Propagandistické vymývání mozků českých (a nejen českých) občanů již běží dlouhá desetiletí, ne-li staletí. Ani katolíci nejsou proti tomu imunní. Neomodernistická masáž ze strany mnohých současných církevních představitelů naopak plně souzní s mainstreamovými médii.

Učinil jsem v poslední době tři tristní zkušenosti. Když jsem přednášel v jedné farnosti o Francouzské revoluci a uvedl strašlivá zvěrstva osvícenských a zednářských neznabohů páchaná ve Vendée a jinde na katolících, jejichž jediným proviněním bylo, že se nechtěli vzdát víry zjevené Bohočlověkem, stěžovali si potom někteří u faráře, že prý má přednáška byla „negativistická“ a nacházelo se v ní příliš málo „pozitivních informací“. Neměl jsem už možnost s těmi lidmi hovořit a zeptat se jich, jaké „pozitivní informace“ měli na mysli. Takové, že Francouzská revoluce byla vítězstvím svobody, rovnosti, bratrství a lidských práv, jak se tomu učí ve školách a jak to hlásají vlivné sdělovací prostředky? Kdybych přednášel takto, nejspíš by si nestěžovali.

Typický brainwashing praktikovaný tzv. duchem II. vatikánského koncilu: všichni jsme bratři, nesmíme se proto těch druhých, těch nekatolíků, dotknout, proto je nežádoucí mluvit pravdu o krvavé genocidě, jakou oni v minulosti připravili věrným katolíkům (a připravují i dnes), to by bylo proti zásadám dialogu a porozumění, musíme „pokorně“ hovořit jen o vině Církve, nikoli o vině těch druhých. Za stížností těchto věřících na mé líčení krvavých bestialit osvícenských kreatur vůči katolíkům bylo jasně cítit právě tohoto ducha. Pokud ho chtějí pěstovat, tak bych jim vřele doporučil, aby škrtli ze svých vědomostí také informace o krvavém pronásledování křesťanů římskými císaři v prvních třech staletích, ty jsou také „negativistické“, stejně tak i perzekuce ze strany bolševiků a mohamedánů.

V jiné farnosti jsem zase přednášel o Husovi a upozornil na jeho bludy a na to, že on sám nese vinu na vraždách katolíků věrných arcibiskupovi Zbyňkovi a také požadoval upálení svých odpůrců, jak píše sám protestant František Palacký. Jenže tito zbožní farníci se mne ptali, z jaké literatury jsem čerpal. Když jsem uvedl Sedláka, Neumanna, Palackého a další, tak mi řekli, že prý existují ještě jiní autoři a já prý musím brát v úvahu i je. Nebyli schopni popřít, že to, co jsem říkal, je pravdou, ale prý nemohu být „jednostranně negativistický“, musím údajně „předložit i názor druhé strany“. Čili jinými slovy: říkat objektivní pravdu, která je pro odpůrce Církve nepříjemná, nelze, to je „negativismus“. My katolíci musíme být přece ve smyslu II. vat. koncilu „pozitivní“ a nehlásat nic, co by nekatolíky tzv. „zraňovalo“, i když jde o prokazatelnou skutečnost. Pravda není vůbec důležitá, naopak někdy spíše nežádoucí, prvořadý je „pozitivní přístup“.

Jindy jsem zase v jedné komunitě vykládal o Mohamedovi a upozornil na totální nemožnost srovnání „proroka luny“ s Ježíšem Kristem. Zatímco náš Pán jako Bůh vynikal úplnou bezhříšností a bezmeznou láskou, Mohamed naopak byl masový vrah, pouštní lupič, smilník a pedofil. Mluvil jsem i o Lutherovi a dokazoval přímo z pramenů, že byl nejen heretikem a rouhačem, ale i notorickým alkoholikem, sprostým hulvátem a cizoložníkem. Po přednášce za mnou přišla jedna dáma a omlouvala se, že musela z ní odejít, neboť to, co jsem říkal, bylo prý „velké množství negativních informací“.

Neměl jsem již možnost se té ženy zeptat, co si představuje pod pojmem „pozitivní informace“. Pokud jí nestačí jako „pozitivní sdělení“ fakt, že proti Mohamedově zvrhlosti stojí Kristova totální bezhříšnost a láska, kterou nikdo z lidí není schopen napodobit, což je jasným důkazem pravosti Kristova poselství proti Mohamedovu, nebo že k Lutherově herezi a nemravnosti jsou v jeho době protikladem úžasní katoličtí světci a mravní velikáni á la sv. Ignác z Loyoly, sv. Petr Canisius, sv. Karel Boromejský, papež sv. Pius V., sv. Terezie z Avily, sv. Jan od Kříže, sv. František Sáleský, sv. Jan z Boha a řada dalších, tak vůbec nechápu, jakou mají tito věřící představu o „pozitivních informacích“.

Není snad v tomto několik staletí trvajícím vymývání mozků nejlepší pozitivní informací právě ukázat, že odpůrci a pronásledovatelé Katolické církve byli lidmi mravně zvrácenými, proti nimž stojí katoličtí světci jako zářivý protiklad, což je dokladem pravosti a pravdivosti Církve založené Ježíšem Kristem, a falešnosti všech jiných náboženství a bezbožeckých ideologií? Není snad jasně pozitivní informací právě to, že francouzští revolucionáři, tolik velebení současnými demokraty, liberály a marxisty všeho ražení jako bojovníci za lidskou svobodu a práva člověka proti církevnímu „tmářství“, byli ve skutečnosti bestiálními sadistickými masovými vrahy věrných katolíků, že počet jejich statisícových obětí během pár let je absolutně nesrovnatelný s údajným číslem několika tisíc obětí inkvizice a náboženského pronásledování nekatolíků katolíky za období cca 500 let? Nespočívá pozitivní informace právě v tom, že odpůrci katolické nauky jsou tady demaskováni jako zločinci a lháři a Církev září jako maják pravdy?

Jenže tito mí kritikové rozumějí pod pojmem „pozitivní informace“ něco zcela jiného: mluvit jen minimálně – pokud možno raději vůbec – o zločinech mohamedánů, protestantů, osvícenských, zednářských, komunistických či neomarxistických neznabohů na katolících, zato však neustále zdůrazňovat v duchu hrbaté pokory údajné „zločiny“ katolíků na těch druhých. Nepopíráme, že některé existovaly, ale početně jsou absolutně neporovnatelné s krutostmi a zabíjením katolíků heretiky, nekřesťany a bezbožníky, nota bene mnoho z toho, co se učí ve škole v dějepise, je vylhané. Jenže na tyto argumenty značná část našich NOM věřících má „špunty v uších“. Když se dáte s nimi do hovoru, jak vlastně „pozitivní informace“ chápou, pokaždé z nich vyleze právě představa, že je nutno mlčet o krvavých zločinech nepřátel na Církvi a mluvit pouze „kajícně“ o zločinech katolíků.

Uvědomují si vůbec, jak se zpronevěřili poslání, které jim svěřil Duch Svatý ve svátosti biřmování? Podle katolického katechismu tato svátost uděluje právě zvláštní milost pravdy víry „hlásat, obhajovat a bojovat za ně, v případě nutnosti položit za ně i svůj život“. Jak chtějí pravdy víry hájit a bránit, když se nechtějí vzdělávat a přijímat potřebné argumenty k posílení své víry i víry druhých, kteří jsou jim svěřeni? Jak chtějí být bojovníky Kristovými, když nechtějí slyšet pravdivá fakta a použít je jako argumentační zbraně, neboť jsou pro ně „negativními informacemi“? V tom případě bych jim doporučil, aby byli důslední a škrtli z evangelií všechny tzv. „negativistické“ výroky našeho Spasitele. Je jich tam celá řada, zejména v polemice proti farizeům, saduceům a vůbec židům jako takovým. Totéž ať učiní s celým Novým zákonem, kde se v listech sv. Pavla i dalších apoštolů nachází podobné texty.

Jenže hlavní vinu nenesou oni. Ta spočívá především na bedrech těch, kteří tady vnesli „ducha II. vatikánského koncilu“, jemuž se musela přizpůsobit veškerá NOM formace věřících. To, co před koncilem bylo samozřejmostí, tj. obhajoba Církve historickými argumenty s poukazem na zločiny jejich nepřátel proti ní, se stalo po něm nežádoucí. Prioritní je zde dialog, porozumění a bratrská láska se všemi. Všichni jsme bratři, všichni se nějak dostaneme do nebe na základě své víry, tuto radost nějak sdílejme a dělme se o ni. Otázka pravdy je tady na škodu, proto se jí nezabývejme. Vím, že takhle natvrdo to jen málokdo z neomodernistických teologů a hierarchů formuluje, nicméně tato mentalita je tady více než zřejmá a zakusil jsem ji až příliš často. Nazývám ji „limonádkovým křesťanstvím“, které se jen opájí frázemi o všeobjímající lásce všech vůči všem, při nichž nemusím pravou víru hájit a bránit argumenty, i když nenávist vůči Kristu a pronásledování věřících ve světě bují čím dál víc. Víra jako víra, církev jako církev, smýšlení jako smýšlení, hlavně se mějme rádi, on to Bůh všechno nějako srovná. A zatím se nám vyprazdňují kostely a praktikujících věřících ubývá geometrickou řadou.

Pouze katolická Tradice nabízí správný postoj boje. Ano, vždyť tady na zemi jsme podle katolického katechismu „bojující Církví“, což se v modernistických pokoncilních publikacích nedočteme. Tak tedy bojujme s pomocí a pod vedením Ducha Svatého pod praporem Kristovým! Žel v dnešní době bude nutno ostří tohoto duchovního meče nezřídka obrátit i proti páté koloně ve vlastních řadách, ale Pán nám dá vždycky k tomu sílu a nadpřirozenou moc!