Zmrtvchvstání Krista – nejprůkaznější historická událost dějin starověku!


Pravdivé svědectví

„Christos voskres! Voistinno voskres!“ Tak se zdraví po obřadech Vzkříšení na Bílou sobotu naši katoličtí bratři a sestry staroslovanského obřadu. „Kristus vstal z mrtvých!“ – pozdraví jeden věřící druhého. Ten odpoví: „Opravdu vstal z mrtvých!“ Radost nad touto událostí patří k pilířům jejich duchovního prožívání Velikonoc. Kristus opravdu vstal, je to jasná a nezpochybnitelná pravda, k níž netřeba nic dodávat.

Když komunisté u nás likvidovali r. 1950 řeckokatolickou církev, shromáždili zatčené kněze v jednom sále v Prešově, kde jim ateističtí agitátoři přednášeli o neexistenci Boha a další nesmysly. Když se potom zeptali, jestli mají dotazy, jeden starý kněz se přihlásil a protože to bylo v době velikonoční, obrátil se ke svým spolubratřím a zvolal: „Christos voskres!“ Celý sál odpověděl sborově: „Voistinno voskres!“ Všichni zmlkli, i ti, kteří se je snažili přesvědčit, že Bůh neexistuje. Stačila tato pouhá čtyři slova, aby obrátila vniveč všechny marxisticko-leninské bludy. Kristus vstal z mrtvých – co chce kdo tváří v tvář tomuto faktu vykládat o věčné hmotě, evoluci lidské duše ze zvířecí a o Bohu jako výmyslu tzv. vykořisťovatelských tříd?

Kristovo vzkříšení z mrtvých je historickou událostí. Těžko najdeme v dějinách starověku jinou, která by byla tak svědecky doložitelná, jako právě ona. Veškerá nauka apoštolů se opírala právě o fakt zmrtvýchvstání Páně. Potvrzuje to celý Nový zákon, z jehož 8 autorů celkem 5 (Matouš, Jan, Petr, Jakub a Juda) bylo očitými svědky prázdného hrobu a zjevování se vzkříšeného Ježíše, další 3 (Marek, Lukáš a Pavel) se bezprostředně opírali o jejich a další svědectví, Pavel se dokonce odvolává na zjevení vzkříšeného Pána „více než pěti stům bratří najednou“ (1 Kor 15, 6).

Nejstarší křesťanský apologeta Quadratus píše r. 126 římskému císaři Hadriánovi: „Činy Kristovy byly veřejné: zázraky jeho dosvědčují živí svědci… ti na důkaz zázraků nejenže žili, pokud žil Spasitel, nýbrž ještě mnoho roků po jeho smrti na svědectví jeho božské moci a jeho vzkříšení…“1 I židovský pisatel Josefus Flavius píše, že víra prvotních křesťanů se opírala o fakt Ježíšova zmrtvýchvstání.

Už samotné svědectví tolika osob by musel každý objektivní soud uznat za jasný důkaz. Jenže ono nejde jen tak o obyčejné svědectví. Ti, kteří hlásali, že viděli prázdný hrob a Krista vzkříšeného, všichni podstoupili nebo byli připraveni podstoupit za své svědectví i smrt. Francouzský filozof a matematik Blaise Pascal proto právem na toto téma praví: „Svědkům, kteří se pro své svědectví dají usmrtit, rád uvěřím.“ Nikdo se nenechá zabít pro svědectví, o němž dobře ví, že není pravdivé, leda blázen. Kdyby šlo o jednoho člověka, bylo by možno toto konstatovat, jenže tolik „bláznů“ – to skutečně je proti veškeré lidské zkušenosti a poznatkům. Svědkové Kristova zmrtvýchvstání nebyli ani blázny, ani podvodníky, nýbrž osobně viděli to, co se doopravdy stalo.

Popírači v moderní době

Zmrtvýchvstání Ježíše Krista je nejpřesvědčivějším důkazem pravdivosti křesťanství. Žádný zakladatel jiného náboženství nebyl usmrcen a poté vstal živý z hrobu, ani Mohamed, ani Buddha, ani Zarathustra, ani Vivekananda, ani Konfucius, pouze Ježíš z Nazaretu. Někdo sice může poukázat na legendy o pohanských bozích, kde se tento motiv objevuje, např. Krišna v Indii nebo Osiris v Egyptě, jenže v totálně odlišných souvislostech a navíc – nešlo o historické postavy, nýbrž o vybájené bytosti.

Proto odpůrci zjevené Pravdy vynaložili všechno úsilí, aby jistotu zmrtvýchvstání Páně zpochybnili. Už židovští náboženští vůdcové podpláceli vojáky, aby hlásali lež o ukradení Kristova mrtvého těla, když prý oni spali. To do omrzení opakovali židé i pohané bez ohledu na to, že toto bylo fyzicky nemožné. Krom toho žádný podvodník, když má zemřít za pravdivost toho, o čem moc dobře ví, že je podvod, toto neudělá, leda by se zbláznil. Z tohoto podvodu mohli apoštolé očekávat jenom žalář a krutou smrt, neboť velice dobře věděli, že ani židovská velerada, ani římská státní moc Krista jako Boha nikdy nepřijmou. Lže a podvádí někdo jenom ke své vlastní škodě? Námitka o ukradeném těle proto postrádá to nejpodstatnější: motiv.

Novověcí odpůrci Církve v osvícenské éře se proto už neuchylovali k této primitivní a snadno vyvratitelné lži. Nastoupili s „vědeckou“ argumentací. David Friedrich Strauss přišel s tezí, že evangelia jsou výmyslem, bájí ze 3.- 4. stol. Jenže toto bylo vyvráceno nejen historicky, nýbrž i filologicky, neboť evangelia jsou psána tzv. helénistickou řečtinou, zvláštním dialektem, používaným až do 1. stol. po Kristu, ve 2. stol. již ne.

Ďábel se ale nikdy nevzdává. Stoupenci Hegelovy filozofie, která v 19. stol. nalezla své sympatizanty v řadách protestantských biblických exegetů v Německu, začali vyučovat na teologických fakultách, že zmrtvýchvstání nebylo reálnou historickou událostí, nýbrž vnitřním zážitkem učedníků po smrti milovaného mistra, kteří ve své touze po něm měli vidiny, že nezemřel, že je živý. Takže žádný prázdný hrob, jen „duchovní zkušenost“ bez konkrétní reality. To hlásali Paul Tillich, Rudolf Bultmann, Albert Schweitzer aj. U nás T. G. Masaryk dokonce navrhoval, aby evangelické denominace „vyšouply“ z bible zprávy o zmrtvýchvstání Ježíše.2

Tyto nesmysly pronikly i do katolického prostředí jako součást modernismu, který papež sv. Pius X. ve známé encyklice „Pascendi…“ nazval „snůškou všech herezí“. A v dalším protimodernistickém dokumentu „Lamentabili“ r. 1907 v čl. 36-7 odsuzuje jako neslučitelné s katolickou naukou a objektivní pravdou tyto věty: “Spasitelovo zmrtvýchvstání není skutečnou událostí historickou, nýbrž nedokázaným a nedokazatelným zjevem řádu čistě nadpřirozeného… Víra ve zmrtvýchvstání Kristovo se netýkala z počátku samého faktu zmrtvýchvstání, jako spíše nesmrtelného života Kristova v Bohu.“

Modernismus byl sice v Katolické církvi na určitý čas potlačen, nicméně ve 2. polovině 20. stol. znovu nabral sil a dosáhl svého triumfu na II. vatikánském koncilu. V pokoncilní teologii se plně rozvinul a s ním i uvedené teze o zmrtvýchvstání odsouzené sv. Piem X. Edward Schillebeeckx, Hans Küng, Walter Kasper aj. sice mluvili a psali v obecných pojmech velice krásně o zmrtvýchvstání Kristově jako principu naší víry, ale nechápali je jako konkrétní a skutečnou událost, kdy hrob byl nalezen prázdný a Ježíš s oslaveným tělem se zjevil mnoha lidem. Vzkříšení Pána prý není historická událost, protože krom Krista u toho „nikdo jiný nebyl“, jedná se pouze o „zážitky víry učedníků“.3

Jde o nesmysl postrádající logiku. To bychom mohli např. stejně tak prohlásit, že sebevraždy Hitlera, Goebbelse nebo Goeringa nejsou historickými událostmi, neboť u tohoto jejich činu také „nikdo jiný nebyl“. Exaktní důkazy a svědectví ale potvrdily, že tito muži opravdu si sáhli na život, proto nikdo soudný nepochybuje, že jde o historické události. V případě Ježíše Krista tady máme prázdný hrob, což je materiální důkaz, dále vojáky, kteří, když spatřili anděla, ze strachu uprchli, a svědectví velkého množství lidí, že Pána viděli a slyšeli živého, jak je nejlépe zřejmé z úvodu sv. Lukáše ke Skutkům apoštolským a z 15. kapitoly 1. listu sv. Pavla Korinťanům. Vzkříšení Ježíše Krista je proto jednoznačně historickou událostí.

V současnosti se běžně hlásá na katolických učilištích (jako pedagog jsem toto sám slyšel), že prázdný hrob je mýtem, který se vytvořil až později v prvokřesťanských komunitách, kde vznikala postupně až do konce 1. stol. evangelia.4 Ta prý nejsou dílem těch, jejichž jména nesou, ale pozvolna se formovala v raně křesťanských obcích, kde se vytvářely prý legendy o Ježíši, jež se přiřazovaly k původním autentickým zprávám.

Teze popírající autorství čtyř evangelistů a připisující je nějaké anonymní prvokřesťanské komunitě, kde se prý také „utvářela“ víra ve zmrtvýchvstání a prázdný hrob, je hrubou urážkou prvotních křesťanů, protože je viní ze lži. Označit za autora spisu někoho, kdo jím není, je přece lež. A „postupně utvářet“ víru znamená podvádět, vymýšlet si Kristovy zázraky včetně prázdného hrobu. Jenže současní neomodernističtí biblisté zapomínají, že prvotní křesťané šli pro tento podvod alias „utváření víry“ na popraviště. V dějinách ale není znám případ – a vylučuje to i psychologie – že by se někdo nechal odsoudit na smrt pro tvrzení, o němž ví, že je podvodem a lží.

Krom toho, i kdyby evangelia skutečně vznikla až ke konci 1. stol., jak se dnes na teologických fakultách učí, tak stále trvá pádný protiargument, že řada očitých svědků Ježíšova života, tudíž i jeho vzkříšení, byla pořád ještě naživu – a je těžko představitelné, že by nekorigovali případné fantazie. A prázdný hrob byl realitou, kterou nemohli popřít ani nepřátelé Kristovi, ani ti, kdo jej odsoudili k smrti. Kdyby mrtvola Ježíšova byla v něm, zcela určitě by nejenom zatkli učedníky Páně pro podvod, ale náležitě by je a křesťanské učení zesměšnili. Nic z toho se ale nestalo.

Psychologicky je také těžko myslitelné, že by učedníci Páně byli schopni nějak zformulovat víru, že umučený Ježíš ležící v hrobě žije dál – a měli dokonce vidění Krista údajně živého. Vždyť přece byli zcela frustrovaní! Počítali s tím, že On je povede do boje proti nenáviděným Římanům a kolaborující veleradě, zázračně nad nimi zvítězí a ustaví věčné Izraelské království. Místo toho ale totální krach, On skončil na kříži. Takto zklamaný člověk reaguje úplně jinak: Odepíše tuto kapitolu svého života a vrátí se ke svému původnímu povolání.

Dnešní neomodernisté uvnitř Katolické církve se tak dostávají na stejnou rovinu s minulými i současnými pronásledovateli vyznavačů Kristových. My již nebojujeme jenom proti komunistickým, muslimským nebo neomarxistickým globalistickým nepřátelům Kristovým, nýbrž i těm uvnitř našich vlastních řad. Jenže nebojme se, zmrtvýchvstalý Kristus zvítězil jak nad hříchem, satanem a smrtí, tak i nad každou nepravdou, bludem a podvodem, kterým nás chtějí okrást o naši jistotu. On je mocný Bůh a svým vzkříšením ukázal svoji moc. Jestliže kříž je nástrojem jeho nekonečné lásky, prázdný hrob nástrojem jeho nekonečné moci. V tom tkví naše radost a síla, se zmrtvýchvstalým Kristem můžeme směle vzhlížet do budoucnosti, i kdyby byla jakákoliv. On má klíče ke všemu, co nás přivede k věčnému životu, když se budeme držet věčné Pravdy, kterou On přinesl na svět. Aleluja! Christus Resurrexit! Christos voskres!


Poznámky:


  1. Kašpar Josef: Učebnice katolického náboženství, praha 1921, str. 144; ↩︎

  2. Malý Radomír: Masaryk a Katolická církev, in Te Deum 4/2006; ↩︎

  3. Kasper Walter: Uvedení do víry, Řím 1987, str. 160n; dále Hesemann Michael: Die Dunkelmaenner, Augsburg 2007str. 9n; ↩︎

  4. Berger Klaus: Die Bibelfaelscher, Muenchen 2013, str. 86n; ↩︎