Nanebevzetí Panny Marie aneb o „mariánském humanismu“


Papež ct. Pius XII. bulou Munificentessimus Deus r. 1950 vyhlásil jako dogma, že Panna Maria byla po své smrti vzata nejen s duší, ale i s tělem do nebe. Potvrdil tak to, co Církev věřila již od počátku.

Vyhlášení tohoto článku víry vyvolalo negativní mediální reakci jednak protestantů, jednak vyznavačů novověkých ismů: liberálů, socialistů, komunistů atd. Protestanté se ohrazovali proti mariánské úctě, kterou odmítají, ti ostatní poukazovali na to, že papež se prý „vrací do středověku“ místo aby reagoval na aktuální potřeby dneška.

Záporná reakce na tuto skutečnost, ačkoliv se týkala čistě vnitřní záležitosti Katolické církve, nebyla náhodná. Po II. světové válce se skloňovalo ve všech pádech slovo „humanismus“, což znamená lidskost, lidské jednání. Pius XII. vyhlášením dogmatu o Nanebevzetí Matky Boží se proti tomu nepřímo vymezil a postavil nový ideál.

Na humanismus se odvolávali už koncem středověku vyznavači renezance, později osvícenci, liberálové, marxisté, dnes vyznavači genderismu a globalismu. Všichni zdůrazňovali a zdůrazňují potřebu lidskosti ve vztahu k druhým, neškodit, pomáhat a usilovat o pokrok při rozvoji lidské existence.

To všechno má ale jednu zásadní vadu. Zastánci takového postoje mají na mysli pouze pozemský život. Ten ale jednou skončí. Dogma o Nanebevzetí Nejsvětější Panny však poukazuje na konečný cíl člověka, jehož už dosáhla jako první člověk v dějinách v plnosti právě ona: věčný život s oslavenou duší a s oslaveným tělem v Boží přítomnosti a v trvalém přátelství s ním (Ježíše Krista tady nelze uvádět, neboť On byl nejen člověk, ale i Bůh). Toto je pravý humanismus, zaměřený k věčnosti, jež nikdy nepomíjí, humanismus mariánský.

Katolická církev ve své historii vždycky hlásala prioritu věčného života před pozemským – a byla právě za to napadána. Prý odvádí lidi od jejich aktuálních životních problémů, od pokroku při vylepšování jejich podmínek existence atd. Toto vytýkali Církvi nejostřeji Marx a Lenin.

Jenže způsobila tato přednostní orientace na pozemský život, tento humanismus v podání nekřesťanů, skutečné zlepšení lidské existence? Historie ukazuje pravý opak. Jak osvícenství s francouzskou „demokratickou“ revolucí, tak i marxismus s ruskou bolševickou revolucí spolu s režimy, jež po nich následovaly, připravily často bestiálním způsobem o život stamiliony nevinných lidí, současný tzv. humanismus právě ve jménu „lepší kvality lidského života“ vraždí nenarozené děti umělým potratem a staré lidi eutanázií, ničí rodinu a přirozené vazby člověka, tzv. transhumanismus slibuje odstranění nemocí, bolestí, mentální zaostalosti a dalších neduhů pomocí vědeckého pokroku, což předpokládá i nebezpečné pokusy na lidech. Novověcí humanisté neustále mluví o pomoci člověku a vyšší úrovni jeho života, ve skutečnosti ale dochází k ještě větší disproporci jednotlivých lidí: jedni jsou plně obšťastněni výsledky novodobé vědy na úkor těch druhých, pro něž se tento pozemský život stal nebo postupně stává mučírnou.

Paradoxně Církev, která nikdy neslibovala ráj na zemi a viděla cíl lidské existence na věčnosti, přinesla i pro tento pozemský život lidstva větší užitek než mimokřesťanští humanisté. Mniši ve starověku i ve středověku hlásali na prvním místě život v nebi, který je důležitější než život na této zemi – a překvapivě spolu s touto misií došlo jejich zásluhou a přičiněním i k výraznému zlepšení tohoto pozemského života, ke kultivaci krajiny pro zemědělství, k zakládání nemocnic, k rozvoji charity, k šíření vzdělání a vědy atd. Pravý humanismus s upřeným pohledem na nebe jako na prvořadou hodnotu nese s sebou i požehnaný pokrok lidstva v životě na tomto světě, humanismus mimokřesťanský navzdory svým navenek ušlechtilým slibům ho naopak přivádí k totální destrukci.

Panna Maria je ukázkou toho, co je nejvyšším cílem a hlavně největším dobrem člověka: jeho oslava na věčnosti jako vykoupeného Božího tvora. Ona sama, která již má na rozdíl od jiných spasených i své oslavené tělo, nám v tomto pomáhá propojovat všechno dobré, co přináší tento pozemský život, s tím podstatným, tj. s věčným životem v nebi: svou přímluvou, svým zprostředkováním milostí a svými zázraky. V tom spočívá pravý mariánský humanismus, který je výrazným protikladem tzv. humanismu všech současných ismů, které vedly a vedou pouze ke zničení člověka – a to nejen na věčnosti, ale už i na této zemi. Panno Maria Nanebevzatá, oroduj za nás!