Legitimní ilegalita

Rozhovor LSN s Martinem Mosebachem


LifeSite: Mohl byste pro naše čtenáře nejprve shrnout svou počáteční reakci na motu proprio Traditionis custodes a doprovodný dopis k němu?

Mosebach: Motu proprio Traditionis custodes (TC) doposavad analyzovalo tolik významných osobností, že je zbytečné se tím znovu podrobně zabývat. Proto bych rád zdůraznil jen dva body, jež představují problém, který budou muset řešit kanonisté – mně k tomu scházejí předpoklady v oblasti církevního práva.

Za prvé papežské rozhodnutí patrně vychází z nesprávných premis. Neustále se objevují zvěsti pocházející od lidí, kteří tvrdí, že příslušné dokumenty viděli a že průzkum mezi biskupy týkající se jejich zkušeností se starým ritem dospěl k přesně opačným výsledkům, než se říká v papežském dokumentu. Protože průzkum se drží v tajnosti, nelze tyto zprávy vyvrátit.

Za druhé jsou nesprávná také fakta uvedená v TC: Mešní obřad promulgovaný papežem Pavlem VI. koneckonců není jediným ritem katolické Církve. Papež František si pro sebe nárokuje údajné právo, na základě kterého i papež Pius V. měl údajně vytvořit římský ritus. Problém je v tom, že Pius V. nový mešní obřad nevytvořil, nýbrž jako univerzální zavedl ritus, jemuž v té době bylo již více než tisíc let, ritus Řehoře Velikého, který byl ritem papežů a ani Řehoř ho nevytvořil, ale pouze uspořádal.

Papež František navíc mnohé příznivce staré mše obviňuje z útoků na druhý vatikánský koncil, přičemž pravdou je pravý opak: většina z nich si stěžuje, že liturgická reforma Pavla VI. se nedržela pokynů druhého vatikánského koncilu, jak dávno prokázalo velké množství prací.

Nadto je zavádějící se neustále odvolávat na druhý vatikánský koncil, který nepředstavuje konečný stav nauky. Tu od té doby dále rozvíjí magisterium Církve tam, kde bylo zapotřebí ji vyjasnit. Mám na mysli například instrukci Dominus Jesus – v tomto ohledu je druhý vatikánský koncil již historií.

Liturgii také nelze posuzovat podle toho, zda ti, kteří ji v současnosti slouží, zastávají přijatelné politické názory. Jak je dobře známo, Otčenáš se modlí i heretici, a přesto je pro katolíky závazný.

Papež tvrdí, že motu proprio Benedikta XVI. bylo napsáno proto, aby zpět do plného společenství s Církví přivedlo členy Společnosti sv. Pia X., což je rovněž prokazatelně lživé. Papež Benedikt své motu proprio vydal, protože byl přesvědčen o vysoké duchovní hodnotě staré mše – nazval ji „zakopaným pokladem“, který je třeba opět vynést na světlo. Smíření s FSSPX hrálo v tomto kontextu jen podřadnou roli.

Nejdůležitější opomenutí papeže Františka však spočívá v tom, že nezmiňuje nauku svého předchůdce, že tradiční liturgie nebyla nikdy zakázána, protože zakázána být nemůže, což omezuje pravomoc papeže. Toto učení je stále platné bez ohledu na dokument, v němž bylo publikováno. V tomto smyslu se opakovaně vyjádřil sám papež Benedikt. Teprve nyní vychází najevo, že opatrná revize papolatrie, která odporuje tradici a která se objevila po prvním vatikánském koncilu, byla snad historicky nejvýznamnější iniciativou jeho pontifikátu. Nejdůležitější slovo, které papež může pronést, zní non possumus, vyjádření nepřekročitelných mezí, jež papežskému úřadu dává tradice.

Osobně důrazně odmítám tón TC. Papež nemusí být gentleman, ale je smutné, když do legislativního aktu Církve pronikne výsměch lidem, kteří jsou mu podřízeni. Nazvat dekret obsahující útok na Tradici Traditionis custodes je škodolibost, která je s vysokým úřadem neslučitelná.

LifeSite: Několik biskupů s ohledem na Traditionis custodes již přijalo kroky, které mají omezit přítomnost tradiční latinské mše svaté v jejich diecézích. Nejzřetelněji arcidiecéze Guadalajara, která vydala dekret rušící kvazi-farnost Kněžského bratrstva svatého Petra a od jeho kněží žádá, aby podepsali dokument, jenž liturgii podle novus ordo prohlašuje za „jediné“ vyjádření římského ritu a v němž potvrzují, že jsou ochotni NOM občas sloužit. Prozatím může FSSP pokračovat podle svého pravidelného pořadu mší svatých, avšak po skončení covidové krize to arcidiecéze přehodnotí. Tento dekret je pro tamní apoštolát FSSP těžkou ranou. Co na takový dekret říkáte? Měli by se kněží FSSP smířit se zrušením vzkvétající a rostoucí kvazi-farnosti, nebo hledat alternativní cestu, jak těmto věřícím sloužit?

Mosebach: Nevím, co se rozhodnou udělat představení Bratrstva svatého Petra. Jedna věc je ale jasná: Mladým mužům, kteří byli ochotni zvolit si tu nejméně pohodlnou cestu ke kněžství, kteří jsou kvůli svému povolání od počátku vyloučeni z jakékoli církevní kariéry, jimž je dovoleno působit pouze na několika málo místech v diecézích a které společnost všeobecně podezírá ze zpátečnictví a tmářství, kteří však přesto chtějí zůstat věrní starému ritu, v tom nezabrání právně pozitivistický zákaz založený na falešných premisách.

Situaci v Guadalajaře neznám, ale zdá se mi, že tamní arcibiskup si vytvořil záchrannou brzdu, aby nemusel do konce covidové krize učinit nové rozhodnutí – to však bude v Mexiku patrně nějakou dobu trvat…

LifeSite: Měl by podle vašeho soudu tradiční katolický kněz podepsat dokument, v němž se tvrdí, že mše svatá všech věků v zásadě neexistuje a liturgie podle novus ordo je „jediným“ vyjádřením římského ritu?

Mosebach: Co by tomu řekl morální teolog, nevím. Podle mého názoru se lži nedopouští někdo, kdo pod nátlakem potvrdí evidentně nesmyslný výrok – například že kráva má tři rohy nebo že mše Pavla VI. je jediným římským ritem.

Je však nutno se obávat, že jsou biskupové, pro něž takovýto podpis není jen otravnou formalitou a kteří se okamžitě poté zeptají: „A proč chcete sloužit liturgii, která podle vašeho vlastního názoru neexistuje?“

Uvedená lest zde pomůže pouze v případě, kdy existuje mlčenlivá dohoda s biskupem. I to je v některých případech možné.

LifeSite: Domníváte se, že kněz vysvěcený v tradičním římském ritu, který slouží výhradně tradiční mši svatou, by měl akceptovat návrh na občasné sloužení NOMu?

Mosebach: Na tuto otázku není tak snadné odpovědět. Znám vynikající kněze, kteří vždy sloužili jak starou, tak novou mši – plní tím významný apoštolský úkol, protože do kontaktu se starým ritem přivádějí lidi, kteří by se s ním jinak nikdy neseznámili. Ani pro tyto kněze to není snadné: čím déle slouží starý ritus vedle nového, tím častěji trpí zmrzačením nové mše, které si stále více uvědomují.

Pro kněze, kteří od počátku sloužili výhradně starou mši, je však střídání ritů nesnesitelné. Zde samozřejmě vzniká problém: Pokud je člověk v zásadě přesvědčen – což většina příznivců tradice v současné době dosud je – že místní biskup je skutečným biskupem Církve a že reformovaná mše je platná, těžko bude moci jako kněz odmítnout se zúčastnit jeho mše se svěcením olejů na Zelený čtvrtek.

Robert Spaemann řekl, že k projevení jednoty s biskupem stačí přistoupit při této mši ke svatému přijímání, což podle mě dává smysl. Ten, kdo má skutečně důvod k přesvědčení, že biskup už platně neproměňuje, samozřejmě ke svatému přijímání nepůjde, ale tak daleko nezacházejí ani kněží FSSPX.

LifeSite: Není tento požadavek diecéze metodou připravující tradiční kněze na to, aby tradiční liturgii brzy opustili úplně?

Mosebach: Pokud se omezuje na svaté přijímání při mši svaté (se svěcením posvátných olejů) na Zelený čtvrtek, pak se domnívám, že ne. Něco jiného by bylo, kdyby biskup po tradičním knězi žádal, aby příležitostně či pravidelně „vypomáhal“ i při novus ordo.

Papež František nepochybně takové strategie sleduje. Jednou z nich je zjišťování, kolik biskupů ho v tom bude následovat. Nezapomínejme, že na mnoha místech se ani Summorum pontificum nikdy nerealizovalo! Obecně řečeno jde o útok na duchovní integritu člověka, který je nucen pendlovat tam a zpátky mezi jednotlivými rity. Pro lidi, kteří nevědí, co je to ritus – což je na Západě případ většiny příslušníků Církve – je však toto hledisko naprosto nepochopitelné.

LifeSite: Zdá se, že něco podobného se odehrává v Le Havru ve Francii, kde na veřejnost uniklo nařízení, podle něhož místní biskup rozhodl, že FSSP nesmí křtít a oddávat v tradičním ritu. Pokud by nakonec bylo promulgováno, byla by to rovněž těžká rána apoštolátu FSSP ve Francii. Máte k tomuto rozhodnutí diecéze nějaký komentář? Mají tradiční katolíci akceptovat, že je jejich dětem upírán křest v tradičním ritu? Mají tradiční katoličtí kněží akceptovat, že tyto svátosti nesmějí udělovat?

Mosebach: Ani o případu Le Havru toho nevím dost, ale alarmující je zde to, že kněží FSSPX ve starém ritu křtít a oddávat smějí, zatímco kněžím Bratrstva svatého Petra se totéž zakazuje, třebaže kvůli tomu, aby zůstali v jednotě s papežem, mnoho obětovali.

Samozřejmě je špatné, že důsledek tohoto nařízení – totiž že příznivci starého ritu se budou se žádostmi o křest a sňatek obracet na FSSPX – si papež výslovně přeje: pryč s takovými lidmi, nikoho, kdo je spojen se starou Církví, nebudeme držet, vždyť takoví jsou jedinou překážkou revoluce v Církvi! Mimochodem, doporučil bych každému, aby dal své děti pokřtít ve starém ritu – nový obřad křtu je vysoce nedokonalý.

LifeSite: Co by mělo Bratrstvo svatého Petra udělat? Mělo by následovat příklad arcibiskupa Marcela Lefebvra a vzdorovat nespravedlivým nařízením, která poškozují praktikování tradiční katolické víry, tak jak nám byla předána?

Mosebach: Neměli by to akceptovat vůbec! To, co se nám děje, je nespravedlnost a akceptovat ji nesmíme. Církevní právo nezná pozitivismus v zásadních otázkách – žádné „Hoc volo, sic iubeo!” Každý, kdo vzdoruje TC, jen musí očekávat, že farnost přijde o církevní budovy a kněží budou suspendováni. Může se stát i to, že někteří farníci, pro něž má výhrůžné gesto papeže stále jistý duchovní význam, se už neodváží se „zakázané“ mše účastnit.

Každý, kdo chce vzdorovat, musí být připraven za to zaplatit. Podle mého odhadu cena nebude příliš vysoká – levicové křídlo v Církvi instrukce z Říma přestalo poslouchat už dávno, aniž by se muselo obávat sebemenší sankce. To sice pro tradici neplatí, nicméně zbraně se otupily – kdo dnes ještě bere vážně trestní zákony Církve?

Bratrstvo svatého Petra nyní čeká hořká lekce: Věřilo, že za rozchod s FSSPX a podřízení se diktátům reformy bude odměněno bezpečím a uznáním. Teď možná nastal čas, aby se někteří kněží FSSP, zejména němečtí, arcibiskupu Lefebvrovi omluvili.

Nepřátelství současných vládnoucích kruhů v Církvi vůči tradici je bezpodmínečné – nepřestanou, dokud nebude úplně zničena. Papež František údajně nedávno řekl: „Tradice nás zabíjí.“ Ani neví, jak velkou má pravdu: Ano, tradice bude dříve či později svědčit proti němu, protože ona je esencí Církve i základem papežství, které bez Tradice neexistuje.

LifeSite: V současné době se ve velice bolestné situaci nachází tradičně katolická komunita karmelitek ve Spojených státech, kam Řím poslal apoštolskou vizitaci. Zdá se, že v plánu je zničit tento řád, který má domy ve Fairfieldu v Pensylvánii a ve Valparaisu v Nebrasce, mateřinec a další. Vizitace probíhá za dohledu kardinála João Braze de Aviz, který stál za zničením díla Františkánů Neposkvrněné. Pokud by k tomu došlo, měly by sestry akceptovat příkaz Říma buď svůj klášter zrušit, nebo změnit způsob života, přizpůsobit se modernějšímu stylu a opustit tradiční karmelitánské způsoby?

Mosebach: Jsem přesvědčen, že tyto řeholnice mají plné morální právo vizitátory vyhodit a korespondenci z Říma, která se dá následně očekávat, vracet neotevřenou odesílateli.

Měly by se postarat jen o jedno: zajistit svůj majetek, aby nemohl být zkonfiskován v případě možného rozpuštění řádu Římem, suspendování Matky představené apod. Pak musejí vydržet pár let v legitimní ilegalitě, určitě ale ne tak dlouho, jak vydrželo FSSPX.

LifeSite: Tyto různé příklady Bergogliových pokusů potlačit tradici jsou v souladu s nedávnými slovy papeže Františka, podle nichž snaha „restaurovat minulost zabije všechny“. Teď dokonce i práci televize EWTN nazývá „dílem ďáblovým“. Jak byste interpretoval papežovy výroky, co je jeho cílem?

Mosebach: Na papeži Františkovi se mi nejvíc líbí, že tu a tam zmiňuje ďábla. Ďábel by však neměl tolerovat, že mu papež dává za vinu všechno, co se nezamlouvá jemu samotnému. To, že je kritika papeže tak nesmiřitelná, si způsobuje sám: na jednu stranu neustále vyzývá k dialogu a zároveň jakýkoli dialog rezolutně odmítá. Jen si vzpomeňte, jak se choval ke kardinálům, kteří podepsali dubia. Takovým způsobem se intelektuální diskuse ovlivnit nedá.

LifeSite: Má papež František pravdu, když tvrdí, že v komunitách spojených s tradiční mší svatou se soustřeďují lidé kritičtí vůči druhému vatikánskému koncilu?

Mosebach: Dokumenty druhého vatikánského koncilu jsou popravdě sotva kdovíjak důležité – nanejvýš důležitý je však pokoncilní vývoj, který s nimi nesouvisí. Každý, kdo chodí na starou mši, je z tohoto pokoncilního vývoje hluboce nešťastný; se smutkem a zoufalstvím vidí, že se „dům plný slávy“ změnil v zanedbanou chatrč na vinici, s pokoncilním vývojem nesouhlasí a odmítá ho vychvalovat v rozporu s veškerými důkazy. Pokud má papež na mysli toto, pak tomu rozumí správně.

LifeSite: Máme tuto skutečnost skrývat, abychom papeži Františkovi nedávali další důvody k tomu, aby nás utlačoval, nebo se k tomu máme postavit zpříma v zájmu pravdy naší víry, vzdorovat a důvěřovat, že nám Bůh pomůže?

Mosebach: Kdo je to „my“? Přibližně od roku 1980 žiji v malém okruhu lidí, kteří nikdy nedělali nic jiného, než vyznávali Tradici, a to po velice dlouhou dobu bez nejmenší naděje, že je někdo vyslechne, o „nabídkách dialogu“ ani nemluvě.

Kněží musejí být někdy obezřetnější, zejména je-li jim svěřen nějaký úřad. Kněz, který se pln odvahy přihlásí ke svému stanovisku a ví, že za to bude poslán pryč, přijde o kostel a bude zbaven možnosti jednat, bude patrně zvažovat, jak dlouho může mlčet a kdy už to ztratí smysl.

Za pronásledování katolíků v době Alžběty I. Anglické jezuité vypracovali model, který nazvali „ekvivokace“ – skrývání pravdy, aniž by lhali. Tato technika je obvykle před smrtí na šibenici nezachránila: Přijde chvíle, kdy se člověk už nemůže chytře vykrucovat a přiznání holé pravdy se nevyhne.

Ti, kteří jako představení mají odpovědnost za seminarisry, studenty, řeholníky, mohou často stát před obtížným zvažováním, jak velká část jejich apoštolátu je v sázce, pokud progresivním inkvizitorům řeknou jasně, co si myslí o jejich modelu Církve. Zdánlivou povolnost bych tedy neodsuzoval, jen poukazuji na to, že modernisty stejně nikdy neuspokojí.

Obecně se domnívám, že by se člověk neměl bát. Oficiální Církev je hluboce oslabena. Tvrdost, jíž byla schopna ještě za Pavla VI., už dnes není možná – na toho, kdo na ní není závislý ekonomicky, už její tresty a donucovací opatření nedosáhnou, pokud má člověk odvahu nebát se suspendování a je ochoten ho jednoduše ignorovat. TC se mýlí: nemusíme se mu podrobit.

LifeSite: Co předpovídáte pro blízkou budoucnost? Bude útlaku a útoků na tradičně katolické komunity přibývat?

Mosebach: Nikdo teď nedokáže říct, co se stane. Přijme kongregace pro řeholníky nějaká donucovací opatření proti tradičním řádům? Podřídí se tradiční instituty a kláštery, nebo se odváží k otevřenému odporu po příkladu arcibiskupa Lefebvra?

Nezapomeňte: pro arcibiskupa byla „neposlušnost“ mnohem větším rizikem než dnes, kdy autorita hierarchů jejich vlastní vinou ztratila legitimitu a zkolabovala. On byl naproti tomu de facto rehabilitován.

Do budoucna mi připadá důležité, aby všichni, kdo mají v rámci tradice nějakou odpovědnost, řekli jasně a bez vytáček, co jsou připraveni udělat v extrémním případě konfliktu. Nesmíme ustrašeně čekat, ale musíme vědět, co v extrémním případě uděláme.

K této extrémní situaci – pokusu o brutální a radikální likvidaci tradice – možná, snad, nedojde, protože je příliš mnoho biskupů, kterým by to bylo nepříjemné. Držme se však starého hesla: „Si vis pacem, para bellum — chceš-li mír, připravuj se na válku.”

LifeSite: Jak se máme my katolíci, kteří se nechtějí účastnit projektu nové ekologické, ekumenické, LGBT církve papeže Františka, vypořádat s otázkou poslušnosti? Budeme muset přijmout, že budeme nějakou dobu kvůli pravdě žít jako vyhnanci, „schizmatici“, „neposlušní katolíci“?

Mosebach: Poslušnost je v křesťanství jednou z nejvyšších ctností – i špatného pána je třeba poslouchat, „neboť to je bohumilé“. Sám Kristus se obětoval „v poslušnosti Otcově vůli“. Svatá Eucharistie je tedy podstatně spojena s poslušností.

Nepříjemné pocity jsou pochopitelné, má-li být právě svatá mešní Oběť nyní provázena aktem neposlušnosti vůči papeži. V tomto ohledu nelze dospět k obecným řešením. Znám klášter, kde je jeden přesvědčen o vysoké hodnotě starého ritu, ale toto přesvědčení za velkého utrpení obětuje jednotě kongregace a modlí se, aby jednoho dne na starý ritus přešla celá. Tohoto postoje si samozřejmě vážím, ale pro mě by bylo nemožné ho přijmout. Nešťastná situace pokoncilní Církve spočívá právě v tom, že své nejvyšší hodnoty – například poslušnost – používá k jejich podkopávání a k podpoře vlastního úpadku.

Nacházíme se takříkajíc v nouzové situaci, kterou církevní systém nepředpokládal, kdy Církev již nedokáže použít své síly ke skutečné reformě, ale s každým opatřením jen stále hlouběji sklouzává do propasti.

Když papež Benedikt XVI. zrušil exkomunikace biskupů FSSPX, tento stav nouze v zásadě uznal a opozici osvobodil od opovržení kvůli neposlušnosti. Každý, kdo chápe, jaký poklad představuje stará mše, musí například vychovávat děti a tento poklad jim upírá, protože to tak chce papež překračující své pravomoci, by musel trvale jednat v rozporu se svým svědomím.

Ano, víme: svědomí katolíka je poslední instancí jen za určitých podmínek. Avšak v tak očividném případě svévole, jímž je TC, se ukazuje, že katolická poslušnost není slepá, ale má jít ruku v ruce s užíváním rozumu. Zkouška poslušnosti členů řádu pomocí šikanování všeho druhu vždy patřila k jezuitské praxi, ale podobné pochybné metody vedení patrně nejsou závazné pro celou Církev.

LifeSite: A konečně, jak máme žít bez řádné autority, budeme-li vylučováni kvůli své věrnosti Kristu? Máme prostě důvěřovat Boží prozřetelnosti?

Mosebach: Důvěřovat Boží prozřetelnosti a – což je ještě důležitější – důvěřovat v Boží přítomnost se doporučuje vždy, i ve šťastných dobách. Bez autority však žít nemusíme.

Naopak, jsme obklopeni příklady autority. Už když vstoupíme do některé starobylé katedrály, když rozjímáme o uměleckých dílech středověku, když posloucháme gregoriánský chorál a Palestrinovu polyfonii, dostává se nám vyjádření autority. Máme nejen Písmo svaté, ale i „oblak svědků“, mučedníků a církevních Otců. Z novější doby uveďme třeba kardinála Newmana a Josefa Piepera.

To jsou normy, jimž musí odpovídat každá inovace v Církvi. Každý papež může rozvíjet svou nejvyšší autoritu jen dotud, dokud neodporuje těmto výmluvným a mlčenlivým svědkům Tradice. Po dvou tisících letech církevních dějin můžeme říci: Autorita existuje i bez papeže – a možná právě tato obava potají živí rozhorlení současného vládce.


Martin Mosebach je významný německý spisovatel, tradiční katolík. Nakladatelství Hesperion v letošním roce vydalo dvě jeho knihy, Hereze beztvarosti (o římské liturgii a jejím nepříteli) a Jednadvacet (o koptských křesťanech zavražděných islamisty). Obě lze objednat na e-shopu Hesperionu.


Zdroj: ‘Legitimate illegality’: Famed Catholic author on how to defend tradition