Ne, nechci a také nebudu kritizovat to, co vzniklo z hluboké víry našich předků. Ti nazvali čtyřicetidenní období před Velikonocemi „dobou svatopostní“. Označení samozřejmě odpovídá, jenže nemohu se zbavit pocitu, že mu něco chybí. Jistěže se máme v tomto čase postit, ale proč? Odpověď je snadná: protože se připravujeme na liturgickou slavnost připomínky největší události lidských dějin, oběti Ježíše Krista na kříži pro naši spásu. Půst je součástí této přípravy, kdy si odříkáme nějaký pokrm nebo jiný požitek, abychom si uvědomili, že On, Pán vesmíru a dějin, si odřekl z lásky k nám lidem mnohem víc: svůj pozemský život, jenž za nás ve strašlivých bolestech obětoval na kalvarském kříži. Proto – je to ovšem můj ryze osobní názor, který nikomu nevnucuji – by možná lépe vyjadřoval podstatu věci termín „doba pašijová“, z latinského „passio“, tj. utrpení. Připravujeme se čtyřicet dní na vyjádření vděčnosti Božskému Spasiteli za to, že nás hříšníky miloval způsobem, který nejsme vůbec schopni rozumem pochopit: až k nadlidskému utrpení.

Právě tato pravda je pro svět nepohodlná. Bůh se z lásky k člověku až tolik obětoval. To vede ke ztrnulému úžasu, který ústí do logické otázky: Jak se Pánu za tak nepochopitelný projev lásky, jenž nemohu nikdy a ničím opětovat, alespoň nepatrně v mezích svého lidství odvděčím? Nijak jinak než tím, že se budu snažit žít podle Jeho přikázání, podle Desatera a požadavků lásky k Bohu a bližnímu, jak On sám je stanovil jako podmínky vstupu do ráje.

„Memento homo quia pulvis es et in pulverem reverteris,“ toto napomenutí kněze v liturgickém latinském jazyku slyší věřící tradičního ritu každoročně na Popeleční středu při obřadu mazání čela popelem. V NOM to kněz říká česky: „Pamatuj, člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš.“

Rituál Popeleční středy zavedl v latinské církvi na konci 11. stol. papež bl. Urban II. na základě prastarého zvyku ještě z prvokřesťanských dob sypat si na hlavu popel jako symbol pokání za hříchy. Již tedy tisíc let slyší katoličtí věřící při udělování popelce, že jsou pouhým „prachem“.

Jenže víme, že člověk se skládá ze smrtelného těla a nesmrtelné duše. Tělo se skutečně po smrti rozpadne v prach, jenže co s duší? Pátá základní pravda katechismu přece závazně říká, že „lidská duše je nesmrtelná“. Je tedy snad církevní upozornění, že člověk je pouhým prachem, neúplné nebo dokonce nepřesné?

Nikoliv. Pro mnohé čtenáře bude nejspíš šokem, když napíšeme, že i lidská duše se může obrátit v „prach“, ačkoliv je nesmrtelná. Jak je to možné? Existuje nejen fyzický, nýbrž i duchovní prach, odpad, smetí. Tím se celý člověk, s tělem i duší, stal na úsvitu svých dějin v ráji, kdy – sveden ďáblem-Hadem – chtěl jako Bůh sám rozhodovat o dobru a zlu. Ztratil nesmrtelnost, kterou byl při stvoření od Boha obdařen, jeho tělo podléhalo po smrti fyzickému zániku (rozpadu ve fyzický prach), duše propadla peklu, kde měla trpět na věky. To byl ten druhý „obrat do prachu“, ten duchovní, neboť duše zatracenců připomínají podle vizí dětí z Fatimy temné šedočerné stíny podobné šedi a černotě prachu.

Jestli se lhostejně poddáme, jestli přijmeme, že v zásadních otázkách je většina na opačné straně, tak Polsko bude sdílet osud Irska, kde premiér Leo Varadkar zavádí revoluci ničící staleté duchovní dědictví národa – říká v rozhovoru s týdeníkem „Gość Niedzielny” Marek Jurek, bývalý maršálek Sejmu (předseda Sněmovny, pozn. překl.) a představitel iniciativy „Ano pro rodinu, ne pro gender”.

Podle Marka Jurka vedou dnes současnou polskou vládní koalici „rozvratnická centra“. Situace je těžká a „vstupujeme pozvolna do stavu společenské katastrofy“.

„Vláda např. se rozhodla zcela usnadnit anonymní dostupnost raně abortivních pilulek po pro všechny středoškolské studenty. Chlapec tak může ráno dát dívce pilulku se slovy ‚vezmi to a zmizí problém‘, zmizí ‚havárie‘, jak říká vláda. Tato zločinná, protirodinná, protispolečenská a protipedagogická činnost způsobí tisíce tragédií a to by si měli uvědomit ti lidé, kteří současné koalici odevzdali svůj hlas,“ řekl Marek Jurek.

Dále připomenul, že právě proto naléhal na církevní autority, aby se obrátily ke společnosti s jasným sdělením, že „volby jsou především spoluúčastí každého voliče na činnosti suverénní vlády, za což jsme zodpovědní Bohu”. Náš hlas, naše volba, má konkrétní následky a směr, jakým se vydala nynější vláda, je toho nejlepším příkladem. Z civilizačního úhlu pohledu vládnou v Polsku rozvratnické a revoluční skupiny.

Katolická církev každoročně slaví ve dnech 18.–25.ledna tzv. Týden modliteb za jednotu křesťanů. Ekumenismus na počátku roku 2024 vypadá přitom v mnoha ohledech jinak než ještě třeba před 10 lety. Dialog se stal druhořadým, dnes se počítají především ekumenické činy. Teologické rozdíly ztratily jakýkoliv význam. Byly obětovány ve prospěch vyvolání iluze viditelné jednoty.

Falešná jednota s anglikány

13. září r. 1896 papež Lev XIII. publikoval apoštolský list Apostolicae curae, kde napsal, že svěcení v tzv. anglikánské církvi jsou neplatná. Od doby II. vatikánského koncilu však Katolická církev v praxi postupuje tak, jako kdyby odmítla tuto nauku, neboť při oficiálních setkáních s anglikány – jakož i s jinými protestanty – užívá při jejich oslovení tituly biskupa aj., jimiž se označují anglikánští duchovní. V minulém roce však toto faktické odmítnutí nauky Lva XIII. dostalo úplně jiný rozměr. V dubnu r. 2023 v bazilice sv. Jana v Lateráně skupina anglikánů v čele se svým „biskupem“ sloužila svoji liturgii. To vyvolalo velký skandál a správa baziliky se omluvila. Prý šlo jenom o komunikační omyl: domnívali se, že liturgii budou sloužit katolíci a nikoli anglikáni. Je to sice krkolomné vysvětlení, nicméně bylo přijato.

Jenže dnes již ho není zapotřebí. 26. ledna r. 2024 Justin Welby, tzv. arcibiskup Canterbury, odsloužil anglikánskou liturgii v katolické bazilice sv. Bartoloměje na Tiberském ostrově v Římě. Učinil tak s osobním souhlasem papeže Františka, což připomenul hned na počátku obřadu. Papež se choval tak, jakoby uznával Welbyho svěcení, ačkoliv k tomu neexistují žádné důvody. V homilii, kterou František sám předtím pronesl při ekumenické pobožnosti slavené společně s Welbym, řekl, že rozdíly nás dnes nesmí příliš zajímat, neboť důležitá je především vzájemná platnost křtu: nutno odmítnout mentalitu „barikády“ a koncentrace na „vlastním zájmu“ a místo toho vytvářet budoucnost právě na základě svátosti křtu.

Touto parafrází známých Hamletových slov bychom mohli charakterizovat zoufalou situaci Církve svaté ve Švýcarsku. Když byl předloni odsouzen jeden 63letý učitel k peněžité pokutě 15 000 švýcarských franků (tj. zhruba 375 000 Kč) a k uhrazení soudních nákladů za to, že během curyšské Gay pride citoval Bibli, mohli jsme se chytat za hlavu a hořekovat nad zvráceností světských institucí v této zemi. Dotyčný podle rozhodnutí soudu porušil zákona z r. 2020 o zákazu diskriminace, navíc prý zastává postoje, „jež nejsou v souladu se současnými postoji v Evropě“.

Jenže ouha, v zemi sv. Mikuláše z Flüe jsou zvráceností prolezlé i církevní struktury, a to laické i zasvěcené. Synodální proces skončil požadavkem na svěcení žen, rozvedených a transgender osob. Ještě donedávna přitom patřila k výjimkám diecéze Chur. Poté, co byl r. 2021 dosazen současným pontifikem do jejího čela Joseph Maria Bonnemain, nenechal nikoho na pochybách, že zmíněný „nedostatek“ hodlá bryskně napravit. Tento „stavitel mostů“, jak ho argentinský papež nazval, se od svého zvolení činí, až to hezké není.

Vyjádřil například podporu „manželstvím“ osob stejného pohlaví, mj. i tím, že se vyjádřil v tom smyslu, že nebude bránit kněžím, kteří by žehnali stejnopohlavním párům. Bez sebemenších zábran podal svaté přijímání nekatolíkům (dvěma deklarovaným a veřejně známým protestantům, a to za přítomnosti kard. Karla Kocha, prefekta Dikasteria pro jednotu křesťanů), zrušil úřad exorcisty a odmítl postihnout církevními tresty dvě ženy, jež se pokusily „koncelebrovat“ mši sv. V neposlední řadě jmenoval biskup Bonnemain nového rektora churského kněžského semináře – P. Daniela Kriega. Jedním z prvních kroků tohoto preláta bylo umožnění ženám obývat stejné budovy jako bohoslovci.

V souvislosti s uvedením filmové trilogie Hořící keř na ČT1 v lednu a počátkem února 2024 si mnozí lidé připomněli sebeupálení českého studenta Jana Palacha dne 16. ledna 1969, ale také další události, ke kterým došlo po této tragédií. Palachova sebevražda vyvolala velký rozruch nejen v tehdejší ČSSR, ale i v zahraničí. Objevily se mnohé pokusy schvalovat nešťastný čin mladého muže a dávat ho za vzor budoucím generacím mladých lidí. Jenže ať už považoval Jan Palach své pohnutky za jakkoli ušlechtilé, jako katolíci v žádném případě nemůžeme schvalovat takové počínání. Vnitřně špatné skutky se nemohou stát dobrými za žádných okolností.

Vyšlo najevo, že nynější prefekt Dikasteria pro nauku víry kardinál Victor Manuel Fernandez ještě jako mladý kněz napsal celkem tři publikace, z nichž jedna (o líbání) je na hranici vkusu a slušnosti, druhá (o sexuálním orgasmu, aniž specifikuje, jestli má jít o masturbaci, sex v manželství nebo mimo ně, jako projevu mystického vytržení) již má přímo rysy pornografie, a třetí je bludem v oblasti morální nauky. Kard. Fernandez se sice brání tím, že tenkrát byl mladý a dnes by již nic takového nenapsal, ale nikdy se zřetelně a jasně od svých tehdejších postojů nedistancoval a hlavně – není známo, že by někdy někde hlásal jejich pravý opak. Pro tyto skutečnosti si vysloužil u některých žurnalistů nelichotivý titul „pornoprefekt“. Přinášíme v překladu z polských zdrojů článek jednoho z nich na téma kardinálovy knihy o orgasmu:

Gavin Ashenden, publicista britského „Catholic Herald” ukazuje, že sexuální mysticismus popisovaný kardinálem Victorem Manuelem Fernandezem v knize „Mystická vášeň. Duchovost a smyslnost” má blíže k ezoterickému a okultnímu chápání lidské sexuality než ke katolické teologii.

V knize vydané r. 1998 nynější prefekt Dikasteria pro nauku víry popisoval rozdíl mezi mužskými a ženskými orgasmy. Tenkrát jako 36letý kněz se soustředil především na údajnou možnost nalezení Boha v sexuálních kontaktech. Kard. Fernandez přesvědčoval, že jestli mystikové mohou získat smyslovou zkušenost nadpřirozené přítomnosti Boha, tak analogicky „Bůh se může stát přítomným i tehdy, když dvě lidské bytosti se navzájem milují a dosahují orgasmu“.

Promulgování deklarace Dikasteria pro nauku víry Fiducia supplicans 18. prosince 2023 a reakce, které následovaly, nám poskytují možný klíč k nadcházejícímu konkláve.

Autorem deklarace je blízký spolupracovník papeže Františka a autor jeho textů Victor Manuel Fernández, který byl 1. července 2023 jmenován prefektem Dikasteria pro nauku víry a 30. září téhož roku kardinálem. Papež František dokument podepsal ex audientia způsobem, který ho činí neodvolatelným. Za normální situace by byl vyjádřením řádného magisteria Církve, veškerý „magisteriální charakter“ však ztrácí v důsledku odklonu od církevní nauky.

Fiducia supplicans nicméně představuje skutečně „bergogliovský manifest“ vzhledem k vlastnosti typické pro modernismus: tvrdí o sobě, že je věrný magisteriu Církve, zatímco církevní nauku pomocí bezskrupulózního intelektuálního eskamotérství staví na hlavu. Fiducia supplicans zejména popírá, že by se homosexuální vztah kdy mohl stavět na roveň manželství, ale schvaluje ho tím, že umožňuje mu žehnat, a v tomto budě protiřečí magisteriu, které hřích proti přirozenosti vždy odsuzovalo. Uklidňujícím tónem prohlašuje, že jde o požehnání mimoliturgické, avšak poněvadž žehnat (bene dicere) je možné jen něčemu, co je samo o sobě dobré, připouští, že vnitřně dobrý je i homosexuální vztah. Odmítá žehnání homosexuálnímu svazku jako takovému, ale protože se nežehná jednotlivé osobě, nýbrž údajnému „páru“, od něhož se nepožaduje, aby nedovolený vztah ukončil, žehná se svazku, v němž se oba „partneři“ hříšně spojují.

Katolická církev prý byla spojencem fašismu a podporovala jeho zločiny, tak se to učilo ve školách za komunismu, tak je to hlásáno médii hlavního proudu dodnes. Slovo „fašista“ se stalo nadávkou pro všechny „politicky nekorektní“: odpůrce potratů, homosexuální a genderistické agendy, covidového a klimatického šílenství, katolické „fundamentalisty“ atd. Přitom se tady záměrně matou pojmy. Fašismus se ztotožňuje s německým nacismem, což není jedno a totéž.