Přednáška dr. Petera Kwasniewského pronesená v březnu 2019 při jeho turné po Austrálii na pozvání Latin Mass Society of Australia. Video záznam přednášky je k dispozici zde.
Na 3. duben letošního roku připadlo padesáté výročí promulgace Novus ordo Missae papežem Pavlem VI. v apoštolské konstituci Missale Romanum, jejíž ustanovení měla vstoupit v platnost na první neděli adventní, 30. listopadu 1969.
Když se po půlstoletí ohlížíme zpět na toto obludné veledílo liturgické reformy – a pravda je taková, že na tuto špatně odvedenou práci si nestěžují zdaleka jen ti, kdo sami sebe označují za tradicionalisty – často cítíme nutkání se tázat: Proč? Proč bylo považováno za nutné provést ve mši tolik a tak radikálních změn? Vysvětlení musíme hledat u papeže, který byl za prosazení liturgické reformy odpovědný víc než kdokoli jiný, neboť vydal nejen nový mešní ritus, ale podobně i nové obřady všech svátostí a vlastně i nové verze téměř všeho, co se v Církvi mělo říkat a dělat – obrazné „vyplenění Říma“, před nímž bledne i dílo vizigótského krále Alaricha a císaře Karla V.
Kde můžeme papežovo vysvětlení hledat? Jak se dá očekávat, existuje velké množství projevů, dopisů a dalších dokumentů, které nám umožňují nejen letmo nahlédnout do Montiniho mysli, ale v klidu ji zkoumat.
Před pár dny vyvolala rozruch „aféra“ s českým Hnutím pro život (HPŽ). Šlo o to, že jeho místopředsedkyně Zdenka Rybová zveřejnila na sociálních sítích stanovisko odmítající sbírku pro nákup postkoitálních pilulek na Ukrajinu určených ženám údajně znásilněným ruskými vojáky. Místo abortivních preparátů by se měly podle Z. Rybové na Ukrajinu distribuovat pepřové spreje a houkadla, aby se napadené ženy mohly bránit proti agresorům.
Jsem katolík vyznávající vždy platnou a neodvolatelnou nauku Církve, proto nemohu, než se s postojem paní Rybové plně ztotožnit. Lituji jen toho, že tváří v tvář této hnusné, ba přímo zločinné propotratové kampani proti HPŽ z toho nakonec víceméně vycouvala, i když lidsky to chápu. Ty odporné hyeny z mainstreamové mediální žumpy tlačily dokonce na sponzory hnutí, aby mu stáhli svoji finanční podporu, což někteří skutečně udělali. Marek Michalčík Do této štvanice se zapojila, asi ne náhodou, i KDU-ČSL, dnes součást vládní koalice. Na její sjezd v Ostravě 23.4. měl přijet i generální manažer slovenského Křesťanského demokratického hnutí Marek Michalčík, statečný protipotratový aktivista ve své zemi. Organizuje Pochody pro život za účasti desetitisíců lidí a další akce na obranu nenarozených dětí a zastává správné katolické názory o absolutní morální nepřípustnosti potratů včetně požadavku na jejich legislativní zákaz bez výjimky, což se samozřejmě týká i znásilnění.
Posoudit soudobé problémy je často obtížné, protože jsou nám natolik „blízko“, že je nedokážeme vidět jasně. Jsme do nich příliš ponořeni, téměř jako když šlapeme vodu a snažíme se neutonout. Užitečnou metodou, jak získat správnou perspektivu, je poodstoupit v čase do jiných krizových období a pokusit se představit si, jaké důsledky mohly mít pro katolíky, kteří v té době žili. Tato úvaha má podobu hypotetických dialogů mezi Kristem a duší při soukromém soudu.
Scénář č. 1 se odehrává v roce 366. Soudce: Křesťanská duše, jak ses opovážila omílat spolu s ariány pořád dokola „byla doba, kdy On neexistoval“? Neboť vskutku nebyla žádná doba, kdy jsem neexistoval. Jsem věčný Syn věčného Otce.
Duše: Inu… Byl jsem zmaten, když papež Liberius podepsal dohodu s císařem. Všichni říkali, že papež připustil, že se o tom dá diskutovat, víš, jistá flexibilita ve formulacích… že není všechno černobílé…
Soudce: Měl jsi to vědět. Má Církev vždy vyznávala mé božství. Když se objevil Arius, byl okamžitě odsouzen jako heretik. Tuto pravdu slavnostně definoval Nikájský koncil a moji svatí ji od té doby vždy hájili.
Duše: Kdo jsem, abych soudil? Když jsem slyšel vzájemně si odporující věci, pomyslel jsem si: „Je-li zmatený i papež, jak bych to já mohl vědět lépe?
Je časově náročné, ne-li přímo nemožné, publikovat všechny zprávy (nebo aspoň většinu) z katolického nebo vůbec křesťanského světa. Koneckonců náš web není zpravodajský, ale apologetický, tj. katechetický a formační. Přesto se ale nemůžeme vyhnout palčivým aktualitám. Protože není v našich časových možnostech ze zahraničních webů všechny překládat a zpracovávat, budeme proto alespoň čas od času o těch nejzávažnějších hromadně informovat. Zde jsou některé významnější:
Biskup sesazen za obranu mše sv. Papež František sesadil z úřadu biskupa Daniela Fernandéze Torrese z Areciba na Portoriku, který se odmítl podřídit rozhodnutí místní biskupské konference o zavření kostelů pro bohoslužby z důvodů sanitárních opatření vlády kvůli koronaviru. V jeho diecézi se nadále veřejně sloužily mše sv. a kněží udělovali svátosti. Biskup Fernandéz rovněž tak odmítl zavést povinné očkování pro kněze a církevní zaměstnance a zakázat neočkovaným účastnit se bohoslužeb. Papež František ho zvláštním dekretem zbavil výkonu úřadu diecézního biskupa bez jakéhokoliv kanonického procesu a formálního obvinění, i když ty jsou k takovému kroku nezbytné. Zdůvodnil to pouze tím, že mons. Fernandéz „není v jednotě s ostatními bratry biskupy“.
Biskup Fernandéz v minulosti proslul také jako bojovný obránce nenarozeného života a monogamní rodiny. Podporoval rovněž tradiční mši sv., odmítl její omezení po vyhlášení papežského dokumentu Traditionis Custodes a bránil kněze, kteří ji celebrovali, proti útokům.
V Chestertonově povídce „Podivné nohy“ říká otec Brown:
„Zločin je jako každé jiné umělecké dílo. Nehleďte na mě tak udiveně; zločiny nejsou nikterak jedinými uměleckými díly vycházejícími z pekelné dílny. Avšak každé umělecké dílo, ať božské, ať ďábelské, má jedinou nevyhnutelnou značku – myslím tu, že jeho jádro je prosté, ať jeho provedení je sebevíce komplikované. Tak řekněme v Hamletovi pitvornost hrobníkova, květiny šílené dívky, fantastická nádhera Osrikova, bledost duchova a šklebící se lebka jsou zvláštnosti spletené ve věnec kolem jedné prosté, tragické postavy muže v černém.“1
Tato pasáž mě napadla, když jsem četl biografii Annibale Bugnini: Reformer of the Liturgy (Annibale Bugnini: Reformátor liturgie) od plodného a velmi respektovaného francouzského historika Yvese Chirona, která nedávno vyšla v angličtině (Angelico Press, 2018). Rozsáhlá liturgická reforma, k níž v Katolické církvi došlo převážně v letech 1950 až 1975, byla vskutku – stejně jako Hamlet – komplikovanou záležitostí, jež zahrnovala stovky biskupů a expertů, několik papežů, jeden ekumenický koncil a nesčetné publikace, v jejímž středu však stála „jedna prostá, tragická postava muže v černém“ (možná by se dalo říci „v černém s fialovým lemováním“): Monsignora (později arcibiskupa) Annibale Bugniniho, kněze řádu lazaristů, jednoho z nemnoha mužů, kteří se na reformě trvající čtvrt století podíleli téměř od počátku do konce.
Srdečně zveme na duchovní obnovu na Sv. Hostýně s katolickým knězem byzantsko-slovanského obřadu Otcem Jiřím A. Pleskačem na téma „Vnitřní uzdravení: Ježíš Kristus je lékařem duše i těla“.
Začátek je v neděli 29.5. v 19 hod., konec v pátek 3.6. ve 12 hod. Přihlásit se lze na telefonním čísle 573 381 693, nebo na emailové adrese matice@hostyn.cz
Tímto argumentem se ohánějí jak odpůrci křesťanství, tak i neomodernisté uvnitř Katolické církve. Na to existuje jediná odpověď: neodporují. Omlouvám se, že budu poněkud neskromný a řeknu, že nejsem svou profesí pouze církevní historik, ale také bývalý profesionální žurnalista, působící po listopadu 1989 čtyři roky v deníku Lidová demokracie. Psal jsem řadu reportáží o náhlých a nečekaných událostech tehdejších i minulých a vedl o tom rozhovory s jejich svědky. Vím tedy o rozdílu mezi informacemi, které se liší – a informacemi, které si odporují.
To, že se některé informace o dané události liší, ještě zdaleka neznamená, že si odporují. Když povedu rozhovor s očitým svědkem –x– o havárii letadla a opublikuji, co viděl a slyšel, tak to nevylučuje, že může tady být ještě svědectví někoho dalšího. Když jiný zpravodaj objeví nového svědka –y–, tak jeho svědectví se nejspíš od svědectví svědka –x– bude lišit, pokud se nacházel u popisované události v jinou dobu a na jiném místě. Obě svědectví se mohou vzájemně doplňovat, aniž si budou odporovat. Odporovat si by znamenalo, že jedno svědectví popírá druhé.
To se v případě evangelních zpráv o zmrtvýchvstání Páně vůbec neděje. Evangelia nejsou životopisem Kristovým, ani přesnou kronikou událostí, nýbrž katechezí. Každý z evangelistů sledoval jistý katechetický cíl ve prospěch té skupiny nových křesťanů, kterou chtěl oslovit.
Pravdivé svědectví „Christos voskres! Voistinno voskres!“ Tak se zdraví po obřadech Vzkříšení na Bílou sobotu naši katoličtí bratři a sestry staroslovanského obřadu. „Kristus vstal z mrtvých!“ – pozdraví jeden věřící druhého. Ten odpoví: „Opravdu vstal z mrtvých!“ Radost nad touto událostí patří k pilířům jejich duchovního prožívání Velikonoc. Kristus opravdu vstal, je to jasná a nezpochybnitelná pravda, k níž netřeba nic dodávat.
Když komunisté u nás likvidovali r. 1950 řeckokatolickou církev, shromáždili zatčené kněze v jednom sále v Prešově, kde jim ateističtí agitátoři přednášeli o neexistenci Boha a další nesmysly. Když se potom zeptali, jestli mají dotazy, jeden starý kněz se přihlásil a protože to bylo v době velikonoční, obrátil se ke svým spolubratřím a zvolal: „Christos voskres!“ Celý sál odpověděl sborově: „Voistinno voskres!“ Všichni zmlkli, i ti, kteří se je snažili přesvědčit, že Bůh neexistuje. Stačila tato pouhá čtyři slova, aby obrátila vniveč všechny marxisticko-leninské bludy. Kristus vstal z mrtvých – co chce kdo tváří v tvář tomuto faktu vykládat o věčné hmotě, evoluci lidské duše ze zvířecí a o Bohu jako výmyslu tzv. vykořisťovatelských tříd?
Kristovo vzkříšení z mrtvých je historickou událostí. Těžko najdeme v dějinách starověku jinou, která by byla tak svědecky doložitelná, jako právě ona. Veškerá nauka apoštolů se opírala právě o fakt zmrtvýchvstání Páně.
Božskému Spasiteli v jeho nekonečné lásce k nám nestačilo, že dal za nás ve strašlivých mukách na Kalvárii svůj pozemský život. On ještě z kříže nás svěřil v osobě milovaného apoštola Jana ochraně své Matky Panny Marie – a jako hlava Církve vykonal první kanonizaci, když řekl lotru po pravici: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“
Kdo byl tento první svatořečený? Evangelisté, aniž udávají jeho jméno, o něm píší jako o lotrovi, to znamená zločinci. Víme o něm z jiných zdrojů něco bližšího?
Ve 4. století autor apokryfního tzv. Nikodemova evangelia píše, že se jmenoval Dismas – a odvolává se na tzv. Acta Pilati, která tenkrát ještě existovala. Jednalo se o písemné dokumenty ze správy Pilátovy v Judei, jež byly zaslány do Říma, což musel dělat každý císařský místodržící v provincii. Jak píší ve 2. stol. apologeti sv. Justin a Tertullian, Acta Pilati obsahovala i popis soudního procesu s Ježíšem Nazaretským. Nedochovala se ale, při vojenských operacích nepřátelských kmenů proti Římu v 5. stol. byla nejspíš zničena.
Sv. Dismas byl a je dosud hojně uctíván na křesťanském Východě. Legenda, kterou na základě staré tradice zpracoval v 17. stol. známý německý kapucín a kazatel Martin z Cochemu, vypráví, že Ježíš a Dismas se osobně setkali jako malí chlapci.
Reakce na odhalení arcibiskupa Viganò – alespoň ve Spojených státech – by nám měla dodávat odvahy: dosud existují pravověrní biskupové, kteří si váží lidských práv a Boží spravedlnosti. Navíc i přes téměř každodenní špatné zprávy z Říma dosud nacházíme diecéze, kde počet povolání stoupá, a dokonce i vzkvétající tradiční řeholní komunity. Po desetiletích amnézie se do katedrál a farností vrací posvátná hudba. Dobré zprávy nechybějí, jestliže je člověk hledá.
Můžeme nicméně pozorovat i dlouhodobý problém, který dlouho opožděnou reformu a opravdovou obnovu zpomaluje: převládající základní postoj konzervatismu mezi biskupy, kněžími i věřícími.
Konzervativec je někdo, kdo touží konzervovat existující dobro, to znamená zachovávat status quo a současně napravovat nechvalně známé úchylky. Konzervativec však nemá žádnou zásadovou motivaci vracet se k tomu, co bylo ztraceno, a oživovat to, protože nemá žádný pádný důvod považovat to za vzácnější, cennější než soubor dober, která náhodou existují právě teď. („Existují řeholnice, které nosí alespoň nějaký stejnokroj a krucifix? Skvělé! Je třeba to udržovat, protože to nechceme ztratit. Něco je koneckonců lepší než nic.“) Milovník Tradice naproti tomu smýšlí jako církevní otec z pátého století svatý Vincenc Lerinský. Pro Vincence, stejně jako pro plejádu otců, učitelů Církve a papežů, je Tradice jako taková nadřazená novotám; těm je nutno nedůvěřovat a odolávat jim ze všech sil.
Apologie Církve
