V listopadu, měsíci „Dušiček“, se dobří katolíci modlí za zemřelé. Za duše v očistci. Věří, že lidská duše je nesmrtelná, což je pátá základní pravda katolického katechismu.

Je snadno logicky dokazatelná, i když ateističtí materialisté vysvětlují lidské vědomí a veškerou rozumovou, duševní, intelektuální a duchovou činnost lidským mozkem a jeho aktivitou. Přesto věda jednoznačně potvrzuje, že hmota lidského těla včetně mozkových buněk se během života několikrát úplně obmění. Člověk ale navzdory tomu si je od dětství až po vysoké stáří vědom, že je jeden a týž, že není někým „jiným“ po 20 či 30 letech. Kdyby vědomí, rozum a vůle byly výsledkem pouhé činnosti mozku, tj. hmoty, tak by potom nemohla existovat tato nepřetržitá kontinuita mého já od dětství až do smrti, a nemohl bych si ani pamatovat zážitky z doby před desítkami let. Jestliže vím a vnímám, že jsem to pořád tentýž já, i když fyzicky, hmotně nikoliv, neboť buňky mého těla včetně mozku jsou úplně jiné než ty před 30 lety, potom základ mého vědomí musí logicky být něčím nehmotným, tj. duchovním.

Na tom nic nejsou schopny změnit ani námitky materialistů, že odumírající buňky předávají těm novým informace, proto údajně trvá tato nepřetržitá kontinuita mého vědomí. Je-li tomu ovšem tak, potom tyto informace samy o sobě jsou něčím, co stojí nad hmotou a vymykají se její „kontrole“, což opět ukazuje na duchový a nikoli hmotný princip lidské existence.

Člověk není jen tělo, neboť může jednat i proti jeho žádostem: má hlad, ale postí se, chce se mu spát, ale bdí… Kdyby byl pouhým tělem, nemohl by jednat proti němu, ale byl by ho poslušný.

Člověk má vůli, tj. chce. Neusiluje však pouze o dobra tělesná, jako jsou pokrm, nápoj atd., ale na rozdíl od zvířat i o nehmotná, čistě duchovní, jako jsou svoboda, pravda, ctnost, čest, krása, Bůh. Již pouhá snaha o tato dobra je pro člověka zdrojem radosti. Kdyby člověk neměl nehmotnou duši, pak by ho lákala jen dobra smyslná, po nadsmyslných by netoužil, jako po nich netouží zvíře.

Návrat do života ze stavu klinické smrti

Tato duše je schopná samostatně žít bez těla, je nesmrtelná a smrtí nezaniká. To dokazují mj. i zážitky mnoha lidí ve stavbu tzv. klinické smrti, kteří se vrátili opět zpátky do pozemského života. Viděli své tělo např. na operačním stole a slyšeli, o čem se lékaři baví. Ti potom tato svědectví potvrdili. Slepí nebo hluší od narození po návratu ze stavu klinické smrti přesně popsali, co kolem sebe viděli a slyšeli – a všechno odpovídalo skutečnosti, po resuscitaci ale opět vidět a slyšet přestali. To by nebylo myslitelné, kdyby neexistovala duchová podstata člověka, tj. nesmrtelná duše.

V této souvislosti je však třeba podotknout, že sdělení o náboženských zkušenostech některých lidí, kteří prošli stadiem klinické smrti, musíme brát s velikou opatrností. Katolická nauka říká, že člověk ve finálním stavu je vystaven nejen působení andělů, svatých a posléze Panny Marie a Ježíše Krista, nýbrž také démonů, kteří ho chtějí oklamat a zlákat k rozhodnutí pro peklo. Nicméně ani tento fakt nezpochybňuje pravdu o nesmrtelnosti lidské duše, naopak ji potvrzuje. Z katolického pohledu je v tomto směru nejspolehlivější svědectví kolumbijské lékařky Glorie Polo „Stála jsem u brány nebe a pekla“.¹

A máme doklady z historie, že i lidé několik dní mrtví se opět vědecky nevysvětlitelně, tj. zázračně opět navrátili do pozemského života, duše již odloučená od těla se opět do něho vrátila, sám Božský Spasitel podle evangelií vykonal tři takové zázraky, sv. Petr a Pavel po jednom. V ekvádorském Quitu je protokolárně zaznamenaný případ z konce 16. století, kdy mladá řeholnice Mariana de Torres Jésus byla tři dny mrtvá, již ležela v rakvi připravená k pohřbu, když náhle živá a zdravá vstala. Sdělila, že se po svém výstupu z těla setkala s Kristem a Pannou Marií, kteří si přáli, aby souhlasila s návratem zpět do pozemského života a konala pokání za lidi 19. a 20. stol., již budou masově odpadat od víry (psali jsme o tom v článku „Matko dobrého díla, oroduj za nás!“).

Katolická nauka má jasnou nauku o nesmrtelnosti lidské duše a její schopnosti žít samostatně bez těla. Nekřesťanská náboženství tuto jasnost postrádají. Hinduismus a buddhismus věří v reinkarnaci, pohanští animisté a mohamedáni líčí život duše po smrti hrubě materialistickým způsobem jako podobný tomuto pozemskému životu.

Písmo sv. o nesmrtelnosti duše a modernistické bludy

Nesmrtelnost duše je doložena i Písmem sv. Ve Starém zákoně zní nejpřesvědčivěji verše z knihy Kazatel (12,7): „A prach se vrátí do země, jak byl, duch vrátí se k Bohu, který ho dal,“ a z knihy Moudrosti (3,1): „Duše spravedlivých jsou v Boží ruce, a nedotkne se jich pražádná trýzeň…“ Nový zákon obsahuje celkem 15 jednoznačných svědectví o nesmrtelnosti duše a jejím životě samostatně bez těla, nejvýstižnější jsou: „Nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, duši však zabíti nemohou…“ (Mat 10,28, Luk 12,4); dále Kristovo podobenství o Lazarovi, jenž zemřel a jeho duše se octla „v lůně Abrahámově“, zatímco duše boháče v pekle (Luk 16,19–31); nezpochybnitelná je také pasáž z 1 Petr 3,18–20, kde první papež píše o Kristu: „… podle těla byl sice usmrcen, ale zůstal živý podle duše. S ní přišel hlásat zvěst také těm duchům, kteří byli ve vězení, těm totiž, kteří kdysi nevěřili, když Boží shovívavost čekala za dnů Noemových…“.

Učení Katolické církve o nesmrtelnosti lidské duše má tedy svoji nevyvratitelnou logiku, svědectví Písma sv. a poukazy ze sféry exaktních věd. Přesto ale nejen ateisté, ale i některé sekty vzešlé z protestantismu nesmrtelnost lidské duše popírají, adventisté a jehovisté např. věří, že lidská duše zaniká spolu s tělem a bude vzkříšena spolu s ním až při posledním soudu.

Od těchto sektářů se nepříliš liší i někteří katoličtí neomodernisté. Teolog maďarského původu László Boros v 60. letech vystoupil s názorem, že prý samostatně bez těla žijící lidská duše je nesmysl, protože člověka v plnosti dělá pouze jednota duše s tělem. Podle Borose si proto prý duše hned po smrti vytváří oslavené tělo ze zbytků fyzického těla, které je ukládáno do hrobu nebo spáleno v krematoriu, proto údajně ani poslední soud na konci časů se nebude konat.

Tato Borosova eschatologická hereze pronikla na teologické fakulty. U nás ještě hluboko za komunistické éry r. 1975 tehdejší vládou kontrolované Katolické noviny přinesly článek z pera prominentního prorežimního kněze Josefa Beneše, v němž autor tvrdí, že prý existence lidské duše je „helénistická představa“ podle antického filozofa Platóna, která prý odporuje biblickému chápání. Zaznívá zde Borosova teze, že duše nemůže samostatně existovat bez těla, což je zřejmý blud v rozporu s pátou základní pravdou katechismu, a také se samotnou biblí, která realitu samostatného života duše bez těla jednoznačně na řadě míst potvrzuje.

Modernistická teologie sice přímo a bezprostředně nesmrtelnost duše nepopírá, ale tvrdí, že není vhodné a správné o ní mluvit, neboť prý bible zdůrazňuje nerozlučnou jednotu duše a těla. Ano, ale až po druhém příchodu Kristově, kdy duše spasených se spojí se svými oslavenými těly, a duše zavržených s těly neoslavenými plnými ošklivosti. V období mezi fyzickou smrtí člověka a druhým příchodem Spasitele k soudu žije duše samostatně bez těla buď v nebi, v očistci nebo v pekle, zatímco tělo se rozkládá na prach v zemi. Taková je pravověrná katolická nauka.

Žel s ní není v jednotě ani NOM. Zatímco misál tradičního ritu z r. 1962 během liturgického roku vzpomíná pravdu o nesmrtelnosti lidské duše celkem 33krát, misál NOM z r. 1969 ani jednou, čtete dobře: ani jednou! Dokonce ani při pohřebních obřadech ne, tam se připomíná pouze všeobecná naděje ve vzkříšení a věčný život, nehledě k tomu, že pohřební obřady podle NOM jsou spíše „kanonizací“ zesnulého než prosbou o odpuštění jeho hříchů a spásu.

Ptejme se, proč pravda o nesmrtelnosti lidské duše tolik vadí? Odpověď nám poskytuje současná relativizace morálních postulátů katolické víry ze strany mnohých teologů, hierarchů i samotného papeže Františka. Článek víry o nesmrtelnosti lidské duše je totiž úzce spojen s dalším článkem víry – o soukromém soudu hned po smrti. Neomodernistickým deformátorům katolické víry by nevadila pravda o druhém příchodu Krista na svět a veřejném soudu, kdyby nebyla vázána na pravdu o soukromém soudu hned po smrti. Při veřejném soudu na konci časů Spasitel pouze potvrdí ortel vyslovený nad duší v okamžiku soukromého soudu (který si nota bene člověk již předtím zvolil sám), a veřejně jej vyhlásí. Takové je katolické učení.

Neexistuje-li ale soukromý soud, pouze veřejný po druhém příchodu Pána, tak půjde o kolektivní záležitost miliard lidí – a v tomto obrovském počtu se mohu snadno „schovat“ za jednání většiny, omluvit své hříchy dobou, civilizací, nutností přizpůsobit se atd. Pokud je ale skutečností soukromý soud hned po smrti, tam „nic neokecám“, tam budu stát před svým Vykupitelem sám vůči Němu. Tam půjde o jednoznačné buď–anebo. Buď jsem ještě před smrtí litoval svých hříchů, vyzpovídal se a přijal z Kristových láskyplných rukou jeho odpuštění – a pak mne čeká nebe, pokud mi ještě zbývá vytrpět tresty za hříchy, tak očistec – nebo jsem setrval ve vzpouře proti Bohu a hříchy pokládal tvrdošíjně za ctnosti, a potom půjdu do pekla. Veřejný soud tuto realitu jen potvrdí a učiní známou pro všechny.

Hříšný člověk se nejvíc bojí právě tohoto: stanout osobně tváří v tvář vůči svému Bohu a Spasiteli. Nejraději by chtěl, aby nemusel svůj hřích kvalifikovat jako hřích, nejraději by jej svedl na dobové podmínky, mínění většiny, civilizační poznatky, zákony, domnělá vědecká zjištění atd., nejraději by z něj udělal mravně nelišný čin nebo dokonce ctnost. Proto nauka o soukromém soudu nevyhovuje, a spolu s ní i pravda o nesmrtelnosti lidské duše a jejím životě samostatně bez těla. Tato ďábelská lest pronikla do samotné Církve.

Pane, pomoz nám, prosíme, na přímluvu Matky Boží, svatých andělů a všech svatých, abychom se nedali těmito bludy zmást a zachovali si jasnou, pravou a zdravou nauku, kterou jsi Ty sám přinesl z nebe. Amen.

Literatura: