Božský Spasitel opravdu vstal z mrtvých! Tato radost, sdílená všemi věřícími křesťany světa, vychází z nejprůkaznější historické události dějin starověku.

Přesto se ale dozvídáme z knih kardinála Waltra Kaspera a dalších neomodernistických teologů, že prý Zmrtvýchvstání Pána historickou událostí není. Proč? Prý „u toho nikdo nebyl“, tj. u vlastního vzkříšení mrtvého Ježíše z hrobu. Jenže toto konstatování postrádá logiku právě tak, jako kdyby někdo odmítl uznat sebevraždu egyptské královny Kleopatry ve starověku za „historickou událost“. U tohoto aktu (nechala se uštknout hadem) přece také nikdo jiný nebyl. Existovaly však jasné indicie: mrtvé tělo se známkami otrávení hadím jedem. A když se přeneseme do moderních dějin, tak sebevraždu Adolfa Hitlera a Ewy Braunové taky nikdo nezpochybňuje jako historickou událost, přestože u ní rovněž „nikdo jiný nebyl“. Zastřelené tělo diktátora a mrtvola Braunové otrávené kyanidem však byly dostatečnými důkazy, stejně tak v případě manželů Goebbelsových, kteří spáchali sebevraždu podobným způsobem.

Zmrtvýchvstání Kristovo je doloženo jednoznačnými indiciemi: prázdným hrobem a stovkami svědků, kteří se s Pánem po Vzkříšení osobně setkali. Nebyli to pouze apoštolé, učedníci a zbožné ženy, které Ho doprovázely, nýbrž i více než 500 osob pohromadě, jimž se najednou zjevil, jak píše sv. Pavel v 1 Kor (15,3–7). Existenci prázdného hrobu si netroufli zpochybnit ani ti největší Kristovi nepřátelé. A za výpověď o tom, že vzkříšeného Spasitele viděli a mluvili s Ním, podstoupilo – nebo bylo připraveno podstoupit – mnoho svědků mučednickou smrt. Důkazy jsou tedy jednoznačné, i když „u toho nikdo nebyl“.

Jenže ani to není tak docela pravda. Byla u toho římská vojenská stráž, která hrob hlídala. Pilát ji dal židovským předákům, když se obávali, že učedníci Ježíšovo mrtvé tělo ukradnou, jak čteme u sv. Matouše. Tento evangelista také píše, že stráž, když viděla anděla odvalujícího kámen, „zůstala jako mrtvá“. Vojáci přišli k veleradě, aby jí oznámili, co se stalo. Velekněží je podplatili, aby vykládali, že v noci spali, čehož využili učedníci Kristovi a tělo ukradli (Mat 28,11–15).

Vzniká otázka, proč tuto zprávu zaznamenal pouze sv. Matouš a jiný evangelista nikoliv? Logická odpověď směřuje k jeho původnímu povolání, než se stal apoštolem Páně. Byl celníkem. Ti byli nenáviděni židovským národem jako kolaboranti s římskými okupanty, proto museli být často chráněni ozbrojenou stráží. Z historických pramenů víme, že mezi římskými žoldnéři a židovskými celníky byly úzké vazby, navzájem se znali a spolupracovali. To nám dává právo na spekulaci, že Matouš se s některými vojáky hlídajícími hrob (nevíme, kolik jich bylo) znal – a právě od nich získal informaci, jak se všichni zděsili anděla, který odvalil kámen, a o úplatku od velerady za lež, že prý „spali“. Těžko mohl mít Matouš tuto zprávu od někoho jiného než od přímého účastníka události, člena stráže.

O tomto muži, informátorovi sv. Matouše (možná jich bylo i víc), nevíme vůbec nic. Matouš podržel svůj zdroj v přísném utajení, neboť za prozrazení korupce, jíž se židovští velekněží i sami strážní dopustili, by tento voják neunikl smrti. Jestliže přesto se Matoušovi svěřil, znamená to, že Vzkříšení Spasitele bylo pro něho zážitkem, který ho nenechal v klidu. Nevíme, možná se později stal křesťanem, možná i zemřel pro Krista mučednickou smrtí. Ale i kdyby ne, tak oceňujeme, že si to všechno nenechal pro sebe a svěřil se sv. Matoušovi.

Sv. Augustin argumentuje proti těm, kteří šířili lež, jak strážci spali a učedníci ukradli Kristovo tělo, slovy: „Spících svědků užíváš? Jestliže spali, co mohli vidět?“ Jenže spící svědkové neexistovali. Vojáci byli v bdělém stavu, stali se přímými očitými svědky Zmrtvýchvstání, ale nesměli pod hrozbou smrti o tom mluvit, i když zvěst o největším zázraku Spasitele se brzy roznesla po celém Jeruzalémě i mimo něj.

Situace tenkrát se nápadně podobá dnešku. I současný člověk je, nebo může být, pokud chce, svědkem Pánova Zmrtvýchvstání, i když se událo před dvěma tisíciletími. Máme nadčasové jasné doklady o jeho vzkříšení z hrobu: turínské plátno (srvn. náš článek „Zázrak ve vědecké sféře…“) s otiskem Kristova těla, kdy nelze přirozeným způsobem objasnit, jak se mohlo tělo dostat z něho ven, aniž by došlo k poškození textilie i obrazu, dále pak roušku z Ovieda a roušku z Manopella s otiskem Ježíšovy tváře, který rovněž nelze vysvětlit jinak než zázrakem Vzkříšení. Zmrtvýchvstání Ježíše Krista nepřímo pokračuje i v dalších divech, které zůstaly trvale přítomny po celé generace až do současnosti: jsou to desítky eucharistických zázraků, kdy se na sv. hostii po konsekračních slovech kněze objevila lidská krev nebo dokonce srdeční svalová tkáň jako v italském Lancianu a v portugalském Santarému, což přetrvává už celá staletí navzdory všem fyzikálním zákonům až do dneška, dále mrtvá těla stovek katolických světců, která proti veškerým zákonům přírody nepodlehla rozkladu (např. vizionářky z Lurd sv. Bernardetty Soubirousové). Lze připojit i četná zázračná uzdravení na přímluvu Panny Marie a svatých, v mexickém Guadalupe v očích Panny Marie na obraze vzniklém přirozeně nevysvětlitelným způsobem je pod mikroskopem vidět celá scéna vizionáře Juana Diega z 16. stol. před biskupem, což nelze kvalifikovat jinak než jako obzvlášť veliký zázrak (v 16. stol. nikdo neměl ani potuchy o miniaturách a mikroskopu).

Mainstreamová média, vědecké a kulturní instituce poplatné současnému relativismu a neomarxismu nemohou tato fakta popřít, podobně jako za dob Kristových velerada a římská okupační moc nemohly negovat vzkříšení Lazara a další zázraky Pána včetně toho největšího – Zmrtvýchvstání. Proto o těchto skutečnostech dle svého vzoru z Palestiny před dvěma tisíci roky buď mlčí, nebo je falšují, případně ironizují s tím, že jednou prý věda „odhalí“ pravou příčinu, podobně jako vojáci měli tenkrát „odhalit“ údajný „podvod“ Ježíšových učedníků.

Jenže jak se chováme my, katoličtí křesťané, když máme přímo fyzické doklady nejen o zázraku Zmrtvýchvstání, ale i o dalších dodnes hmatatelných Pánových zázracích ve velkém rozsahu? Stačí jen zajet do Névers, kde je pohřbena sv. Bernardetta, do Lanciana nebo do Guadalupe, a kdo nemůže, není problémem opatřit si autentickou fotodokumentaci. Proč mlčíme a nehlásáme odvážně, že zázraky se dějí, že Kristus doopravdy, reálně, fyzicky vstal vlastní mocí z mrtvých, jak učí od prvopočátku Katolická církev? Proč se chováme tak jako onen anonymní voják, který jen v přísném utajení sdělil evangelistovi pravdu o Vzkříšení, aby se nedostal do rozporu s oficiální vylhanou verzí?

Ba co víc, my katolíci často ani svým nejbližším neřekneme tuto průkaznou pravdu, protože raději věříme rozvratníkům uvnitř Církve, kteří vše relativizují a v rozporu s fakty mluví podobně jako odpůrci Kristovi o legendě a mýtu. Proč? Ono je to pro nás pohodlnější. Kdybychom uznali realitu Vzkříšení i dalších zázraků dodnes ověřitelných, pak bychom museli říct, že Ježíš je opravdu vtěleným Bohem, jehož slova jsou pravdivá a závazná až do konce světa. Slova o tom, že manželství existuje pouze mezi mužem a ženou a je nerozlučitelné, že o staré nemohoucí rodiče je nutno se s láskou postarat a ne jim „vyjednat“ eutanazii, že lidský život od početí až do přirozené smrti je nedotknutelný a tudíž potrat je zločinem vraždy, že nepřátelům a těm, kdo nám ublížili, je třeba odpouštět, že k trpícímu bližnímu nemůžeme být lhostejní, že si máme odříkat i dovolené věci atd. To všechno logicky vyplývá z toho, když uznáme zázrak Vzkříšení. Jenže to je právě to těžké. Francouzský spisovatel Joris Huysmans napsal v knize „Pouť lurdská“ tuto hluboce pravdivou větu: „Zázrak je umíráčkem světských vášní, pochopitelno tedy, proč ho lidé nechtějí.“

Proto je mnohem pohodlnější věřit neomodernistům uvnitř Církve, že se nejedná o historickou událost, případně že jde o legendu, která prý postupně vznikala v prvotní církvi. Nic nevadí, že je to v naprostém rozporu s fakty, neboť pravda o Zmrtvýchvstání, o prázdném hrobu a zjevování se Pána lidem, byla od prvopočátku tím nejdůležitějším bodem při hlásání spásy v Ježíši Kristu – a očití svědkové za ni položili své životy. Jestliže Kristus nevstal z mrtvých, nebo není-li to „tak úplně“ jisté, pak nemusíme ani přijmout jeho nauku jako závaznou.

Zmrtvýchvstalý Pane Ježíši Kriste, posilni a upevni prosíme naši víru ve Tvůj největší zázrak, v zázrak Zmrtvýchvstání. A pomoz nám také svou milostí, abychom spolu s tím přijali bez jakýchkoliv výhrad Tvé Božské učení, neomylné a platné po všechny generace: věrouku a mravouku tak, jak nám ji předává Církev, kterou jsi založil. Kéž jsme statečnými vyznavači, kteří začnou tuto pravdu hlásat a realizovat nejprve aspoň dle příkladu anonymního římského strážce hrobu důvěrně ve svém okolí, aby pak se vzmužili a v síle Ducha Svatého byli i na veřejnosti jejími odhodlanými svědky a bojovníky i za cenu pronásledování. Amen. Pán vstal z mrtvých! Radujme se!