Omluvy papeže Františka v Kanadě a další „pachamama“

To, co předvedl papež František při své návštěvě Kanady 26.–30.7., je dalším jeho činem, který představuje urážku všech poctivých a věrných katolíků současnosti i minulosti. Nejde jen o to, jak se omlouval domorodým indiánům a eskymákům za údajné nikdy neexistující „násilí“ ze strany Katolické církve, ale i o další blasfemickou účast na okultním pohanském rituálu podobném tomu, který proběhl na podzim r. 2019 ve vatikánských zahradách k poctě „pachamamy“. Ale po pořádku. Již Františkovi předchůdci se jménem Církve omlouvali za všechny skutečné i vylhané hříchy Církve spáchané vůči nekatolíkům: za antijudaismus a protižidovské pogromy, za křížové výpravy, za inkvizici a upalování heretiků, za násilnou rekatolizaci protestantů aj. Neměli na to morální právo, neboť všechno bylo zkresleno, případně zcela vymyšleno už osvícenskými nepřáteli Církve. Je sice pravdou, že protižidovské pogromy byly realitou, ale stejně tak je pravdou, že papežové ve středověku vydali více než 300 dokumentů na obranu židů a vyhlásili exkomunikaci všech, kteří se těchto činů dopouštěli, krom toho byli to židé, kdo ve starověku vyvolával protikřesťanskou nenávist a aktivně se podílel na pronásledování. Je pravdou, že při křížových výpravách docházelo i ze strany křižáků k neomluvitelným masakrům civilního obyvatelstva, jenže muslimští Turci se těchto aktů dopouštěli proti křesťanům v podstatně větší míře a v horším provedení, nehledě ke skutečnosti, že oni byli agresory, před nimiž se Evropa musela bránit.

Modernistická cenzura katolického kancionálu

Doba prázdnin a dovolených je pro katolíky zároveň i časem poutí, exercicií, duchovních setkání a dalších podobných akcí. Při nich se hojně zpívají náboženské písně. Proto je vhodné vzpomenout v této souvislosti otázku našeho českomoravského katolického kancionálu, která vůbec není okrajovou záležitostí. Jedno je nutno přiznat. Česká a moravská církevní provincie neměly společný kancionál, čímž jsme se stali nechlubnou raritou mezi ostatními národy. Zatímco Slováci, Poláci, Maďaři a německy mluvící katolíci používali již dlouhá léta tytéž společné písně se stejným nápěvem, v Čechách a na Moravě tomu bylo jinak. Texty slok se v obou provinciích lišily, jednota nepanovala ani mezi olomouckou arcidiecézí a diecézí brněnskou. Když např. katolík z Vyškova n. Mor. (arcd. Olomouc) se octl v pouhých 3 km vzdálených Drnovicích (diec. Brno), nemohl si v kostele „zazpívat z plných plic“, protože slova písně se, i když mírně, lišila od těch, která znal ze své farnosti ve Vyškově. V olomoucké arcidiecézi se totiž používal kancionál pod názvem „Boží cesta“, v brněnské diecézi zase „Cyrilometodějský kancionál“. Oba měly sice většinu písní společných, ale s obměněnými slovy a někdy i mírně odlišnými nápěvy. Proto iniciativa rozvinutá díky částečnému uvolnění komunistického útlaku Církve v 60. letech usilující o jednotný kancionál pro všechny české a moravské diecéze byla zcela na místě.

Profanace Eucharistie nabírá na síle

O další patro níž v profanaci Eucharistie klesl italský kněz P. Mattio Bernasconi. Mši sv. odsloužil v plavkách po pás v moři a jako oltář použil nafukovací matraci… P. Bernasconi měl v neděli nutkavou potřebu jít se vykoupat v moři. Protože však musel jakožto kněz odsloužit mši sv., vymyslel plán: Vzal mládež ze své milánské farnosti, se kterou v Crotone pobýval na prázdninách, do borovicového hájku u kempu, ale tam bylo narváno. „Bylo pořádné horko, tak jsme si řekli: ´A proč nejít do vody‘?“, vysvětluje hrdě zmíněný kněz. „Slyšela nás jedna rodina a nabídla nám matraci, kterou jsme přeměnili na oltář. Bylo krásně, přestože jsme se celí spálili od slunce.“ Vhodně jeho šokující slova a skutek glosoval P. John Zuhlsdorf: „Nebyls tak spálený, jak spálený budeš, pokud se nebudeš kát a nezanecháš toho blbnutí s nejdražší skutečností, jakou máme.“

Ježíš Kristus jen jako „Rabbi z Nazareta“?

Jak oznámil dne 24.7. český modernistický internetový magazín www.christnet.eu s odvoláním na německý server www.katholisch.de, uskuteční se v Kolíně nad Rýnem ve dnech 24.-25. září společné setkání asi třiceti reformních údajně „katolických“ skupin spolků a iniciativ pod názvem „Wir gehen schon mal voran – für eine synodale Kirche der Zukunft“ (Už jsme na cestě – za budoucí synodální církev). Iniciátorem je známá rozvratnická organizace působící v Německu už léta pod názvem „Wir sind Kirche“ (My jsme církev). Dále se akce účastní mj. Svaz německé katolické mládeže, který je součástí církevních struktur (volá mj. po naprosté volnosti a bezhříšnosti sexu), potom Katolické společenství žen Německa, Řeholnice za lidskou důstojnost, OutInChurch (prosazuje LBGT+ v Katolické církvi), Maria 2.0 (požaduje kněžské svěcení žen) a řada dalších. Tato zpráva by vůbec nestála za zmínku, kdyby se v úvodním prohlášení pořadatelů neobjevila následující věta: „V aktuální multikrizi potřebujeme solidární angažovanost a zprávu o naději tak, jak nám ji přinesl Rabbi z Nazareta…“ Tím dali jasně najevo, jak smýšlejí o Ježíši Kristu. Představme si situaci, že nějaký spolek uvede na svém oznámení přednášky jistého univ. prof. Karla Nováka, že „přednáší Karel Novák, absolvent gymnázia z Humpolce“. Tato sprostota by je nepochybně zcela znemožnila a dotyčný prof. Novák by zajisté přednášku odmítl, neboť by to chápal jako osobní urážku.

Na jachtě tradice v rozbouřených LGBT vlnách

Byla zvyklá se potýkat s mořskými vlnami a větrem. Není to tak dávno, co byla nucena vypořádávat se s novými protivníky, a to proto, že se vyslovila proti propagaci LGBT a sexuální výchově ve školách. Ti, kdo s těmito kruhy mají co do činění, ať už aktivně, či pasivně, se ukázali být mnohem záludnějšími nepřáteli než živly. V únoru r. 2019 podepsal prezident Varšavy Rafał Trzaskowski (z liberální strany Platforma Obywatelska) dokument „Karta LGBT+“ (Listina LGBT+), jehož součástí bylo mj. i zavedení sexuální výchovy do varšavských škol a mateřských školek v duchu standardů Světové zdravotnické organizace. Už čtyřleté děti mají být uváděny do tajů masturbace, šesti- až devítileté se pak mají dovídat o antikoncepci, příp. se učit používat sexuální terminologii, všechny pak mají vnímat jako naprostou přirozenost rozličné sexuální odchylky, chápat potrat jako běžnou záležitost atp. V polské metropoli to nezůstalo bez negativní odezvy a jednou z těch, kdo se vůči ničení dětských duší vyhranili, byla i mistryně světa a olympijská medailistka v jachtingu Zofia Klepacka-Noceti. „Říkám kategorické NE podpoře skupin LGBT a budu bránit tradiční Polsko. Copak můj děda bojoval během Varšavského povstání za takovouto Varšavu? Neřekla bych… Pane prezidente, raději podpořte sport, který ve Varšavě skomírá,“ napsala na facebooku.

Svátek Mateřství Panny Marie, nebo papeže Roncalliho?

11. říjen je dokonalou ilustrací základního problému katolické Církve ve 20. století. Papež Pius XI. v roce 1931 zavedl svátek Mateřství blahoslavené Panny Marie na připomínku 1500. výročí efezského koncilu, který dal Panně Marii titul Theotokos neboli Bohorodička, a určil pro něj 11. říjen. Není to tedy starodávný svátek (podobně jako svátek Krista Krále, který ustanovil tentýž Pius), ale zapadá do pomalého a láskyplného procesu rozšiřování, jenž tradiční liturgii po dvacet století obohacuje o stále nové stránky zbožnosti. Papež Jan XXIII. se rozhodl zahájit druhý vatikánský koncil 11. října právě proto, že to byl svátek Božího Mateřství Panny Marie. Přenesme se do doby po koncilu: Bugniniho Consilium svátek zrušilo a sloučilo ho s 1. lednem, který býval oktávem vánočním a svátkem Obřezání Páně, ale nově se měl nazývat „slavnost Matky Boží Panny Marie.“ Spousta hektického odstraňování, přesunování a přilepování… A pak přišel papež František, který Jana XXIII. prohlásil za svatého a 11. říjen za JEHO svátek. A ejhle, 11. říjen se rázem změnil z oslavy nejhlubšího tajemství Panny Marie – skutečnosti, že je Theotokos –, v oslavu architekta druhého vatikánského koncilu, jehož povýšil mutantní potomek koncilu, Jorge Bergoglio. Jak řekl v jiném kontextu kardinál Ratzinger, v současné době oslavujeme raději sami sebe a své úspěchy než nejmocnější Boží činy.

Pius IX.: Qui pluribus

Velký papež bl. Pius IX. vstoupil do dějin jako velký bojovník proti dobovým bludům, které jsou aktuální i dnes. Přinášíme proto úryvky z jeho encykliky Qui Pluribus z r. 1864. Modleme se a prosme o jeho přímluvu, abychom se dočkali podobného statečného postoje náměstka Kristova. Každý z Vás, ctihodní bratři, dobře ví, jak tvrdou a děsivou válku proti celému katolickému společenství rozpoutali v dnešní době lidé spojení hanebným svazkem, kteří se, nesnášejíce zdravou nauku a pohrdajíce pravdou, snaží vyhrabávat z temnoty všeho druhu příšerné výmysly, ze všech sil je vršit a šířit a rozsévat mezi lidem. Jímá nás úděs a nejhlubší bolest, když myslíme na všechny ty zrůdné omyly, nejrůznější zhoubné způsoby a úskoky, které tito nepřátelé pravdy a světla a nejvychytralejší svůdci používají, aby v duších uhasili lásku ke zbožnosti, spravedlnosti a poctivosti, aby zkazili mravy, svrhli všechny Boží i lidské zákony, podrývali katolické náboženství a světskou společnost a otřásli jimi tak, pokud by to bylo vůbec možné, aby je zcela vyvrátili. Víte přeci, ctihodní bratři, že tito nejsmělejší nepřátelé křesťanského jména, vedeni jakýmsi politováníhodným slepým záchvatem bezbožnosti, zacházejí ve zmatečnosti názorů tak daleko, že ve své neslýchané opovážlivosti „otevřeli tlamu, aby se rouhali Bohu“ [Zjev 13, 6]. Nestydí se otevřeně hlásat, že svatá tajemství našeho náboženství jsou lidskými vynálezy, že se učení katolické církve příčí dobru a prospěchu lidské společnosti, a nebojí se popírat ani božství samého Krista.

Evangelizace: závazek nebo prázdný slogan?

V českomoravských diecézích, jakož i vůbec v katolickém světě, se skloňují ve všech pádech termíny „synoda“, „synodální proces“, „synodální kroužky“ atd. Klíčovým slovem je tady „evangelizace“, tzn. hlásání evangelia lidem v tom prostředí, v němž Církev žije. Marně ale čekám, jestli mi někdo ze zodpovědných pastýřů vysvětlí, v čem tato evangelizace spočívá a „jak na to“. Oni o evangelizaci hodně mluví, ale nic konkrétního neuvedou. Reprezentanti německé tzv. synodální cesty a jejich stoupenci u nás jsou více konkrétní. Podle nich pro úspěch evangelizace je nutné „přizpůsobit se tomuto světu“, tj. nutno přijmout dobové požadavky neomarxistů a globalistů na morální a právní uznání praktikované homosexuality, existence více pohlaví a regulace početí, ve vnitrocírkevní sféře potom nahradit hierarchický princip demokratickým dle vzoru států s parlamentním zřízením. Výměnou za to prý bude mimokřesťanská společnost vstřícnější vůči hlásání evangelia. Jenže ukázalo se, že tento „obchod“ vůbec nefunguje. Naopak vyplouvá na povrch pravdivost slov sv. Pavla, který hlásá pravý opak: „Nepřizpůsobujte se tomuto světu!“ (Řím 12,2). Církevní reprezentace po II. vatikánském koncilu ve větší nebo menší míře přijala postup „přizpůsobování se“, ale ta protihodnota, tj. konverze nekřesťanů, povážlivě skřípe. Probíhá úplně opačný proces: Kostely se geometrickou řadou vyprazdňují, musí se prodávat, a lidé, kteří ještě na nedělní liturgii pravidelně chodí, již z velké části nevěří tak, jak věřila Církev po staletí.