Následující text je polemickou odpovědí na kázání Msgr. Patricka Pereze Důvody Církve pro odsouzení pobožnosti k Božímu milosrdenství. Reakci vizte v následujícím článku Bratr Theodore Roriz OC vyvrací tvrzení Michaela Hichborna o pobožnosti k Božímu milosrdenství.
Obrana korunky k Božímu milosrdenství Nedávno jeden čtenář poslal Lepanto Institutu1 odkaz na článek Msgr. Patricka Pereze o pobožnosti k Božímu milosrdenství. Msgr. Perez v něm uvádí řadu důvodů, proč ho hluboce znepokojuje sestra Faustyna, korunka k Božímu milosrdenství, kterou iniciovala, a zápisy v jejím deníku.
V článku Msgr. Pereze o korunce k Božímu milosrdenství je několik omylů a chybných tvrzení. Msgr. Perez se zaměřuje na tzv. „odsouzení“ pobožnosti k Božímu milosrdenství, a jejich zrušení nevěnuje žádnou pozornost. Aby bylo jasno, deník sestry Faustyny ani pobožnost k Božímu milosrdenství nebyly nikdy „odsouzeny“. Msgr. Perez však tvrdí, že:
„Pius XII. dal spisy sestry Faustyny na Index zakázaných knih. To znamenalo, že se domníval, že jejich obsah by katolíky sváděl na scestí či nesprávným směrem. Dále přišly další zákazy papeže Jana XXIII. Za jeho pontifikátu Svaté oficium dvakrát vydalo odsouzení spisů o Božím milosrdenství.“
To však není přesné. Kardinál Ottaviani, tehdejší prefekt2 Kongregace pro nauku víry [která se tehdy ovšem nazývala Posvátná kongregace Svatého oficia – pozn.
Milí přátelé! Protože v poslední době se v tradičních kruzích katolíků často diskutuje o pobožnosti k Božímu milosrdenství podle mystických zážitků polské řeholnice sestry Faustyny Kowalské ze 30. let minulého století, zveřejňujeme na toto téma na tři pokračování tři překlady zahraničních článků s polemickými postoji proti i pro. Závěr si udělejte sami po důkladném zvážení všech publikovaných faktů.
Následující text je přepisem kázání Msgr. P. Pereze ze dne 21. dubna 2013. Polemickou odpověd M. Hichborna vizte v článku Obrana korunky k Božímu milosrdenství, rekakci na ni vizte v článku Bratr Theodore Roriz OC vyvrací tvrzení Michaela Hichborna o pobožnosti k Božímu milosrdenství.
Důvody Církve pro odsouzení pobožnosti k Božímu milosrdenství Drazí věřící, dnes bych chtěl říci několik slov o pobožnosti k Božímu milosrdenství. Každoročně dostávám na toto téma mnoho dotazů, a proto ho nyní chci rozebrat. Jako zdroj používám především vydání časopisu The Angelus z června 2010. Tento výzkum pochází od P. Petera Scotta. Protože poskytl většinu toho, co jsem k této promluvě potřeboval, „birety dolů“ před P. Scottem.
Původní obraz Božího milosrdenství, namalovaný Eugeniuszem Kazimirowskim r. 1934 podle instrukcí sestry Faustiny. Pobožnost k Božímu milosrdenství obnovil Jan Pavel II. Za svého dlouhého pontifikátu ustanovil svátek ke cti Božího milosrdenství.
Lidé současnosti ve značné míře pohlížejí na katolické duchovní optikou „co kněz, to pedofil“. Stalo se tak pod vlivem mainstreamových médií. Nepopíráme závažná provinění, která se skutečně stala a rozhořčeně odsuzujeme činy těchto nehodných služebníků oltáře, nicméně nelze nevidět také fakt, že mnoho těchto kauz je vylhaných.
Nám jde ale v článku o něco jiného. Média neustále připomínají, pravdivě i nepravdivě, hříchy katolických kněží minulosti a přítomnosti. Jenže když se na věc podíváme komplexně s veškerou objektivitou, tak musíme konstatovat, že mnohem více bylo a dosud je u příslušníků tohoto stavu hrdinských ctností než mravních selhání. Jedním z dokladů je chování tří katolických kněží na palubě Titaniku, obří britské lodi, jež – jak známo – ztroskotala po srážce s ledovcem v severním Atlantiku v dubnu r. 1912. O nich média i historické studie zarytě mlčí. Proč asi?
Kdo byli tito duchovní? Jejich jména jsou: P. Juozas Montvila (Litevec), P. Thomas Byles (Angličan) a P. Joseph Peruschitz (Němec). Všichni cestovali na lodi II. třídou (Titanic měl 3), seznámili se a vzájemně si ministrovali při mši sv., kterou každý denně na lodi sloužil.
P. Juozas Montvila P. Juozas Montvila se narodil r. 1885 v rolnické rodině praktikujících katolíků v Gudynách na Litvě, která byla tehdy součástí carského Ruska.
29. listopadu začíná novéna před svátkem Neposkvrněného Početí Panny Marie. Ráz této novény jest radostný:
obírá se odvěkým vyvolením Matky Spasitele; jest očekáváním a přípravou na příchod vítězné Panny zaslíbené v ráji, jež potře hlavu starého hada a svým příchodem bude lidstvu zvěstí spásy a smíru; můžeme blahopřát svaté Panně k milostem, jimiž byla ve svém Neposkvrněném početí vyzdobena; konat ji na poděkování Pánu, že se konečně smiloval a poslal tu, jež zrodí lidstvu Osvoboditele, nebo jako přípravu na výroční obnovu svého zasvěcení nejbl. Panně. Cosi posvátného mají v sobě tyto dny radostného očekávání, blahého toužení, pečlivé přípravy a výzdoby svatyně našeho srdce.
Pane, smiluj se nad námi.
Kriste, smiluj se nad námi.
Pane, smiluj se nad námi.
Kriste, uslyš nás.
Kriste, vyslyš nás.
Otče, s nebes Bože, smiluj se nad námi.
Synu, Vykupiteli světa, Bože, smiluj se nad námi.
Duchu Svatý, Bože, smiluj se nad námi.
Svatá Trojice, jeden Bože, smiluj se nad námi.
Svatá Maria, oroduj za nás.
Svatá Boží Rodičko, oroduj za nás.
Svatá Panno panen, oroduj za nás.
Bez poskvrny prvotné viny počatá Panno, oroduj za nás.
Od věčnosti vyvolená Panno, oroduj za nás.
Podivuhodné dílo Boha Otce, oroduj za nás.
Královská cesto Božího Syna, oroduj za nás.
Podle zprávy italského listu La Nuova Bussola Quotidiana papež František prohlásil na setkání prefektů vatikánských dikasterií 20. listopadu doslova: „Kardinál Burke je můj nepřítel, proto mu odnímám byt a služné.“ Tato zpráva byla později potvrzena i z jiných zdrojů.
Kardinál Raymond Leo Burke se toho času zdržuje v USA a ještě jsme od něj na toto téma neobdrželi žádné informace. Je málo pravděpodobné, že by ze strany papeže Františka nedošlo od slov k činům. Chybějící právní podklad pro takový zásah není pro tohoto pontifika žádnou překážkou.
Kardinál Burke se octl již od prvopočátku Františkova pontifikátu pod jeho drobnohledem, neboť ve své osobě spojoval to, co tento papež zrovna „nemusí“: byl Američan a neustále připomínal katolickou Tradici. K tomu ještě přispělo, že bydlel v Římě co by kamenem dohodil od Svatopetrského náměstí, tedy v bezprostřední blízkosti papeže.
Tento prelát se nikdy netajil se svojí kritikou konceptu synodality. V předvečer synodálního zasedání v Římě svolal tiskovou konferenci, na níž předložil argumenty proti synodě a podrobil kritice mons. Victora „Tucho“ Fernandeze, prefekta Dikasteria pro nauku víry. K povinnostem kardinála náleží mj. korigovat a napomínat papeže při naprosté svobodě projevu, což mons. Burke neustále opakoval.
Kardinál Burke etiketu „nepřítele papeže“, která mu byla od počátku Františkova pontifikátu nalepována, zásadně odmítal.
Arcibiskup Poznaně a předseda polského episkopátu mons. Stanislaw Gądecki napsal 9. října letošního roku otevřený dopis papeži Františkovi, v němž podrobuje zdrcující kritice pracovní dokument římské biskupské synody „Instrumentum Laboris“. Portál pch24.pl jej publikoval 15. listopadu. Arcibiskup uvádí, že snahy o revoluci v oblasti morálky, které se na synodě projevily, jsou „inspirované levicově-liberálními ideologiemi“.
Mons. Gądecki dále píše, že prosazované změny na téma morální nauky Církve a požadavky jáhenského a kněžského svěcení pro ženy jsou motivovány úsilím „přizpůsobit se současné demokracii“. Polský hierarcha však varuje, že „Církev skutečně oceňuje demokracii, ale pouze tehdy, když spočívá na správném pojetí lidské osoby. Pokud ne, tak se lehce změní buď v otevřenou, nebo zakamuflovanou totalitu“. Dále konstatuje, že „demokracie se opírá o správné chápání lidské osoby pouze tehdy, když chrání lidský život od početí až do přirozené smrti. Protože toto nečiní, nelze nazvat současnou liberální demokracii dobrým zřízením“.
Dále mons. Gądecki připomíná, že snaha účastníků synody dát laikům v Církvi stejná rozhodovací práva jako duchovenstvu je právě signifikantní pro úsilí vnést do Církve praxi současné liberální demokracie. „To ale ve svém důsledku znamená dozor laiků nad duchovními a jejich poručníkování ve věci obsazování církevních úřadů. Vláda papeže a biskupů má být omezena a podrobena dozoru laiků organizovaných podobně jako hierarchická struktura Církve…“ píše arcibiskup.
Asi bychom v dějinách nenašli epochu, kdy by si lidé, zejména ti vzdělaní, nestěžovali na morální zkaženost tehdejší společnosti. Jsou tedy naše dnešní stížnosti, především nás, věřících katolických křesťanů, v něčem výjimečné? Není to jednoduše tak, že se hřešilo vždycky zhruba stejně a nedá se tvrdit, že v minulosti to bylo lepší než dnes?
Jenže tyto otázky jsou položeny špatně. Klepnutím na hlavičku není dotaz na kvantitu hříchů, ale jak společnost konkrétní provinění proti přirozenému mravnímu zákonu a Desateru Božích přikázání vnímá a posuzuje. A tady diametrální rozdíl dneška a minulosti skutečně a hmatatelně existuje.
Hřešilo se vždycky, i v křesťanském středověku, leckdy i mohutně. Vraždy, násilí, krutost, cizoložství, smilstvo… Vždycky se ale „vědělo“ a nezastíralo, že toto je zlo, které nutno trestat. Tomu odpovídalo i tehdejší zákonodárství. Dnes jsme ale v postavení, kdy se hřích a zlo vydávají za dobro a v tomto duchu se upravuje i legislativa – a v tom je podstatný rozdíl proti minulosti.
Uveďme jen pár reprezentativních příkladů ze současného světa. Usmrcení nevyléčitelně nemocného nebo přestárlého člověka (oficiálně z „humánních“ důvodů, aby prý netrpěl, ačkoliv paliativní medicína je schopna fyzickou bolest téměř eliminovat) bylo ještě v nedávné minulosti klasifikováno jako vražda a zákon toto stíhal. Ještě soudní tribunál v Norimberku po II.
Za komunistické éry jsme se ve škole v hodině ruštiny učili zpaměti báseň Maxima Gorkého o revoluci. Nazývá ji „svatou věcí“. Co je to vlastně „revoluce“ ve smyslu katolické nauky? Jak ji máme hodnotit? Toto slovo pochází z latinského „revolvere“, což znamená převracet, vyvracet, podvracet. Z dějin víme o krvavých revolucích, které přinesly mučení a smrt milionům nevinných lidí.
Jenže pozor na jeden obrovský omyl! Revoluce vraždami a krutostmi nikdy nezačíná, ale jimi vrcholí a končí. Každá revoluce v dějinách byla nejdříve pečlivě připravena za psacím stolem filozofů a ideologů. Již ve starověku povstání manichejských a donatistických heretiků započala napřed ve světnicích a domech jejich zakladatelů — a vyústila v krvavá jatka katolíků (donatisté upalovali katolíky vápnem). V křesťanské Evropě heretikové albigenští v jihofrancouzských hradech nejprve filozofovali nad Biblí, aby posléze vyjížděli vraždit kněze a řeholní osoby. Krvavá husitská revoluce u nás také započala nejdříve kázáním a spisy jednoho univerzitního mistra, aby posléze vyvrcholila shazováním věrných katolíků z oken na vztyčená kopí a jejich upalováním v sakristiích kostelů, jak popisuje samotný husita Vavřinec z Březové ve své Kronice.
A mohli bychom pokračovat ještě dále, ale ponechme středověk středověkem. Pro nás je mnohem víc signifikantní novověk. Bestiální a zločinnou Francouzskou revoluci koncem 18.
Pokud někomu připadá tento titulek nadsazený, tak neprávem. Stačí jen projít si slova kajícího úkonu mše svaté. Vyznáváme se tam z hříchů „myšlením, slovy i skutky“. Myšlení je zde uvedeno na prvém místě. Nemyslíme, neuvažujeme tak, jak Pán Bůh po nás žádá skrze Písmo sv. a katolickou nauku, proto tedy není žádnou přehnaností říct, že „nemyslíme katolicky“, i když se ke Katolické církvi hlásíme a chodíme ke svátostem. A pokud správně katolicky nemyslíme, tak ani nemluvíme a nejednáme, neboť základ naší řeči a našeho chování spočívá v našem myšlení. Co vlastně znamená „katolicky myslet“? Katolík vzdělaný v katechismu by jistě odpověděl, že „přijímat úkonem vůle a rozumu všechny věroučné a mravoučné pravdy, které Církev předkládá k věření“. „Ale to přece děláme, to je pro nás samozřejmé…,“ řekne většina věřících.
Opravdu? Jenže tady se nejedná pouze o teoretické přijetí těchto pravd, nýbrž o jejich naplnění v konkrétním životě. Jak je například možné, že existují katolíci, kteří chodí ke svátostem a ústy přijímají katolickou nauku o nepřípustnosti potratů jakožto vražd nenarozených dětí, ale stejnými ústy vyjadřují své uspokojení nad potraty prováděnými „odborně“ v nemocnicích, neboť prý „kdyby to nebylo, tak budou ženy vyhledávat neodborné zákroky u andělíčkářek a tak riskovat své životy“? Je smutné, že tyto názory zaznívají i z úst některých kněží.
Někteří čtenáři se na mne obracejí s tím, abych vysvětlil, jak je to vlastně s odpustkovou modlitbou „na úmysl Sv. Otce“. Jistě, za pontifikátu Pia XII. nebo sv. Pia X. nebyl problém, nikdo nemohl mít pochybnosti o pravověrnosti těchto pontifiků. Ale co s papežem Františkem? Modlíme se „na jeho úmysly“ za získání odpustků pro duše v očistci. Ale co když těmito jeho úmysly jsou podávání sv. přijímání cizoložníkům a smilníkům? Prosazení homosexuální a genderové agendy v Církvi? Teze, že „Bůh si přeje různost náboženství…“ - jak zní společné prohlášení s předním muslimským imámem Tayyebem? Co když tímto úmyslem papeže je totální likvidace tradiční mše sv.? To se máme i na tyto „úmysly“ papeže modlit?
Ve vysvětlení problematiky mne již předešel tištěný časopis Te Deum 4/2023 v odpovědi na stejnou otázku (str. 4), autor se podepsal šifrou P.T. Správně píše, že tento úmysl papeže má dvě formy: obecnou a určitou1. Obecný úmysl je vyjádřen při každé tradiční mši sv., když se na závěr kněz modlí spolu s věřícími třikrát Zdrávas Maria a jednou Zdrávas Královno s dovětky „za obrácení hříšníku“ a „za svobodu a vyvýšení svaté matky Církve“. V tom jsou obsaženy též prosby za rozšíření víry, vymýcení herezí a za mír ve světě.
Apologie Církve
