Vylhaná a prolhaná mytologie moderního „humanismu“ tvrdí, že bílí křesťané zavedli otroctví indiánů a černochů na africkém a zejména na americkém kontinentě. Jeho obětmi byli prý nekřesťanští (animističtí čili pohanští) indiáni a černoši. Fuj, vy bílí křesťané, styďte se! To je poselství, které adresuje hnutí Black Live Matter (BLM) současné bělošské, potažmo celé křesťanské civilizaci. Poselství, jehož součástí jsou stržené nebo zdevastované chrámy, kříže a sochy světců v USA i v Evropě.
Jenže jaká je historická pravda? Úplně jiná. Zcela odlišná nejen od té, kterou hlásají zločinní demagogové BLM, ale i od té, kterou jsme čerpali ve škole z učebnic dějepisu.
Novověké otroctví domorodců na americkém a africkém kontinentu nebylo vynálezem bělochů, ale existovalo hluboce zakódované v samotné kmenové civilizaci pohanských indiánů a černochů. Bylo naprosto samozřejmé, že jednotlivé kmeny mezi sebou válčily. Vítěz u poražených vyvraždil ty, kdo nemohli „být užiteční“, ze zbytku učinil své otroky. Když Španělé inspirovaní tímto příkladem (a zhnusení lidskými obětmi Mayů a Aztéků) brali na americkém kontinentu indiány do otroctví, král a císař Karel V. toto zakázal na nátlak katolických misionářů a papeže Pavla III., jenž vydal proti tomu r. 1537 zvláštní bulu. Totéž opakuje zhruba o třicet let později jeho nástupce sv. Pius V.
Kterého státníka nebo politika možno nazvat „katolickým“? Toho, který byl katolicky pokřtěn a chodí pravidelně na nedělní mši? Ne, to ještě zdaleka nestačí. Katolickým státníkem je takový, který se snaží v politice realizovat sociální nauku Církve a sociální království Kristovo, jak je definoval papež Pius XI. ve své encyklice Quas Primas r. 1925.
Opravdový katolický státník bude proto usilovat o to, aby stát poskytoval maximální podporu Katolické církvi a její nauce a starat se, aby zákonodárství nebylo v rozporu s katolickou morálkou. Je jasné, že v současné sekularizované společnosti je to téměř nerealizovatelné, nicméně cení se veřejně deklarovaný úmysl a snaha, i když nebude korunována úspěchem. Další podmínkou k tomu, aby daný státník mohl být označen za katolického, je mravně bezúhonný život bez sexuálních nebo finančních skandálů.
Sociální království Kristovo Na prvním místě zde stojí otázka, které státní zřízení skutečně odpovídá sociální nauce Církve a požadavku sociálního Kristova království? Není třeba dlouhého vysvětlování, že totalitní diktatury komunismu, nacionálního socialismu a islámského fundamentalismu jsou z toho absolutně vyloučeny, neboť všechny tři systémy se netají svým úmyslem zničit Katolickou církev a všude, kde měly příležitost, to také uskutečňovaly. Komunismus je ateistický, nacismus chtěl nahradit křesťanství starogermánskou pohanskou mytologií, islámský fundamentalismus spočívá na falešném náboženství.
Jako člověk, který strávil mnoho let života studiem i výukou filosofie, jsem vždy – nebo alespoň od chvíle, kdy jsem se prvně dozvěděl o její existenci a o tom, koho je patronkou – choval ve zvláštní úctě svatou Kateřinu Alexandrijskou. Můj starý Denní misálek sv. Ondřeje mi pod datem 25. listopadu věrně líčí příběh jejího života a smrti, jak ho všichni křesťané po staletí přijímali:
Svatá Kateřina se narodila v Alexandrii a vytrpěla mučednictví kolem roku 310 za císaře Maximima. Stará vyprávění líčí, že jako osmnáctiletá byla tak vzdělaná ve filosofii i v náboženství, že císař svolal skupinu filosofů, která ji měla přesvědčit, aby odmítla Krista a obětovala modlám. Místo toho je však ona přesvědčila o jejich omylu a obrátila na křesťanství. Byla bičována a připoutána ke kolům opatřeným hřeby, ale mučicí nástroj se rozpadl. Nakonec byla sťata. Tento příběh byl velkým zdrojem inspirace pro středověkou ikonografii. Svatá Kateřina je uctívána jako patronka křesťanských filosofů a patří mezi čtrnáct svatých pomocníků v nouzi.
Její kolekta v tradičním římském misálu je nádhernou modlitbou, která odkazuje na zázračné přenesení jejího těla do kláštera na hoře Sinaj:
„Bože, jenž jsi dal zákon Mojžíšovi na vrcholu hory Sinaj a na témže místě svatými anděly svými zázračně umístil tělo svaté Kateřiny, panny a své mučednice, uděl, prosíme, abychom pro její zásluhy a na její přímluvu byli schopni dojíti k hoře, která jest Kristus: jenž s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého, Bůh po všechny věky věků.
Diskuse o přirozeném plánování rodičovství (PPR) se často rychle zvrhnou v urputný boj mezi skalními zastánci a skalními odpůrci. Jedni hájí PPR jako mravně bezúhonnou, prospěšnou praxi, která je pro manžele jednoznačným přínosem. Druzí jsou naproti tomu přesvědčeni, že PPR je subtilní forma antikoncepce, která je manželům ke škodě, protože je vždycky lépe „důvěřovat jen Boží Prozřetelnosti.“ Zjišťuji, že sympatizuji s oběma stranami – ne proto, že s některou z nich souhlasím zcela, ale proto, že obě strany poukazují na důležitý aspekt, přičemž se jim zřejmě nedaří pravdu, kterou vidí, začlenit do širší situace.
Připusťme bez okolků především to, že sobectví nebo falešné priority mohou vést k nepatřičnému spoléhání na PPR, pokud se pro něj manželé rozhodli jako pro přirozenější způsob, jak se vyhnout dětem. Užívat by ho mohli například i bezbožní hippies, protože je ekologické a zdravější pro lidské tělo.
PPR nicméně nemůže být „antikoncepční“ v bezvýhradném smyslu (ani ho tak nelze nazývat), a to ani když se pro něj manželé rozhodnou ze sobeckých důvodů. Antikoncepce je svou mravní podstatou vnitřně špatná neboli nemorální per se, protože přímo a kategoricky odporuje jednomu z dober, která definují manželství. PPR je ambivalentnější a nejednoznačnější: manželé, kteří sledují přirozené rytmy, nedělají nic, co by přirozený akt zbavovalo jeho plodivého cíle.
Od neomodernistů v polemice proti nepřipouštění osob v trvalém stavu těžkého hříchu ke sv. přijímání neustále čteme a slyšíme: Svátosti nejsou žádnou sladkou odměnou pana učitele za vzorné chování, svátosti jsou lékem.
Tvrdíme ale my, tradiční katolíci, něco jiného? Nauka Církve je jednoznačná a neměnná. Svátosti jsou nezaslouženým Božím darem hříšnému člověku, který na něj nemá absolutně žádný nárok. A jsou i lékem, svátost křtu, sv. zpovědi, Eucharistie a pomazání nemocných zcela určitě. Lékem nejen pro duši, ale často i pro tělo. Mám osobní zkušenost se sv. zpovědí, že vždycky zakusím nejen úžasný pokoj duše poté, co jsou mi odpuštěny hříchy, ale zároveň zmizí i stresy a napětí, stalo se též několikrát, že došlo po přijetí svátosti pokání i k odstranění mých zdravotních potíží. To se mi někdy stalo i po sv. přijímání.
Ano, svátosti skutečně jsou lékem. Zneužívat ale tuto pravdu k obhajobě života ve hříchu je rouháním. Objasníme to nejlépe na konkrétním příkladě samotného léku. Ten, aby mohl působit, musí se nejprve dostat do těla, většinou to bývá polknutím. Toto „polknutí“ v případě svátosti pokání představují zpytování svědomí, lítost nad hříchy, předsevzetí, vyznání všech těžkých hříchů od poslední zpovědi (lehké hříchy vyznávat nemusím, ale je to velice prospěšné), kněžské rozhřešení a vykonání uloženého pokání.
Doby velkých zmatků zažila Katolická církev už dřív. Třebaže při pohledu zpět litujeme těchto období i vzpurných lidí, kteří je umožnili, zároveň z nich čerpáme moudrost a odvahu, uvědomíme-li si, že pastýři Církve sice ne vždy zachovávají víru nedotčenou nebo ji hájí, jak by měli, ale věřící mají ze křtu vyplývající základní povinnost pevně se držet pravé víry bez ohledu na to, jaký nátlak musejí snášet. Před časem jsme představili tři hypotetické scénáře, v nichž byly duše v roce 366, 638 a 1332 odsouzeny za to, že vlastní nedbalostí následovaly pastýře, kteří je vedli na scestí (viz článek „Ale papež to řekl!“ aneb Výmluva, která vám u Božího soudu nepomůže).
Představme si, jak by to mohlo vypadat dnes…
Andělé přivádějí duši před Krále králů a Pána pánů. Jeho vzezření je oslnivé a z jeho ran se linou proudy světla.
Soudce: Služebníku špatný, nyní zbavený odznaků církevní důstojnosti, jak ses opovážil rozsívat zmatek a nejednoznačnost o zločinu rozvodu, fikci „druhého sňatku“ a svatokrádežném připouštění cizoložníků ke svaté hostině oběti mé lásky?
Duše (třese se): Myslel jsem, že dělám správnou věc.
Soudce: Nikdy jsi nečetl slova, která zaznamenal můj spolehlivý služebník Matouš? „Proto muž opustí otce a matku a přilne ke své manželce, a ti dva budou jedno tělo.
Ve svém věku jsem už pamětníkem lecčeho. Proto mohu srovnávat. Zvláště pak to, co je mi nejdražší: Církev. A tady zjišťuji, že co se dnes nazývá Římskokatolickou církví, se diametrálně liší od toho, co se tak nazývalo v době mého dětství a dospívání.
Věrouka Jako chlapec jsem chodil do náboženství, i když to v 50. letech bylo spojeno s obětmi pro mne i pro mé rodiče. Tam jsme se skutečně učili pravdy víry, nehráli si ani neřešili nějaké kvízy apod. První svatá zpověď, sv. přijímání, ministrování… všechno bylo jasné mimo jakoukoliv pochybnost: v Eucharistii je přítomen Pán Ježíš, tentýž, který se vtělil do lůna Panny Marie, narodil se v Betlémě, učil lid, byl ukřižován, vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa a seslal Ducha Svatého. Tohoto Ježíše jsem přijal při prvním sv. přijímání a poté v následujících. Toho Ježíše, který při mši sv. zpřítomňuje svoji kalvarskou oběť za spásu mou i mnohých, proto je rouhavé považovat liturgii za jakési show k oslavě jednoty společenství. Věčné světlo nad svatostánkem neustále člověku připomínalo: tady je Kristus, Spasitel. Chrámy byly otevřeny nejen ke mši sv., ale i k soukromé adoraci. Neexistovalo, aby se v kostele lidé bavili, kdo přišel, ihned zaklekl k modlitbě…. Všechno bylo jasné, jednoduché a srozumitelné.
Přednáška dr. Petera Kwasniewského pronesená v březnu 2019 při jeho turné po Austrálii na pozvání Latin Mass Society of Australia. Video záznam přednášky je k dispozici zde.
Na 3. duben letošního roku připadlo padesáté výročí promulgace Novus ordo Missae papežem Pavlem VI. v apoštolské konstituci Missale Romanum, jejíž ustanovení měla vstoupit v platnost na první neděli adventní, 30. listopadu 1969.
Když se po půlstoletí ohlížíme zpět na toto obludné veledílo liturgické reformy – a pravda je taková, že na tuto špatně odvedenou práci si nestěžují zdaleka jen ti, kdo sami sebe označují za tradicionalisty – často cítíme nutkání se tázat: Proč? Proč bylo považováno za nutné provést ve mši tolik a tak radikálních změn? Vysvětlení musíme hledat u papeže, který byl za prosazení liturgické reformy odpovědný víc než kdokoli jiný, neboť vydal nejen nový mešní ritus, ale podobně i nové obřady všech svátostí a vlastně i nové verze téměř všeho, co se v Církvi mělo říkat a dělat – obrazné „vyplenění Říma“, před nímž bledne i dílo vizigótského krále Alaricha a císaře Karla V.
Kde můžeme papežovo vysvětlení hledat? Jak se dá očekávat, existuje velké množství projevů, dopisů a dalších dokumentů, které nám umožňují nejen letmo nahlédnout do Montiniho mysli, ale v klidu ji zkoumat.
Před pár dny vyvolala rozruch „aféra“ s českým Hnutím pro život (HPŽ). Šlo o to, že jeho místopředsedkyně Zdenka Rybová zveřejnila na sociálních sítích stanovisko odmítající sbírku pro nákup postkoitálních pilulek na Ukrajinu určených ženám údajně znásilněným ruskými vojáky. Místo abortivních preparátů by se měly podle Z. Rybové na Ukrajinu distribuovat pepřové spreje a houkadla, aby se napadené ženy mohly bránit proti agresorům.
Jsem katolík vyznávající vždy platnou a neodvolatelnou nauku Církve, proto nemohu, než se s postojem paní Rybové plně ztotožnit. Lituji jen toho, že tváří v tvář této hnusné, ba přímo zločinné propotratové kampani proti HPŽ z toho nakonec víceméně vycouvala, i když lidsky to chápu. Ty odporné hyeny z mainstreamové mediální žumpy tlačily dokonce na sponzory hnutí, aby mu stáhli svoji finanční podporu, což někteří skutečně udělali. Marek Michalčík Do této štvanice se zapojila, asi ne náhodou, i KDU-ČSL, dnes součást vládní koalice. Na její sjezd v Ostravě 23.4. měl přijet i generální manažer slovenského Křesťanského demokratického hnutí Marek Michalčík, statečný protipotratový aktivista ve své zemi. Organizuje Pochody pro život za účasti desetitisíců lidí a další akce na obranu nenarozených dětí a zastává správné katolické názory o absolutní morální nepřípustnosti potratů včetně požadavku na jejich legislativní zákaz bez výjimky, což se samozřejmě týká i znásilnění.
Posoudit soudobé problémy je často obtížné, protože jsou nám natolik „blízko“, že je nedokážeme vidět jasně. Jsme do nich příliš ponořeni, téměř jako když šlapeme vodu a snažíme se neutonout. Užitečnou metodou, jak získat správnou perspektivu, je poodstoupit v čase do jiných krizových období a pokusit se představit si, jaké důsledky mohly mít pro katolíky, kteří v té době žili. Tato úvaha má podobu hypotetických dialogů mezi Kristem a duší při soukromém soudu.
Scénář č. 1 se odehrává v roce 366. Soudce: Křesťanská duše, jak ses opovážila omílat spolu s ariány pořád dokola „byla doba, kdy On neexistoval“? Neboť vskutku nebyla žádná doba, kdy jsem neexistoval. Jsem věčný Syn věčného Otce.
Duše: Inu… Byl jsem zmaten, když papež Liberius podepsal dohodu s císařem. Všichni říkali, že papež připustil, že se o tom dá diskutovat, víš, jistá flexibilita ve formulacích… že není všechno černobílé…
Soudce: Měl jsi to vědět. Má Církev vždy vyznávala mé božství. Když se objevil Arius, byl okamžitě odsouzen jako heretik. Tuto pravdu slavnostně definoval Nikájský koncil a moji svatí ji od té doby vždy hájili.
Duše: Kdo jsem, abych soudil? Když jsem slyšel vzájemně si odporující věci, pomyslel jsem si: „Je-li zmatený i papež, jak bych to já mohl vědět lépe?
Apologie Církve
