Papež František přijal dne 28. března zástupce původních indiánských obyvatel Kanady Metisů a Inuitů. Při této příležitosti vyslovil hlubokou lítost nad údajnou genocidou indiánských dětí na katolických školách v letech 1873-1977. V květnu r. 2021 byl totiž odkryt údajný masový hrob 200 dětí u Kamloops Indian Residential School, jedné internátní školy pro domorodce spravované Katolickou církví. Krátce nato byly nalezeny u jiných škol tohoto typu podobné hroby. Papež František už při nedělní modlitbě Anděl Páně 6.6.2021 vyslovil nad tím své pobouření. Masmédia se předháněla v obviňování Katolické církve a rovněž i kanadského státu ze zločinu genocidy původního obyvatelstva.
Toto hrůzné odhalení mělo zároveň připomenout příšernou nedávnou minulost Kanady od 70. let 19. stol. až do druhé poloviny 20. stol. Ve státem financovaných školských zařízeních vedených převážně křesťanskými denominacemi pro výchovu, vzdělání a asimilaci dětí původních obyvatel země mělo prý docházet k systematickému zneužívání a dokonce k vraždění. Kamloops Indian Residential School byla údajně nejhorší tohoto druhu.
Církevní hierarchie reagovala jako obvykle: Mainstreamová tvrzení akceptovala, aniž vznesla jakoukoliv pochybnost a poníženě se kála bez jakéhokoliv vyžadování konkrétních důkazů. Kanadská biskupská konference pozvala do země papeže Františka, aby napomohl ke „smíření“ s původními obyvateli.
Jenže zásadní problém spočívá v něčem jiném. V tom, že toto „hrůzné odhalení“ vůbec neodpovídá pravdě.
Vysvětlující poznámka k „Vyznání pravd“ Církev v naší době zažívá jednu z největších duchovních epidemií, téměř všezahrnující zmatení a dezorientaci učitelského úřadu, které se jeví jako vážná nakažlivá hrozba pro duševní zdraví a věčnou spásu mnoha duší. Zároveň je možné pozorovat rozšířenou letargii při výkonu Magisteria (učitelského úřadu) na různých úrovních současné církevní hierarchie. To je zapříčiněno především nedodržováním apoštolské povinnosti – jak připomíná i II. vatikánský koncil – že totiž biskupové mají „bděle odvracet bludy ohrožující jejich stádce“ (Lumen gentium, 25).
Naše doba je charakterizována akutním duchovním hladověním katolických věřících na celém světě po potvrzení těch pravd, které jsou zamlženy, podkopávány a popírány některými z nejnebezpečnějších omylů naší doby. Věřící, kteří trpí tímto duchovním hladem, se cítí opuštěni, a proto se nachází na jakési existenciální periferii. Tuto situaci je naléhavě zapotřebí napravit. Veřejné Objasnění pravd, které se týká těchto chyb, nestrpí žádné další zdržení. Proto si připomínáme následující nadčasová slova svatého Řehoře Velikého: „Náš jazyk nemá být znaven, poté co jsme se ujali hlasatelského úřadu, aby nás naše mlčení neodsoudilo před spravedlivým Soudcem. (…) Lidé, kteří jsou svěřeni do naší péče, opouštějí Boha a my mlčíme. Žijí ve hříchu a my nenatahujeme naši ruku, abychom je opravili“ (In Ev. Hom.
Biskup Juan Antonio Reig Plà z diecéze Alcalá de Henares na předměstí španělského Madridu byl již několikrát obžalován kvůli “homofobii”. V posledních dnech se tak stalo na základě provokace novináře levicových novin El Diario, který se obrátil na diecézní Centrum rodinného poradenství a vydával se nepravdivě za homosexuála. Tvrdil, že hledá pomoc. Pracovníci centra jej vyzvali k práci nad sebou s úmyslem překonat poruchu sexuální orientace. To posloužilo žurnalistovi jako podklad k pomlouvačnému článku a k aktivizaci orgánů činných v trestním řízení.
Důvodem k zahájení vyšetřování byly předpisy proti “fobii LGBT” schválené madridskou samosprávou. Ty zakazují tzv. “konverzní terapii” a “diskriminační chování” vůči homosexuálům a transsexuálům. Orgány činné v trestním řízení nakonec stíhání biskupa Reiga zastavily, ale nikoli z důvodů absurdity obvinění, ale pro “nedostatek důkazů”. Uznaly, že nahrávky novináře byly získány nelegálně, tudíž je nelze použít - a jiné důkazy neexistují.
Biskup Juan Antonio Reig Plà se pravidelně stává obětí nenávisti a mediálního štvaní ze strany ideologů LGBT a socialistických politiků, kteří každým rokem vznášejí proti němu obvinění a požadují po Církvi, aby ho suspendovala. Hierarcha však zatím odolává a neúnavně opakuje, že homosexualita je nezřízená náklonnost, kterou lze s Boží pomocí překonat.
Zdroj: Článek “Hiszpańska diecezja oskarźona o lGBTfobie” na www.
Nedávné dramatické zintenzivnění konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou opět přimělo velkou část světové populace, aby se pokusila se rozumově vypořádat s předmětem, o němž předtím věděla jen velmi málo. Stejně jako po vypuknutí covidové krize – kdy se mnozí z nás snažili alespoň do jisté míry porozumět obtížným vědeckým a lékařským pojmům, které jsme do té doby opomíjeli – i v posledních týdnech jsme se najednou přistihli, že přemýšlíme o složitých otázkách politické situace ve východní Evropě. Jiní se přirozeně soustředili na snahu pochopit klíčové mravní otázky spojené s konfliktem, který vyústil ve velkou humanitární krizi.
V tomto článku se chceme zaměřit na odlišné, avšak související otázky. Co se dělo v domácí i zahraniční politice samotných těchto zemí, dříve než se válka mezi Ruskem a Ukrajinou dostala do centra pozornosti západních médií? Kdo jsou Volodomyr Zelenskyj a Vladimír Putin? Co tito muži dělali, než se o ně začala intenzívně zajímat světová média? Vedli – podobně jako Bidenova administrativa a mnohé jiné vlády ve světě – jakýsi druh války proti vlastním lidem v podobě tyranských covidových restrikcí? Vedli válku proti nenarozeným dětem prostřednictvím politik, které podporují či tolerují potrat? Chovali se jako vůdci, jimž jde na prvním místě o dobro jejich národa, nebo prosazovali „globalistickou“ agendu, která zájmům jejich lidu odporuje?
29. března uplynulo 130. výročí smrti služebníka Božího kardinála Józsefa Mindszénthyho, maďarského vlastence, nekompromisního nepřítele nacismu i komunismu, s nimiž neuzavřel nikdy žádný kompromis, ale hlavně hierarchy, který vždy a za všech okolností zachoval věrnost Kristu a jeho Církvi.
Původně se jmenoval József Pehm a narodil se 29. března 1892 v Csehimindszentu v západním Maďarsku v rodině zchudlého šlechtice. Jméno si změnil proto, poněvadž jako maďarský vlastenec je chtěl mít maďarské (Mindszénthy znamená “pocházející z Mindszénthu”). Po studiu na maďarském institutu Pazmáneum ve Vídni přijal r. 1915 kněžské svěcení. Během první světové války působil jako kaplan na různých místech.
R. 1919 po rozpadu Rakousko-Uherska se zmocnili vlády v zemi socialisté v čele s Mihálym Károlyim. Jeho vláda chtěla zestátnit církevní školy. Mladý pater Mindszénthy ostře protestoval na kazatelně i v tisku, což mu vyneslo zatčení. Z vězení byl po pár dnech propuštěn, krátce nato ale komunisté v čele s Bélou Kunem provedli revoluční převrat a vyhlásili tzv. Maďarskou republiku rad. Mindszénthy byl znovu zatčen, protože nebojácně vystupoval proti komunistické ideologii a krvavým metodám Kunovy vlády, která systematicky vraždila kněze a aktivní katolické laiky. Minszénthyho čekal tentýž osud, unikl mu jen díky brzkému pádu komunistického režimu.
Poté byl jmenován farářem v Zalaegerszegu na západě země, kde setrval více než 20 let.
Jedním z hlavních témat papeže Benedikta XVI. byl soulad víry a rozumu, a nejen to, nýbrž i závislost lidského rozumu na stvořitelském Rozumu Božím neboli Logu. Nejde totiž pouze o to, že víra rozumu neodporuje, jako by tyto dvě věci byly srovnatelnými partnery na stejné úrovni. Lidský rozum je však spíše omezeným a omylným světlem, které vyvěrá z prvotního, všeobjímajícího světla od Boha, jenž je zároveň zdrojem života, lásky, svobody a moudrosti.
Lidé proto mohou být doopravdy rozumní a svobodní jen tehdy, když svůj intelekt a vůli podrobí tomuto světlu a žijí v jeho záři. Víra v Boží zjevení zahrnuje a pozvedá všechny funkce rozumu. Bez tohoto světla jsou lidé odsouzeni k temnotám svévole, smršti iracionálních pudů a nakonec k šílenství nihilismu.
Jinak řečeno, jestliže ve víře nepřijmeme Boží zjevení, které přirozené světlo našeho myšlení očišťuje a pozvedá, je náš vlastní rozum předurčen být sám sobě zkázou. Odmítnutím či opuštěním víry podkopáváme rozum u samotného zdroje. Ti, kdo se namáhají, aby vyčistili prostor své mysli, a domnívají se, že ve vědecké a technické zdatnosti naleznou jakousi sekulární spásu, si nakonec sami na sobě ověří vážná slova našeho Pána Ježíše Krista o démonovi, který nalezne svůj dům „prázdný, vymetený a vyzdobený“, přibere si k sobě „jiných sedm duchů, horších, než je sám, i vejdou a přebývají tam“ (Mt 12,43-45).
25. březen r. 2022 vstoupí do historie jako datum zasvěcení celého světa, zvláště Ruska spolu s Ukrajinou, Neposkvrněnému Srdci Panny Marie papežem Františkem podle přání Matky Boží, které sdělila při svém zjevení ve Fatimě r. 1917. Neposkvrněná Panna podle svědectví vizionářky sestry Lucie de Santosové řekla: „Chci vás prosit, aby Rusko bylo zasvěceno mému Neposkvrněnému Srdci a aby bylo zavedeno smírné svaté přijímání na první sobotu v měsíci. Budou-li mé prosby splněny, Rusko se obrátí a nastane mír. Jestli ne, Rusko své omyly ještě ve světě rozšíří, to vyvolá nové války a pronásledování Církve, mnohé národy budou zničeny, dobří budou mučeni a Svatý Otec bude mnoho trpět. Nakonec ale bude mé Neposkvrněné Srdce triumfovat, Svatý Otec mi zasvětí Rusko, které se obrátí, a daruji světu období míru a pokoje.“1
Papež Pius XII. provedl toto zasvěcení dvakrát: r. 1942, kdy ale Rusko nejmenoval, mluvil pouze o světě. Panna Maria však ve zvláštním zjevení Lucii sdělila, že si jmenování Ruska výslovně přeje. Pius XII. proto zasvěcení zopakoval r. 1952, Rusko sice uvedl, ale nevyzval biskupy ve světě, aby se k tomuto aktu připojili. Matka Boží nato Lucii řekla, že si žádá spoluúčast biskupů. Jan Pavel II. rovněž zasvětil r. 1984 Rusko a celý svět Mariinu Neposkvrněnému Srdci, ale opět Rusko nejmenoval.
Historii vytvářejí svobodné lidské bytosti pod pohledem svrchovaně svobodného Boha, a proto se dějiny nedrží striktního a neměnného vzorce. Temné noci lidských dějin, období invazí, válek, moru, vzpoury mohou trvat mnohem déle než zima v přírodě a dlouhé dny náboženské horlivosti a kulturního rozkvětu mohou plynout dlouho s výjimečnou krásou, avšak v každém případě dříve nebo později den vystřídá noc a noc přejde v den. Neexistuje trvalý den ani nekonečná noc. Věčný den je vlastností nebe, věčná noc pekla.
C. S. Lewis napsal: „Jedním z nejnebezpečnějších omylů je to, že civilizace musí automaticky růst a šířit se. Dějiny nás učí opak: civilizace je vzácnost, jíž je obtížné dosáhnout a snadno se ztrácí. Normální stav lidstva je barbarství, tak jako normálním povrchem planety je slaná voda. Souš se jeví velká v naší představivosti a civilizace v dějepisných knihách jen proto, že moře a divošství jsou pro nás méně zajímavé.“
Lidé obeznámení s novověkými dějinami Církve – pro něž, jak doložil Roberto de Mattei, jsou v mnoha směrech charakteristické tři symbolické letopočty, 1517 (počátek protestantské vzpoury), 1717 (založení první zednářské lóže) a 1917 (bolševická revoluce) – mohou pozorovat stále se prodlužující, sestupující temnotu, která zakrývá krásu Kristovy Snoubenky na zemi, jako by ji měla nakonec zadusit.
Jednou mi přítel, s nímž jsem jel v autě, řekl: „Víš, za tohoto pontifikátu je vážně těžké poznat, jak se má člověk chovat před dětmi. Tím chci říct, že se nedá pořád předstírat, že s papežem Františkem je všechno v pořádku. Děti jsou chytré a leccos zaslechnou. Ptají se. Vědí, že se děje něco divného. Když jsme se onehdy modlili růženec, řekl jsem, že se pomodlíme ,na dobré úmysly papežeʼ. Ale i to mým starším dětem přišlo zvláštní. Znamená to, že papež má i špatné úmysly? Odpověď je docela evidentní: ano, některé jeho úmysly, jak je Vatikán prezentuje ve svých pravidelných krátkých videích, se zdají velice špatné. Co máme tedy dělat, když chceme získat plnomocné odpustky, k nimž se modlitba na úmysly papeže vyžaduje?“
Všimnul jsem si, že tato otázka se v posledních letech objevuje často. Některé rodiny se na papežovy úmysly přestaly modlit úplně. Některé se místo toho modlí za jeho obrácení. To jistě není špatný nápad, ale myslím, že na hlavní otázku existuje odpověď, při níž si můžeme s úlevou vydechnout.
V minulém roce jsem na toto téma slyšel kázání dvou různých tradičně katolických kněží na dvou různých kontinentech. Jejich vysvětlení, co znamená modlit se na úmysly Svatého otce, byla prakticky totožná.
1. dubna 2022 uplnyne 100 let od bolestné smrti našeho posledního českého krále a císaře bl. Karla I. Rakouského. Své utrpení, jak je zdokumentováno, obětoval také za náš národ. Přinášíme úryvek z knihy Novéna k blahoslavenému Karlovi Rakouskému, který popisuje závěr života tohoto světce.
Karel se pod vlivem událostí koncem roku 1918 a ve snaze zachovat pokojný průběh dění nejdříve vzdal účasti na řízení státních záležitostí, poté byl nucen se odstěhovat se svou rodinou z Vídně do Eckartsau; tam císařova rodina zpočátku hodně strádala. Přesto 31. prosince 1918 dal zpívat Te Deum jako poděkování za všechno, co rok 1918 přinesl. Na návrh, aby od toho upustil, odpověděl, že v tomto roce obdržel mnoho milostí, za které musí poděkovat. A všem, kteří se udiveně ptali, o jaké milosti se jednalo, Karel odpověděl: „Tento rok byl tvrdý, ale mohl být ještě mnohem horší. Nemůžeme z Boží ruky přijímat jen dobré, nýbrž musíme být vděční za všechno ostatní, ať je to jakkoliv těžké a bolestné. Nepřinesl snad tento rok tak dlouho toužebně očekávaný konec války? A za mír je každá oběť a každé odříkání oprávněná a levná cena." Karel musel opustit i svou rakouskou vlast, kde byl jeho život i život jeho rodiny v nebezpečí.
Apologie Církve
