Mainstreamová masmédia jsou již řadu let plná zpráv o „pedofilním zneužívání“ v Katolické církvi ze strany kněží nebo vychovatelů. Na to již jsme si jaksi zvykli a bereme tyto informace s klidnou hlavou. Ne že bychom tyto hanebné činy ze strany některých osob Církve ospravedlňovali a nebylo nám upřímně líto jejich obětí, naopak trváme na přísnějším postihu těchto hnusných činů ze strany církevních představených, nicméně zároveň vnímáme stále jasněji též odvrácenou stranu mince. Tou je skutečnost, že mnoho těchto obvinění se prokázalo jako vylhaných (klasickým příkladem je nedávno zesnulý australský kardinál George Pell) – a ta, která jsou jednoznačně pravdivá, tvoří menšinu ve srovnání se sexuálním zneužíváním u jiných profesí ve světské sféře, jež jsou reprezentovány především nekatolíky nebo nevěřícími osobami (učitelé, sportovní trenéři, lékaři, šéfové ve firmách aj.). Podle statistik ale dochází k největšímu počtu zneužívání v rodinách, přesněji ale spíše v karikaturách rodin, kde matka si každou chvíli přivede domů nového „přítele“, nebo když homosexuální pár nějaké dítě adoptuje. O tom média hlavního proudu většinou nereferují, tyto informace pouze tu a tam probleskují zejména v tzv. „politicky nekorektních médiích“, případně se s nimi setkáváme při běžném kontaktu s lidmi.
Jak je zřejmé, případy fyzického zneužívání v současném boji proti pravé víře Kristově již tolik nezabírají jako ještě před pár lety.
Bývalý prefekt vatikánské kongregace pro nauku víry kardinál Gerhard Ludwig Müller považuje za „absolutně nepřijatelné“, aby se někdo v úřadu prezidenta státu prezentoval jako katolík – a přitom podporoval a prosazoval zabíjení nenarozených dětí od samého začátku. Přesně toto je případ prezidenta USA Bidena. Kardinál doslova řekl: „Biden je nominálně katolík, ve skutečnosti ale nihilista (nihilista popírá jakoukoliv objektivní pravdu a morálku, pozn. překl.).“
Kardinál Müller označil usmrcování nenarozených dětí umělým potratem za vraždy na úrovni nacistické genocidy. Dřívější papežové a biskupové podle něho neměli žádný problém a strach takovou osobnost za těžké zločiny exkomunikovat. Kardinál Müller tuto ostrou kritiku amerického prezidenta Bidena pronesl v rozhovoru pro známý časopis na ochranu nenarozeného života „LifeSiteNews“. Všichni, kdo provádějí potraty, schvalují je nebo podporují, musejí být exkomunikováni, neboť se jedná o zvlášť odporné vraždy. Přesně toto je případ prezidenta Bidena, který vehementně potraty prosazuje jako legitimní a hájí je jako „lidské právo“.
Slovo „potrat“ je podle kardinála ve skutečnosti příliš měkké a nevystihující náležitě podstatu věci. V tomto případě se totiž nic „nepotrácí“, ale zabíjí se člověk. „Tvrdou realitou je usmrcení a zavraždění živé lidské bytosti. Neexistuje žádné právo jinou osobu zabít. To je proti pátému Božímu přikázání,“ zdůraznil kardinál. „Prohlašovat se ostentativně za katolíka a přitom požadovat legální zabíjení nenarozených dětí od okamžiku početí je cynismus nejvyššího stupně.
Arcibiskup Alfredo José Espinoza Mateus z hlavního města Quito v Ekvadoru byl 25. března tohoto roku hlavním celebrantem slavné mše sv. v katedrále, při níž bylo obnoveno zasvěcení země Nejsvětějšímu Srdci Pána Ježíše. Slavnosti se účastnili i reprezentanti státní moci.
Pobožnost k Nejsvětějšímu Srdci Páně, která se začala šířit ve světě od 16. stol., je v Ekvadoru nerozlučně spjata se jménem zbožného katolického prezidenta Gabriela Garcíi Morena, jenž se stal obětí zednářské nenávisti. Tento státník zasvětil právě 25. března r. 1874 zemi Nejsvětějšímu Srdci se souhlasem papeže bl. Pia IX. a tehdejšího arcibiskupa Quita José Ignacia Checa.
Prezident Gabriel Garcia Moreno (nar. r. 1821), který stál dvakrát v čele Ekvadoru, byl brutálně zavražděn 6. srpna r. 1875 na příkaz zednářské lóže. Jak píše redemptorista P. Augustin Berthe, Moreno je dnes prakticky neznámý. Tenkrát však ve druhé polovině 19. stol. „se octl v ústech veškerého civilizovaného světa“. Náležel k velkým přátelům papeže bl. Pia IX. a jako jediný státní představitel ve světě ostře odsoudil loupež a likvidaci Papežského státu v jeho tehdejší podobě r. 1870. Lze říci, že byl tenkrát jediným integrálně katolickým státníkem.
„Doktor práv, skvělý advokát a pro své nepřátele nebezpečný polemik se postavil se šavlí v ruce do čela vítězného hnutí, jež zbavilo moci šiřitele revoluce, kteří usilovali odstřihnout zemi od katolické víry,“ uvádí Berthe.
Zatímco Vatikán se de facto vyjadřuje smířlivě k homosexualitě, francouzská vláda žene před soud katolického kněze, protože učí, že homosexuální vztahy jsou hříchem.
Předsedou této vlády je od letošního 9. ledna homosexuál Gabriel Attal, který svého bývalého homosexuálního milence Stéphana Séjourné jmenoval ministrem zahraničí. Katolický kněz abbé Matthieu Raffray se musí zodpovídat před soudem, neboť hlásal církevní nauku o homosexualitě.
Abbé Raffray má 44 let a je knězem tradičního kněžského bratrstva Institut du Bon Pasteur (Institut dobrého pastýře), jehož duchovní celebrují pouze tradiční ritus. Institut je ve Francii známý hlavně svým apoštolátem na sociálních sítích.
V postní době publikoval abbé Raffray na svém Instagramu krátké video o pokušeních. Vysvětlil tam mimo jiné, že k nim patří též nutkání k homosexualitě. Když člověk podlehne, jde o „slabost“ a „slabost charakteru“. Aurore Bergé, od počátku roku ministryně pro rovnoprávnost, diverzitu a rovnost šancí, označila výroky kněze za „nepřijatelné“. Sama se označuje za „laicistickou, liberální a feministickou“, čili Církvi nepřátelskou a bezbožnou.
Bergé oznámila, že vládní komise pro boj proti rasismu, antisemitismu a nenávisti vůči osobám LGBT uznala „homofobní výroky pana Raffraye“ za trestné a předala věc státnímu zástupci. Bergé považuje za „hanebné“, když se v souvislosti s homosexualitou hovoří o „slabosti charakteru“.
Victimæ paschali laudes (Chválu velikonoční oběti) je sekvence předepsaná římskokatolickou církví při mši pro dny velikonočního oktávu (osm dní po svátku Zmrtvýchvstání Páně). Zpravidla bývá připisována Wipovi Burgundskému, kaplanovi císaře Konráda II. Sálského, pochází z 11. století.
Latinský text Víctimæ pascháli laudes
ímmolent Christiáni.
Agnus redémit oves:
Christus ínnocens Patri
reconciliávit peccatóres.
Mors et vita duéllo
conflixére mirándo:
dux vitæ mórtuus,
regnat vivus.
Dic nobis María,
quid vidísti in via?
Sepúlcrum Christi vivéntis,
et glóriam vidi resurgéntis.
Angelícos testes,
sudárium et vestes.
Surréxit Christus, spes mea:
præcédet vos in Galilæam.
Scimus Christum surrexísse
a mórtuis vere:
tu nobis, victor Rex, miserére.
Amen. Allelúja.
Český text Oběti Velikonoc
chvály křesťané nechať vzdají.
Beránek spasil ovce;
Kristus nevinný
s Otcem hříšné lidstvo opět v míru spojil.
Smrt a život soubojem
utkaly se podivným;
kníže žití zemřev,
vládne živý.
Řekni nám, Marie,
cos viděla na cestě?
V skále hrob Krista živého
a slávu zřela jsem vzkříšeného.
Anděly svědčící,
roušku, šaty ležící.
Vstal Kristus, moje naděje,
pedejde Vás do Galileje.
Věříme o kristu Pánu,
že vstal zmrtvých vpravdě.
Dej, vítězný Králi, smilování.
Amen. Aleluja.
V mnoha cizojazyčných odborných publikacích, které k nám přicházejí ze Západu, se můžeme na téma novozákonních textů dočíst, že prý čtyři evangelisté nejsou jejich skutečnými autory, ty jsou prý dílem jakýchsi anonymních prvokřesťanských komunit, které je teprve připsaly Matouši, Markovi, Lukášovi a Janovi. To údajně proto, poněvadž tyto komunity usilovaly o prohlášení těchto spisů za kanonické, čili inspirované Duchem Svatým. K tomu ovšem bylo zapotřebí jejich sepsání současníkem Ježíšovým, který měl vážnost a autoritu. Z toho důvodu údajně nelze chápat novozákonní zprávy o Ježíši Kristu jako osobní svědectví jejich autorů, nýbrž jako teologii prvotní církve, kdy nemůžeme s jistotou říci, jestli ten či onen Ježíšův zázrak se skutečně stal nebo jestli je to pouze obrazné vyjádření nějaké teologické doktríny. To se týká zvláště největšího zázraku – Zmrtvýchvstání.
Autoři těchto teorií je výslovně nezpochybňují, prohlašují však, že není jisté, zda se vše odehrálo tak, jak je popisováno v evangeliích, zda hrob byl prázdný, zda vzkříšený Pán se svými učedníky skutečně pojedl atd. Jisto prý je pouze to, že apoštolé měli nějaký zvláštní mystický zážitek, jako by ukřižovaný a pohřbený Ježíš ve skutečnosti žil dále. Protestantští racionalističtí teologové na přelomu 19. a 20. století píší vesměs o jakémsi šokujícím vidění, kdy Krista spatřují jako Zmrtvýchvstalého, evangelní zprávy o prázdném hrobu, zjevení ženám apod.
Stabat Mater dolorosa (latinsky Stála Matka bolestná) je středověký hymnus, který líčí bolest Panny Marie pod Kristovým křížem. Text hymnu vychází z proroctví Simeona, podle kterého meč probodne Srdce Matky Ježíše Krista (Lk 2:35).
Pravděpodobným autorem díla Stabat Mater je Jacopone da Todi (1230–1306), původně právník, básník a následně františkán. Hymnus je zařazen do liturgie na svátek Panny Marie bolestné (15. září).
Text hymnu byl v dějinách mnohokrát zhudebněn. Mezi nejznámější patří Giovanni Battista Pergolesi (1710–1736), Joseph Haydn (1732–1809), Gioachino Rossini (1792–1868), Franz Schubert (1797–1828), Giuseppe Verdi (1813–1901), a z českých Antonín Dvořák (1841–1904) a Jakub Jan Ryba (1765–1815). I v současné době vznikají nejrůznější nové a moderní ztvárnění hymnu.
Hymnus česky Stála Matka uplakaná
pod křížem jak bolest samá,
v hořkých vzlycích pro Syna.
Její srdce Bohu dané,
truchlící a zbědované
sedmerý meč protíná.
Žaluplná, zarmoucená
nebem požehnaná žena,
Matka Boží, prostá vin.
Hlavu sklání do svých dlaní,
pohled na kříž vždy ji raní,
trpí na něm její Syn.
Matko Boží, Matko naše,
kdo nad tebou nezapláče,
když tě vidí v mukách stát.
Vidět Ukřižovaného,
tebe v slzách vedle něho
nutí duši zaplakat.
Naše vina tvého Syna
týrá tobě před očima,
vidíš Krista v krvi ran.
Vidíš jeho teskné rány,
Ve svém pozemském životě byl Mesiáš poslán „jen k ovcím, které zahynuly z izraelského domu“ (Mt 15,24), mezi nimiž zahájil své veřejné působení, neboť „přišel hledat a spasit, co zahynulo“ (Lk 19,10). Zdá se tedy namístě zamyslet se nad kontroverzní velkopáteční přímluvou za Židy. Vždyť jak poznamenal arcibiskup Fulton Sheen:
„Každý jiný člověk, který kdy přišel na tento svět, se narodil, aby žil. On se narodil, aby zemřel. Pro Sokrata byla smrt kamenem úrazu – přerušila jeho učení. Pro Krista však smrt byla cílem a naplněním jeho života, zlatem, o něž usiloval. Jen málo z jeho slov anebo činů lze pochopit, nevezmeme-li v úvahu jeho kříž. Sám se prezentoval jako Spasitel, nikoli pouhý učitel.“
Přímluva za Židy podle misálu před rokem 1955 zní:
„Modleme se i za proradné Židy [perfidis Judaeis], aby Bůh a Pán náš odňal clonu z jejich srdcí, by i oni uznali Ježíše Krista, Pána našeho. [Lid není vybídnut k pokleknutí, ale ihned se říká:] Všemohoucí, věčný Bože, jenž ani proradnosti Židů [Judaicam perfidiam] ze svého milosrdenství nevylučuješ, vyslyš prosby naše. jež za zaslepenost onoho národa přednášíme, aby uznali světlo tvé pravdy, jímž je Kristus, a vytrženi byli ze svých temnost. Skrze téhož Pána našeho Ježíše Krista. Amen.
Známý sovětský komunistický spisovatel Maxim Gorkij jednou napsal: „Náboženství je blbství, Bůh byl vymyšlen a špatně vymyšlen.“ Chudák, ve svém protikřesťanském zápalu vůbec nevěděl, jak moc touto větou posloužil právě katolické obraně Božího zjevení. Kdyby opravdu byl Bůh s veškerou věroukou a mravoukou, jak ji Církev hlásá, lidmi vymyšlen, tak původci takové konstrukce by museli být označeni za duševně choré. Vymyslet nějaké náboženství takovým způsobem může totiž opravdu jenom blázen!
Lidská psychika si žádá jednoduchého Boha, který nemá v sobě nic složitého, co by člověk nepochopil. Řeckořímská antika v tom měla jasno. Její bohové s lidskou podobou vykazovali typicky lidské ctnosti a neřesti. Na tom nebylo nic nesrozumitelného. Stejně tak bohové starověkého Egypta se svojí zvířecí podobou, babylónská božstva totožná se sluncem a hvězdami na obloze, indičtí bohové znázorňovaní jako strašlivé lidské příšery apod.
Jenže křesťanský Bůh, který je absolutně dokonalý bez jakýchkoliv lidských chyb, jeden jediný a přesto v Trojici – takového lidský rozum nechápe. Toto tajemství je nad jeho schopnosti. Lidský rozum není schopen vysvětlit ani další tajemství: Vtělení a Vykoupení. Druhá Božská osoba se stala člověkem a jen z nekonečné lásky k lidstvu podstoupila strašlivou smrt na kříži, aby mu umožnila návrat do plného společenství s Bohem v nebi, kterým člověk sám na úsvitu svých dějin pohrdl.
Bouřlivé demonstrace ochránců zvířat probíhají čas od času v celé Evropě. Jaké je vlastně stanovisko Církve k tomuto problému? V minulosti i současnosti? Málokdo ví, že Církev již ve 13. století se vyjádřila v tomto směru jasně při procesech, které byly vedeny proti housenkám, co poškodily vinice v jižní Francii, a proti delfínům, již zablokovali přístav v Marseille. Světský soud zde řešil otázku, jestli housenky a delfíni jsou Boží tvorové, chovající se ve shodě s přirozeným právem nebo naopak podléhají démonům usilujícím vždy a za všech okolností uškodit lidem. Rozhodnutí padlo v neprospěch zvířat, nicméně jejich přední advokát, duchovní osoba, jménem Církve argumentoval tím, že zvíře jako Boží stvoření má právo žít, není to stroj, ale bytost, která cítí a trpí. Vyskytl se – rovněž ve Francii – dokonce i proces ve prospěch žab, jimž mělo být umožněno procházet pod cestou, neboť mnoho těchto obojživelníků hynulo na ní pod koly vozů. Soud nařídil vykopat pro ně průchod pod vozovkou.
Zásadu ochrany zvířat se Církvi ve středověku nepodařilo příliš prosadit (nebyla tedy v této době tak „všemocná“, jak se jí mylně připisuje). Katolická Církev schvalovala zabití zvířete jen v případě sebeobrany (napadení), při nebezpečí závažného ohrožení člověka hmotnou škodou, již trvale působí, a za účelem potravy.
Apologie Církve
