouze v Kristu je tady skloubena s praktickým náboženským indiferentismem, se lhostejností.

Lidé Církve tak fakticky přijali s veškerým „dobrodiním“ osvícenský náhled z 18. a 19. stol.: náboženství je ryze soukromou záležitostí, na veřejnosti je třeba se chovat tak, jakoby všichni měli pravdu, nebo jakoby každý měl přinejmenším právo na tuto „svoji“ pravdu. Jan Pavel II. právě toto hmatatelně demonstroval svým políbením koránu a tak ukázal, že každý člověk má právo setrvávat v bludu.

To, že se tyto postoje v Katolické církvi zabydlely, nepřekvapuje. Církev je ve svém lidském rozměru dítětem své doby a katolíci více či méně nasávají do sebe dominující názory, zejména pak když, jako konkrétně dnes, odpůrci Církve rezignují na otevřené pronásledování a ukazují Církvi přívětivou tvář.

Nicméně 25 let po políbení koránu a téměř 60 let po ukončení II. vatikánského koncilu s jeho relativizujícími dokumenty (Lumen gentium, Nostra aetate aj.) je nejvyšší čas jasně konstatovat: liberální relativismus je absolutně neslučitelný s katolicismem, ať už konzervativním, tradicionalistickým, charizmatickým nebo tzv. progresivistickým (tato adjektiva jsou ve skutečnosti jenom nálepky).

Centralní pravda o spáse pouze v Ježíši Kristu a z toho plynoucí principiální postoj k jiným náboženstvím je ten, že tolerovat je se často právem jeví jako prospěšné, avšak právě pro dobro jejich vyznavačů, pro jejich věčnou spásu, ale též v zájmu naší spásy, je nikdy nelze schválit a souhlasit s nimi. Vyplývá to též z lásky k jedinému Bohu v Nejsvětější Trojici.

Zdroj: Článek „25 lat temu Jan Paweł II pocałował Koran. Kiedy uwolnimy się od błędu, który to spowodował?“, in www.pch24.pl 14. 5. 2024