Doba prázdnin a dovolených je pro katolíky zároveň i časem poutí, exercicií, duchovních setkání a dalších podobných akcí. Při nich se hojně zpívají náboženské písně. Proto je vhodné vzpomenout v této souvislosti otázku našeho českomoravského katolického kancionálu, která vůbec není okrajovou záležitostí.

Jedno je nutno přiznat. Česká a moravská církevní provincie neměly společný kancionál, čímž jsme se stali nechlubnou raritou mezi ostatními národy. Zatímco Slováci, Poláci, Maďaři a německy mluvící katolíci používali již dlouhá léta tytéž společné písně se stejným nápěvem, v Čechách a na Moravě tomu bylo jinak. Texty slok se v obou provinciích lišily, jednota nepanovala ani mezi olomouckou arcidiecézí a diecézí brněnskou. Když např. katolík z Vyškova n. Mor. (arcd. Olomouc) se octl v pouhých 3 km vzdálených Drnovicích (diec. Brno), nemohl si v kostele „zazpívat z plných plic“, protože slova písně se, i když mírně, lišila od těch, která znal ze své farnosti ve Vyškově. V olomoucké arcidiecézi se totiž používal kancionál pod názvem „Boží cesta“, v brněnské diecézi zase „Cyrilometodějský kancionál“. Oba měly sice většinu písní společných, ale s obměněnými slovy a někdy i mírně odlišnými nápěvy.

Proto iniciativa rozvinutá díky částečnému uvolnění komunistického útlaku Církve v 60. letech usilující o jednotný kancionál pro všechny české a moravské diecéze byla zcela na místě. První společný zpěvník českých a moravských diecézí vydala Česká katolická charita s církevním schválením r. 1973, v dalších letech následovaly jeho četné reedice.

Jenže nutno se ptát, jestli toto sjednocení nenapáchalo více škody než užitku. Nemálo písní, které věřící lid rád zpíval, bylo z nového jednotného kancionálu úplně vypuštěno. Díky Bohu ale nezanikly, neboť české Kněžské bratrstvo sv. Pia X. (FSSPX) vydalo r. 2011 svůj kancionál pod názvem Zpěvník českých katolíků, kam naprostou většinu z nich znovu zařadilo. Skutečně nelze, než vyslovit hluboký projev vděčnosti a uznání FSSPX za tuto aktivitu, která je adekvátní obranou proti pokoncilnímu obrazoborectví zahrnujícímu též likvidaci některých písní.

Nejvíce byly neomodernistickým ničením postiženy písně k Pánu Ježíši, k Nejsvětějšímu Srdci Spasitele a k Eucharistii, jmenovitě uvádíme aspoň ty nejznámější (v závorce s označením čísla v kancionálu FSSPX) :

• „Ó, přijď, můj Spasiteli, ó, přijď, můj Ježíši, po Tobě duše prahne, Ty blaho nejvyšší…“ (č. 410)
• „Ó Jezu spáso moje, jak libě k lásce zve to vřelé Srdce Tvoje tak chladné srdce mé…“ (č. 416)
• „Z všech srdcí, která bila v prsou a dále ještě budou bít, mé city k jednomu se nesou a pro ně jen si přeji žít: toť Srdce mého Spasitele, jež lásky v sobě chová víc než srdce otce, matky vřelé, než srdcí zlatých na tisíc…“ (č. 421)
• „Bože, všichni tvorové v potřebě a nouzi své za nebeské požehnání prosí z ruky Tvé…“ (č. 428)
• „Ježíši, Chlebe andělský, Ty jsi Pán a Bůh můj! Po Tobě lačníme vždycky, Ty nás krm, napojuj…“ (č. 432)
• „Pojď k Spasiteli, pojď ještě dnes, své srdce jemu k oběti nes!…“ (č. 439)
• „Pozdraven buď od nás, andělský Chlebe, který jsi sestoupil z lásky k nám z nebe. Ježíši k Tobě, duše mdlá chvátá, posilni, oživ ji, Hostie svatá…“ (č. 442)
• „Zdráv buď, Chlebe andělský, Ježíši můj, pokrme Ty nebeský, ó Bože můj! V Nejsvětější Svátosti, manou rajské sladkosti, mne vždy živ a nasycuj, Ježíši můj!…“ (č. 449)
• „S Bohem, má radosti, velebná Svátosti, když mám jít od Tebe, vždycky jdu s lítostí…“ (č. 453)

Vyřazování oblíbených a známých písní z kancionálu postihlo i krásnou postní píseň

• „Když v myšlení umučení Ježíše si rozjímám, bolest v srdci cítím vždycky a žalostí omdlívám: vidím Ježíše svého na kříži rozpjatého…“ (č. 209)

Bylo jich ještě daleko více než jenom tyto uvedené a jen menšina z nich se v pozdějších reedicích dostala zpátky do zpěvníku.

Setkal jsem se krátce po vydání jednotného kancionálu s lidmi, kteří se na něm podíleli. Obhajovali „vyhození“ výše uvedených vžitých písní tím, že prý jde o „sentimentální kýče“. Takový svévolný přístup je ovšem neobhajitelný. Muzikální odborníci dodnes nejsou jednotni v tom, co je pravé umění, a co kýč. A prohlašovat za kýč něco, co schválila církevní autorita svým Imprimatur pro kancionál, a co povzbuzovalo víru řady generací – to je opravdu opovážlivost a necitlivost.

Zajímavé přitom bylo, že těmto tvůrcům nového kancionálu vůbec nevadily kytarové písně pro mládež zpěvníku Hlaholík a jiných podobných, které jsou taktéž plné sentimentalismu. Tím je nechci shazovat, sám mám některé z nich rád, ostatně mnohé se líbily i J.Em. panu kardinálu Františku Tomáškovi blahé paměti. Nelze je ale zpívat při liturgii, která má svůj pevný řád zformovaný staletími. Tyto kytarové písně jsou vhodné k táboráku, pro výlety katolické mládeže, pro mimoliturgická setkání katolických věřících, pro kytarové koncerty apod.

Sentimentalismus znamená v překladu citovost. A cit, i když nelze na něm budovat svůj vztah k Bohu, přece jen do religiozity patří. Bez něho půjde pouze o rigorozní a chladný přístup k Hospodinu. Proto též sentimentalita v lidovém zpěvu při liturgii i mimo ni má své pevné místo a nelze ji puristicky likvidovat v zájmu jakéhosi blíže nedefinovaného estetismu.

Koneckonců – i kdyby kritikové měli pravdu a jednalo se o kýče, tak raději při mši svaté stonásobně více takových „kýčů“, než jedinou hudební prezentaci toho, co někdy v 70. letech varhaník od sv. Víta v Praze prof. Otto Albert Tichý nazval „hnojnými melodiemi džezovými“. Úpadek od té doby postoupil ještě mnohem dál, dnes již se nejedná o džez, nýbrž o tvrdý rock, často se satanskou symbolikou, který kněží bez víry násilím a proti vůli věřících přinášeli a přinášejí do kostelů.

Důvod je teologický, ne estetický

Tvůrci nového kancionálu to samozřejmě popřou, jenže z nepravdy je usvědčuje jednotící vůdčí motiv výše uvedených písní postižených vyřazením ze zpěvníku. Snadno totiž srovnáním jejich textů zjistíme, že v nich je prezentován člověk jako slabý a hříšný tvor ohrožený nemocemi a dalšími strastmi života, který je neschopen sám si s tím poradit a vést boj s tímto zlým světem a ďáblem, kteří na něj neustále útočí. Pouze Kristus, Pán a Spasitel, mu zajistí vítězství nad tím vším a přivede jej do věčného života v nebi. Předpokladem ale je, že si k němu vybuduji hluboký osobní vztah včetně citového, budu plnit jeho přikázání a nechám se od něj vést.

To je ovšem v rozporu s teologií opírající se o Teilharda, Rahnera, Kuenga aj., kteří zdůrazňují autonomii člověka ve vztahu k Bohu a označují tento svět jednostranně jako „dobrý“ díky prý neustálé evoluci a vědeckotechnickému pokroku. Tato koncepce pronikla i do pastorální konstituce II. vatikánského koncilu Gaudium et Spes. Fyzická, duchovní i morální křehkost a zranitelnost člověka a jeho nevyhnutelná potřeba Boha, který jediný ho může zachránit a povýšit do důstojnosti přítele žijícího s ním věčně v trvalém spojení tomu odporují. Proto písně, jež tento aspekt akcentovaly, musely z nového kancionálu pryč. Byly v rozporu s pokoncilní teologií.

Modernistická likvidace postihla i řadu mariánských písní. Opět uvádíme ty nejznámější, v závorce s číslem v kancionálu FSSPX:

• „Horo krásná, spanilá, kde přebývá Maria, jak jsi krásná k milování, svatá Panno Maria…“ (č. 511)
• „Matičko Boží obětuj milostí své mně zář, zbožně chci vzdáti život svůj lásce Tvé na oltář; když se mé cíle zašeří, v temnu mě hrůzy jmou, obejmi v lokty mateří, opatruj duši mou…“ (č. 521)
• „Ó Matko Páně, Matko rajských krás, Ty víš, co srdce tíží, pojď milostí v mou duši chvíli zas, když bol se kolem šíří, do rukou svých vem srdce bloudící, dej smilování duši prosící…“ (č. 533)
• „Pozdravena, velebena buď ó Boží Rodičko, úctu vděčnou a srdečnou přijmi od nás, Matičko. Buď nám ve své milosti pomocnicí v úzkosti, dej se znáti jako Máti, ó Královno z výsosti…“ (č. 539)
• „Růže krásná, v ráji štěpovaná, převyšuje každý květ, neboť její vůně přelíbezná oblažila celý svět…“ (č. 552)
• „Buď Matkou mou, Maria, štěstí moje, Tvým dítětem chci povždy být! Jen v srdci Tvém jsou všechny blaha zdroje, jimž v žití chceš nás oblažit…“ (č. 557)
• „Maria, Tvoje jméno přesvaté k radostné nás chvále zve. Leskem krásné hvězdy svítí v života nám vlnobití, ó Maria, jméno Tvé…“ (č. 559)

Zde krom výše uvedeného teologického nesouladu s pokoncilní koncepcí vztahu člověka k Bohu vstupuje do hry též ekumenismus. Tyto mariánské písně silně akcentují, že Panna Maria je mojí nebeskou Matkou, která mi účinně pomáhá jak v nadpřirozených, tak i v přirozených záležitostech. To je ovšem červený šátek na protestantského krocana (protestanté mariánskou úctu odmítají) – a ekuména nade všechno, proto ono dědictví předků muselo zmizet.

Jasným dokladem, že tady se jedná o teologické a nikoli estetické hledisko boje proti kýči, jsou dvě písně z tohoto seznamu. „Horo krásná, spanilá“ je obsažena ve sbírce vlasteneckého kněze, biblisty a sběratele lidových i náboženských písní Františka Sušila. Je snad i ona „kýčem“? Ještě markantnější je to u „Matičko Boží obětuj…“, jejíž text napsala v 19. stol. Eliška Krásnohorská a zhudebnil ho Bedřich Smetana pro svoji operu „Tajemství“. To je také „sentimentální kýč“? To už modernisté dávají facku nejen katolicismu, ale též národnímu kulturnímu dědictví.

Modernistická cenzura však postihla i ty písně, které byly do nového kancionálu převzaty. Mnohé sloky se prostě vynechaly – a to především u nejznámějších a nejoblíbenějších. V písni „Ježíši, Králi nebe a země…“ (č. 404) vypadla v novém kancionálu 3. sloka, kde se zpívá „Ježíši, Králi nebe a země, vtělený Bože, Spasiteli, kam sahá okraj souše a moře, zní zpěv Ti chvály rozechvělý…“. Není totiž v souladu s pokoncilní teologií zdůrazňovat potřebu přijetí Krista všemi národy na celé zemi, jak ji prezentuje uvedená píseň, složená na počátku 20. stol. českým jezuitou P. Františkem Žákem.

Přímo barbarský byl potom cenzurní zásah do nejznámější a nejspíš nejoblíbenější mariánské písně „K nebesům dnes zaleť písní…“ (č. 553). V novém kancionálu chybí 3. sloka „Kolik duší zlobou pekla zmírá denně v hříších svých, pro které kdys darmo tekla drahá krev z ran Kristových! Ujmi se svých kleslých synů, nenechej jich zahynout, odpykati pomoz vinu, rač je k sobě přivinout…“ To ale nestačilo, tvrdý ortel vyřazení postihl i 8. sloku „V očistci též, Máti drahá, slitovně se k dítkám znej, přímluvy své užij práva, z plamenů jim pomáhej! Vzejdi hvězdou v temnot kraji, ukrať bolest očistnou, bychom s Tebou brzy v ráji pěli píseň vítěznou!…“

Tady by výmluvy na „estetické hledisko“ byly směšné. Cenzura těchto slok jasně vypovídá, že pokoncilní neomodernisté nechtějí lidi „strašit“ peklem a očistcem. Jistě, v mnoha písních nového kancionálu jsou slova o pekle nebo očistci zachována, ale nevyčnívají tak pregnantně jako v těchto dvou slokách věhlasné mariánské písně. Typická modernistická taktika: my nepopíráme existenci ďábla, pekla a očistce, ale příliš o tom nebudeme mluvit, abychom lidem nenaháněli strach. A o čem se příliš nemluví, na to je potom snadnější vůbec nedbat – a posléze není problém toto jednoduše zcela popřít.

Z písní zařazených do nového kancionálu zmizely i sloky zdůrazňující boj nepřátel Kristových proti víře a Církvi a katolický postoj obrany, např. z písně „K nebesům se orla vzletem“ (č. 414) byla vypuštěna 8. sloka s textem „Divoká se bouře blíží, boj se zdvíhá ze všech stran, proti Církvi, proti kříži, zuří vztek pekelných bran…“.

Před zraky nových tvůrců kancionálu neobstála ani 2. sloka písně „Hospodine, mocný Králi…“ (č. 322): „Škůdce Církve potři, Pane, v moci jejich neslýchané, ať svět pozná v ustrašení, jako Ty že nikdo není, Církev Tvá že nepřestane…“

Typický rozpor mezi tradiční a pokoncilní teologií. Církev vždycky učila – a zkušenost to neustále potvrzovala – že nepřátelé Krista a Církve jsou tvrdou realitou, k níž je třeba zaujmout bojový postoj. Pokoncilní nauka však neustále opakuje v protikladu k tomuto přístupu, že všichni jsme bratři a sestry, žádní nepřátelé neexistují – a pokud ano, tak jsou to pouze zarytí katoličtí tradicionalisté.

Kdybychom pokračovali ve výčtu slok jednotlivých písní vypuštěných z nového kancionálu, tak by to vydalo snad i na celou knihu. Nic nám ale nebrání používat výše uvedený zpěvník FSSPX, případně některý ze starých předkoncilních. To, co jsme uvedli, snad dostatečně dokazuje, že cenzurní zásahy do kancionálu byly motivovány teologicky, neboť současná nauka opírající se o modernistické teology je ve výše uvedených bodech v rozporu s tou, kterou Církev až do II. vatikánského koncilu věrně hlásala.

Té chceme i my, tradiční katolíci, zůstat věrni a připojit se ke všem, kteří „nesklonili svá kolena před Baalem“. Kéž nám Pán na přímluvu Matky Boží Panny Marie a svatých patronů dá milost setrvání v této věrnosti až do konce a také milost obrody Církve, aby se opět zaskvěla v nádheře pravé nauky.

Zdroj: Dědictví Otců, Dědictví Svatováclavské, spol. s r. o., druhé, opravené a doplněné vydání, 2020