Ze všech modliteb, jimiž Římskokatolická církev přináší oběť chvály Všemohoucímu Bohu, jedna vyniká nad ostatní jako úhelný kámen božské víry, základ nepohnutelné skály, poklad věků. Je to římský kánon – jedinečná anafora neboli eucharistická modlitba, kterou se Katolická církev modlila ve všech západních ritech a obřadech od mlžných staletí před svatým Řehořem Velikým (✝ 604) až do osudného konce 60. let dvacátého století. P. Guy Nicholls o něm píše:
Existuje málo lidských fenoménů či institucí, které mají dějiny trvající téměř dva tisíce let, a přitom se po většinu této doby neustále či alespoň často neměnily. Takovou institucí je z historického pohledu Katolická církev. Během svého dlouhého života se měnila v mnoha ohledech a často. Její lidský život má však božské srdce. Toto srdce se nemění a lidská stránka touží si tuto neměnnost osvojit. Srdcem Církve, jejím fons et culmen, je posvátná liturgie, v níž terrenis caelestia, humana divinis iunguntur [pozemské se spojuje s nebeským a lidské s božským]. Lidští příslušníci Církve mají proto hluboce zakořeněný instinkt, který je vede k tomu, že v posvátné liturgii nacházejí znamení nebeské bohoslužby, o niž Církev usiluje již na zemi a v níž má pignus futurae gloriae [zástavu budoucí slávy]. V přirozeném řádu věcí tedy člověk očekává, že nejposvátnější střed nejsvatějšího místa, kde se Všemohoucí Bůh setkává s vykoupeným člověkem, bude pevným bodem v pohybujícím se světě.
Je skutečně každá válka nespravedlivá? Odpověď na tuto otázku dávají Učitelé Církve. I když žijeme v jiné době, přesto se nacházíme v té samé Církvi, v níž byla jejími Učiteli zformulovaná věčná a nezničitelná doktrína.
Katolická teologie Učitelům Církve za mnoho vděčí. I ve věci křesťanské etiky pro případ války podnikli důležité kroky k rozvoji nauky. Jejich úhel pohledu se přitom značně liší od pacifistického přístupu, nevidíme u nich nadměrný sentimentalismus ani iracionální naději v dobrou lidskou vůli. Nelze vyčerpat bohatství jejich myšlenek ve stručném článku, ale je vhodné aspoň letmo si všimnout toho, co na toto téma píší největší latinští Učitelé. Chci proto blíže se podívat na názory teologů od sv. Augustina po sv. Roberta Bellarmina, aby se katolík zorientoval, nakolik aktuální ozbrojené konflikty jsou oprávněné.
První tisíciletí Základy katolické nauky o spravedlivé válce položil už sv. Augustin. Tento nejproslulejší ze všech starověkých církevních Otců psal o spravedlivém ozbrojeném konfliktu v situaci, kdy světská moc usiluje o potrestání zločinců. Tehdy má právo v případě nezbytnosti sáhnout i ke zbrani a vést válku. Ve spise „O Božím státě“ tvrdí, že „ti, kteří vedli válku v poslušnosti vůči Božím přikázáním nebo v souladu s Božími zákony, reprezentovali veřejnou spravedlnost nebo moudrost vládců a v tomto duchu zabíjeli zločince, v žádném případě nenarušili přikázání ´Nezabiješ!
„Vyznání pravd vztahujících se k nejčastějším omylům v životě Církve naší doby“ podepsané kardinálem Burkem, biskupem Schneiderem a několika dalšímu biskupy – skutečný „nový sylabus omylů“ či snad „sylabus nových omylů“ – které bylo zveřejněno 10. června 2019, mi připomnělo velké dokumenty papežského učitelského úřadu v minulých staletích, kdy vládnoucí papežové znali rozdíl mezi pravdou a omylem, uměli podporovat první a odsuzovat druhé a měli dost odvahy a lásky, aby tyto své soudy šířili mezi kněžími i věřícími. Prozkoumal jsem svůj archív papežských encyklik a jako obvykle mě mé objevy znovu ohromily. Zde jsou dva z nich.
Kolik lidí kdy slyšelo o papeži Piovi VIII. (Francesco Saverio Maria Felice Castiglioni, 1761-1830)? Vládl krátce, méně než dva roky, ale jeho encyklika Traditi humilitati [anglicky viz zde], vydaná téměř přesně před 190 lety zaznívá pronikavým poznáním a zápalem. Jako by hovořil o Abú Dhabí nebo pracovním dokumentu pro amazonskou synodu:
„K těmto bludům náleží odporný klam sofistů naší doby, kteří neuznávají žádný rozdíl mezi rozličnými vyznáními a domnívají se, že brána věčné spásy se otevírá všem lidem jakéhokoli náboženství. … Proti těmto zkušeným sofistům je nutno učit, že jedině katolické vyznání víry je pravé.“
Biskupy světa vyzývá:
„Buďte velice pečliví při výběru seminaristů, neboť spása lidí závisí především na dobrých pastýřích.
Papež František přijal dne 28. března zástupce původních indiánských obyvatel Kanady Metisů a Inuitů. Při této příležitosti vyslovil hlubokou lítost nad údajnou genocidou indiánských dětí na katolických školách v letech 1873-1977. V květnu r. 2021 byl totiž odkryt údajný masový hrob 200 dětí u Kamloops Indian Residential School, jedné internátní školy pro domorodce spravované Katolickou církví. Krátce nato byly nalezeny u jiných škol tohoto typu podobné hroby. Papež František už při nedělní modlitbě Anděl Páně 6.6.2021 vyslovil nad tím své pobouření. Masmédia se předháněla v obviňování Katolické církve a rovněž i kanadského státu ze zločinu genocidy původního obyvatelstva.
Toto hrůzné odhalení mělo zároveň připomenout příšernou nedávnou minulost Kanady od 70. let 19. stol. až do druhé poloviny 20. stol. Ve státem financovaných školských zařízeních vedených převážně křesťanskými denominacemi pro výchovu, vzdělání a asimilaci dětí původních obyvatel země mělo prý docházet k systematickému zneužívání a dokonce k vraždění. Kamloops Indian Residential School byla údajně nejhorší tohoto druhu.
Církevní hierarchie reagovala jako obvykle: Mainstreamová tvrzení akceptovala, aniž vznesla jakoukoliv pochybnost a poníženě se kála bez jakéhokoliv vyžadování konkrétních důkazů. Kanadská biskupská konference pozvala do země papeže Františka, aby napomohl ke „smíření“ s původními obyvateli.
Jenže zásadní problém spočívá v něčem jiném. V tom, že toto „hrůzné odhalení“ vůbec neodpovídá pravdě.
Vysvětlující poznámka k „Vyznání pravd“ Církev v naší době zažívá jednu z největších duchovních epidemií, téměř všezahrnující zmatení a dezorientaci učitelského úřadu, které se jeví jako vážná nakažlivá hrozba pro duševní zdraví a věčnou spásu mnoha duší. Zároveň je možné pozorovat rozšířenou letargii při výkonu Magisteria (učitelského úřadu) na různých úrovních současné církevní hierarchie. To je zapříčiněno především nedodržováním apoštolské povinnosti – jak připomíná i II. vatikánský koncil – že totiž biskupové mají „bděle odvracet bludy ohrožující jejich stádce“ (Lumen gentium, 25).
Naše doba je charakterizována akutním duchovním hladověním katolických věřících na celém světě po potvrzení těch pravd, které jsou zamlženy, podkopávány a popírány některými z nejnebezpečnějších omylů naší doby. Věřící, kteří trpí tímto duchovním hladem, se cítí opuštěni, a proto se nachází na jakési existenciální periferii. Tuto situaci je naléhavě zapotřebí napravit. Veřejné Objasnění pravd, které se týká těchto chyb, nestrpí žádné další zdržení. Proto si připomínáme následující nadčasová slova svatého Řehoře Velikého: „Náš jazyk nemá být znaven, poté co jsme se ujali hlasatelského úřadu, aby nás naše mlčení neodsoudilo před spravedlivým Soudcem. (…) Lidé, kteří jsou svěřeni do naší péče, opouštějí Boha a my mlčíme. Žijí ve hříchu a my nenatahujeme naši ruku, abychom je opravili“ (In Ev. Hom.
Biskup Juan Antonio Reig Plà z diecéze Alcalá de Henares na předměstí španělského Madridu byl již několikrát obžalován kvůli “homofobii”. V posledních dnech se tak stalo na základě provokace novináře levicových novin El Diario, který se obrátil na diecézní Centrum rodinného poradenství a vydával se nepravdivě za homosexuála. Tvrdil, že hledá pomoc. Pracovníci centra jej vyzvali k práci nad sebou s úmyslem překonat poruchu sexuální orientace. To posloužilo žurnalistovi jako podklad k pomlouvačnému článku a k aktivizaci orgánů činných v trestním řízení.
Důvodem k zahájení vyšetřování byly předpisy proti “fobii LGBT” schválené madridskou samosprávou. Ty zakazují tzv. “konverzní terapii” a “diskriminační chování” vůči homosexuálům a transsexuálům. Orgány činné v trestním řízení nakonec stíhání biskupa Reiga zastavily, ale nikoli z důvodů absurdity obvinění, ale pro “nedostatek důkazů”. Uznaly, že nahrávky novináře byly získány nelegálně, tudíž je nelze použít - a jiné důkazy neexistují.
Biskup Juan Antonio Reig Plà se pravidelně stává obětí nenávisti a mediálního štvaní ze strany ideologů LGBT a socialistických politiků, kteří každým rokem vznášejí proti němu obvinění a požadují po Církvi, aby ho suspendovala. Hierarcha však zatím odolává a neúnavně opakuje, že homosexualita je nezřízená náklonnost, kterou lze s Boží pomocí překonat.
Zdroj: Článek “Hiszpańska diecezja oskarźona o lGBTfobie” na www.
Nedávné dramatické zintenzivnění konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou opět přimělo velkou část světové populace, aby se pokusila se rozumově vypořádat s předmětem, o němž předtím věděla jen velmi málo. Stejně jako po vypuknutí covidové krize – kdy se mnozí z nás snažili alespoň do jisté míry porozumět obtížným vědeckým a lékařským pojmům, které jsme do té doby opomíjeli – i v posledních týdnech jsme se najednou přistihli, že přemýšlíme o složitých otázkách politické situace ve východní Evropě. Jiní se přirozeně soustředili na snahu pochopit klíčové mravní otázky spojené s konfliktem, který vyústil ve velkou humanitární krizi.
V tomto článku se chceme zaměřit na odlišné, avšak související otázky. Co se dělo v domácí i zahraniční politice samotných těchto zemí, dříve než se válka mezi Ruskem a Ukrajinou dostala do centra pozornosti západních médií? Kdo jsou Volodomyr Zelenskyj a Vladimír Putin? Co tito muži dělali, než se o ně začala intenzívně zajímat světová média? Vedli – podobně jako Bidenova administrativa a mnohé jiné vlády ve světě – jakýsi druh války proti vlastním lidem v podobě tyranských covidových restrikcí? Vedli válku proti nenarozeným dětem prostřednictvím politik, které podporují či tolerují potrat? Chovali se jako vůdci, jimž jde na prvním místě o dobro jejich národa, nebo prosazovali „globalistickou“ agendu, která zájmům jejich lidu odporuje?
29. března uplynulo 130. výročí smrti služebníka Božího kardinála Józsefa Mindszénthyho, maďarského vlastence, nekompromisního nepřítele nacismu i komunismu, s nimiž neuzavřel nikdy žádný kompromis, ale hlavně hierarchy, který vždy a za všech okolností zachoval věrnost Kristu a jeho Církvi.
Původně se jmenoval József Pehm a narodil se 29. března 1892 v Csehimindszentu v západním Maďarsku v rodině zchudlého šlechtice. Jméno si změnil proto, poněvadž jako maďarský vlastenec je chtěl mít maďarské (Mindszénthy znamená “pocházející z Mindszénthu”). Po studiu na maďarském institutu Pazmáneum ve Vídni přijal r. 1915 kněžské svěcení. Během první světové války působil jako kaplan na různých místech.
R. 1919 po rozpadu Rakousko-Uherska se zmocnili vlády v zemi socialisté v čele s Mihálym Károlyim. Jeho vláda chtěla zestátnit církevní školy. Mladý pater Mindszénthy ostře protestoval na kazatelně i v tisku, což mu vyneslo zatčení. Z vězení byl po pár dnech propuštěn, krátce nato ale komunisté v čele s Bélou Kunem provedli revoluční převrat a vyhlásili tzv. Maďarskou republiku rad. Mindszénthy byl znovu zatčen, protože nebojácně vystupoval proti komunistické ideologii a krvavým metodám Kunovy vlády, která systematicky vraždila kněze a aktivní katolické laiky. Minszénthyho čekal tentýž osud, unikl mu jen díky brzkému pádu komunistického režimu.
Poté byl jmenován farářem v Zalaegerszegu na západě země, kde setrval více než 20 let.