Vlajková mediální loď levicových liberálů New York Times zveřejnila zajímavou zprávu o tradiční mši sv. v USA, kterou papež František hodnotí jednoznačně negativně. Novinářka Ruth Grahamová o tom publikovala článek pod názvem „Stará latinská mše nachází navzdory odsouzení papežem Františkem nové publikum“.

Grahamová píše o jedné rodině s osmi dětmi, která v loňském létě prošla ve svém životě „drastickou změnou“. Dosud chodila na nedělní mši přímo ve svém sousedství, nyní ale dojíždí celou hodinu, aby se mohla účastnit mše sv. v tradičním ritu, která trvá déle než dosavadní mše nového ritu.

„Tradiční latinská mše, stará forma katolické bohoslužby, od níž se papež František pokouší odradit, zažívá v USA své znovuzrození,“ píše Grahamová.

Podle ní se na ní shromažďují zejména „estetičtí tradicionalisté, mladé rodiny, konvertité a kritici papeže Františka“, pokouší se autorka vysvětlit tento fenomén a pokračuje:

„Znovuzrození staré mše bylo mimo jiné vyprovokováno též opatřeními v letech pandemie, jde o součást rostoucího pravicového proudu amerického křesťanství… otázka mše vyvolala v americké církvi dlouhotrvající boj, v němž v jádru nejde jen o písně a modlitby, nýbrž o budoucnost katolicismu a jeho roli v kultuře a v politice.“

Grahamová pokračuje tím, že mladé rodiny navštěvující tuto mši se snaží přitáhnout k ní též další.

Jméno kazatele papežského domu, kapucínského řeholníka P. Raniera Cantalamessy, který dával několikrát exercicie samotnému papeži, je celosvětově známé. Současný pontifik mu udělil kardinálský klobouk. V adventním kázání, které pronesl za přítomnosti papeže Františka v aule Pavla VI. letošního 2. prosince, se však tento proslulý exercitátor v uvedených větách, které citujeme, úplně rozešel s naukou Katolické církve.

Extra Ecclesiam nulla salus už neplatí?

„Není pochyb o tom, že Kristův mandát získávat učedníky ze všech národů, si zachovává svou trvalou platnost, ale je třeba jej chápat v historickém kontextu… Ačkoli existovalo vědomí o existenci jiných náboženství, byla od počátku považována za falešná nebo vůbec nebyla brána v úvahu. Kromě různých způsobů chápání Církve sdíleli všichni křesťané tradiční axiom: ‚Mimo Církev není spásy‘: Extra Ecclesiam nulla salus. Nyní však to již neplatí. Již nějakou dobu probíhá ‚dialog mezi náboženstvími, založený na vzájemném respektu a uznání hodnot, které jsou v každém z nich přítomny‘. V Katolické církvi bylo východiskem prohlášení II. vatikánského koncilu Nostra aetate…“

Jak to, že věta „Mimo Církev není spásy…“ už neplatí? Katolická církev třikrát slavnostně neomylnými dokumenty ex cathedra definovala, že mimo Katolickou církev opravdu není spásy. Papež Evžen IV. v bule Cantate Domino v roce 1441 závazně stanovil: „Nejsvětější římská Církev pevně věří, prohlašuje a zvěstuje, že nikdo z těch mimo Katolickou církev, nejen pohanů, také židů, heretiků a schizmatiků, se nikdy nemůže podílet na věčném životě, ale půjde do věčného ohně ‚připraveného ďáblu a jeho andělům‘ (Mt 25:41), pokud se před smrtí k Církvi nepřipojí.“

Dnes, na svátek Neposkvrněného početí, je tomu přesně 80 let, co uprostřed II. světové války papež Pius XII. zasvětil svět Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Vyslyšme i dnes žádost naší Nebeské Matky Panny Marie a zasvěťme se jejímu Neposkvrněnému Srdci, jež bude naším útočištěm a cestou, která nás povede a dovede k Bohu.

Královno přesvatého růžence, Pomocnice křesťanů, Útočiště lidského pokolení, Ty, která vítězíš ve všech velikých bojích za božská práva, před Tvým trůnem pokorně padáme na svou tvář. Jsme přesvědčeni, že dojdeme milosrdenství a dosáhneme milosti i potřebné pomoci v přítomných pohromách. Nespoléháme na vlastní nedostatečné zásluhy, nýbrž jedině na nesmírnou dobrotu Tvého mateřského Srdce.

Tobě, Tvému neposkvrněnému Srdci, svěřujeme a zasvěcujeme se v této truchlivé hodině lidských dějin. Činíme tak ve spojení nejen se svatou Církví, tajemným to tělem Tvého Ježíše, s Církví, která trpí a krvácí na tolika stranách a tolikerým způsobem je soužena, nýbrž i ve spojení s celým světem, jenž jest rozdrásán hlubokými nesváry a vzplanul v požár záští a padl za oběť svých vlastních nepravostí.

Smiluj se nad tolikerou zkázou hmotnou i mravní, nad tolika bolestmi a úzkostmi otců, matek, manželů, sourozenců a nevinných dítek! Smiluj se nad tolika životy, jež jsou koseny v plném rozkvětu, nad tolika těly, která jsou ničena v hrozném krveprolévání, nad tolika dušemi, jež prožívají muka smrtelných zápasů a jsou tolik ohroženy věčnou záhubou!

V tradičním kalendáři má 2. prosince svátek svatá Bibiána, panna a mučednice. Byla uvězněna pro svou víru, odmítla sexuální návrhy žalářníka a nakonec byla ubita důtkami opatřenými kousky olova. Kolekta jejího svátku je nádherná:

Církev ve své moudrosti osvícená Duchem Svatým dobře věděla, proč svátek Neposkvrněného početí zařadila do adventní doby. Adventní doba nám připomíná vtělení Božího Syna do lůna Nejsvětější Panny Marie. Bůh je nejvýš dokonalý a svatý, proto nemohl vstoupit do těla člověka zatíženého dědičným hříchem. U Matky Boží Pán tedy mimořádně zasáhl, ona byla jako jediná lidská bytost počata bez poskvrny dědičného hříchu, samozřejmě pro budoucí vykupitelské zásluhy Ježíše Krista, jak toto dogma věroučně definuje papež bl. Pius IX. v bule Ineffabilis Deus r. 1854.

Na tento článek víry navazuje hned další: Panna Maria jako jediná lidská bytost, nepočítáme-li pochopitelně Ježíše Krista, který byl nejen člověkem, ale také Bohem, nikdy v životě nezhřešila, byla prosta nejen dědičného, nýbrž také osobního hříchu. Takto závazně a neomylně definoval tuto pravdu tridentský koncil v 16. stol. Z toho je zřejmé, jak kategorický odpor má Bůh ke hříchu, když se nejenom odmítá vtělit do lůna lidské bytosti zatížené poskvrnou prvotního hříchu, ale stará se též o to, aby žena, která dostala milost stát se jeho pozemskou matkou, nikdy v životě nezhřešila.

Bůh je láska, jak píše sv. apoštol (Jan 4,9). Proto nikdy nemůže nenávidět, nenávist je hřích a On přece nehřeší. Jediné, co nenávidí, je samotný hřích, hříšníka však nekonečně miluje, vždyť sám za něj dal svůj život na Kalvárii. Miluje nejen člověka, ale dokonce i zlé duchy, jak učí katolická věrouka, i když pro ně už cesta zpět není možná, je to obrovské tajemství, jež teologové se snaží vysvětlit tím, že padlí andělé si zvolili svůj osud naprosto dobrovolně s jasným vědomím, že tak činí definitivně na věky.

Mnohokrát bylo publikováno, že ďáblovi pohůnci používají v boji proti Kristu a jeho Církvi „salámovou metodu“, tj. postupné osekávání zjevené pravdy, kterou Spasitel přinesl na svět.

Ještě přesnější bude, když přirovnáme tuto taktiku Božích odpůrců k postupu jeskyněk ze známé pohádky Boženy Němcové o Smolíčkovi pacholíčkovi. V obou případech stojí na začátku úmyslná lež, že respektují daný řád a pravidla, chtějí pouze nepatrnou výjimku jako „nutné zlo“. Když toho dosáhnou, tak agresivně postupují dál a z „nutného zla“ se náhle stane obecné dobro a z dobra zlo. Tím se odhalí sami jako podvodníci a lháři, ale už je pozdě.

Konkrétní příklady

Když v 60. letech minulého století liberální a levicoví zákonodárci v jednotlivých státech tlačili na legalizaci potratů, tak nepopírali evidentní pravdu přirozeného mravního řádu, že potrat je zlo. Tvrdili jenom, že se vyskytují krajní případy ohrožení života nebo zdraví matky, znásilnění, psychické nezralosti rodičů apod., kdy je třeba potrat provést, i když je zlem, jedná se prý pouze o „nutné“ zlo.

Jenže dnes již potrat v jejich pojetí není vůbec ani obecným, ani „nutným“ zlem, nýbrž tzv. „právem ženy“, „lidským právem“, tudíž „dobrem“. Obránci nenarozeného života jsou naopak prohlašováni za násilníky, odpůrce práv člověka, fanatiky atd. Odmítání potratů, které ještě před pár desítkami let bylo dobrem, se dnes naopak stalo „zlem“.

Biskup Jeho Excelence Mons. Joseph Strickland z diecéze Tyler v Texasu v USA reagoval veřejně na film ukazující rozsah arogance samozvaných „bohů“ ze Světového ekonomického fóra. Tento hierarcha proslulý svými odvážnými výroky vyzval všechny křesťany k odporu proti organizovanému zlu, které se nazývá „velký reset“.

Čínský komunistický režim ukazuje sdružení „Demokratické hnutí“ v Hongkongu červenou kartu. Staví před soud a odsuzuje jednu z nejskvělejších osobností, která mu stojí blízko. Kardinál Joseph Zen a pět aktivistů tohoto sdružení byli odsouzeni k peněžitému trestu, neboť prý založili v rozporu s předpisy Fond na podporu rodin zatčených demonstrantů. Místo doživotního vězení, které původně hrozilo, se režim nakonec spokojil „jenom“ s peněžitým trestem.

91letý kardinál Zen byl spolu s jinými obžalovanými v květnu zatčen. Na tuto bezpříkladnou represi se neozval žádný adekvátní výkřik protestu západního světa, i Vatikán se držel nápadně zpátky. Tyto signály Peking pozorně registroval.

Kardinál přitom žádný zákon neporušil. Fond podpory 612 Humanitarian Relief Fund pro rodiny zatčených zástupců Demokratického hnutí byl zřízen podle platného hongkongského práva. Komunistickému režimu se stal ale trnem v oku. R. 2020 učinil režim opatření, aby Demokratické hnutí zardousil a podnikl represe proti kardinálu Zenovi – a to způsobem, který je výsměchem právnímu státu. Kardinál a jeho spolupracovníci byli na základě nového zákona, vyhlášeného komunistickým režimem, obviněni „z tajné spolupráce se zahraničními nepřátelskými silami“, za což jim hrozilo doživotní vězení.

Na základě tohoto nového zákona „o národní bezpečnosti“ režim tvrdě udeřil na Demokratické hnutí. Téměř všichni jeho exponenti, kteří vedli r. 2019 protesty, byli zatčeni s výjimkou těch, kteří uprchli do zahraničí. Kardinálovi a jeho spoluobžalovaným hrozilo doživotí.

Církev nebyla dva tisíce let na cestě omylu, aby ji teprve v našich dnech 21. stol. osvítil a lépe poučil synodální proces. K tomu nepotřebujeme ani III. vatikánský koncil, ani jakousi náhradní instituci, jež se nazývá „Synod o synodalitě“. Tím mám na mysli, jak říká titul článku, že téma „synodality“ se stalo novým modus operandi Církve. Jenže ve skutečnosti se jedná o stejný, od 70. let neustále nabízený stejný klobouk na krámě: demokracie, participace, podíl na moci, ženy ve všech funkcích a jejich diakonát, případně i jejich kněžské svěcení; revize sexuální morálky ve vztahu k mimomanželskému poměru, novým sňatkům a homosexualitě, pryč s knězem v centru liturgie atd. To všechno známe. Tyto opakované požadavky se jen zas a zase přelévají do nových lahví, na nichž se nyní objevují nálepky „Naslouchání“, „Inkluzivita“, „Vítání“, „Rozmanitost“ a „Rovnost“ ve formě marketingové kampaně, která to včerejší prodává jako dnešní a mile nabízí muži i ženě. Máme prý být inkluzivní (všeobjímající) a nikoli exkluzivní (výluční). Jsou to navenek krásně znějící a emočně pozitivní pojmy, ale ve vztahu k pravdě nebo ke správnosti postoje, o kterou se konkrétně jedná, prázdné formulace. Krom toho „exkluzivita (výlučnost)“ je v evangeliu naprosto zřejmá a nachází se dokonce v ústech Ježíšových. Lidé jsou podle jednoho Kristova podobenství vyhnáni ze svatebního sálu ven, kde je „pláč a skřípění zubů“ (Mat 25. kap.). Teď se nám ale Bůh prezentuje jako inkluzivní (všeobjímající) láska, která schvaluje a žehná tomu, co lidé páchají, neboť všichni jsou Boží děti. Bůh tak přestává být pravdou a spravedlností, kteréžto hodnoty jsou právě často exkluzivní (výlučné), neboť vylučují omyl a hřích, o čemž mluví Ježíš. Ale tito lidé se nezastaví ani před ním.