Pane doktore, kdybyste měl vysvětlit nejmarkantnější rozdíly mezi svobodnými zednáři 18. stol. a dnešními, jaké to jsou?
Zednářstvo 18. stol. působilo jako organizace budící zájem značné části tehdejších elit. Bylo jakýmsi vyznamenáním být členem zednářské lóže, organizace se štítem „lidumilnosti“. To platí i dnes, rozdíl je pouze v tom, že tenkrát šlo spíše o jakýsi módní „snobismus“ vábící i katolíky, kteří chtěli být „světoví“, kdežto dnes je příslušnost k zednářství jakousi trampolínou ke kariéře.
Nyní po všech odsouzeních zednářství papeži je členství praktikujících katolíků v lóžích nižší než v 18. stol., a to navzdory faktu, že někteří hierarchové v posledním desetiletí zpochybňovali neslučitelnost katolické víry s členstvím v zednářské lóži.
Pokud se ale jedná o základní ideologii zednářstva, tak se v posledních 200 letech nic nezměnilo. Zednářstvo chce nadále budovat svět plně antropocentrický, postavený výlučně na vůli člověka, jenž se zásadně nechce ničemu podřídit.
Proč je nejdůležitějším cílem zednářů zničení Církve a řádu vybudovaného křesťanskou civilizací? Členy zednářských lóží bylo přece a stále je mnoho vlivných katolíků, kněží a dokonce biskupů, kteří o tom otevřeně hovořili, dokonce se tím chlubili?
Problém je tento: papežové odsoudili zednářství, protože šlo o tajná shromáždění, takže nebylo možno poznat jeho cíle. To za prvé.
Vášně kolem nešťastného paskvilu jménem Fiducia supplicans neutichají a stále zaznívají do éteru zprávy o tom, jak se k němu stavějí různé biskupské konference či jednotliví biskupové nebo kněží. Dvě diametrálně odlišné si přiblížíme zde.
Ta první pochází, světe div se (pokud jsi až doteď spal), ze samého středu katolictví – z Baziliky sv. Petra. Kardinál Mauro Gambetti, jenž je arciknězem hlavního chrámu křesťanstva, se nechal slyšet, že v souladu s papežovým postojem vyřčeným ve FS budou kněží v bazilice moci udělovat požehnání homopárům. Odůvodnil to srdceryvnými slovy o snaze „ukázat světu mateřskou tvář Církve“. Pomineme-li fakt, že podle tohoto pojetí matku těší, že její děti vesele hřeší praktikováním zapovězených svazků a ještě jim k tomu dává své požehnání, připomeňme, že kard. Gambetti je tentýž muž, který v roce 2021 více než ochotně uváděl do života předpisy omezující v bazilice sloužení mše všech věků a zavádějící co nejvíce koncelebrované mše. Nedlouho poté, co byl do úřadu arcikněze Svatopetrské baziliky jmenován, hádejte kým.
Druhá zpráva pochází z „černého kontinentu“, kde se na svém sympóziu biskupských konferencí Afriky a Madagaskaru jeho účastníci usnesli, že neexistuje, aby Afrika žehnala homosvazkům, poněvadž by to bylo v rozporu s kulturním étosem africké společnosti.
Konžský kardinál Fridolin Ambongo, předseda biskupských konferencí Afriky a Madagaskaru, na toto téma uvedl, že Církev by sice měla skutečně ke každému přistupovat s náležitou úctou, nicméně že žehnání stejnopohlavní páry se neslučují s Boží vůlí, proto nemohou dostávat požehnání.
Tak se po dokumentu „Fiducia Supplicans“ (dále jen FS) vatikánského Dikasteria pro nauku víry, který umožňuje, aby kněží žehnali jednopohlavním a vůbec ve hříchu žijícím párům, mnozí katolíci ptají. Odpověď je jednoduchá: Ke schizmatu nedojde, protože schizma uvnitř Církve tady už dávno existuje, a to již od dob II. vatikánského koncilu.
Od 60. let 20. stol. probíhá systematická a řízená revoluce v Církvi. Tzv. progresisté v duchu svobodného zednářství a marxistické ideologie usilují o změnu věrouky a mravouky Církve, o její přizpůsobení se novodobému ateismu a pohanství. Ti postupně po koncilu byli ve stále větším počtu nominováni do biskupských a kardinálských hodností. Věrní katolíci naopak hájili tradiční nauku, zejména ve věci liturgie, eucharistické a mariánské úcty, manželství a rodiny. Vytvořily se tak dva tábory: neomodernistických bludařů a pravověrných katolíků, mezi nimiž není možný žádný smír. Všichni pokoncilní papežové se sice snažili vytvářet dojem, že žádné schizma uvnitř Církve není, jedná se údajně o oprávněný „pluralismus názorů“, ale takto zavírat oči před realitou nelze natrvalo. Pokoncilní papežové se totiž pokoušeli o nemožné: o koexistenci pravé nauky s bludem uvnitř jedné Církve. Jenomže „království proti sobě rozdělené spustne“, říká sám Božský Spasitel. Dnes za Bergogliova pontifikátu tuto spoušť vidíme více než markantně.
Téma křížových výprav dnes ožívá v souvislosti s islámským fundamentalismem. Radikální muslimské kruhy často označují jakékoliv ozbrojené akce proti islámským teroristům „novověkým křížovým tažením“, atentáty těchto fanatiků v Evropě jsou často prezentovány agresivními mohamedánskými duchovními jako „pomsta za křižácké výpravy“. Středověké kruciáty mají už od osvícenství nálepku něčeho špatného a podlého. V učebnicích dějepisu jsou tyto akce hodnoceny negativně jako projev zvůle, krutosti, nesnášenlivosti a rozpínavosti tehdejší Katolické církve. Jaká je ale skutečnost?
Nejprve je třeba stanovit, kdo byl agresor a kdo se bránil. Podle všeobecného klišé byly středověké křížové výpravy 11.–13. stol. válečnými akcemi proti mohamedánským seldžuckým Turkům, tak zvaným Saracénům, kteří okupovali Palestinu včetně míst, spjatých s životem Ježíše Krista, a proto drahých každému křesťanu. Už tato základní historická poučka nese ale v sobě zárodek lži. Navozuje totiž představu, že křesťané se nerozpakovali zaplavit celé kraje krví ve jménu svého nábožensky motivovaného nároku na Palestinu.
Ve skutečnosti již v 7. stol. dobyli muslimští Arabové Svatou zemi. Tehdejší křesťanský svět nic nenamítal, když se tito mohamedánští vládci chovali k tam žijícím křesťanům tolerantně a umožňovali evropským katolíkům konat poutě do Jeruzaléma, Betléma a Nazareta. Tak to fungovalo bez potíží až do 11. stol. Křesťanská Evropa nepodnikala žádné vojenské akce do Palestiny a respektovala muslimskou správu nad ní.
To, co se nazývá synodou o synodalitě, je ve skutečnosti lupičským shromážděním! V dějinách Církve se nikdy nekonal takový sněm, na němž by hlasovali jako rovný s rovným s hierarchy lidé nemající ani kněžské svěcení, nemluvě vůbec o biskupských. Tohoto lupičského shromáždění se účastni i ženy, což dosud nikdy nebylo myslitelné – říká prof. Marek Kornat (historik, sovětolog, spoluautor pořadu „Od francouzské revoluce k revoluci v Církvi” na kanálu PCh24 TV).
Prof. Marek Kornat shrnul v rozhovoru s Tomaszem D. Kolankem všechno, co se poslední rok odehrálo v Katolické církvi v souvislosti s jednáním tzv. synody o synodalitě svolané papežem Františkem.
Publikujeme 9 citátů z výpovědí krakovského historika:
To, co se nazývá synodou o synodalitě, je ve skutečnosti lupičským shromážděním!
Cílem Františka a jeho lidí je dovést celou Církev k revoluci a vnutit jí protestantské, přímo heretické řešení problémů.
Celá Církev má prostě jít novou cestou, cestou hříchu a tolerance zla, dokonce jeho podpory a vynášení jako ctnosti.
Řeči o demokracii v Církvi jsou známým taktickým manévrem papeže Františka a jeho garnitury. V principu se jedná o skrytou a tajnou činnost, o tajná vzájemná propojení, o jakýsi druh, nezdráhám se to říct, nelegálních aktivit, které jsou v rozporu se zdravým pořádkem v Církvi.
Záleží na tom, co si kdo pod pojmem „demokracie“ představuje. Pokud by mělo jít pouze o státní zřízení s volenými orgány, tak tady Magisterium Církve nemá žádnou kompetenci vyjadřovat se k tomu. V takovém případě se jedná o ryze pozemskou záležitost organizace a techniky správy státu, kdežto Církev má poslání hlásat nadpřirozené pravdy o Božím zjevení člověku.
Proto ani v katolickém středověku se Učitelský úřad Církve nikdy závazně nevyjadřoval, jestli je lepší autoritativní monarchie francouzského typu nebo republikánské zřízení malých severoitalských městských států s volenými institucemi. Zaujímal stanovisko pouze tehdy, když došlo ke zneužití moci ze strany vládců, neboť tady se jednalo nikoli o ryze technickou, pozemskou záležitost, nýbrž o morálku – a to už je jeho kompetence. Tak např. papež Innocenc III. na počátku 13. stol. podpořil anglický parlament proti krutému králi Janu Bezzemkovi a vyslovil souhlas s Velkou listinou svobod r. 1215, na niž se dodnes britští demokraté odvolávají.
Něco jiného je však demokracie jako forma státního zřízení – a něco jiného ideologický základ, na němž stojí. A tady závazná vyjádření Magisteria Církve skutečně existují, ať už se to komu líbí či nikoliv. Už totiž sám název „demokracie“, znamenající v překladu „vláda lidu“, je zmatečný. Poprvé byl použit francouzskými osvícenci a svobodnými zednáři v 18.
Rádi mlsáte? Pak nejste sami. Čokoládové výrobky značky „Ferrero Rocher“ nebo „Ferrero Raffaello“ – to je opravdu pochoutka, alespoň pro mnohé z nás určitě! Málokdo ale ví, že tyto sladké produkty jsou spjaty s podnikatelem svatého života Michelem Ferrerem, který byl jejich výrobcem.
Za komunistické diktatury jsme už od nejútlejších dětských let ve školních lavicích museli do omrzení poslouchat řečičky o „kapitalistických vykořisťovatelích“ utlačujících dělnickou třídu. Každý, kdo vlastnil dílnu, továrnu nebo řemeslnickou provozovnu a zaměstnával jiné lidi, se automaticky stával „nelidským vykořisťovatelem“, a proto mu jeho živnost musela být „znárodněna“, správně řečeno ukradena.
Katolická nauka vyjádřená především v sociálních encyklikách Lva XIII. „Rerum novarum“ r. 1891, Pia XI. „Quadragesimo Anno“ r. 1931 a „Centesimus Annus“ Jana Pavla II. r. 1991 však jasně hovoří o soukromém majetku jako principu prosperity každého státu a o jeho morální povinnosti respektovat tuto zásadu. Každá tzv. „socializace“ je krádeží. Na druhé straně však papežové zdůrazňují povinnost podnikatelů platit svým zaměstnancům důstojnou mzdu, stanovit jim únosnou pracovní dobu a bezpečnost při práci.
Jak podnikatelé, tak i zaměstnanci jsou lidé. A mezi lidmi vždycky byli světci i zločinci – a to v každé sociální vrstvě a profesi. Jak mezi dělníky, tak mezi továrníky… Ano, i mezi fabrikanty, dle komunistického žargonu „vykořisťovateli“, existovali světci.
Bývalý prefekt Kongregace pro nauku víry kard. Gerhard Ludwig Müller poskytl rozhovor GBNews, kde mluvil mj. o zvráceném chápání svobody: „Myslím si, že Ježíš by dnes nebyl odsouzen pouze za to, že se vydával za Mesiáše. V Kanadě, v USA a v evropských zemích by putoval do vězení, protože říkal pravdu o manželství muže a ženy,“ prohlásil kardinál.
Dále tento hierarcha komentoval sankce, které postihly kardinála Raymonda Lea Burkea. Vyzval papeže k větší úctě vůči jiným pastýřům ve vnitrocírkevní diskusi. On je povinen považovat je za své bratry. Podle kard. Müllera potrestání kard. Raymonda Burkea, jenž přišel o římský byt a vatikánský plat, je v rozporu s hodnotami Církve. „Nazvat kritiky nepřáteli papeže ukazuje nekřesťanského ducha. Ideologie nesmí určovat postoj papeže,“ – zdůraznil kardinál.
Zdroj: Ćlánek „Kard. Müller: W Europie, Kanadzie czy USA Jezus trafiłby dziś do więzieniaů" in www.pch24.pl 1. 1. 2024
„V posledních desetiletích byla Církev infikována všeobecným doktrinálním zmatkem“ – řekl biskup mons. Athanasius Schneider z kazašské Astany v rozhovoru pro americký deník „National Catholic Register”. „Není to jenom doba nynějšího pontifikátu, kdy chaos je naprosto zřejmý, ale též několik desetiletí po II. vatikánském koncilu a také samotný koncil se svojí dvojznačností v doktríně,“ – zdůraznil.
Dále dodal: „To, co se kdysi mohlo jevit jako neškodné, dnes narůstá do velikosti vážného problému. Jak píše sv. Tomáš Akvinský: malý blud od počátku roste a na konci se stává velkým bludem.“
Právě proto tento hierarcha napsal svoji nejnovější knihu: Credo – kompendium katolické víry. Chtěl tímto způsobem dát katolíkům, jakož i seminaristům, pastorační pomůcku ve formě výkladu víry. „V hloubi duše jako učitel víry cítím povinnost dělit se a dávat. Proto jsem sepsal toto kompendium, abych pomohl rozptýlit temnotu doktrinálního, morálního a liturgického chaosu.“
Hierarcha dále vysvětlil, že největší výzvou je doktrinální relativismus, konkrétně pluralismus náboženství. „Od dob koncilu je propagován fenomén zvaný dialog. Ten obsahuje nejhlubší nebezpečí: relativismus samotné pravdy ve smyslu relativizace výjimečnosti Ježíše Krista, výjimečnosti katolické víry a Církve skrze dvojznačnou nauku o různosti náboženství a náboženských praktik,“ – řekl.
Zároveň obrátil pozornost na koncilní nauku, která na jedné straně zdůrazňuje výjimečnost a spásnou jedinečnost Ježíše Krista, na druhé straně však mluví o svobodě praktikování a šíření jakéhokoliv náboženství jako o přirozeném právu.
Vize katastrof Ocitáme se opět před novou kapitolou knihy našeho života, před nastupujícím rokem 2024. Neznámou a tajemnou, tak jako všechny předchozí. Co nám přinese? Neukojitelná zvědavost patří k lidské přirozenosti. Jak rádi bychom – pokud možno co nejpřesněji – věděli, co se stane!
Někteří zbožní lidé v tom mají jasno. Posílají mi různé katastrofické předpovědi z církevně neschválených soukromých zjevení – a to již léta. Kolikrát už mělo dojít ke třetí světové válce, kdy celá střední Evropa se měla změnit v prach a popel, kolikrát již se měla naše planeta srazit s jinou, kolikrát již měla být Praha zcela srovnána se zemí, kolikrát již oceán měl zaplavit většinu Evropy, kolikrát již měly nastat dny temnoty a věřící byli vyzýváni, aby si opatřili zásoby potravin a dokonce se přesně popisovalo, jakých… Prý to předpověděli tu jeden mnich v 17. stol., jenž měl vidění Panny Marie, která mu to sdělila, tu zase nějaká řeholnice v 19. stol., jíž se zjevil Pán Ježíš atd.
Velice prosím: Neposílejte mi to. Budu upřímný: Jde mi to totiž na nervy. Proč? Nikoli proto, že tomu a priori nevěřím. Otázka, jestli to je pravdivé nebo ne, zde totiž není adekvátní. Problém spočívá jinde. V tom, že já jako katolický křesťan si nesmím tyto katastrofické vize stanovit jako podstatu svého náboženského života!
Apologie Církve
