Matko dobrého díla, oroduj za nás!

Tato invokace se v loretánských litaniích, které právě tento měsíc zpíváme při májových pobožnostech, nenachází. Co ale brání, abychom jí poskytli prostor ve svých soukromých modlitbách? Zvláště když si to samotná Panna Maria přála? Jsou některá mariánská sdružení, která se k Marii, Matce dobrého díla, skutečně modlí. Má to svoji historii. R. 1582 v klášteře sester Neposkvrněného početí v ekvádorském hlavním městě Quitu zemřela mladičká 19letá řeholnice Mariana de Jesus Torres. Uložili ji do rakve a připravili, jak bylo tenkrát obvyklé, na třetí den pohřeb. ct. Mariana de Jesús Torres Jenže stalo se něco úžasného. Když vstoupili do kaple, kde ležela rakev se zesnulou, ona najednou vstala živá a zdravá. Přítomné sestry a kněz se stali svědky zázraku. Sestra Mariana vypověděla, k čemu vlastně došlo. Modlila se v kapli a uprostřed modlitby náhle zemřela. Její duše se odloučila od těla a spatřila, jak ze svatostánku vystupuje Božský Spasitel doprovázen svojí přesvatou Matkou. Mariana uslyšela svůj věčný ortel: jsi navěky spasená, pojď do mého království! Poté ale Pán dodal, že má pro ni jednu nabídku. Může se vrátit zpět do pozemského života, bude ale hodně trpět. Kristovým přáním bylo, aby toto utrpení obětovala za lidi 19. a 20. století, kdy se rozšíří v dosud nevídané míře odpad od pravé Církve a její pronásledování, nevěra a těžký hřích.

K chudobě, čistotě a poslušnosti jsou povoláni všichni

Ve středověku žili všichni příslušníci křesťanské obce pod vládou společného zákona: zákona Evangelia, jak mu učila Církev. Neexistovaly dva světy, dvojí norma, posvátná a světská. Byla jen jedna, která všechno sjednocovala kolem kříže. Proto byla tato společnost hierarchická, nikoli však klerikální. Klerikalismus je skleróza hierarchie. Dochází k ní, když hierarchie přestává být vitálním vnitřním principem soudržnosti, chápaným jako mluvčí všeobecného křesťanstva, a místo toho se stává něčím vnuceným zvnějšku. Sledujeme-li nauku svatého Tomáše Akvinského o manželství, která velmi dobře charakterizuje jeho dobu, můžeme říci, že manželský život se nepovažoval za světský ve smyslu vyloučení požadavků posvátného, ani život kněžský a řeholní nebyl pokládán za posvátný ve smyslu nezájmu o potřeby tohoto světa. Oba byly vnímány jako posvátné skutečnosti, jakožto vyjádření katolického života náležející Církvi, a oba měly nést plody pro Boží království, manželství tím, že manželům pomáhá plodit a vychovávat občany Království, a kněží a řeholníci tím, že především hledají Boží království svou liturgickou modlitbou, a dále tím, že vyučují věřící a živí je duchovními (a velmi často i hmotnými) dobry. Manželství jako takové už v nebeském království nebude existovat, ale s výjimkou Adama a Evy, které Bůh stvořil přímo, jsou všichni občané nebe jeho vítanými plody, a právě v tom je jeho velká důstojnost: je nepřekonatelně živým symbolem a pokornou služebnicí nejvyšší radosti v nebi, nepostradatelnou porodní bábou slavné Boží obce.

Zednářství ve Vatikánu

V USA byla vydána kniha o zednářství ve Vatikánu. Jejím autorem je P. Charles Murr, který v 70. letech pracoval v Římě. „Vražda ve 33. stupni" (angl. Murder in the Thirty-Third Degree) zní název práce, která vyvolává za oceánem velké pozdvižení. Jak sdělil P. Charles Murr, jenž byl asistentem kardinála Edouarda Gagnona, v rozhovoru pro časopis „The Remnant Newspaper”, úmysl napsat knihu o zednářství v 70. letech ve Vatikánu u něj dozrál při rozhovoru s P. Malachim Martinem. – Několikrát jsme spolu obědvali v New Yorku a řekl jsem mu, co vím o vyšetřování, které vedl arcibiskup Gagnon. Odpověděl mi, že bych to měl napsat a když to neudělám já, chopí se toho on. Cítil jsem povinnost zveřejnit, co vím o krizi v Církvi – řekl tento kněz. V rozhovoru mluví mj. o domnělém členství arcibiskupa Annibala Bugniniho, tvůrce nového mešního řádu r. 1969 (NOM), v zednářské lóži. Říká, že Pavla VI. o tom informovali r. 1975 kardinálové Staffa a Oddi; kardinál Staffa měl tyto zvěsti potvrdit na základě svých kontaktů v Interpolu a v italské vládě. Právě tyto informace způsobily, že Pavel VI. odeslal Bugniniho jako nuncia do Iránu. Jak Staffa, tak i Oddi dosti hlasitě mluvili o spojení Bugniniho se zednářstvím, což vyvolalo proti nim diskreditační kampaň.

Od pokleslé liturgie vysvoboď nás, Pane!

20. listopadu se v tradičním římském kalendáři slaví svátek svatého Felixe z Valois (†1212). Možná se ptáte, co je to za obskurního světce a proč se nám plete v kalendáři. Nebylo by lepší ho zrušit? A přesně k tomu v kalendáři k novus ordo z roku 1969 skutečně došlo: Felix zmizel, nebo spíš se odebral na příslušnou stránku martyrologia, kde si ho připomene jen nemnoho duší. Rád bych tvrdil, že svatá matka Církev jako vždy postupovala s moudrostí přesahující její věk, ale odstranění tohoto světce a mnoha dalších z kalendáře je jen dalším příkladem církevního alzheimera. Sv. Felix byl údajně příslušníkem francouzského královského dvora. Každopádně se ví, že opustil všechen svůj světský majetek a stal se poustevníkem. Vyhledal ho svatý Jan z Mathy, který se doslechl o jeho svatosti, a společně založili Řád Nejsvětější Trojice pro vykupování zajatců, obvykle nazývaný trinitáři. Členové řádu měli cestovat do Svaté země a v případě potřeby nabídnout i sami sebe výměnou za propuštění křesťanů držených v muslimském zajetí. Podobný řád – Řád naší Milosrdné Paní – založili v roce 1218 svatý Petr Nolasco, svatý Raymund z Peñafortu a král Jakub Aragonský. O čem se můžeme poučit od sv. Felixe? Na rozdíl od mnoha dnešních prelátů Církve, kteří lpějí na moci, prestiži a požitcích a odmítají změnit sebe i instituce, jež jsou jim svěřeny, byl Felix ochoten opustit všechno kvůli „perle veliké ceny“, Ježíši Kristu.

Brusel naříká nad osudem „ateistů, humanistů a LGBT“, pronásledování křesťanů je tabu

Evropský parlament přijal rezoluci o pronásledování menšin z důvodů přesvědčení nebo náboženství. Zatímco velkou část dokument věnuje „ateistům, agnostikům, humanistům“ nebo komunitám LGBT, téma křesťanů, nejvíce pronásledované sociální skupiny na světě, omezuje na absolutní minimum. V přijaté rezoluci dne 3. května název „křesťané“ čteme pouze jednou, a to ve všeobecném vyjmenování pronásledovaných příslušníků všech náboženství: „Evropský parlament (…) je hluboce znepokojen vysokou úrovní nátlaku, diskriminace, týrání, násilí a represe vůči osobám hlásícím se k náboženským menšinám. Tento jev má globální charakter a v některých regionech sílí; parlament pozoruje, že toto násilí se týká mnoha náboženských komunit, např. buddhistů, křesťanů, hinduistů, muslimů, židů a příslušníků jiných náboženství“ – čteme v dokumentu. Křesťanská právnická skupina ADF International přiznala, že první návrh obsahoval soupis pronásledování křesťanů na celém světě, ale komise pro zahraniční záležitosti Evropského parlamentu text radikálně změnila. „Pronásledování křesťanů na Blízkém východě a v Africe byla úplně škrtnuta a všechny zmínky o křesťanství – s výjimkou jedné – odstraněny“ – uvedli představitelé ADF International. Přitom křesťané představují nejvíce pronásledovanou náboženskou společnost dnešního světa. Podle „Světového indexu pronásledování 2022“ fundace Open Doors až 360 milionů vyznavačů Krista na celém světě zakusilo diskriminaci, útlak nebo násilí jen proto, že měli odvahu vyznávat svoji víru.

Odkud se vzalo novověké otroctví?

Vylhaná a prolhaná mytologie moderního „humanismu“ tvrdí, že bílí křesťané zavedli otroctví indiánů a černochů na africkém a zejména na americkém kontinentě. Jeho obětmi byli prý nekřesťanští (animističtí čili pohanští) indiáni a černoši. Fuj, vy bílí křesťané, styďte se! To je poselství, které adresuje hnutí Black Live Matter (BLM) současné bělošské, potažmo celé křesťanské civilizaci. Poselství, jehož součástí jsou stržené nebo zdevastované chrámy, kříže a sochy světců v USA i v Evropě. Jenže jaká je historická pravda? Úplně jiná. Zcela odlišná nejen od té, kterou hlásají zločinní demagogové BLM, ale i od té, kterou jsme čerpali ve škole z učebnic dějepisu. Novověké otroctví domorodců na americkém a africkém kontinentu nebylo vynálezem bělochů, ale existovalo hluboce zakódované v samotné kmenové civilizaci pohanských indiánů a černochů. Bylo naprosto samozřejmé, že jednotlivé kmeny mezi sebou válčily. Vítěz u poražených vyvraždil ty, kdo nemohli „být užiteční“, ze zbytku učinil své otroky. Když Španělé inspirovaní tímto příkladem (a zhnusení lidskými obětmi Mayů a Aztéků) brali na americkém kontinentu indiány do otroctví, král a císař Karel V. toto zakázal na nátlak katolických misionářů a papeže Pavla III., jenž vydal proti tomu r. 1537 zvláštní bulu. Totéž opakuje zhruba o třicet let později jeho nástupce sv. Pius V.

Deset katolických státníků 20. a 21. století

Kterého státníka nebo politika možno nazvat „katolickým“? Toho, který byl katolicky pokřtěn a chodí pravidelně na nedělní mši? Ne, to ještě zdaleka nestačí. Katolickým státníkem je takový, který se snaží v politice realizovat sociální nauku Církve a sociální království Kristovo, jak je definoval papež Pius XI. ve své encyklice Quas Primas r. 1925. Opravdový katolický státník bude proto usilovat o to, aby stát poskytoval maximální podporu Katolické církvi a její nauce a starat se, aby zákonodárství nebylo v rozporu s katolickou morálkou. Je jasné, že v současné sekularizované společnosti je to téměř nerealizovatelné, nicméně cení se veřejně deklarovaný úmysl a snaha, i když nebude korunována úspěchem. Další podmínkou k tomu, aby daný státník mohl být označen za katolického, je mravně bezúhonný život bez sexuálních nebo finančních skandálů. Sociální království Kristovo Na prvním místě zde stojí otázka, které státní zřízení skutečně odpovídá sociální nauce Církve a požadavku sociálního Kristova království? Není třeba dlouhého vysvětlování, že totalitní diktatury komunismu, nacionálního socialismu a islámského fundamentalismu jsou z toho absolutně vyloučeny, neboť všechny tři systémy se netají svým úmyslem zničit Katolickou církev a všude, kde měly příležitost, to také uskutečňovaly. Komunismus je ateistický, nacismus chtěl nahradit křesťanství starogermánskou pohanskou mytologií, islámský fundamentalismus spočívá na falešném náboženství.

Svatá Kateřina Alexandrijská, drcená kolem Consilia

Jako člověk, který strávil mnoho let života studiem i výukou filosofie, jsem vždy – nebo alespoň od chvíle, kdy jsem se prvně dozvěděl o její existenci a o tom, koho je patronkou – choval ve zvláštní úctě svatou Kateřinu Alexandrijskou. Můj starý Denní misálek sv. Ondřeje mi pod datem 25. listopadu věrně líčí příběh jejího života a smrti, jak ho všichni křesťané po staletí přijímali: Svatá Kateřina se narodila v Alexandrii a vytrpěla mučednictví kolem roku 310 za císaře Maximima. Stará vyprávění líčí, že jako osmnáctiletá byla tak vzdělaná ve filosofii i v náboženství, že císař svolal skupinu filosofů, která ji měla přesvědčit, aby odmítla Krista a obětovala modlám. Místo toho je však ona přesvědčila o jejich omylu a obrátila na křesťanství. Byla bičována a připoutána ke kolům opatřeným hřeby, ale mučicí nástroj se rozpadl. Nakonec byla sťata. Tento příběh byl velkým zdrojem inspirace pro středověkou ikonografii. Svatá Kateřina je uctívána jako patronka křesťanských filosofů a patří mezi čtrnáct svatých pomocníků v nouzi. Její kolekta v tradičním římském misálu je nádhernou modlitbou, která odkazuje na zázračné přenesení jejího těla do kláštera na hoře Sinaj: „Bože, jenž jsi dal zákon Mojžíšovi na vrcholu hory Sinaj a na témže místě svatými anděly svými zázračně umístil tělo svaté Kateřiny, panny a své mučednice, uděl, prosíme, abychom pro její zásluhy a na její přímluvu byli schopni dojíti k hoře, která jest Kristus: jenž s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého, Bůh po všechny věky věků.