1. dubna 2022 uplnyne 100 let od bolestné smrti našeho posledního českého krále a císaře bl. Karla I. Rakouského. Své utrpení, jak je zdokumentováno, obětoval také za náš národ. Přinášíme úryvek z knihy Novéna k blahoslavenému Karlovi Rakouskému, který popisuje závěr života tohoto světce.

Karel se pod vlivem událostí koncem roku 1918 a ve snaze zachovat pokojný průběh dění nejdříve vzdal účasti na řízení státních záležitostí, poté byl nucen se odstěhovat se svou rodinou z Vídně do Eckartsau; tam císařova rodina zpočátku hodně strádala. Přesto 31. prosince 1918 dal zpívat Te Deum jako poděkování za všechno, co rok 1918 přinesl. Na návrh, aby od toho upustil, odpověděl, že v tomto roce obdržel mnoho milostí, za které musí poděkovat. A všem, kteří se udiveně ptali, o jaké milosti se jednalo, Karel odpověděl: „Tento rok byl tvrdý, ale mohl být ještě mnohem horší. Nemůžeme z Boží ruky přijímat jen dobré, nýbrž musíme být vděční za všechno ostatní, ať je to jakkoliv těžké a bolestné. Nepřinesl snad tento rok tak dlouho toužebně očekávaný konec války? A za mír je každá oběť a každé odříkání oprávněná a levná cena." Karel musel opustit i svou rakouskou vlast, kde byl jeho život i život jeho rodiny v nebezpečí.

Tři portugalští pasáčci před sto lety měli vidění pekla, které bylo tak strašlivé, že si mysleli, že zemřou. Viděli veliké moře hřmícího ohně, do něhož se nořili démoni a nesčetné duše, které se v životě protivily Bohu a Jeho cestám. Duše zatracenců byly jako doruda rozžhavené uhlíky, které měly lidskou podobu, a vycházely z nich spalující plameny. Ječely a úpěly, stravovány bolestí a zoufalstvím.

Tuto děsivou vizi pekla dětem ukázala Panna Maria a řekla, že tam „jdou duše ubohých hříšníků“. Dodala, že „kvůli hříchům těla přichází do pekla více duší než z jakéhokoli jiného důvodu“.

Hříchy těla křesťané vždy chápali jako skutky zneužívající a nesprávně používající Boží dar sexuality. Bůh stvořil sexuální vztah jako vztah muže a ženy vzájemně spojených ve věrném, výhradním, trvalém a životadárném manželském svazku. Mezi hříchy proti daru sexuality patří antikoncepce, cizoložství, smilstvo, prostituce, pornografie, neslušné oblékání, masturbace, homosexualita. Některé hříchy těla vyvolávají další těžké hříchy, např. potrat, a mohou vést k nevěře, rozpadu manželství a rozvodu.

A ještě hůře, hříchy těla ničí vztah člověka k Bohu, neboť zvolí-li si je hříšník, odmítá tím Boží plán se sexualitou a tím v konečném důsledku Boha samotného. Možná jde do pekla víc duší kvůli sexuálním hříchům než z jiného důvodu právě proto, že je tak snadné do nich upadnout, zejména v dnešní kultuře, kde se sex glorifikuje jako hlavní zdroj lidského štěstí.

V roce 1997 jsem při obhlížení knihkupectví narazil na knihu, která mě šokovala a vyděsila. Feministická teoložka v ní tvrdila, že dva největší „kříže“, které dnes musejí nést katoličky, jsou – jak jistě uhádnete – odpor Katolické církve proti svěcení žen a proti potratu. Stěží jsem mohl uvěřit tomu, že rouhání dosáhlo takovéto úrovně, ale smysly mě neklamaly, ani nešlo o noční můru, jak bych si byl přál. Nedlouho poté mi někdo vyprávěl o jisté Kanaďance, která o potratu mluvila jako o „svátosti“. Takové zneužití jazyka je doslova luciferské. Na hříchu, ničení života a sebedestrukci není opravdu nic posvátného ani posvěcujícího, stejně jako na ďáblu po jeho vzpouře není nic krásného. Svátosti člověku přinášejí život. Potrat je správnější nazvat antisvátostí par excellence, protože nenarozeného člověka zbavuje příležitosti zrození k životu přirozenému i nadpřirozenému.

„Ďábel je opice Boží,“ říká staré rčení. Ďábel vskutku má organizované náboženství – organizované přinejmenším natolik, aby nepřátele Kristovy seskupovalo do nejpevnějších a nejefektivnějších politických, psychologických i kulturních struktur, jaké si jeho nadlidská inteligence dokáže vymyslet. Ďáblova „církev“ paroduje všechno, co činí Katolická církev, a v této parodii nacházíme vysvětlení pro rouhání, o němž jsme se zmínili výše. Použití slov „kříž“ a „svátost“ v nich není ničím menším než útokem na samotnou Boží svatost a milosrdenství.

Biskup Athanasius Schneider žádá o modlitby za zasvěcení Ruska Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, k němuž má dojít 25. března. Vyzývá všechny, kdo mohou, ať se každý den modlí, aby papež splnil prosbu Panny Marie z Fatimy.

Se svatopostní dobou jsou nerozlučně spojeny pobožnosti křížové cesty. Účastí na nich získává věřící katolík odpustky. Pokud ale nemůže být na této pobožnosti přítomen, nic nebrání, aby si udělal dle časových možností křížovou cestu sám. Jednotlivá zastavení nabízejí mnoho zamyšlení k současnému životu a k morální situaci dneška. Chceme se proto o ně podělit s ostatními.

Jen si dovolíme ještě malou připomínku. Při modlitbě k jednotlivým zastavením „Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste…“ je teologicky přesnější používat starý výraz „a dobrořečíme Ti….“ místo současného „a děkujeme Ti…“, jak čteme v pokoncilních kancionálech. Božský Spasitel přinesl totiž pro nás tu nejvyšší oběť vlastního života, navíc za strašlivého utrpení. K tomu pouhá slova díků jsou naprosto nedostatečná, neboť týmiž slovy vyjadřujeme vděčnost i za sebenepatrnější službičku, která nic nestojí, např. dání přednosti ve dveřích. Dobrořečení naproti tomu znamená dle významu samotného slovního spojení závazek, že budu vždycky o Ježíši Kristu mluvit jen to nejlepší, že jej budu neustále chválit a velebit, jak je dobrý – a to už je mnohem vyšší kategorie.

Nyní k jednotlivým zastavením křížové cesty:

Pilát odsuzuje Pána k smrti

Bůh stojí před světským soudem. On, bezhříšný a nevinný, je souzen masovým vrahem Pilátem, který, jak víme z evangelia (Luk 13,1), dal povraždit zástupy při rituální oběti. Věčné dobro tady stojí před soudem zla.

Není to tak, že bychom se jednoho krásného dne roku 2017 probudili a náhle zjistili, že nejvyšší místa podporují svatokrádežné svaté přijímání. K této chvíli vedl dlouhý, pomalý proces. Spočíval v postupném rozřeďování posvátnosti Nejsvětější oběti Mše svaté a úcty k Nejsvětější svátosti, která je jejím středem, za současného institucionálního tolerování svatokrádeží. Padesátiletá desakralizace skončila opovážlivým odporováním celé katolické tradici spojené s nejsvětějším ze všech tajemství Církve.

Stará liturgie nám stále dokazuje, že její aktuálnost nejen neslábne, ale dokonce roste. A to způsobem, který nás sice může překvapovat, ale Boží prozřetelnost ho předvídala od věků.

Kdo by si v západním světě devatenáctého století pomyslel, že se z muslimů stane zvlášť velká hrozba? Tehdy jí nebyli. Ale dnes? Jak všichni víme, dnes je tomu jinak. Podobně lidé sice do hříchů zabředávali vždy, ale až do sexuální revoluce se nedalo hovořit o skutečné morové metle neřestí odporujících šestému přikázání, včetně stále časnější ztráty nevinnosti, kterou dětem naší doby způsobuje satan a jeho pilní žáci. Jestli kdy nějaká epocha potřebovala světce, který by byl vzorem nevinnosti a naléhal na to, abychom si zachovali čistotu nebo ji znovu získali ve svátosti pokání, pak je to ta naše.

Představa, že stará liturgie „zastarávala“ a ta nová „odpovídá době“, patří k povrchním průpovídkám, které při bližším zkoumání neobstojí. Ve skutečnosti je to úplně jinak: ta stará má takové bohatství obsahu a tak odolnou strukturu, že odolá každé bouři a vynoří se z ní s novým leskem, i když se potřeby doby mění. Velmi dobře se dají na usus antiquior vztáhnout žalmistova slova: „Tvé mládí se jak orlice obnovuje.“ Naproti tomu nová liturgie je tak spoutaná s omezenými, časově podmíněnými teoriemi svých akademických tvůrců, že odpovídá jen potřebám stále se smršťující kategorie moderních lidí, kteří nejsou dost mladí na to, aby byli postmoderní, ani dost moudří, aby byli předmoderní.