Odsouzeníhodné omyly o manželství a rodině: dialog na onom světě

Doby velkých zmatků zažila Katolická církev už dřív. Třebaže při pohledu zpět litujeme těchto období i vzpurných lidí, kteří je umožnili, zároveň z nich čerpáme moudrost a odvahu, uvědomíme-li si, že pastýři Církve sice ne vždy zachovávají víru nedotčenou nebo ji hájí, jak by měli, ale věřící mají ze křtu vyplývající základní povinnost pevně se držet pravé víry bez ohledu na to, jaký nátlak musejí snášet. Před časem jsme představili tři hypotetické scénáře, v nichž byly duše v roce 366, 638 a 1332 odsouzeny za to, že vlastní nedbalostí následovaly pastýře, kteří je vedli na scestí (viz článek „Ale papež to řekl!“ aneb Výmluva, která vám u Božího soudu nepomůže). Představme si, jak by to mohlo vypadat dnes… Andělé přivádějí duši před Krále králů a Pána pánů. Jeho vzezření je oslnivé a z jeho ran se linou proudy světla. Soudce: Služebníku špatný, nyní zbavený odznaků církevní důstojnosti, jak ses opovážil rozsívat zmatek a nejednoznačnost o zločinu rozvodu, fikci „druhého sňatku“ a svatokrádežném připouštění cizoložníků ke svaté hostině oběti mé lásky? Duše (třese se): Myslel jsem, že dělám správnou věc. Soudce: Nikdy jsi nečetl slova, která zaznamenal můj spolehlivý služebník Matouš? „Proto muž opustí otce a matku a přilne ke své manželce, a ti dva budou jedno tělo.

V takové Církvi jsem nebyl ani křtěn, ani biřmován, ani nepřistoupil k první sv. zpovědi a k prvnímu sv. přijímání

Ve svém věku jsem už pamětníkem lecčeho. Proto mohu srovnávat. Zvláště pak to, co je mi nejdražší: Církev. A tady zjišťuji, že co se dnes nazývá Římskokatolickou církví, se diametrálně liší od toho, co se tak nazývalo v době mého dětství a dospívání. Věrouka Jako chlapec jsem chodil do náboženství, i když to v 50. letech bylo spojeno s obětmi pro mne i pro mé rodiče. Tam jsme se skutečně učili pravdy víry, nehráli si ani neřešili nějaké kvízy apod. První svatá zpověď, sv. přijímání, ministrování… všechno bylo jasné mimo jakoukoliv pochybnost: v Eucharistii je přítomen Pán Ježíš, tentýž, který se vtělil do lůna Panny Marie, narodil se v Betlémě, učil lid, byl ukřižován, vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa a seslal Ducha Svatého. Tohoto Ježíše jsem přijal při prvním sv. přijímání a poté v následujících. Toho Ježíše, který při mši sv. zpřítomňuje svoji kalvarskou oběť za spásu mou i mnohých, proto je rouhavé považovat liturgii za jakési show k oslavě jednoty společenství. Věčné světlo nad svatostánkem neustále člověku připomínalo: tady je Kristus, Spasitel. Chrámy byly otevřeny nejen ke mši sv., ale i k soukromé adoraci. Neexistovalo, aby se v kostele lidé bavili, kdo přišel, ihned zaklekl k modlitbě…. Všechno bylo jasné, jednoduché a srozumitelné.

Půl století novot: návrat k apologii nové mše Pavla VI.

Přednáška dr. Petera Kwasniewského pronesená v březnu 2019 při jeho turné po Austrálii na pozvání Latin Mass Society of Australia. Video záznam přednášky je k dispozici zde. Na 3. duben letošního roku připadlo padesáté výročí promulgace Novus ordo Missae papežem Pavlem VI. v apoštolské konstituci Missale Romanum, jejíž ustanovení měla vstoupit v platnost na první neděli adventní, 30. listopadu 1969. Když se po půlstoletí ohlížíme zpět na toto obludné veledílo liturgické reformy – a pravda je taková, že na tuto špatně odvedenou práci si nestěžují zdaleka jen ti, kdo sami sebe označují za tradicionalisty – často cítíme nutkání se tázat: Proč? Proč bylo považováno za nutné provést ve mši tolik a tak radikálních změn? Vysvětlení musíme hledat u papeže, který byl za prosazení liturgické reformy odpovědný víc než kdokoli jiný, neboť vydal nejen nový mešní ritus, ale podobně i nové obřady všech svátostí a vlastně i nové verze téměř všeho, co se v Církvi mělo říkat a dělat – obrazné „vyplenění Říma“, před nímž bledne i dílo vizigótského krále Alaricha a císaře Karla V. Kde můžeme papežovo vysvětlení hledat? Jak se dá očekávat, existuje velké množství projevů, dopisů a dalších dokumentů, které nám umožňují nejen letmo nahlédnout do Montiniho mysli, ale v klidu ji zkoumat.

Ano, jsem kretén a hrdě se k tomu hlásím

Před pár dny vyvolala rozruch „aféra“ s českým Hnutím pro život (HPŽ). Šlo o to, že jeho místopředsedkyně Zdenka Rybová zveřejnila na sociálních sítích stanovisko odmítající sbírku pro nákup postkoitálních pilulek na Ukrajinu určených ženám údajně znásilněným ruskými vojáky. Místo abortivních preparátů by se měly podle Z. Rybové na Ukrajinu distribuovat pepřové spreje a houkadla, aby se napadené ženy mohly bránit proti agresorům. Jsem katolík vyznávající vždy platnou a neodvolatelnou nauku Církve, proto nemohu, než se s postojem paní Rybové plně ztotožnit. Lituji jen toho, že tváří v tvář této hnusné, ba přímo zločinné propotratové kampani proti HPŽ z toho nakonec víceméně vycouvala, i když lidsky to chápu. Ty odporné hyeny z mainstreamové mediální žumpy tlačily dokonce na sponzory hnutí, aby mu stáhli svoji finanční podporu, což někteří skutečně udělali. Marek Michalčík Do této štvanice se zapojila, asi ne náhodou, i KDU-ČSL, dnes součást vládní koalice. Na její sjezd v Ostravě 23.4. měl přijet i generální manažer slovenského Křesťanského demokratického hnutí Marek Michalčík, statečný protipotratový aktivista ve své zemi. Organizuje Pochody pro život za účasti desetitisíců lidí a další akce na obranu nenarozených dětí a zastává správné katolické názory o absolutní morální nepřípustnosti potratů včetně požadavku na jejich legislativní zákaz bez výjimky, což se samozřejmě týká i znásilnění.

„Ale papež to řekl!“ aneb Výmluva, která vám u Božího soudu nepomůže

Posoudit soudobé problémy je často obtížné, protože jsou nám natolik „blízko“, že je nedokážeme vidět jasně. Jsme do nich příliš ponořeni, téměř jako když šlapeme vodu a snažíme se neutonout. Užitečnou metodou, jak získat správnou perspektivu, je poodstoupit v čase do jiných krizových období a pokusit se představit si, jaké důsledky mohly mít pro katolíky, kteří v té době žili. Tato úvaha má podobu hypotetických dialogů mezi Kristem a duší při soukromém soudu. Scénář č. 1 se odehrává v roce 366. Soudce: Křesťanská duše, jak ses opovážila omílat spolu s ariány pořád dokola „byla doba, kdy On neexistoval“? Neboť vskutku nebyla žádná doba, kdy jsem neexistoval. Jsem věčný Syn věčného Otce. Duše: Inu… Byl jsem zmaten, když papež Liberius podepsal dohodu s císařem. Všichni říkali, že papež připustil, že se o tom dá diskutovat, víš, jistá flexibilita ve formulacích… že není všechno černobílé… Soudce: Měl jsi to vědět. Má Církev vždy vyznávala mé božství. Když se objevil Arius, byl okamžitě odsouzen jako heretik. Tuto pravdu slavnostně definoval Nikájský koncil a moji svatí ji od té doby vždy hájili. Duše: Kdo jsem, abych soudil? Když jsem slyšel vzájemně si odporující věci, pomyslel jsem si: „Je-li zmatený i papež, jak bych to já mohl vědět lépe?

Aktuality z katolického světa

Je časově náročné, ne-li přímo nemožné, publikovat všechny zprávy (nebo aspoň většinu) z katolického nebo vůbec křesťanského světa. Koneckonců náš web není zpravodajský, ale apologetický, tj. katechetický a formační. Přesto se ale nemůžeme vyhnout palčivým aktualitám. Protože není v našich časových možnostech ze zahraničních webů všechny překládat a zpracovávat, budeme proto alespoň čas od času o těch nejzávažnějších hromadně informovat. Zde jsou některé významnější: Biskup sesazen za obranu mše sv. Papež František sesadil z úřadu biskupa Daniela Fernandéze Torrese z Areciba na Portoriku, který se odmítl podřídit rozhodnutí místní biskupské konference o zavření kostelů pro bohoslužby z důvodů sanitárních opatření vlády kvůli koronaviru. V jeho diecézi se nadále veřejně sloužily mše sv. a kněží udělovali svátosti. Biskup Fernandéz rovněž tak odmítl zavést povinné očkování pro kněze a církevní zaměstnance a zakázat neočkovaným účastnit se bohoslužeb. Papež František ho zvláštním dekretem zbavil výkonu úřadu diecézního biskupa bez jakéhokoliv kanonického procesu a formálního obvinění, i když ty jsou k takovému kroku nezbytné. Zdůvodnil to pouze tím, že mons. Fernandéz „není v jednotě s ostatními bratry biskupy“. Biskup Fernandéz v minulosti proslul také jako bojovný obránce nenarozeného života a monogamní rodiny. Podporoval rovněž tradiční mši sv., odmítl její omezení po vyhlášení papežského dokumentu Traditionis Custodes a bránil kněze, kteří ji celebrovali, proti útokům.

Na co myslel Bugnini, když ničil katolickou mši

V Chestertonově povídce „Podivné nohy“ říká otec Brown: „Zločin je jako každé jiné umělecké dílo. Nehleďte na mě tak udiveně; zločiny nejsou nikterak jedinými uměleckými díly vycházejícími z pekelné dílny. Avšak každé umělecké dílo, ať božské, ať ďábelské, má jedinou nevyhnutelnou značku – myslím tu, že jeho jádro je prosté, ať jeho provedení je sebevíce komplikované. Tak řekněme v Hamletovi pitvornost hrobníkova, květiny šílené dívky, fantastická nádhera Osrikova, bledost duchova a šklebící se lebka jsou zvláštnosti spletené ve věnec kolem jedné prosté, tragické postavy muže v černém.“1 Tato pasáž mě napadla, když jsem četl biografii Annibale Bugnini: Reformer of the Liturgy (Annibale Bugnini: Reformátor liturgie) od plodného a velmi respektovaného francouzského historika Yvese Chirona, která nedávno vyšla v angličtině (Angelico Press, 2018). Rozsáhlá liturgická reforma, k níž v Katolické církvi došlo převážně v letech 1950 až 1975, byla vskutku – stejně jako Hamlet – komplikovanou záležitostí, jež zahrnovala stovky biskupů a expertů, několik papežů, jeden ekumenický koncil a nesčetné publikace, v jejímž středu však stála „jedna prostá, tragická postava muže v černém“ (možná by se dalo říci „v černém s fialovým lemováním“): Monsignora (později arcibiskupa) Annibale Bugniniho, kněze řádu lazaristů, jednoho z nemnoha mužů, kteří se na reformě trvající čtvrt století podíleli téměř od počátku do konce.