Bystří pozorovatelné dění ve Vatikánu – či lépe řečeno každý myslící člověk – vědí už několik let, že od papeže Františka, který je jednou z hlavních příčin problémů, jimiž Církev dnes trpí, nemůžeme očekávat, že významnější mírou přispěje k jejich řešení. To zahrnuje i neřešení sexuálního zneužívání v Církvi a smrtícího vlivu progresivních prelátů. Měsíc za měsícem vidíme, že perónistickému pontifikovi je to jedno.

Mnozí autoři však poukazují na to, že tento pontifikát je pro nás přes veškeré zlo obrovským darem Boží Prozřetelnosti. Ano, to lze pravdivě říci. Vždyť František jasně ukázal nad veškerou rozumnou (nebo nerozumnou) pochybnost – dalo by se dokonce říci dovedl k dokonalosti – naprostý úpadek takzvaného „pokoncilního katolictví“ s jeho povrchní liturgií, opomíjením boje proti světu, tělu a ďáblu a neustálými kompromisy s vládnoucími liberálními silami.

Všichni víme, o čem mluvím. Kdysi jsem patřil k „talmudickým“ akademikům, kteří se snažili z každého čtverce v šestnácti koncilových dokumentech udělat kolečko. Chválil jsem ortodoxii jejich textu a lamentoval nad jejich zanedbáváním či překrucováním ze strany lidí, kteří je uloupili. Věděl jsem, že v mentalitě loajálního katolíka věty vždy začínají „jen kdyby“: „Jen kdyby se nová liturgie sloužila řádně…”; „jen kdyby se nový katechismus všeobecně vyučoval…”; „jen kdyby lidé všude následovali vedení našeho velkého polského papeže“ (později „velkého německého papeže“).

V tom jsem žil. Od té doby jsem se přestěhoval do většího a krásnějšího příbytku zvaného katolická tradice. Už mě unavovalo bydlení v nově postavené, údajně energeticky úspornější a ekologičtější, ale ve skutečnosti jen chatrné, profukující, fluoreskující, škůdci zamořené, rozpadající se budově vyprodukované jediným ekumenickým koncilem, který neformuloval žádnou slavnostní definici a nevydal žádné slavnostní odsouzení. Díky podrobnému studiu autorů, jako je Wiltgen, Davies, Amerio, Ferrara, de Mattei a Sire, jsem pochopil, že lupiči nepřišli po koncilu, ale že jimi byli lidé na koncilu, kteří ho chytře řídili směrem k progresivismu a modernismu, po němž tajně toužili, a kteří v dokumentech plánovitě rozmisťovali „časované bomby“ – nejednoznačné formulace, jež bylo možno vykládat tak či onak a jež se pak skutečně obracely tam a zase zpátky v nekonečné válce mezi liberály a „konzervativci“ všech ražení a na všech úrovních.

Pochopil jsem, že nová liturgie JE problém – nejen evidentně špatný způsob, jak se po celém světě celebruje, ale sama o sobě, ve svých oficiálních knihách, svých textech, svých rubrikách. Ani nový katechismus se svou mlhavou upovídaností a opomíjením obtížných bodů, například toho, že muž je v manželství hlavou, nebyl žádným kouzelným řešením; vlastně byl v poslední době degradován na zrcadlo vládnoucího Narcise, což mu dává přibližně stejnou hodnotu jako rozhovorům v letadle. A především jsem pochopil, že „následování papeže“, kamkoli se pohne na souši, na moři i ve vzduchu, nejenže není řešením, ale je velkou částí problému.

A co je tím problémem? Zatmění jakékoli koherentní představy o tom, co to je, bylo a vždy bude katolictví, a to zatmění chtěné, protože „lidé více milovali tmu než světlo, neboť jejich skutky byly zlé” (Jan 3,19).

Liturgie, kterou nám dal Pavel VI. s laskavým přispěním arcibiskupa Bugniniho a jeho hvězdného Consilia, je vskutku liturgií povrchní, která nemůže odpovídat velikosti Boží slávy ani naplňovat důležité potřeby lidské duše. Mnozí lidé nic jiného neznají a jejich neutěšená situace mi připomíná černobílé fotografie dlouhých front lidí čekajících na kus chleba v sovětském Rusku. To není to, co Církve svému lidu v liturgii poskytovala v minulosti: královskou hostinu, záblesk nebe, společenství se svatými a anděly. Netvrdím, že předkoncilní liturgie byla vždy dokonalá, neboť víme, že nebyla, ale obřady Církve v sobě měly hutnost a krásu, které bohatý liturgický život vždycky umožňovaly a nezřídka i zajišťovaly. Dnešní katolíci, kteří se vracejí k tradiční liturgii, často žasnou: „A o tohle nás připravili?““ Ano, o to nás připravili: o neporovnatelnou školu modlitby, pevný stožár, o nějž se mohla opřít naše slabost, útěšnou krásu, která naši k zemi připoutanou duši lákala do nebe – to nám vzali a ti, kteří to učinili, přesně věděli, co dělají a proč.

Zmínil jsem „opomíjení boje proti světu, tělu a ďáblu“. To je příznak pokoncilního katolictví. Bojovat proti světu? Ale kdepak, musíme s ním vést dialog, chápat ho, sympatizovat s ním, smiřovat se s ním, hledat s ním styčné body, recyklovat jeho odpad a přejímat jeho slogany. Zmizely všechny dávné mešní modlitby, které hovořily o duchovním boji, ďáblových klamech a nutnosti askezí přemáhat naši padlou přirozenost. Všechno se odbylo uznáním toho, že dobré je všechno a všichni (jen kdyby o tom věděli).

Z křestního obřadu byly odstraněny důkladné exorcismy, které v něm byly od apoštolských dob vzhledem ke zjevené pravdě, že lidstvo je od Pádu pod vládou satana a občané nebe musejí být z jeho vlivu vyrváni. Dny postu a újmy se rušily vpravo vlevo; místo obnovy staré tradice (jak tvrdili komentátoři) byla tradice ignorována nebo odbývána jakožto povrchní. Jediný směr byl dolů: dispenzování, zjednodušování, zkracování, rušení.

Co se sebeovládání týče, sexuální morálka křesťanského lidu všude na světě, a především na Západě, z něhož vzešly koncilové dokumenty a reformy, je na dosud nevídaném dně, nejen kvůli nečekané intenzitě antiautoritářské revoluce z roku 1968, ale ještě více v důsledku zásadní ztráty víry ve spásnou pravdu a osvobozující moc Božích přikázání.

Dnes sklízíme shnilé plody této ztráty víry, nedostatku sebeovládání, odstranění veškeré askeze a boje z křesťanského pojetí života, bláhového optimismu, který se v Církvi rychle šířil v šedesátých letech 20. století a zrodil ďábelského potomka v podobě „nietzscheovského katolicismu“. Jde o kontinuální kompromis s vládnoucími silami liberalismu, podrývání požadavků Evangelia, potlačování tvrdých pravd i lásky k Bohu nade všechno a jen kvůli Němu samotnému. Končí to „klaněním se nicotě“ – nihilismem koncentrovaným v nezapomenutelném obrazu kněze, později kardinála Svaté církve římskokatolické, zneužívajícího chlapce, který byl náhodou prvním, koho dva týdny po svém kněžském svěcení pokřtil.

Dlouho jsem se domníval, že Jan Pavel II. a Benedikt XVI. bojovali dobrý boj proti těmto revolučním reinterpretacím křesťanství, ale po několika ostře sledovaných mezináboženských setkáních, líbání koránu, knižních rozhovorech obsahujících dialektické odpovědi na každou otázku a podobně mě nadšení pro ně jako pastýře přešlo, jakkoli jsem obdivoval jejich filosofické či teologické spisy (které, ať to vezmete, jak chcete, nejsou hlavním úkolem papeže). Byl to systémový šok, když jsem si uvědomil, že tito papežové, byť měli bezpochyby dobré úmysly, plavali spíše v jezeře otrávené limonády než v oceánu tradice, přičemž jediný rozdíl byl v tom, že měli dost sil plavat dál a občas vykřiknout k nebi prosbu o pomoc, místo aby se utopili a klesli ke dnu jako mlýnský kámen s kardinálem přivázaným kolem krku.

Posledních šest let není náhlou katastrofou, která se zčistajasna vynořila odnikud; je to koncentrát uplynulých padesáti let, poslední dějství tragédie, která eskaluje až k tomuto bodu. Bergoglio je destilát všech nejhorších sklonů Roncalliho, Montiniho, Wojtyły a Ratzingera bez kterékoli jejich dobré vlastnosti. Františkovi předchůdci byli rozpolcení a nedůslední progresisté; on je přesvědčený modernista. Tak jako politický konzervatismus je pomalá verze liberalismu, je pokoncilní katolicismus pomalou verzí modernismu. Čím dřív to lidé pochopí, tím dříve odmítnou celý selhavší, trýznivý experiment aggiornamenta ve prospěch jednoznačného přijetí katolické víry v její odvěké a věčně mladé liturgii, její velkolepě harmonické a komplexní nauce, její náročné, život zachraňující mravnosti.

Nezapomínejme, že jak Jan Pavel II., tak Benedikt XVI. se angažovali v setkáních v Assisi, že nikdy nezpochybnili „strhávání bašt“, „obrácení se ke světu“ a vítání modernity, které bylo typickým rysem 2. vatikánského koncilu; že jednou rukou povzbuzovali feminismus¹, zatímco druhou se snažili ho omezovat; a především jmenovali a povyšovali mnoho hrozných biskupů a kardinálů, pod nimiž trpíme dnes, jak ukazuje tabulka:

Všechno není jen Františkova vina: on je vlastně jen neradostnou sklizní toho, co oni zaseli, a to přestože demoluje značnou část toho, co vybudovali. Nakonec jsou jen dva důvody, proč se konalo konkláve, které zvolilo Bergoglia: Wojtyła a Ratzinger. Všeobecně vzato jsou oni příčinou toho, že máme světový episkopát složený z nepatrné menšiny tradičních biskupů (čímž myslím biskupy, kteří věří, kážou, učí a prosazují katolickou víru, tak jak ji mimo jiné učil tridentský koncil) a z obrovské většiny urputných liberálů, bezzubých konzervativců a formalistických byrokratů. Kdyby byl Jan Pavel II. strávil méně času cestováním po světě a psaním masivních, náročných, dnes povětšinou zapomenutých encyklik (se zářnou výjimkou Veritatis splendor) a více svou nejdůležitější povinností, to jest prověřováním a vybíráním prokazatelně věroučně ortodoxních a mravně bezúhonných biskupů oddaných posvátné liturgii, mužů bez nejmenší stopy liberalismu či laxnosti, mohla dnes Církev být naprosto někde jinde. Totéž lze říci o milovaném, ale značně neefektivním profesorovi, který se stal papežem Benediktem XVI. Jeho introvertní osobnost se 11. února 2013 změnila z omluvitelné povahové zvláštnosti v noční můru.

Tito dva papežové rovněž věděli – jak se dnes stále podrobněji ukazuje – o zkaženosti na vysokých místech v Církvi a zřídka přijali rozhodná a přísná opatření, aby ji vykořenili. Bergoglio nepřirozenou neřest oslavuje, zatímco jeho předchůdci ji tolerovali. Bergoglio bezostyšně povyšuje nepřátele katolické víry, s nimiž se jeho předchůdci báli bojovat.

Dá se alespoň říci, že se praktikující a věřící katolíci probouzejí z dogmatické dřímoty?

Kéž by tomu tak bylo. Bohužel, schopnost lidské mysli ignorovat realitu, i když ji má přímo před očima, je až příliš skutečná, a schopnost ideologie oslepovat a ohlušovat je právě tak neblaze známá. Avšak před těmi, kdo mají oči k vidění a uši k slyšení, se pravda vynořuje v plném světle: katolická víra, tak jak věřili a víru prožívali naši předkové, víra, kterou znala a milovala plejáda svědků, tato katolická víra je něčím naprosto odlišným od toho, co dnes propaguje Vatikán. To, co nabízí nový režim, je pomíjivé, křehké a vnitřně rozporné a pohromadě to drží jen silou.

Alternativa je rovněž jasná: komplexní, ale vnitřně konzistentní náboženství, které učili Otcové a učitelé Církve, vychutnávali mniši a mystici, autoritativně hlásaly velké koncily, jednomyslně kodifikovaly stovky katechismů a především jasně, jásavě ztělesňovaly velké liturgické rity Východu i Západu, společné dědictví všech pravověrných křesťanů, kteří se klanějí třikrát svaté Trojici v nepřerušené tradici.

Toto, toto je katolictví. Nic jiného. Nehledejte ho tam, kde ho nelze najít. Nenapínejte a nelámejte si krk ve snaze najít nějaký způsob, jak se na novoty dívat, jako by šlo o tradici, protože to není možné. Nepřehlížejte velké problémy kvůli věcem méně důležitým. Vraťte se k jediné pravé víře, která starou evangelizací obrátila svět.

Co osvobodí každičkého katolíka od posledních iluzí o údajném „novém jaru“ druhého vatikánského koncilu? Nevím. Je možné, že některé ze žárlivého sevření nového paradigmatu vysvobodí až smrt, ale určitě existují mnohé známky toho, že jeho kouzlo – či snad přesněji přízrak – mizí spolu s tím, jak mnozí lidé nacházejí cestu zpět k božské víře Kristově.

Koncilní éra, která oficiálně začala v roce 1962, oficiálně skončila McCarrickovou aférou a „Viganògate“ v roce 2018. Padesát šest let střídavě hýřivého a lenošivého života se této lidské podobě Církve postaralo o srdeční chorobu. Zemřela na náhlou zástavu srdce. Pohřběme ji do neposvěcené půdy s upřímným přáním, aby odpočívala v tichém hrobě a nikdy nevstala z mrtvých.

Zdroj: RIP, Vatican II Catholicism

Poznámka doplněná 21. listopadu [2018]: Ti, kdo se domnívají nebo jsou v pokušení se domnívat, že přeháním rozsah rozporů mezi katolickým magisteriem a „oficiální teologií“, kterou Vatikán (včetně Jana Pavla II. a Benedikta XVI.) chrlí posledních padesát let, by si měli přečíst nedávno zveřejněný esej Thomase Pinka Vatican II and Crisis in the Theology of Baptism (Druhý vatikánský koncil a krize v teologii křtu) na stránkách The Josias. Označit tento článek za neobyčejně poučný je hodně slabé slovo; každopádně potvrzuje do hloubky a podrobně, co zde obecněji tvrdím já.

Poznámka: