Církevní (modernistická) i profánní média v ČR mají opět jeden „případ“: údajné vyhození profesora církevních dějin P. Tomáše Petráčka z pražské katolické teologické fakulty. P. Petráček je známý radikální neomodernista. Dle jeho koncepce církevních dějin byla nejhorším obdobím pro Katolickou církev tzv. „piánská éra“, tj. od papežů bl. Pia IX. (1846–78) po ct. Pia XII. (1939–58). Proč? Poněvadž v této epoše se skutečně potíraly hereze v Církvi, Pius IX. vydal k tomu svůj „Syllabus bludů“, sv. Pius X: encykliku „Pascendi“ a dekret „Lamentabili“, Pius XII. „Humani Generis“, což pro Petráčka znamenalo prý likvidaci svobod uvnitř Církve. P. Petráček se nikdy netajil svými vřelými sympatiemi k modernistickým bludům, jak dokazuje mj. jeho habilitační práce „Bible a historicko-kritická metoda“, v níž souhlasí s modernistickou relativizací biblických zázraků včetně Kristových. V současné době Petráček bojovně vystupuje ve prospěch tzv. manželství pro všechny, psali jsme v článku „Udavačství, hlavní zbraň českých modernistů“ o tom, jak právě on spolu s dalšími požadoval odstranění Aliance pro rodinu ze seznamu poradních orgánů parlamentu a vlády ČR.
V těchto dnech na pražské fakultě končí, děkan prof. Vojtěch Novotný mu neprodloužil smlouvu na dobu určitou. Synkretisticky zaměřená tzv. křesťanská média á la www.christnet.eu a další ryze profánní okamžitě zahájila kampaň na jeho podporu.
Moderní svět odmítá Boha a Jeho přikázání, což se projevuje mj. tím, že i těžké hříchy, které jsou zároveň i zločiny proti lidskosti, prohlašuje dokonce za „lidská práva“. Markantními příklady jsou tady legalizace potratů a pornografie.
Co je to vlastně „pornografie“? Jde o řecké slovo a v překladu znamená „smilnopis“. Jedná se o zobrazení intimních částí lidského těla nebo soulože za účelem sexuálního podráždění. Katolická morálka toto zařazuje jednoznačně mezi hříchy proti 6. přikázání.
Bůh dal člověku po pádu do prvotního hříchu stud, aby chránil svoji sexualitu, nástroj k rozmnožení lidského rodu. V ráji nebylo studu zapotřebí, neboť sexualitě prvních lidí nehrozila žádná deformace. Teprve po pádu v důsledku dědičného hříchu došlo k porušení i této sféry, proto Bůh – aby chránil člověka před satanovým pokušením ke hříchům proti řádu rozmnožování – jej obdařil studem. Proto již Adam po prvotním hříchu se před Hospodinem skrývá, protože „je nahý“, stydí se.
Stud dává Bůh k ochraně nejhlubší intimity člověka a jeho respektování náleží k základním přirozeným, nikoli uměle vykonstruovaným lidským právům. Mé pohlavní orgány má právo vidět z opačného pohlaví pouze manželský partner, jemu jsou určeny za účelem početí nového člověka. Jinak s výjimkou situací, kdy je to nezbytné z hlediska pomoci bližnímu, nikdo.
J. E. Mons. Joseph E. Strickland, biskup v Tyleru (Texas, USA), známý svou obranou katolické Tradice, je velmi aktivní na sociálních sítích a v médiích. Má odvahu veřejně kritizovat církevně politickou linii papeže Františka, zvláště pak tzv. synodální cestu. Toto byl nejspíš důvod, proč v červnu letošního roku Vatikán nařídil provést v jeho diecézi neregulérní vizitaci. Publikujeme jeho nejnovější pastýřský list z 22. 8. 2023, který upozorňuje na to, co znamená být správným katolíkem.
Moji milí synové a dcery v Kristu! Ať je láska a milost našeho Pána Ježíše Krista stále s vámi!
V těchto dobách velkých nepokojů v Církvi a ve světě, které nás ohrožují, musím k vám promluvit z otcovského srdce, abych vás posílil v naději a radosti, kterou máme v našem Pánu Ježíši Kristu. Do Církve, která je nevěstou Kristovou, proniklo totiž zlé falešné poselství, že Ježíš je pouze jeden z mnoha hlasatelů náboženství a proto není nutné jeho učení ve všem sdílet. Této představě musíme rozhodně odporovat. Nutno šířit radostné poselství, že Ježíš je jediný Pán a přeje si, aby veškeré lidstvo mohlo v Něm přijmout věčný život.
Když chápeme, že Ježíš Kristus, Boží a Božský Syn, je plností Zjevení a naplněním Otcova plánu spásy pro všechno lidstvo všech dob, a toto z celého srdce přijímáme, potom nemůžeme pominout omyly, které naši Církev a náš svět bičují a jsou příčinou odvratu od Pravdy.
Pozn. redakce: S laskvým svolením autora publikujeme na pokračování apologetický text, který sestavil a ve spolupráci s Cisterciáckým opatstvím Vyšší Brod vydal P. Mgr. Ing. Jiří A. Pleskač.
8. Rizika života bez Boha a v hříchu Mezi společností s Bohem a bez Boha je propastný rozdíl. Společnost bez Boha staví do centra člověka, který se zoufale snaží za všech okolností držet v ruce kontrolu nad životem. Společnost ponechávající prostor Bohu – nejen jako vzdálené myšlence, ale jako účastníku přítomnému v životě – staví na místo iluzorního přesvědčení o lidské kontrole důvěru. Důvěru v Boha, kterou jsem si nedal sám, ale která povstala ve mně. Důvěru, že jsem součástí dobrého plánu také ve chvíli, která vyžaduje utrpení a oběť z lásky.
Stojíme před prastarou potíží, kterou má člověk, když musí přiznat, že Boha potřebuje, je na něm závislý, ba dokonce je jeho dlužníkem. Člověk je náchylný k výrokům jako: „Bohem chci být já. Nikdy se neskloním“. Kolik moudrosti však je v prosté větě: „Abych mohl stát na nohou, musím klečet“. Když se život potácí, když se kymácí rodina nebo společnost, je dobré zaslechnout prostou odpověď svatých: „Poklekněte; pokud tak neučiníte, padnete. Dejte prostor Bohu.“ I když svět popírá Boží přítomnost, On zájem o svět neztrácí.
Hříchy uvedené v tomto titulku jsou proti 8. přikázání Desatera. Vyjmenovává je téměř každé zpovědní zrcadlo. Kolem nich ale panuje mnoho nejasností, které bychom rádi uvedli na pravou míru. Je to dle našeho názoru nutné zejména pro pracovníky médií a autory příspěvků na sociálních sítích.
Co je pomluva Někteří věřící mají výčitky svědomí z toho, když s odvoláním na zprávy médií označí některého politika za zloděje, podvodníka nebo lháře. Cítí se sami vinnými hříchem pomluvy, případně označují jako pomlouvače ty, kdo takové informace šíří. Samozřejmě toto může být také hříchem (srvn. níže), ale ne hříchem pomluvy. Podle katolické morálky je pomluvou vědomé a dobrovolné šíření nepravdivé informace o provinění druhé osoby. Pomlouvá tedy ten, kdo si buď vymýšlí lži o špatných skutcích jiného člověka a šíří je, nebo předává dál zprávy, které převzal odjinud, i když ví, že nejsou pravdivé. Toto je pomluva v pravém slova smyslu – a tento skutek je vždycky těžce hříšný, podle morální teologie „špatný sám o sobě“, tzn. nikdy a za žádných okolností nemůže být dobrým.
Pomluva je odedávna strašlivou metlou lidstva. Dějiny znají mnoho případů, kdy zničila životy dobrých lidí, kteří se stali její obětí. Staré české přísloví praví: „A tak bídně člověk zajde, jehož pomluva zlá najde…“ Sv.
Pozn. redakce: S laskvým svolením autora publikujeme na pokračování apologetický text, který sestavil a ve spolupráci s Cisterciáckým opatstvím Vyšší Brod vydal P. Mgr. Ing. Jiří A. Pleskač.
7. Vnitřní uzdravení Duchovní uzdravení, to znamená především uzdravení ze hříchu. Hřích sám je považován za nemoc svého druhu, za ránu (vulnus) v duši, a často je také chápán jako příčina nemocí těla. Proto bylo například malomocenství spojováno s hříchem a považovalo se za jeho vnější projev. Když mluví svatý Ambrož o pýše, žádostivosti, hněvu a dalších ze sedmera hlavních hříchů, používá výrazu „naše horečka“.1
Toto spojení mezi uzdravením ze hříchu a fyzickým uzdravením je zejména podkladem některých evangelních příběhů, například příběhu o ochrnutém, kterého spustili dírou ve střeše (Mk 2, 1–12), nebo příběhu o ochrnutém u rybníka Bethesda. (J 5, 1–9) V případě tohoto druhu uzdravení můžeme ovšem přesněji mluvit o obrácení, očištění od hříchu, o usmíření. Svátost2 , která s takovým uzdravením především souvisí, se nazývá „svátostí smíření“.
Pojem duchovní neboli vnitřní uzdravení zpravidla označuje uzdravení něčeho, co samo o sobě sice není hříchem, ale co přesto s hříchem souvisí, buďto jako důsledek nebo jako příčina hříchu nebo jako popud k hříchu. Vnitřní uzdravení může také znamenat uzdravení ze stavu nebo situace, která s hříchem nesouvisí, ale jejíž vinou se nemůže plně rozvinou život milosti.
Všemohoucí Bože, Otče, Synu a Duchu Svatý, klekáme před Tvým Majestátem a vzdáváme Ti z hloubi našeho srdce díky za neocenitelný dar katolické víry, který jsi nám ráčil zjevit skrze Ježíše Krista, pravého Boha a pravého Člověka. Toto Boží světlo jsme obdrželi na křtu svatém a slíbili jsme Ti uchovat ho neporušené až do smrti.
Rozmnožuj v nás dar katolické víry! Ať ji posiluje a utvrzuje Tvá milost. Prohlubuj v nás každodenní poznání její krásy a hloubky, abychom žili v hluboké radosti Tvé Božské pravdy a byli ochotni obětovat všechno, jen abychom nepřistoupili na kompromis nebo zradu této víry. Dej nám milost, abychom byli připraveni přinést oběť i za jeden jediný článek Creda.
Přijmi milostivě náš akt pokorného zadostiučinění za všechny hříchy spáchané proti katolické víře laiky i duchovními, zvláště pak duchovními ve vysokém postavení v Církvi, kteří navzdory slavnostní přísaze složené v den svěcení, že budou učiteli a obránci integrity katolické víry, se stali hlasateli herezí a tímto jedem otrávili jím svěřený ovčinec a povážlivě urazili Božský Majestát Ježíše Krista, vtělené Pravdy.
Uděl nám milost, abychom v nadpřirozeném světle víry posuzovali všechny události našeho života včetně obrovských zkoušek, jimž je vystavena naše svatá matka Církev. Pomoz nám, abychom uvěřili, že z beznadějné duchovní pouště naší doby vyvoláš nový rozkvět víry, který ozdobí zahradu Církve novými plody a zahájí její novou éru.
Pozn. redakce: S laskvým svolením autora publikujeme na pokračování apologetický text, který sestavil a ve spolupráci s Cisterciáckým opatstvím Vyšší Brod vydal P. Mgr. Ing. Jiří A. Pleskač.
4. K čemu je zde církev? Církev založil sám Ježíš. Církev obecná neboli katolická je viditelná společnost všech pokřtěných, kteří mají pravou víru, přijímají stejné svátosti a uznávají papeže za svou viditelnou hlavu. Je to společenství lidí, kteří ho chtějí následovat, dojít svatosti a žít s ním navždy v nebi. Apoštol Pavel nazval církev „Kristovým tělem“. Ježíš je hlava a všechny ostatní údy těla mají své vlastní místo a poslání. Tak jako my potřebujeme všechny údy našeho těla, tak i každý člen církve je důležitý pro celou církev.
Do církve vstupuje člověk křtem na základě víry v Ježíše Krista a jeho evangelium. Pro ty, kdo uvěřili, stává se církev ve všech dobách a národech nástrojem spásy a cestou vykoupení. Církev je viditelným projektem Boží lásky pro lidstvo, řekl papež Pavel VI.
Církev je v Novém zákoně chápána také jako tělo Kristovo, kde Kristus sám je hlavou. On předává svou milost v Božím Slově a ve svátostech, kterých je sedm: křest, biřmování, eucharistie, smíření, pomazání nemocných, kněžství a manželství. Vrcholem života církve je slavení eucharistie, památky poslední večeře, kdy Ježíš před svou smrtí daroval svým přátelům své tělo a krev pod způsobami chleba a vína a přikázal jim, aby to konali na jeho památku.
„Naší vizí je stát se globálním katalyzátorem objevů, které znamenají přínos pro rozkvět lidstva“ – píše na svých stránkách Templetonova nadace. Již několik desetiletí uděluje granty a „duchovní Nobelovy ceny“ vědcům prohlubujícím „pokrok náboženství“ (jedním z jejich laureátů je i prof. Tomáš Halík, pozn. překl.). I katolické instituce rády využívají jejich služeb. Jenže cíle propagované touto organizací, založenou z iniciativy legendárního burzovního investora, se absolutně rozcházejí s evangelními hodnotami.
Sir John Templeton byl stoupencem idejí New Age a propagátorem hormonální antikoncepce. Jím založené organizace podporují mj. distribuci antikoncepčních pilulek bez receptu. Spolupracují s fundací Bila & Melindy Gatesových a s potratovou celosvětovou sítí Planned Parenthood.
Na stránkách Templetonovy nadace stojí, že má poslání „umožnit lidem smysluplný život s jasným cílem“. Tato organizace financuje výzkumy na hranici vědy a náboženství, např. „božské působení“, význam evoluce nebo různých elementů lidské přirozenosti. R. 2012 její aktivisté napsali: „My v Templetonově nadaci věříme, že dialog mezi vědou a náboženstvím ještě nevyčerpal všechny možnosti. V detailech byl ve značné míře veden z teistické (obvykle křesťanské) západní perspektivy, metodologicky koncentrované hlavně na fyzikálních vědách. Věříme, že více práce a výzkumů v jiných vědeckých oborech s ohledem na jiná světová náboženství se širším spektrem kulturních základů a rozsahem daných témat má hodnotu”.
Pozn. redakce: S laskvým svolením autora publikujeme na pokračování apologetický text, který sestavil a ve spolupráci s Cisterciáckým opatstvím Vyšší Brod vydal P. Mgr. Ing. Jiří A. Pleskač.
3. Co znamená věřit? Z almanachu článků pro katolickou spiritualitu Život z víry: „Vím, komu jsem uvěřil“ – fr. Efrem Jindráček OP
O nezbytnosti katolické víry ke spáse, protože, „bez víry se nelze líbit Bohu“ (Žd 11, 6). Mluvit, nebo psát o „víře“ není vůbec snadné. Důvodem těchto obtíží není jen postupující masová sekularizace a odkřesťanštění evropské společnosti a až neuvěřitelně rychlý úbytek těch osob, které jsou ochotny označit sebe sama za „věřící“ v náboženském, konfesionálním smyslu slova, ale také posun významu či přímo mnohoznačnost, jaký slovo „víra“ má. Třebaže není naším úkolem, abychom zde nyní sbírali a porovnávali nejrůznější významy a interpretace tohoto slova, zastavíme se jen před zásadní křižovatkou, která již dlouhou dobu odděluje křesťanský, katolický, význam tohoto slova od různých jiných obecně rozšířených významů, jak se s nimi setkáváme v médiích, ve filmu, v literatuře nebo i běžné řeči.
Věřit a „věřit“ Řekneme-li, že něco je „otázka víry“ nebo že něco „přijímáme vírou“, znamená to totiž pro mnohé lidi něco jako že to je „věc subjektivního názoru“, nebo přímo, že to je tak nejisté, že záleží na každém z nás, pro jakou interpretaci se rozhodne.
Apologie Církve
