Současná válka na Ukrajině „nespadla z nebe“. Je výsledkem složitého historického vývoje, na němž se podepsalo hlavně 20. století. Mainstreamová média v EU přesně v linii USA a Bruselu vyvolávají v obyvatelstvu ostře protiruskou a proukrajinskou náladu. Samozřejmě vojenský vpád Ruska do cizího státu nutno kategoricky odsoudit, zvláště pak zabíjení nevinných lidí při bombardování a usmrcování nevinných civilistů. Nebudeme tvrdit, že ruská armáda se toho nedopouští, předpokládat to by bylo naivní, neboť v moderní době v každé válce - jak víme z novodobých dějin - zvěrstva páchají obvykle obě strany, i když z jednostranných zpráv našich masmédií nevíme, co je pravda a co lež. Ukrajinská strana podporovaná NATO a EU publikuje údajná zvěrstva Rusů, ti zase to vyvracejí - a český občan odkázaný na mediální zpravodajství aby si hodil korunou, když chce vědět, kdo mluví pravdu a kdo lže. Nicméně naše i světová mainstreamová média a politici lhali už tolikrát a tak drze, nejmarkantněji v (dez)informačních podvodech v době covidového šílenství, že české přísloví „lháři se jen jednou věří“ tady stoprocentně sedí.

Jedno je ale jisté: I ukrajinské ozbrojené síly si počínají bestiálně, i když naše a světová mainstreamová média o tom zarytě mlčí. Kdyby tomu tak nebylo, proč by potom zcela legálně bojovaly v rámci ukrajinských ozbrojených sil pluk Azov a další podobná uskupení, která se hlásí k odkazu prohitlerovské UPA založené známým Stěpanem Banderou? To byli v pravém slova smyslu hrdlořezi, sadistické krvavé bestie, jak ukážeme níže v článku. Nejen Azovovci, ale i oficiální ukrajinská vláda se k těmto krvavým zločincům ostentativně hlásí, za předchozího prezidenta Petra Porošenka byly Banderovi v Kyjevě a dalším pohlavárům UPA postaveny pomníky a vrahové z UPA se dočkali oslavy jako národní hrdinové. O tom informovaly i naše oficiální sdělovací prostředky. Kdo velebí zločince a vrahy, u toho lze předpokládat, že když to uzná za vhodné, bude je v jejich zabijáctví následovat, to je neúprosná a jasná logika.

Narodil jste se v roce 1938. Vyrůstal jste ve farnosti, kde bylo každou neděli několik mší v kostele přeplněném katolíky. Jedna z vašich nejranějších vzpomínek se týká klobouků a mantil, jež korunovaly nejlepší nedělní oblečení dam, a elegantních obleků a naleštěných bot mužů. Náboženství jste se učil z katechismu, který měl podobu otázek a odpovědí – a celé pasáže z něj si pamatujete dodnes. V postě jste se postil, jak nejlépe jste uměl, a v pátek byla k obědu vždycky ryba. O tom, že ke svatému přijímání se nechodí, pokud člověk nebyl u zpovědi, se vůbec nediskutovalo. Ministrování koncem čtyřicátých let vás naučilo kázni, vnímavosti a úctě. Pociťoval jste směs pokory a hrdosti, že smíte vstupovat do bázeň vzbuzujícího presbytáře spolu s knězem a zblízka pozorovat, jak šeptá zvláštní slova mše svaté. Živě si vzpomínáte na tichý kostel brzy ráno, kam východním oknem dopadaly sluneční paprsky; ještě teď vidíte zlaté vyšívání na ornátu a cítíte pevný, hladký povrch biretu, který vám pater podal.

V roce 1955 se dramaticky změnil váš Svatý týden. Někteří lidé se poprvé zúčastnili odpoledních nebo večerních obřadů, ale jiní, kteří kdysi chodili do kostela brzy ráno před prací nebo se účastnili každoroční duchovní obnovy v okolních klášterech, s tím přestali. Objevilo se několik podivných nových praktik, například kněz obracející se čelem k lidu při žehnání ratolestí nebo společná recitace Otčenáše všemi věřícími na Velký pátek. Měl jste nicméně pocit, že Církev jistě ví, co dělá.

Friedrich Nietzsche hovořil o „přehodnocení všech hodnot“: o převrácení pojmů dobra a zla v naší postkřesťanské době. Co se dřív považovalo za dobro – pokora, sebezápor, poslušnost, láska k chudým a k chudobě, vyhlížení onoho světa – to se v tomto systému pokládá za zlo, a co se hodnotilo jako zlé – násilné prosazování vlastní vůle, hovění svým žádostem, deptání slabých, potlačování myšlenek na věčnost, život jen pro přítomný okamžik – je nyní ctností. Übermensch či Superman jsou přesným opakem křesťanského světce.

Jak dokazuje zvěrstvo potratu, Nietzscheův názor v sekulární společnosti na Západě převládá. Ale nepronikla jemnější podoba tohoto „přehodnocení všech hodnot“ i do samotného křesťanstva včetně Katolické církve, která se po tolik staletí zdála neoblomně odporovat jakémukoli kompromisu s modernitou a s duchem ateismu? V uplynulých třiceti letech svého života (to znamená v době, kdy jsem byl skutečně uvědomělým katolíkem snažícím se žít v souladu se svou vírou) si stále častěji všímám trendu, který si bezpochyby zaslouží označení „nietzscheovský“.

Jestliže má člověk například výhrady k tomu, že nějaká myšlenka nebo praxe je protestantská, pravděpodobně bude odmítnut jako „antiekumenický“. Tímto způsobem vágní ekumenismus jakožto měřítko, je-li někdo křesťanem, vytlačil některá dogmata de fide. „Nevěřím v dogma, věřím v lásku,“ pravila jednou jedna řeholnice v civilu jednomu knězi-průvodci turistů.

Jak bylo publikováno v mainstreamových médiích, papež František zveřejnil dokument Praedicate Evangelium (dále jen PE), který se týká reformy římské kurie. Nás v této souvislosti zajímají především nová paradigmata Kongregace pro nauku víry, až dosud nejdůležitějšího orgánu vatikánské kurie, neboť právě ona vydávala již od středověku jasné definice jménem Magisteria, co je a co není učením Církve, co je pravda a co blud.

Ve světle PE je toto již minulostí. Kongregace pro nauku víry už není nejdůležitějším orgánem Magisteria, její místo zaujaly Kongregace pro evangelizaci národů a Papežská rada pro novou evangelizaci. Papež v PE sloučil oba orgány v jeden celek. Evangelizace má stanovit osu veškeré aktivity Církve ve světě. Je v tom ale protimluv, neboť podle Františka cílem evangelizace není obrácení nekatolíků, to mnohokrát odmítl jako nežádoucí tzv. „proselytismus“. Potom ale co bude prioritním posláním tohoto orgánu kurie, když ne hlásání Krista a misijní úsilí přivést k Němu do jeho pravé Církve nevěřící, pohany, židy, muslimy a křesťany jiných vyznání? Na odpověď čekáme.

Nauka Církve a péče o pravověrnost v duchu PE klesá minimálně o jeden stupeň níž. Kongregace pro nauku víry, dříve nazývaná Svaté Oficium, která vždy stála na stráži čistoty víry, přestává být ve smyslu PE „La Suprema“, tj. nejvyšším orgánem. Již před několika týdny bylo publikováno papežské motu proprio Fidem servare, podle něhož Kongregace pro nauku víry bude mít dvě části: doktrinální a disciplinární. V jejich čele budou stát tajemníci, oba podřízení jednomu prefektovi. Je pravdou, že Kongregace pro víru se nikdy nezabývala pouze střežením doktríny, ale také různými závažnými prohřešky kléru, např. sexuálním zneužíváním. Nyní podle PE to bude tak, že každé vyjádření Kongregace pro nauku musí být schváleno oběma sekretáři, ten, který stojí v čele její disciplinární složky, jinak nazývané také pastorační, bude muset schvalovat i ryze naukové vyjádření té druhé složky, tj. doktrinální „z pastoračního hlediska“. Pastorace má tady jednoznačně přednost před naukou a čistotou víry, což je v historii Církve něčím dosud nevídaným.

Ze všech modliteb, jimiž Římskokatolická církev přináší oběť chvály Všemohoucímu Bohu, jedna vyniká nad ostatní jako úhelný kámen božské víry, základ nepohnutelné skály, poklad věků. Je to římský kánon – jedinečná anafora neboli eucharistická modlitba, kterou se Katolická církev modlila ve všech západních ritech a obřadech od mlžných staletí před svatým Řehořem Velikým (✝ 604) až do osudného konce 60. let dvacátého století. P. Guy Nicholls o něm píše:

Je skutečně každá válka nespravedlivá? Odpověď na tuto otázku dávají Učitelé Církve. I když žijeme v jiné době, přesto se nacházíme v té samé Církvi, v níž byla jejími Učiteli zformulovaná věčná a nezničitelná doktrína.

Katolická teologie Učitelům Církve za mnoho vděčí. I ve věci křesťanské etiky pro případ války podnikli důležité kroky k rozvoji nauky. Jejich úhel pohledu se přitom značně liší od pacifistického přístupu, nevidíme u nich nadměrný sentimentalismus ani iracionální naději v dobrou lidskou vůli. Nelze vyčerpat bohatství jejich myšlenek ve stručném článku, ale je vhodné aspoň letmo si všimnout toho, co na toto téma píší největší latinští Učitelé. Chci proto blíže se podívat na názory teologů od sv. Augustina po sv. Roberta Bellarmina, aby se katolík zorientoval, nakolik aktuální ozbrojené konflikty jsou oprávněné.

První tisíciletí

Základy katolické nauky o spravedlivé válce položil už sv. Augustin. Tento nejproslulejší ze všech starověkých církevních Otců psal o spravedlivém ozbrojeném konfliktu v situaci, kdy světská moc usiluje o potrestání zločinců. Tehdy má právo v případě nezbytnosti sáhnout i ke zbrani a vést válku. Ve spise „O Božím státě“ tvrdí, že „ti, kteří vedli válku v poslušnosti vůči Božím přikázáním nebo v souladu s Božími zákony, reprezentovali veřejnou spravedlnost nebo moudrost vládců a v tomto duchu zabíjeli zločince, v žádném případě nenarušili přikázání ´Nezabiješ!´“ (De Civitate Dei, 1, 21).

Papež František přijal dne 28. března zástupce původních indiánských obyvatel Kanady Metisů a Inuitů. Při této příležitosti vyslovil hlubokou lítost nad údajnou genocidou indiánských dětí na katolických školách v letech 1873-1977. V květnu r. 2021 byl totiž odkryt údajný masový hrob 200 dětí u Kamloops Indian Residential School, jedné internátní školy pro domorodce spravované Katolickou církví. Krátce nato byly nalezeny u jiných škol tohoto typu podobné hroby. Papež František už při nedělní modlitbě Anděl Páně 6.6.2021 vyslovil nad tím své pobouření. Masmédia se předháněla v obviňování Katolické církve a rovněž i kanadského státu ze zločinu genocidy původního obyvatelstva.

Toto hrůzné odhalení mělo zároveň připomenout příšernou nedávnou minulost Kanady od 70. let 19. stol. až do druhé poloviny 20. stol. Ve státem financovaných školských zařízeních vedených převážně křesťanskými denominacemi pro výchovu, vzdělání a asimilaci dětí původních obyvatel země mělo prý docházet k systematickému zneužívání a dokonce k vraždění. Kamloops Indian Residential School byla údajně nejhorší tohoto druhu.

Církevní hierarchie reagovala jako obvykle: Mainstreamová tvrzení akceptovala, aniž vznesla jakoukoliv pochybnost a poníženě se kála bez jakéhokoliv vyžadování konkrétních důkazů. Kanadská biskupská konference pozvala do země papeže Františka, aby napomohl ke „smíření“ s původními obyvateli.

Jenže zásadní problém spočívá v něčem jiném. V tom, že toto „hrůzné odhalení“ vůbec neodpovídá pravdě. Nebyl objeven žádný „masový hrob“, ale normální hřbitov nacházející se u Kamloops Indian Residential School, kde pomlouvačná akce proti Katolické církvi měla svůj původ. Historik Jacques Rouillard zpracoval a zveřejnil k tomu příslušná fakta.

Biskup Juan Antonio Reig Plà z diecéze Alcalá de Henares na předměstí španělského Madridu byl již několikrát obžalován kvůli “homofobii”. V posledních dnech se tak stalo na základě provokace novináře levicových novin El Diario, který se obrátil na diecézní Centrum rodinného poradenství a vydával se nepravdivě za homosexuála. Tvrdil, že hledá pomoc. Pracovníci centra jej vyzvali k práci nad sebou s úmyslem překonat poruchu sexuální orientace. To posloužilo žurnalistovi jako podklad k pomlouvačnému článku a k aktivizaci orgánů činných v trestním řízení.