Na první neděli postní se v byzantské liturgii čte ze Synodikonu ortodoxie, dekretu sedmého ekumenického koncilu, který vyslovuje anathema proti obrazoborcům a různým jiným heretikům. Jelikož pokoncilní ritus převzal tolik východních zvyklostí, které jsou římskému obřadu naprosto cizí, mohl by se člověk oprávněně divit, proč mezi nimi nebyla i tato.

Údiv nadále není na místě. Dekretem z 21. 2. Posvátná kongregace pro bohoslužbu tuto mezeru konečně zacelila promulgací série liturgických anathemat, která obdivuhodně odrážejí vzrušující nejnovější vývoj eklesiologie a liturgické teologie. Náš web si velmi považuje té cti, že si ho Posvátná kongregace zvolila jako médium pro jejich zveřejnění, zatímco čekáme na oficiální latinský text dekretu, který ponese název Ludens feci a bude oficiálně publikován v Acta Sanctae Sedis.

Hned první encyklika současného pontifikátu varovala Církev před pokušením sebestřednosti, a jak ukazuje nedávný vývoj, nejlepší metodou, jak Církev může s tímto pokušením bojovat, je strávit čtyři roky tím, že mluví sama k sobě sama o sobě. Tím se vysvětluje, že všechna tato anathemata směřují takříkajíc dovnitř jakožto součást nezbytného procesu sebereflexe, díky níž se Církev tohoto pokušení účinně zbaví. V nejlepší tradici pokoncilní liturgie je lze přizpůsobit místním skutečnostem, ale samozřejmě nikdy ne místním myšlenkám. Pozorný čtenář si vlastně okamžitě všimne, že se anathematizují výhradně myšlenky, nikoli skutečnosti. Musíme ovšem připustit, že nás velice překvapilo, odkud některé z myšlenek, jichž se nynější anathemata týkají, pocházejí, ale od boha překvapení se něco takového dá zřejmě čekat.

Předpokládá se, že text se bude rok od roku průběžně přepisovat podle toho, jak koncilem zahájený proces liturgické inkulturace bude nadále přinášet stále zralejší plody, jež ani sám koncil nikdy nepředpokládal.

Rubriky pro hlásání nových anathemat

1. V souladu s byzantskou tradicí lze anathemata číst na první neděli postní, ale i na kteroukoli jinou postní neděli, nebo v neděli jiného liturgického období, případně kterýkoli jiný den. Pravomoc stanovit jiný vhodný den pro jejich vyhlašování náleží místním biskupským konferencím, jimž se však přísně zapovídá učinit takovéto rozhodnutí bez souhlasu Posvátné kongregace pro bohoslužbu, které je třeba si vyžádat písemně.
2. Stejně jako v byzantské tradici má anathemata běžně číst jáhen. Pokud jáhen není, může je vyhlašovat laik, který si pouze pro tuto příležitost může rovněž obléct dalmatiku, je-li něco takového k dispozici. Dalmatika má být fialová bez ohledu na to, zda ji má na sobě jáhen nebo laik, neboť tradičním dnem pro jejich hlásání je první neděle postní, kdy je liturgická barva fialová. To má hlouběji a výmluvněji symbolizovat, že je postní doba. Může však být i bílá, která symbolizuje čistotu úmyslu, s nímž je Církev vyhlašuje, červená, která symbolizuje zápal, s nímž se tak děje, nebo zelená, která symbolizuje rozkvět víry, k němuž jejich vyhlášení povede. Pravomoc stanovit liturgickou barvu pro vyhlašování anathemat náleží místním biskupským konferencím, jimž se však přísně zapovídá učinit takovéto rozhodnutí bez souhlasu Posvátné kongregace pro bohoslužbu, které je třeba si vyžádat písemně.
3. Anathemata se mají hlásat od ambonu, od něhož se rovněž čtou liturgická čtení, všeobecné přímluvy, kázání a ohlášky. Mohou však být čtena i během procesí, po mši, před mší, nebo při samostatné „bohoslužbě slova“ konané mimo slavení eucharistie, pokud je to vzhledem k místním pastoračním skutečnostem vhodné. Pravomoc stanovit jinou vhodnou příležitost pro jejich čtení náleží místním biskupským konferencím, jimž se však přísně zapovídá učinit takovéto rozhodnutí bez souhlasu Posvátné kongregace pro bohoslužbu, které je třeba si vyžádat písemně.
4. V souladu s byzantskou tradicí má být odpovědí lidu na anathemata „Anathema, anathema, anathema“. Místo toho je však možné použít i jiné odpovědi, které lépe odpovídají místním pastoračním skutečnostem, například verš z Písma. Po vyhlášení každého z anathemat může místo slovní odpovědi následovat také krátká chvíle rozjímání. Pravomoc stanovit jinou vhodnou odpověď náleží místním biskupským konferencím, jimž se však přísně zapovídá učinit takovéto rozhodnutí bez souhlasu Posvátné kongregace pro bohoslužbu, které je třeba si vyžádat písemně.

Anathemata

1. Jestliže kdokoliv říká, že biskupové katolické Církve mají „svaté právo a před Bohem povinnost vydávat pro své poddané zákony, soudit a řídit všechno, co patří do oblasti bohoslužby a apoštolátu“¹, budiž vyobcován.
2. Jestliže kdokoliv říká, že biskupy katolické Církve „nelze pokládat za pouhé náměstky římského biskupa, protože mají vlastní moc, a naprosto oprávněně se nazývají představenými lidu, který říd퓹, budiž vyobcován.
3. Jestliže kdokoliv říká, že „diecéznímu biskupovi jakožto moderátorovi, podporovateli a strážci veškerého liturgického života jemu svěřené místní církve přísluší regulovat liturgická slavení v jeho diecézi. Proto je v jeho výlučné pravomoci, aby povolil ve své diecézi používání Missale Romanum z roku 1962“², aplikoval normy motu proprio Traditionis custodes a „případ od případu ověřoval, jaké skupiny slaví podle tohoto Missale Romanum“³, budiž vyobcován.
4. Jestliže kdokoliv říká, že pravomoc nad liturgií v diecézi náleží místním biskupům spíše než římské kurii, budiž vyobcován.
5. Jestliže kdokoliv říká, že „se nové formy [do liturgie] mají zavádět jen tehdy, vyžaduje-li to opravdový a jistý užitek Církve. Přitom ať se dbá, aby nové formy organicky vyrůstaly z forem, které již existují“⁴, budiž vyobcován.
6. Jestliže kdokoliv říká „užívání latinského jazyka ať je zachováno v latinských obřadech“⁵, nebo „Církev považuje římské liturgie gregoriánský chorál za vlastní zpěv římské liturgie. Patří mu tedy při liturgických úkonech čelné místo“⁶, budiž vyobcován.
7. Jestliže kdokoliv říká, že „svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo i stejnou úctu“ nebo že „chce, aby byly v budoucnu zachovány a všemožně podporovány“⁷, budiž vyobcován.
8. Jestliže kdokoliv říká, že „co bylo posvátné pro předcházející generace, zůstává posvátným a velkým i pro nás a nemůže být znenadání zcela zakázáno nebo dokonce pokládáno za škodlivé“⁸, budiž vyobcován.
9. Jestliže kdokoliv říká, že Svatý stolec má „zaručovat úctu k oprávněným touhám všech katolických věřících, kteří lnou k předchozím liturgickým a disciplinárním formám latinské tradice“⁹, budiž vyobcován.
10. Jestliže kdokoliv rozšíří prostor svého stanu¹⁰ tak, aby se do něj vešli ti, kdo milují tradiční římský ritus, prokáže jim milosrdenství, bude je doprovázet, povede s nimi dialog nebo jim bude naslouchat¹¹, budiž vyobcován.

(Poznámka redakce NLM: Na tomto místě by v souladu s duchem byzantského Synodikonu ortodoxie měly být zařazeny chvály vynálezců pokoncilního ritu, tak jako Synodikon připomíná obránce pravověří. Avšak i přes skvělost jejich počinu je Svatý stolec tradičně zahaluje závojem pokory. Hledáš-li jejich pomník, rozhlédni se kolem sebe…)

Zdroj: New Liturgical Anathemas for the Post-Conciliar Rite

Pozn.: