Na počátku synodu to opět začalo v Církvi vřít. 5 kardinálů napsalo papeži dle příkladu svých předchůdců před 7 lety opět svá „dubia“, tj. pochybnosti o pravověrnosti některých vyjádření Vatikánu v souvislosti s nadcházejícím synodem, a chce vysvětlení. Tenkrát r. 2016 se jednalo o dokument „Amoris Laetitia“, kde papež František naznačuje možnost podávání sv. přijímání párům žijícím v neregulérních svazcích, dnes jde o více otázek. Z těchto 5 kardinálů jsou 2 signatáři dubií před 7 lety: kuriální kardinálové Walter Brandmueller a Raymund Leo Burke (další 2 kardinálové Meisner a Caffara již zemřeli), následují potom další 3: Robert Sarah z Guineje (bývalý prefekt kongregace pro liturgii), Juan Sandoval Iniguez z Mexika a Joseph Zen z Číny, bývalý politický vězeň komunistického režimu. Papež František na rozdíl od situace před 7 lety tentokrát odpověděl.
Protože autentické znění dokumentů je oficiálně dostupné na internetu, odkazy uvádíme v závěru článku, omezíme se proto na komentář a osvětlení situace. Kardinálové signatáři prosí papeže o jasné a jednoznačné vyjádření v těchto 5 bodech:
1) Stále platí, že nauku Božího zjevení, jak ji prezentují Písmo sv. a posvátná Tradice, nelze „reinterpetovat“ tak, aby více odpovídala „požadavkům doby“. Signatáři proto vyzývají papeže, aby se takto jasně vyjádřil a vyvrátil šířící se pochybnosti o tom.
Pane Ježíši Kriste, náš Bože a Spasiteli, Ty jsi hlavou Církve, své snoubenky bez poskvrny, a svého mystického Těla. Shlédni milosrdně na hlubokou bídu, do níž upadla naše svatá Matka Církev. Doktrinální zmatky, morální ohavnost a liturgická svévole dosáhly v našich časech úroveň dosud nevídanou. „Bože, pohanské národy pronikly do Tvého dědictví, poskvrnily Tvůj svatý chrám, Jeruzalém obrátily v sutiny.“ (Žalm 79:1). Duchovní, kteří ztratili pravou víru a stali se stoupenci světového globalistického programu, drze mění Tvé pravdy a přikázání, Božskou ústavu Církve a apoštolskou tradici.
Ó, Pane, s pokorným duchem a zkroušeným srdcem Tě prosíme, nedopusť, aby Tví nepřátelé se mohli radovat z vítězství nad autentickou Katolickou církví tím, že jí vnutí falešnou církev pod pláštěm „synodality“. Ukaž, Pane, svoji moc a přijď na pomoc své Církvi mocnou silou! Neboť čím více se hřích a odpady od víry v Církvi množí, tím větší bude vítězství Tvé milosti.
Hluboce věříme, že brány pekelné Tvoji Církev nepřemohou. V hodině, kdy naše milovaná a svatá Matka Církev prožívá svoji Kalvárii, slibujeme zůstat u ní. Přijmi milostivě naše vnitřní i vnější utrpení, které obětujeme v jednotě s Neposkvrněným Srdcem Marie, Matky Církve, jako zadostučinění za naše vlastní hříchy, jakož i za hříchy svatokrádeže a apostaze v Církvi.
Ukryj se za svým dobrým andělem, když nejsi schopen se modlit. Pros ho, aby se modlil za tebe. Sv. Jan Maria Vianney
Nezřídka máme v sobě zakódovaný zkreslený obraz anděla strážného. Mnozí katolíci ho vnímají jako zprostředkovatele životních úspěchů. Jenže toto není úlohou andělů strážných. Jejich posláním je poskytování ochrany v duchovní rovině. Bůh je naším průvodcem ve spolupráci s anděly, kteří svou duchovní pomocí nám umožňují realizovat naše poslání.
Převládající hollywoodská vize života vytváří mentalitu, v níž se nevyskytují námahy, potíže a nebezpečí, všechno končí happy endem. Církev ale učí něco úplně jiného. Lidský život je plný bojů a nebezpečí jak materiálních, tak i duchovních. Proto Boží Prozřetelnost dala každému z nás anděla strážného jako ochránce.
Bůh to učinil tak štědře, že kromě andělů daných jednotlivým lidským bytostem jsou tady ještě andělé strážní celých měst a jednotlivých národů a států. Je zde i strážný anděl celé Církve – sv. Michael Archanděl. Existují andělé mající za úkol chránit celé skupiny lidí, duchovní rodiny, sdružení nebo jiné instituce. To je ale pouze část poslání andělů. Ti podle Božího ustanovení mají udržovat celý materiální vesmír.
Mylný postoj Jean Baptiste Chautard, cisterciácký opat ve Francii v 19. stol., správně označuje za mylný postoj těch lidí, kteří si myslí, že jsou vysoce inteligentní, schopní a podnikaví (a dodejme – velice pyšní), proto díky těmto vlastním vlohám si sami v životě vždy poradí, po Bohu pouze chtějí, aby z jejich cesty odstranil všechny překážky.
Pane, smiluj se nad námi. Kriste, smiluj se nad námi.
Kriste, uslyš nás. Kriste, uslyš nás. Kriste, vyslyš nás. Kriste, vyslyš nás.
Otče z nebes Bože, smiluj se nad námi.
Synu, Vykupiteli světa Bože, smiluj se nad námi.
Duchu Svatý Bože, smiluj se nad námi.
Svatá Trojice jeden Bože, smiluj se nad námi.
Svatá Maria, královno andělů, oroduj za nás.
Svatý Michaeli, archanděli, oroduj za nás.
Svatý Michaeli, plný božské moudrosti, oroduj za nás.
Svatý Michaeli, vzore pokory, oroduj za nás.
Svatý Michaeli, strážce ráje, oroduj za nás.
Svatý Michaeli, anděli pokoje, oroduj za nás.
Svatý Michaeli, vůdce a utěšiteli Izraele, oroduj za nás.
Svatý Michaeli, věrný ochránce Církve, oroduj za nás.
Svatý Michaeli, kníže andělů, oroduj za nás.
Svatý Michaeli, pouto bratrské lásky, oroduj za nás.
Svatý Michaeli, světlo a naděje umírajících, oroduj za nás.
Svatý Michaeli, utěšiteli duší v očistci, oroduj za nás.
Svatý Michaeli, oporo ztrápených, oroduj za nás.
Svatý Michaeli, sílo Boží, oroduj za nás.
Svatý Michaeli, ctiteli slávy Boží, oroduj za nás.
Svatý Michaeli, mocný přímluvce křesťanů, oroduj za nás.
Svatý Michaeli, vítězi nad odvěkým drakem, oroduj za nás.
Svatý Michaeli, vůdce duší do nebe, oroduj za nás.
Svatý Michaeli, služebníku u nebeského oltáře, oroduj za nás.
Je zajímavé si povšimnout, že Boleslav se sice bratrovraždou zmocnil pražského knížecího stolce, avšak koruna, kterou si pak vkládali na hlavu jeho následníci, nenesla Boleslavovo jméno. Nese naopak jméno svatého Václava…
… „Nevinný poražený zvítězil nad krutým nepřítelem stejně jako Kristus na kříži“ (srov. Legenda o svatém Václavu), a krev mučedníka nevolala po nenávisti a pomstě, ale po odpuštění a míru.
… Minulé (20.) století – a vaše země toho byla svědkem – vidělo padnout nemálo mocných, o nichž se zdálo, že dosáhli výšin takřka závratných. A najednou byla jejich moc pryč. Svatého Václava oproti nim nazýváte „věčným knížetem Čechů“.
… To je i poučení ze života svatého Václava, který měl odvahu dát přednost království nebeskému před kouzlem pozemské moci. Naučil se být „milosrdný a milostivý“ a prodchnut duchem evangelia dokázal odpustit i bratru, který usiloval o jeho život. Právem ho proto vzýváte jako „dědice“ svého národa a ve vám dobře známé písni jej prosíte, aby mu nedal zahynout.
Údajný masový hrob indiánských dětí utýraných v katolické škole je prázdný Již delší dobu mainstreamová masmédia vedou kampaň proti Katolické církvi v Kanadě, že v jejich internátních školách pro domorodé (indiánské a eskymácké) děti docházelo v letech cca 1890–1960 k týrání a kvůli zanedbání lékařské péče také k masovým úmrtím. To mají prý potvrzovat nalezené masové hroby na teritoriích těchto zařízení. Sám papež František se za to několikrát zástupcům původních obyvatel Kanady omluvil (viz náš článek zde).
Jenže díky Bohu lež má krátké nohy. Pokud se zjistilo, že v zemi poblíž církevní školy byly nějaké lidské ostatky, tak se prokázalo, že šlo o normální obecní hřbitov a nikoli o masové hroby dětí. Přesto se ale v poslední době v zemi javorového listu rozpoutala další kampaň. Poblíž Winnipegu na území bývalé katolické internátní školy stojí kostel Panny Marie zvaný anglicky „Our Lady of Seven Sorrows“ (Naše Paní sedmi utrpení). V jeho podzemí prý se našly ostatky 60 dětí, chovanců této školy. Radarové půdní snímky ukázaly 14 anomálií, tj. nevysvětlitelných zvláštností. Vykopávky ale jasně odhalily, že se na místě nenachází ani jeden lidský ostatek. Informuje o tom britský list „Daily Mail“. Uvedená škola byla v provozu v letech 1890–1969 a prošly jí tisíce žáků.
Současné zprávy o rouhání svátostnému Spasiteli přímo při liturgii NOM rychle narůstají. Psali jsme nedávno o brazilském arcibiskupovi, který podal sv. přijímání, samozřejmě na ruku, muslimskému šejchovi, o podávání Těla Páně na Světových dnech mládeže v Lisabonu z plastových misek atd. K tomu ještě přistupuje neustálý tlak na přijímání na ruku, což samo o sobě je obrovským hříchem zneuctění, neboť podle definice tridentského koncilu je Spasitel přítomen v každém úlomku sv. hostie právě tak jako v ní celé, proto když tyto částečky padnou na zem a lidé po nich šlapou, což se při podávání na ruku skutečně děje, jedná se objektivně o hřích urážky našeho Pána.
Otázka zní: Věří vůbec tito lidé, že sv. hostie, kterou přijímají, je skutečný Kristus? Věří v to ti, kdo bezmyšlenkovitě natahují ruku? Když se jich zeptáte, budou samozřejmě tvrdit, že ano. Jenže stačí to?
Nikoliv, nutno mít jasnou představu, v co věříme. Tridentský koncil v 16. stol. definoval jako závazné to, co formulovali už mnozí církevní otcové starověku a co shrnul papež sv. Řehoř VII. v 11. stol. ve formulaci, že Kristus je přítomen v Eucharistii „vere, realiter, substantialiter“, čili „pravdivě, skutečně, podstatně“. Toto je dogma, neomylná nauka Církve. Nestačí pouhé vágní konstatování, že věřím v přítomnost Pána v Eucharistii.
Duše lidská je nesmrtelná! Tak zní pátá základní pravda katolického katechismu. Žel, dnes už šestero základních pravd zná velmi málo věřících, v moderních katechismech totiž většinou schází. Proto jsou běžní katolíci častokrát bezradní, když je začnou masírovat jehovisté nebo adventisté, kteří popírají nesmrtelnost lidské duše a tvrdí, že prý ta umírá spolu s tělem a bude vzkříšena současně s ním v den posledního soudu, člověk tudíž prý smrtí ztrácí vědomí a získává je znovu až při druhém příchodu Kristově. Přesvědčují je, že tak to stojí v bibli a chrlí na ně citáty ze Starého zákona. Katolíci však, protože Písmo sv. nečtou a nauku Církve neznají, vycházejí z těchto debat většinou s nahlodanou vírou, někteří potom odpadají k těmto pochybným sektám.
Žel katoličtí neomodernisté, kteří mají v Církvi současnosti rozhodující pozice, jim v ničem nepomohou. Jak by také mohli, když sami nemají jasno ohledně nesmrtelnosti duše! Vzpomínám si, že r. 1975 komunisty ovládané Katolické noviny přinesly článek z pera prominentního představitele kněžské prorežimní organizace „Pacem in terris“ kanovníka Josefa Beneše, v němž autor tvrdil, že prý existence nesmrtelné lidské duše je „helénistická představa“, která odporuje biblickému chápání. Beneš to samozřejmě neměl sám ze sebe, ale od řady západních teologů, jejichž práce četl (na rozdíl od mnoha jiných kněží mohl volně cestovat na Západ a tuto literaturu si opatřit).
Apologie Církve
