Po­sel­ství Panny Marie dětem San­to­so­vým a Mar­to­vým ve Fa­ti­mě r. 1917 nelze po­cho­pit bez cel­ko­vé­ho ob­ra­zu teh­dej­ších po­mě­rů v Por­tu­gal­sku. Svo­bod­ní zed­ná­ři pro­ved­li stát­ní pře­vrat, král Ma­nu­el II. uprchl, země se stala re­pub­li­kou. Je­zu­i­té byli vy­hná­ni ze země, kláš­te­ry ostat­ních ře­ho­lí se po­stup­ně ru­ši­ly, zfa­na­ti­zo­va­ná luza ve měs­tech se do­pouš­tě­la fy­zic­kých útoků proti ka­to­lic­kým kně­žím, došlo k čet­ným zra­ně­ním, ně­kte­ří du­chov­ní byli i za­bi­ti. Papež sv. Pius X. vydal r. 1911 proti pro­ná­sle­do­vá­ní Církve v Por­tu­gal­sku en­cykli­ku „Iam dudum“. Vel­mis­tr li­sa­bon­ské lóže Ma­galha­es se chlu­bil: „Za 10 mě­sí­ců se nám po­da­ři­lo to, co se jiným ne­po­da­ři­lo za mnoho let: vy­hna­li jsme je­zu­i­ty, zlik­vi­do­va­li ná­bo­žen­ské spol­ky, za­ved­li roz­vo­dy a od­dě­li­li Cír­kev od státu…“

Po r. 1914 teror ustal, nicmé­ně pre­mi­ér, svo­bod­ný zed­nář Al­fon­so Costa, za­ve­dl tvrdý ad­mi­nis­tra­tiv­ní útlak Ka­to­lic­ké církve. Se­be­vě­do­mě a chvásta­vě pro­hlá­sil, že během jedné ge­ne­ra­ce Cír­kev v Por­tu­gal­sku úplně zlik­vi­du­je.

V ta­ko­vé at­mo­sfé­ře se zje­vi­la Lucii, Ja­cin­tě a Fran­cis­ko­vi Matka Boží. Jsou na vel­kém omylu ti, kdo tvrdí, že Panna Maria ve fa­tim­ských zje­ve­ních údaj­ně lidi „stra­ší“. Ni­ko­liv, v ovzdu­ší pro­ná­sle­do­vá­ní por­tu­gal­ské církve, kdy mnoho ka­to­lí­ků se bálo ote­vře­ně ji vy­zná­vat, a četní z nich byli an­ti­k­le­ri­kál­ní pro­pa­gan­dou zne­jis­tě­ni a zma­te­ni, při­chá­zí Nej­svě­těj­ší Panna, aby vě­ří­cí po­vzbu­di­la, do­da­la jim na­dě­ji a ujis­ti­la je, že ne­vě­ří bájím a omy­lům, nýbrž pro­ká­za­né a za­ru­če­né prav­dě. Fa­tim­ské po­sel­ství je proto ve sku­teč­nos­ti po­sel­stvím na­dě­je věr­ným por­tu­gal­ským ka­to­lí­kům – a nejen jim, nýbrž po­taž­mo veš­ke­ré církvi a ce­lé­mu světu. Panna Maria na­bí­zí vý­cho­dis­ko všem, kteří vidí daný stav lid­stva jako ka­ta­stro­fál­ní: mod­lit­bu, zejmé­na sv. rů­žen­ce, po­ká­ní a snahu o dobrý křes­ťan­ský život.

Při sle­do­vá­ní ser­vi­li­ty vět­ši­ny hod­nos­tá­řů Ka­to­lic­ké církve vůči dneš­ní­mu co­vi­do­vé­mu a vak­ci­nač­ní­mu dik­tá­tu je nutno se ptát: Bylo tomu tak i v mi­nu­los­ti, nebo jde pouze o fe­no­mén sou­čas­né­ho tzv. ag­gi­or­na­men­ta (do­slo­va „zdneš­ně­ní“) vy­hlá­še­né­ho pa­pe­žem Janem XXIII. v před­ve­čer II. va­ti­kán­ské­ho kon­ci­lu?

Po­li­to­lo­gie v an­g­lo­sas­kém pro­stře­dí činí za­jí­ma­vý roz­díl mezi pojmy pe­a­ce­bu­il­ding a pa­ci­fi­cati­on. První z nich zna­me­ná bu­do­vá­ní míru a vzta­hu­je se k pro­ce­su, který usi­lu­je o do­sa­že­ní míru po­mo­cí di­a­lo­gu mezi ak­té­ry kon­flik­tu. V dru­hém pří­pa­dě se k míru na­o­pak do­spí­vá do­nu­co­va­cí vo­jen­skou akcí, která účast­ní­ky hroz­bou ná­sil­ných re­pre­sá­lií při­mě­je pře­stat vzná­šet po­ža­dav­ky.

Toto sché­ma lze apli­ko­vat i na in­ter­pre­ta­ci toho, co se v po­sled­ních le­tech událo v Církvi v sou­vis­los­ti s tra­dič­ní mší sva­tou. Kon­flikt, který se roz­ví­jel již od oka­mži­ku pro­mul­ga­ce no­vé­ho mi­sá­lu pa­pe­žem Pavlem VI., se téměř vy­ře­šil s motu pro­prio Sum­mo­rum pon­ti­ficum Be­ne­dik­ta XVI., který se tak stal „mí­ro­tvůr­cem“. Pře­kva­pi­vým vy­dá­ním Tra­di­ti­o­nes cus­to­des před ně­ko­li­ka týdny papež Fran­ti­šek nejen vy­ho­dil do vzdu­chu di­a­log a mír, jehož bylo ve věci li­tur­gie do­sa­že­no, nýbrž stal se pa­ci­fi­ká­to­rem v an­g­lo­sas­kém smys­lu slova: někým, kdo mír vnu­cu­je silou a těm, kdo se s jeho plány ne­smí­ří, vy­hro­žu­je tres­ty.

Vět­ši­na těch, kdo cír­kev­ní a li­tur­gic­kou si­tu­a­ci ana­ly­zu­jí, na­pří­klad kar­di­nál Müller, kar­di­nál Burke, Mons. Rob Mut­saerts či P. Gu­illau­me de Tanouärn, to chá­pou právě takto a do­chá­ze­jí k zá­vě­ru, že Tra­di­ti­o­nes cus­to­des (TC) je v zá­sa­dě do­ku­men­tem hlu­bo­ce an­ti­pas­to­rač­ním, který vy­tvá­ří roz­dě­le­ní a opět ote­ví­rá bo­lest­ný kon­flikt, jenž mnoha vě­ří­cím pů­so­bí velké utr­pe­ní. To je bez­po­chy­by nej­dů­le­ži­těj­ší cha­rak­te­ris­ti­ka po­sled­ní­ho motu pro­prio, možná ale ne­bu­de nej­zá­važ­něj­ší vzhle­dem k tomu, že z te­o­lo­gic­ké­ho hle­dis­ka TC de­mon­tu­je kon­struk­ci, již zbu­do­val Be­ne­dikt XVI., a vy­tvá­ří ože­ha­vý pro­blém, který se stává ne­ře­ši­tel­ným.

Loc­kdow­ny a další ome­ze­ní v rámci pro­ti­co­vi­do­vých opat­ře­ní vlád za­sáh­ly také vý­raz­nou měrou ná­bo­žen­ský život a Cír­kev. Prá­vem lze mlu­vit o „co­vi­do­vé per­ze­ku­ci“. Jenže ta by ne­by­la možná a mys­li­tel­ná bez dří­věj­ších „před­co­vi­do­vých“ pod­kla­dů, bez pro­ná­sle­do­vá­ní ještě před epi­de­mií co­vi­du. 21. sto­le­tí se vy­zna­ču­je jeho ná­růs­tem, jak po­tvr­zu­jí i zprá­vy nad­ná­rod­ních or­ga­ni­za­cí za­bý­va­jí­cích se touto pro­ble­ma­ti­kou.

Ko­mu­nis­tic­ké státy

Dvě ko­mu­nis­tic­ké dik­ta­tu­ry uplatňují dnes kr­va­vé re­pre­se vůči křes­ťa­nům. Na prv­ním místě Se­ver­ní Korea, kde jsou ja­ké­ko­liv ná­bo­žen­ské ob­řa­dy za­ká­zá­ny a je při­ká­zán pouze stát­ní kult ko­mu­nis­tic­ké stra­ny a je­jí­ho vůdce Kim Čong una. Křes­ťa­né za vy­zná­ní své víry jsou od­vá­že­ni do kon­cen­t­rač­ních vy­hla­zo­va­cích tá­bo­rů, které má­lo­kdo pře­ži­je. O pravé pod­sta­tě se­ve­ro­ko­rej­ské­ho re­ži­mu vy­po­ví­dá svě­dec­tví jedné ka­to­lič­ky, jíž se slo­ži­tou ces­tou po­da­ři­lo do­stat za hra­ni­ce. Vy­prá­vě­la, že když byla ško­lou po­vin­ným dí­tě­tem, tak jí doma ro­di­če večer před­čí­ta­li z Písma sv. Ve škole žákům jed­nou uči­tel roz­dal pa­pí­ry a řekl: „Děti, za­hra­je­me si ta­ko­vou hru, ale ro­di­če o tom ne­smě­jí vědět, bude to pro ně pře­kva­pe­ní, proto jim nic ne­ří­kej­te. Na­piš­te na papír, co večer doma před spa­ním čtou a po­de­piš­te se.“ Hr­din­ka pří­bě­hu, aniž něco zlého tu­ši­la, na­psa­la, že ro­di­če čtou bibli. Ten­týž den večer vtrh­li do je­jich bytu tajní po­li­cis­té, při do­mov­ní pro­hlíd­ce Písmo sv. sku­teč­ně našli, otce i matku za­tkli a dívce řekli: „Teď už své ro­di­če nikdy v ži­vo­tě ne­u­vi­díš.“ Dali ji do dět­ské­ho do­mo­va, kde jí vy­mý­va­li mozek, ona si ale přes­to ucho­va­la zbyt­ky víry ro­di­čů ve svém srdci a po do­sa­že­ní do­spě­los­ti na­lez­la cestu k emi­gra­ci.