Biskup Athanasius Schneider žádá o modlitby za zasvěcení Ruska Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, k němuž má dojít 25. března. Vyzývá všechny, kdo mohou, ať se každý den modlí, aby papež splnil prosbu Panny Marie z Fatimy.
Matteo Bruni, ředitel tiskové kanceláře Svatého stolce, v úterý oznámil, že 25. března, na svátek Zvěstování, papež František zasvětí Rusko a Ukrajinu Neposkvrněnému Srdci Panny Marie a dodal, že „stejný akt téhož dne provede ve Fatimě Jeho Eminence kardinál Krajewski, apoštolský almužník, jako vyslanec Svatého otce.“
V rámci přípravy na takovou událost biskup Athanasius Schneider požádal věřící, aby se každý den až do zasvěcení modlili za papeže, aby zasvěcení vykonal přesně tak, jak si přála Svatá Panna při zjevení vizionářům ve Fatimě, za obrácení Ruska a ukončení šíření jeho bludů, jakož i za dobu míru slíbenou Pannou Marií.
Za tímto účelem mons. Schneider složil jménem Bratrstva Panny Marie z Fatimy modlitbu za nadcházející papežovo zasvěcení, určenou ke každodenní modlitbě. Níže následuje její text:
Ó, Neposkvrněné Srdce Mariino, svatá Matko Boží a naše něžná Matko! Pohleď na tíseň, v níž žije Církev a celé lidstvo kvůli šíření materialismu a pronásledování Církve. Ve Fatimě jsi před těmito bludy varovala, když jsi mluvila o bludech z Ruska.
Se svatopostní dobou jsou nerozlučně spojeny pobožnosti křížové cesty. Účastí na nich získává věřící katolík odpustky. Pokud ale nemůže být na této pobožnosti přítomen, nic nebrání, aby si udělal dle časových možností křížovou cestu sám. Jednotlivá zastavení nabízejí mnoho zamyšlení k současnému životu a k morální situaci dneška. Chceme se proto o ně podělit s ostatními.
Jen si dovolíme ještě malou připomínku. Při modlitbě k jednotlivým zastavením „Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste…“ je teologicky přesnější používat starý výraz „a dobrořečíme Ti….“ místo současného „a děkujeme Ti…“, jak čteme v pokoncilních kancionálech. Božský Spasitel přinesl totiž pro nás tu nejvyšší oběť vlastního života, navíc za strašlivého utrpení. K tomu pouhá slova díků jsou naprosto nedostatečná, neboť týmiž slovy vyjadřujeme vděčnost i za sebenepatrnější službičku, která nic nestojí, např. dání přednosti ve dveřích. Dobrořečení naproti tomu znamená dle významu samotného slovního spojení závazek, že budu vždycky o Ježíši Kristu mluvit jen to nejlepší, že jej budu neustále chválit a velebit, jak je dobrý – a to už je mnohem vyšší kategorie.
Nyní k jednotlivým zastavením křížové cesty:
Pilát odsuzuje Pána k smrti Bůh stojí před světským soudem. On, bezhříšný a nevinný, je souzen masovým vrahem Pilátem, který, jak víme z evangelia (Luk 13,1), dal povraždit zástupy při rituální oběti.
Milí přátelé! Díky Pánu Bohu se po dvou letech naše tradiční modlitební smírné procesí za zastavení zla umělých potratů v naší zemi může konat opět normálně na jaře v souvislosti se svátkem Zvěstování bl. Panně Marii, tentokrát v sobotu 26. března. Program naleznete na zvestovani.neposkvrnene.cz. Předchozí dva roky musela být tato akce přeložena kvůli proticovidovým opatřením na měsíc září.
Prosíme: přijďte všichni, kdo můžete. Modlitby a pobožnost pokání a smíru jsou letos aktuálnější než dříve, neboť nepřátelé nenarozeného života v celém světě využívají okolnosti, že pozornost obyvatelstva je soustředěna na covid a nejnověji na rusko-ukrajinskou válku. Téma potratů se tak ocitá jaksi mimo pozornost - a proto si francouzský prezident Macron může dovolit požadovat zařazení tzv. “práva ženy na potrat” mezi základní lidská práva EU. V Kanadě a v jiných zemích je již trestné přemlouvat ženu, rozhodnutou jít na potrat, aby své děťátko nechala žít.
Vzdorovat zlu v realitě nové totality je vnějškově bez naděje na úspěch. Jediné, co nám zbývá, je obrátit se k Bohu na přímluvu Matky Boží Panny Marie. Z historie víme, že tento postup často “dělal divy”, i když situace se jevila zdánlivě jako beznadějná. Připomeňme si bitvu u Lepanta r. 1571, kdy modlitba sv. růžence zahnala Turky, jejichž námořní flotila se ocitla až u italských břehů, dále bitvu na obranu Vídně před Turky r.
Morální hodnocení Až do doby, kdy ruská vojska vtrhla na Ukrajinu, bylo pro katolíky hlásící se k autentické zjevené nauce prosté pokoncilních modernistických jedů zřejmé, že Putinovo Rusko je ve srovnání s liberálním a neomarxistickým Západem alespoň „menší zlo“. Západ tvrdě protlačuje homosexuální svazky, které chce „zrovnoprávnit“ s řádným manželstvím, podporuje ideologii LGBT s jejími propozicemi libovolné „volby“ pohlaví, usiluje o totální liberalizaci potratu (francouzský prezident Macron o něm mluví jako o základním lidském právu), žádá svobodu pornografie a sexuální výchovy ve školách (ve skutečnosti výchovy k sexuální bezuzdnosti).
Rusko, Bělorusko a některé další země bývalého Sovětského svazu – i když jejich legislativa v tomto ohledu také hodně pokulhává za katolickou představou – mají přece jen přísnější zákony a morálku. Proto v řadách pravověrných katolíků – což bylo přirozené – převažovaly proruské a proputinovské sympatie. Putinovo Rusko s jeho ostentativní podporou pravoslavného křesťanství a vyzvedáváním rodinných hodnot představovalo proti degenerovanému, prohnilému, zkorumpovanému a prolhanému Západu přece jen jakousi, byť velice nejistou a křehkou, alternativu. Na tom nedokázal nic změnit ani fakt personálního propojení nynějšího režimu s bývalou komunistickou totalitou, i když srovnávat Putinův režim s bývalým Sovětským svazem by bylo nespravedlivou křivdou, neboť v současném Rusku neexistují gulagy, odpůrci režimu se nepopravují a navzdory autoritářskému režimu tady přece jen existuje jakási opozice s možností vyjádřit v médiích svůj nesouhlasný postoj.
Není to tak, že bychom se jednoho krásného dne roku 2017 probudili a náhle zjistili, že nejvyšší místa podporují svatokrádežné svaté přijímání. K této chvíli vedl dlouhý, pomalý proces. Spočíval v postupném rozřeďování posvátnosti Nejsvětější oběti Mše svaté a úcty k Nejsvětější svátosti, která je jejím středem, za současného institucionálního tolerování svatokrádeží. Padesátiletá desakralizace skončila opovážlivým odporováním celé katolické tradici spojené s nejsvětějším ze všech tajemství Církve.
Prvním větším krokem bylo povolení přijímání vestoje a do ruky, což je prudký rozchod s hluboce zažitou mnohasetletou praxí klečení v adoraci u oltářní mřížky a přijímání do úst jako ptáče krmené rodičem (jak vidíme na nesčetných středověkých vyobrazeních pelikána zraňujícího vlastní hruď, aby nakrmil své mladé). Evidentním účinkem této změny bylo přesvědčení, že Nejsvětější svátost koneckonců není až tak tajemná a svatá. Když ji můžete prostě vzít do ruky jako obyčejné jídlo, mohl by to být stejně dobře chips servírovaný někde na večírku. 1 Modernistickým obnovováním dávné praxe, kterou Církev ve své pastorační moudrosti dávno opustila, byl systematicky oslabován a podkopáván pocit posvátné úcty a velebnosti Nejsvětější svátosti. Je dobře zdokumentováno, že sami věřící zrušení praxe přijímání vkleče a do úst nevyžadovali; bylo jim vnuceno rádoby „experty“. 2
Druhým významným krokem bylo povolení laických rozdělovatelů svatého přijímání.
Stará liturgie nám stále dokazuje, že její aktuálnost nejen neslábne, ale dokonce roste. A to způsobem, který nás sice může překvapovat, ale Boží prozřetelnost ho předvídala od věků.
Kdo by si v západním světě devatenáctého století pomyslel, že se z muslimů stane zvlášť velká hrozba? Tehdy jí nebyli. Ale dnes? Jak všichni víme, dnes je tomu jinak. Podobně lidé sice do hříchů zabředávali vždy, ale až do sexuální revoluce se nedalo hovořit o skutečné morové metle neřestí odporujících šestému přikázání, včetně stále časnější ztráty nevinnosti, kterou dětem naší doby způsobuje satan a jeho pilní žáci. Jestli kdy nějaká epocha potřebovala světce, který by byl vzorem nevinnosti a naléhal na to, abychom si zachovali čistotu nebo ji znovu získali ve svátosti pokání, pak je to ta naše.
Představa, že stará liturgie „zastarávala“ a ta nová „odpovídá době“, patří k povrchním průpovídkám, které při bližším zkoumání neobstojí. Ve skutečnosti je to úplně jinak: ta stará má takové bohatství obsahu a tak odolnou strukturu, že odolá každé bouři a vynoří se z ní s novým leskem, i když se potřeby doby mění. Velmi dobře se dají na usus antiquior vztáhnout žalmistova slova: „Tvé mládí se jak orlice obnovuje.“ Naproti tomu nová liturgie je tak spoutaná s omezenými, časově podmíněnými teoriemi svých akademických tvůrců, že odpovídá jen potřebám stále se smršťující kategorie moderních lidí, kteří nejsou dost mladí na to, aby byli postmoderní, ani dost moudří, aby byli předmoderní.
Modlíme se správně? V desítkách měst ČR i jinde ve světě se scházejí katoličtí věřící každou středu v 18 hod. u mariánských soch, aby věnovali Matce Boží modlitbu, k níž ona naléhavě vybízí ve svých zjeveních, zejména ve Fatimě. Ano, jde o sv. růženec, jímž si chceme vyprosit tělesné a duchovní zdraví a zároveň ochranu před nesmyslnými opatřeními, která likvidují naši přirozenou svobodu, již nám dal při stvoření Pán. Zvláště pak se jedná o hrozbu povinného očkování, které kvůli souvislosti s potraty je pro nás eticky nepřijatelné, nehledě k negativním účinkům samotných vakcín na lidské zdraví. Katolíci získali v minulosti právě díky sv. růženci vyslyšení mnoha proseb, někdy dokonce přímo zázračným způsobem. To nás vede k tomu, abychom se trochu pozastavili u tohoto známého projevu zbožnosti.
Starověk a vrcholný středověk Všeobecně se lze setkat s tvrzením, že modlitba sv. růžence je dílem sv. Dominika z počátku 13. století. Je to pravdivé, ale ne úplné. Tato známá a účinná forma modlitby má totiž svůj delší historický vývoj.
Už ve 4. století poustevník sv. Pavel Thébský doporučoval neustálé opakování naučených modliteb, především modlitby Páně Otčenáš, jako nástroj duchovního růstu, stálosti ve víře a účinné prosby o nějakou milost od Boha. V 7. století potom biskup Ildefons ve španělském Toledu horlivě vyzýval věřící, aby často opakovali andělský pozdrav Zdrávas Maria jak v soukromých, tak i ve veřejných modlitbách (tehdy ještě bez dodatku “Svatá Maria, Matko Boží…").
Boží zjevení, jak hlásá katolická nauka, skončilo smrtí posledního z apoštolů, tj. sv. Jana kolem r. 100. To ale neznamená, že Bůh od té doby přestal s lidstvem komunikovat. Dokazují to četné zázraky, které sice – na rozdíl od zázraků uvedených v Písmu sv. – nezavazují katolíky k víře, spadají do kategorie tzv. soukromých zjevení, nicméně mnohé z nich mají nadčasovou podobu a jsou kdykoliv ověřitelné, takže těžko lze popřít jejich realitu.
Sem patří např. eucharistické zázraky na několika místech Evropy (Lanciano, Bolsena aj.), kde po vyslovení konsekračních slov celebrujícím knězem se objevila na sv. hostii živá tkáň srdečního svalu a přetrvala dlouhá staletí až do současnosti. Každý se může o této skutečnosti přesvědčit pouhou návštěvou těchto míst.
Dalším dokladem Božího mimořádného poselství o tom, že pravda existuje pouze v Katolické církvi, jsou nezetlelá těla světců, což věda nedokáže vysvětlit (např. vizionářka z Lurd sv. Bernardeta Soubirous). Unikátním je také obraz Panny Marie Guadalupské v Mexiku ze 16. století, jehož původ sám o sobě je vědecky nevysvětlitelný, nadto učenci ve 30. letech 20. století objevili pod mikroskopem v oku Matky Boží celý výjev, jak vizionář Juan Diego r. 1531 před biskupem Zumaragou (srovnání podoby biskupa z oka Panny Marie s dobovým vyobrazením je naprosto identické) rozbaluje svoji tilmu (plášť) s vyobrazením Nejsvětější Panny.
Apologie Církve
