Pastýř podle Srdce Ježíšova

29. března uplynulo 130. výročí smrti služebníka Božího kardinála Józsefa Mindszénthyho, maďarského vlastence, nekompromisního nepřítele nacismu i komunismu, s nimiž neuzavřel nikdy žádný kompromis, ale hlavně hierarchy, který vždy a za všech okolností zachoval věrnost Kristu a jeho Církvi. Původně se jmenoval József Pehm a narodil se 29. března 1892 v Csehimindszentu v západním Maďarsku v rodině zchudlého šlechtice. Jméno si změnil proto, poněvadž jako maďarský vlastenec je chtěl mít maďarské (Mindszénthy znamená “pocházející z Mindszénthu”). Po studiu na maďarském institutu Pazmáneum ve Vídni přijal r. 1915 kněžské svěcení. Během první světové války působil jako kaplan na různých místech. R. 1919 po rozpadu Rakousko-Uherska se zmocnili vlády v zemi socialisté v čele s Mihálym Károlyim. Jeho vláda chtěla zestátnit církevní školy. Mladý pater Mindszénthy ostře protestoval na kazatelně i v tisku, což mu vyneslo zatčení. Z vězení byl po pár dnech propuštěn, krátce nato ale komunisté v čele s Bélou Kunem provedli revoluční převrat a vyhlásili tzv. Maďarskou republiku rad. Mindszénthy byl znovu zatčen, protože nebojácně vystupoval proti komunistické ideologii a krvavým metodám Kunovy vlády, která systematicky vraždila kněze a aktivní katolické laiky. Minszénthyho čekal tentýž osud, unikl mu jen díky brzkému pádu komunistického režimu. Poté byl jmenován farářem v Zalaegerszegu na západě země, kde setrval více než 20 let.

Útok na víru i rozum

Jedním z hlavních témat papeže Benedikta XVI. byl soulad víry a rozumu, a nejen to, nýbrž i závislost lidského rozumu na stvořitelském Rozumu Božím neboli Logu. Nejde totiž pouze o to, že víra rozumu neodporuje, jako by tyto dvě věci byly srovnatelnými partnery na stejné úrovni. Lidský rozum je však spíše omezeným a omylným světlem, které vyvěrá z prvotního, všeobjímajícího světla od Boha, jenž je zároveň zdrojem života, lásky, svobody a moudrosti. Lidé proto mohou být doopravdy rozumní a svobodní jen tehdy, když svůj intelekt a vůli podrobí tomuto světlu a žijí v jeho záři. Víra v Boží zjevení zahrnuje a pozvedá všechny funkce rozumu. Bez tohoto světla jsou lidé odsouzeni k temnotám svévole, smršti iracionálních pudů a nakonec k šílenství nihilismu. Jinak řečeno, jestliže ve víře nepřijmeme Boží zjevení, které přirozené světlo našeho myšlení očišťuje a pozvedá, je náš vlastní rozum předurčen být sám sobě zkázou. Odmítnutím či opuštěním víry podkopáváme rozum u samotného zdroje. Ti, kdo se namáhají, aby vyčistili prostor své mysli, a domnívají se, že ve vědecké a technické zdatnosti naleznou jakousi sekulární spásu, si nakonec sami na sobě ověří vážná slova našeho Pána Ježíše Krista o démonovi, který nalezne svůj dům „prázdný, vymetený a vyzdobený“, přibere si k sobě „jiných sedm duchů, horších, než je sám, i vejdou a přebývají tam“ (Mt 12,43-45).

Bylo Rusko už konečně „správně“ zasvěceno?

25. březen r. 2022 vstoupí do historie jako datum zasvěcení celého světa, zvláště Ruska spolu s Ukrajinou, Neposkvrněnému Srdci Panny Marie papežem Františkem podle přání Matky Boží, které sdělila při svém zjevení ve Fatimě r. 1917. Neposkvrněná Panna podle svědectví vizionářky sestry Lucie de Santosové řekla: „Chci vás prosit, aby Rusko bylo zasvěceno mému Neposkvrněnému Srdci a aby bylo zavedeno smírné svaté přijímání na první sobotu v měsíci. Budou-li mé prosby splněny, Rusko se obrátí a nastane mír. Jestli ne, Rusko své omyly ještě ve světě rozšíří, to vyvolá nové války a pronásledování Církve, mnohé národy budou zničeny, dobří budou mučeni a Svatý Otec bude mnoho trpět. Nakonec ale bude mé Neposkvrněné Srdce triumfovat, Svatý Otec mi zasvětí Rusko, které se obrátí, a daruji světu období míru a pokoje.“1 Papež Pius XII. provedl toto zasvěcení dvakrát: r. 1942, kdy ale Rusko nejmenoval, mluvil pouze o světě. Panna Maria však ve zvláštním zjevení Lucii sdělila, že si jmenování Ruska výslovně přeje. Pius XII. proto zasvěcení zopakoval r. 1952, Rusko sice uvedl, ale nevyzval biskupy ve světě, aby se k tomuto aktu připojili. Matka Boží nato Lucii řekla, že si žádá spoluúčast biskupů. Jan Pavel II. rovněž zasvětil r. 1984 Rusko a celý svět Mariinu Neposkvrněnému Srdci, ale opět Rusko nejmenoval.

Civilizovaný člověk se vrací k barbarství… a katoličtí představitelé ho nevolají k nápravě

Historii vytvářejí svobodné lidské bytosti pod pohledem svrchovaně svobodného Boha, a proto se dějiny nedrží striktního a neměnného vzorce. Temné noci lidských dějin, období invazí, válek, moru, vzpoury mohou trvat mnohem déle než zima v přírodě a dlouhé dny náboženské horlivosti a kulturního rozkvětu mohou plynout dlouho s výjimečnou krásou, avšak v každém případě dříve nebo později den vystřídá noc a noc přejde v den. Neexistuje trvalý den ani nekonečná noc. Věčný den je vlastností nebe, věčná noc pekla. C. S. Lewis napsal: „Jedním z nejnebezpečnějších omylů je to, že civilizace musí automaticky růst a šířit se. Dějiny nás učí opak: civilizace je vzácnost, jíž je obtížné dosáhnout a snadno se ztrácí. Normální stav lidstva je barbarství, tak jako normálním povrchem planety je slaná voda. Souš se jeví velká v naší představivosti a civilizace v dějepisných knihách jen proto, že moře a divošství jsou pro nás méně zajímavé.“ Lidé obeznámení s novověkými dějinami Církve – pro něž, jak doložil Roberto de Mattei, jsou v mnoha směrech charakteristické tři symbolické letopočty, 1517 (počátek protestantské vzpoury), 1717 (založení první zednářské lóže) a 1917 (bolševická revoluce) – mohou pozorovat stále se prodlužující, sestupující temnotu, která zakrývá krásu Kristovy Snoubenky na zemi, jako by ji měla nakonec zadusit.

Máme se modlit „na úmysly Svatého otce“, i když jsou úmysly papeže špatné?

Jednou mi přítel, s nímž jsem jel v autě, řekl: „Víš, za tohoto pontifikátu je vážně těžké poznat, jak se má člověk chovat před dětmi. Tím chci říct, že se nedá pořád předstírat, že s papežem Františkem je všechno v pořádku. Děti jsou chytré a leccos zaslechnou. Ptají se. Vědí, že se děje něco divného. Když jsme se onehdy modlili růženec, řekl jsem, že se pomodlíme ,na dobré úmysly papežeʼ. Ale i to mým starším dětem přišlo zvláštní. Znamená to, že papež má i špatné úmysly? Odpověď je docela evidentní: ano, některé jeho úmysly, jak je Vatikán prezentuje ve svých pravidelných krátkých videích, se zdají velice špatné. Co máme tedy dělat, když chceme získat plnomocné odpustky, k nimž se modlitba na úmysly papeže vyžaduje?“ Všimnul jsem si, že tato otázka se v posledních letech objevuje často. Některé rodiny se na papežovy úmysly přestaly modlit úplně. Některé se místo toho modlí za jeho obrácení. To jistě není špatný nápad, ale myslím, že na hlavní otázku existuje odpověď, při níž si můžeme s úlevou vydechnout. V minulém roce jsem na toto téma slyšel kázání dvou různých tradičně katolických kněží na dvou různých kontinentech. Jejich vysvětlení, co znamená modlit se na úmysly Svatého otce, byla prakticky totožná.

100 let od smrti bl. Karla I. Rakouského

1. dubna 2022 uplnyne 100 let od bolestné smrti našeho posledního českého krále a císaře bl. Karla I. Rakouského. Své utrpení, jak je zdokumentováno, obětoval také za náš národ. Přinášíme úryvek z knihy Novéna k blahoslavenému Karlovi Rakouskému, který popisuje závěr života tohoto světce. Karel se pod vlivem událostí koncem roku 1918 a ve snaze zachovat pokojný průběh dění nejdříve vzdal účasti na řízení státních záležitostí, poté byl nucen se odstěhovat se svou rodinou z Vídně do Eckartsau; tam císařova rodina zpočátku hodně strádala. Přesto 31. prosince 1918 dal zpívat Te Deum jako poděkování za všechno, co rok 1918 přinesl. Na návrh, aby od toho upustil, odpověděl, že v tomto roce obdržel mnoho milostí, za které musí poděkovat. A všem, kteří se udiveně ptali, o jaké milosti se jednalo, Karel odpověděl: „Tento rok byl tvrdý, ale mohl být ještě mnohem horší. Nemůžeme z Boží ruky přijímat jen dobré, nýbrž musíme být vděční za všechno ostatní, ať je to jakkoliv těžké a bolestné. Nepřinesl snad tento rok tak dlouho toužebně očekávaný konec války? A za mír je každá oběť a každé odříkání oprávněná a levná cena." Karel musel opustit i svou rakouskou vlast, kde byl jeho život i život jeho rodiny v nebezpečí.

O Fatimě, zasvěcení světa i Ruska Panně Marii a budoucích přislíbeních

Zjevení v kontextu církevní nauky Nejprve je třeba zařadit tento jev do kontextu církevní nauky. Fatimské zjevení patří mezi tzv. soukromá zjevení, a to je nutno odlišit od Božího zjevení. Boží zjevení, tedy to, co Bůh zjevil člověku ve Starém a Novém Zákoně, vyvrcholilo v osobě Ježíše Krista a skončilo smrtí posledního z apoštolů, tj. sv. Jana. Toto je obsahem Starého a Nového Zákona a obsahem nauky církve. K tomuto Božímu zjevení nelze v žádném případě nic přidat, toto je jednou provždy uzavřeno. V onom Božím zjevení je obsaženo vše, co Bůh chtěl člověku sdělit pro jeho spásu. To ovšem neznamená, že po smrti posledního z apoštolů se nebe úplně uzavřelo a že Bůh, ať už sám, nebo prostřednictvím vyvolených duší, už k člověku nepromlouvá. Právě toto jsou takzvaná soukromá zjevení. Je nutno být na ně opatrný, podléhají úsudku církve, protože se do nich může vloudit zlý duch, mohou zde být psychické poruchy údajných vizionářů nebo podvody, proto také církev mnoho těchto tzv. soukromých zjevení neuznala za pravá. Ale i u těch, která pravá jsou a byla takovými uznána, je třeba vědět, že to není žádný doplněk k Božímu zjevení. Tato tzv. soukromá zjevení, pokud jsou uznána, tak jenom aktualizují Boží zjevení v té či oné konkrétní době.

Fatima, peklo a hnutí pro život

Tři portugalští pasáčci před sto lety měli vidění pekla, které bylo tak strašlivé, že si mysleli, že zemřou. Viděli veliké moře hřmícího ohně, do něhož se nořili démoni a nesčetné duše, které se v životě protivily Bohu a Jeho cestám. Duše zatracenců byly jako doruda rozžhavené uhlíky, které měly lidskou podobu, a vycházely z nich spalující plameny. Ječely a úpěly, stravovány bolestí a zoufalstvím. Tuto děsivou vizi pekla dětem ukázala Panna Maria a řekla, že tam „jdou duše ubohých hříšníků“. Dodala, že „kvůli hříchům těla přichází do pekla více duší než z jakéhokoli jiného důvodu“. Hříchy těla křesťané vždy chápali jako skutky zneužívající a nesprávně používající Boží dar sexuality. Bůh stvořil sexuální vztah jako vztah muže a ženy vzájemně spojených ve věrném, výhradním, trvalém a životadárném manželském svazku. Mezi hříchy proti daru sexuality patří antikoncepce, cizoložství, smilstvo, prostituce, pornografie, neslušné oblékání, masturbace, homosexualita. Některé hříchy těla vyvolávají další těžké hříchy, např. potrat, a mohou vést k nevěře, rozpadu manželství a rozvodu. A ještě hůře, hříchy těla ničí vztah člověka k Bohu, neboť zvolí-li si je hříšník, odmítá tím Boží plán se sexualitou a tím v konečném důsledku Boha samotného. Možná jde do pekla víc duší kvůli sexuálním hříchům než z jiného důvodu právě proto, že je tak snadné do nich upadnout, zejména v dnešní kultuře, kde se sex glorifikuje jako hlavní zdroj lidského štěstí.

Potrat jako antisvátost ďáblovy anticírkve

V roce 1997 jsem při obhlížení knihkupectví narazil na knihu, která mě šokovala a vyděsila. Feministická teoložka v ní tvrdila, že dva největší „kříže“, které dnes musejí nést katoličky, jsou – jak jistě uhádnete – odpor Katolické církve proti svěcení žen a proti potratu. Stěží jsem mohl uvěřit tomu, že rouhání dosáhlo takovéto úrovně, ale smysly mě neklamaly, ani nešlo o noční můru, jak bych si byl přál. Nedlouho poté mi někdo vyprávěl o jisté Kanaďance, která o potratu mluvila jako o „svátosti“. Takové zneužití jazyka je doslova luciferské. Na hříchu, ničení života a sebedestrukci není opravdu nic posvátného ani posvěcujícího, stejně jako na ďáblu po jeho vzpouře není nic krásného. Svátosti člověku přinášejí život. Potrat je správnější nazvat antisvátostí par excellence, protože nenarozeného člověka zbavuje příležitosti zrození k životu přirozenému i nadpřirozenému. „Ďábel je opice Boží,“ říká staré rčení. Ďábel vskutku má organizované náboženství – organizované přinejmenším natolik, aby nepřátele Kristovy seskupovalo do nejpevnějších a nejefektivnějších politických, psychologických i kulturních struktur, jaké si jeho nadlidská inteligence dokáže vymyslet. Ďáblova „církev“ paroduje všechno, co činí Katolická církev, a v této parodii nacházíme vysvětlení pro rouhání, o němž jsme se zmínili výše. Použití slov „kříž“ a „svátost“ v nich není ničím menším než útokem na samotnou Boží svatost a milosrdenství.

Biskup Schneider vyzývá katolíky, aby se každý den modlili za papeže, aby zasvětil Rusko, jak to naše Paní žádala

Biskup Athanasius Schneider žádá o modlitby za zasvěcení Ruska Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, k němuž má dojít 25. března. Vyzývá všechny, kdo mohou, ať se každý den modlí, aby papež splnil prosbu Panny Marie z Fatimy. Matteo Bruni, ředitel tiskové kanceláře Svatého stolce, v úterý oznámil, že 25. března, na svátek Zvěstování, papež František zasvětí Rusko a Ukrajinu Neposkvrněnému Srdci Panny Marie a dodal, že „stejný akt téhož dne provede ve Fatimě Jeho Eminence kardinál Krajewski, apoštolský almužník, jako vyslanec Svatého otce.“ V rámci přípravy na takovou událost biskup Athanasius Schneider požádal věřící, aby se každý den až do zasvěcení modlili za papeže, aby zasvěcení vykonal přesně tak, jak si přála Svatá Panna při zjevení vizionářům ve Fatimě, za obrácení Ruska a ukončení šíření jeho bludů, jakož i za dobu míru slíbenou Pannou Marií. Za tímto účelem mons. Schneider složil jménem Bratrstva Panny Marie z Fatimy modlitbu za nadcházející papežovo zasvěcení, určenou ke každodenní modlitbě. Níže následuje její text: Ó, Neposkvrněné Srdce Mariino, svatá Matko Boží a naše něžná Matko! Pohleď na tíseň, v níž žije Církev a celé lidstvo kvůli šíření materialismu a pronásledování Církve. Ve Fatimě jsi před těmito bludy varovala, když jsi mluvila o bludech z Ruska.