V německém Bundestagu (Spolkovém sněmu) se debatovalo o návrhu strany AfD (Akce pro Německo), aby 15. únor byl prohlášen Dnem pronásledovaných křesťanů. Projekt AfD měl být odpovědí na vzrůstající násilí proti vyznavačům Krista v mnoha zemích světa – poslanci jiných stran ale podrobili tento návrh kritice. Někteří tvrdili, že prý údaje o utrpení křesťanů pro svoji víru jsou nadsazené, jiní zase, že věnování jednoho dne pronásledovaným křesťanským věřícím by prý bylo nespravedlivé vůči vyznavačům jiných náboženství.

Předkladatelé návrhu stanovit Mezinárodní den pronásledovaných křesťanů byli k tomu inspirováni brutální vraždou 21 vyznavačů Krista v Libyi r. 2015, kterou muslimští teroristé spáchali právě 15. února. Ve svém návrhu poukázali poslanci AfD na to, že vyznavači Krista představují dnes skupinu nejvíce pronásledovanou represemi z náboženských důvodů. Odvolali se přitom na data fundace Open Doors, která se už léta věnuje této problematice. Iniciátoři zdůraznili také stále častější útoky na křesťany a křesťanské symboly v německém veřejném prostoru ze strany levicových aktivistů a politiků.

Návrh nezískal podporu parlamentu. Proti jeho přijetí se postavily všechny ostatní tam zastoupené politické strany. Podle sociálně demokratického poslance Falka Drossmanna návrh AfD je prý pokusem využít utrpení pronásledovaných k vlastním propagandistickým účelům. Politik rovněž zpochybnil pravdivost informací o represích s jediným zdůvodněním, že je předkládá křesťanská instituce (tou Open Doors skutečně je, pozn. překl.).

Papež František 25. ledna v rozhovoru pro agenturu AP se opět dotkl problému homosexuality. Odsoudil ty země, které považují praktikovanou homosexualitu za trestný čin a kritizoval jejich biskupy, že takové zákony podporují. Řekl doslova, že „tito biskupové by měli projít procesem změny a uznat důstojnost každého člověka“. Dále prohlásil: „Všichni jsme Boží děti a Bůh nás miluje takové, jací jsme.“

Zákony kriminalizující praktikované jednopohlavní styky mají některé státy Afriky a Blízkého východu, především ty, v nichž je státním náboženstvím islám. Nedávno se k těmto slovům papeže vyjádřil africký Sudán, a kategoricky je odmítl.

Zároveň František v rozhovoru podpořil údajná „práva“ osob LGBT+. Již dříve, např. v biografickém dokumentárním filmu „Francesco“ rusko-amerického režiséra Jevgenije Afinejevského, papež řekl doslova: „Homosexuálové mají právo žít v rodině. Jsou to děti Boží a mají na rodinu právo… To, co je nutné udělat, je vytvořit zákon o registrovaných partnerstvích, aby tímto způsobem měli právní ochranu.“

Přitom ale v uvedeném rozhovoru pro AP František konstatoval: „Homosexualita není zločin, ale hřích ano.“ Měl pravdu, že to hřích je, ale „pořádně si naběhl“. Katolická morálka učí, že člověk hřeší nejen tím, že sám hříchy páchá, nýbrž i svým podílem na hříších někoho jiného, na tzv. cizích hříších. Katolický katechismus vypočítává jako spolupodíl na cizích hříších mimo jiné „hřích netrestat“. Státy mají právo těžké hříchy trestat svými zákony, i když trest musí být přiměřený vině, a někdy je lépe v zájmu vyššího dobra hřích tolerovat, jak říká katolická sociální nauka. Naši husité se mýlili, když kategoricky požadovali v tzv. Pražských artikulích „veřejné trestání všech těžkých hříchů“. Jsou okolnosti, kdy je vhodnější, aby stát od trestů upustil, ale ponechal toto právo Církvi, která ve svátosti zpovědi uděluje jako trest pokání – a v případě zatvrzelosti kajícníka odpírá rozhřešení.

Papež František opakovaně odsoudil klerikalismus, označil ho jako „nemoc“. Přitom ale vůbec nebylo jasné, co tím papež mínil. Ve skutečnosti smutný příklad klerikalismu poskytl nyní apoštolský nuncius v Kostarice.

František pod pojmem „nemoc klerikalismu“ míní pouze skandální sexuální zneužívání neplnoletých ze strany kleriků. Jenže zneužíváním jsou tytéž činy kleriků i vůči dospělým, v každé situaci. Považuje František za „nemoc klerikalismu“ také právě mezi kleriky hojně rozšířenou homoherezi, která je příčinou toho, že 80 procent případů zneužití ze strany duchovních je homosexuální povahy?

Klerikalismem je však i jiné zneužití, o němž se František vůbec nezmiňuje, např. to, jehož se dopustil apoštolský nuncius v Kostarice mons. Bruno Musarò. 5. ledna celebroval zádušní mši za zesnulého papeže Benedikta XVI. v katedrále hlavního města San José. Bylo to přenášeno televizí i internetem.

Při podávání sv. přijímání přistoupila k nunciovi jedna žena a poklekla. On ji ale rychlým a arogantním pohybem ruky vyzval, aby vstala, a vložil jí bleskově proti její vůli konsekrovanou hostii na ruku. Když jiná žena chtěla přijmout Tělo Kristovo do úst, nuncius jí silou rozepjal složené ruce a vložil konsekrovanou hostii na dlaň. Totéž opakoval i u jiných věřících, chtějících přijímat do úst.

Tato gesta, zvláště pak při Requiem za Benedikta XVI., jsou dokladem povýšenosti a bezohlednosti nejen vůči těmto věřícím, ale i vůči samotnému Benediktu XVI. Nuncius patrně zapomněl, že sv. přijímání vkleče a do úst je dle církevních regulí právem každého věřícího. Jiní kněží vedle nuncia podávali při této mši sv. Eucharistii běžně do úst a také těm, kteří si poklekli.

Katolický katechismus vždycky dělil Církev na „bojující“, tj. tu na této zemi, „trpící“, tj. duší v očistci, a „vítěznou“, tj. spasených v nebi. Na II. vatikánském koncilu byl zaveden pro Církev zde na zemi termín „putující církev“ (Lumen Gentium čl. 7). V diskusi k tomuto bodu biskup z chorvatského Splitu Frane Franič požadoval, aby k pojmu „putující církev“ byla připojena i tradiční formulace „bojující církev“. Otcové koncilu to zamítli s tím, že tento termín zní pro svět agresivně.

Nelze však popřít, že slovní spojení „bojující církev“ znamená především duchovní boj, válku s tělem, světem a ďáblem, která je údělem každého katolického křesťana, jenž chce žít v posvěcující milosti.

Jak je to ale se skutečným bojem proti vnějším nepřátelům? Hlásá tady Církev opravdu totální pacifismus, tj. mír za každou cenu, odmítá veškerou obranu proti agresi?

Zbytečně bychom uváděli množství citátů z evangelií, kde Ježíš Kristus vystupuje jako hlasatel pokoje, tj. míru. Jde až tak daleko, že přikazuje i lásku k nepřátelům, jimž má křesťan odpouštět a modlit se za ně. Vylučuje to ale z principu každou ozbrojenou obranu proti útoku na život, zvláště když se jedná o život nikoli můj, ale mého bližního?

I na to nalezneme v evangeliu odpověď. Sám Spasitel říká, že nepřišel přinést na svět pokoj, nýbrž meč (Mat 10,34). Vyskytnou se totiž takoví, kteří vystoupí proti Kristu se zbraní v ruce, to oni vyhlásí válku, nikoli vyznavači Ježíšovi. Když Pán uzdravil služebníka setníkova v Kafarnau, pochválil tohoto vojáka a řekl: „U nikoho v Izraeli jsem takovou víru nenalezl…“ (Mat 8,5–13). Nepožaduje od něho, aby se vzdal svého vojenského povolání. Tím Kristus schvaluje nezbytnost existence ozbrojených složek ve státě (vojska, policie), aby chránily občany před vnitřními i vnějšími útočníky a zločinci. Odpuštění mým osobním nepřátelům a těm, kdo mi ublížili, tak nestojí v žádném případě v protikladu k obecné potřebě chránit společnost i se zbraní v ruce, když je to zapotřebí. Sv. Pavel vyzývá k respektu vůči světské autoritě a píše, že „ne nadarmo nosí meč“ (Řím 13,1–7).

„Ne, ne, ne, to přece nemůže být pravda, ona se snad dočista pomátla, jí už úplně haraší v kuli…,“ říkal si polohlasně starý Brandner, když nastupoval do výtahu svého činžáku. Otevřel dveře bytu a usedl bezmocně na židli. Měl ještě v plánu, až něco málo sní, zajít na dvě piva a v hospodě s kamarády jako každý den povzpomínat na „staré časy“. Teď mu ale náhle bylo jasné, že dnes už nepůjde nikam. To, co uviděl u poštovních schránek, ho úplně konsternovalo, tento den nestojí vůbec za nic, takový šok se nedá jen tak vytěsnit z paměti.

Spíš naopak, Brandner si náhle s mučivou silou ducha připomenul ta léta svého života, o nichž se domníval, že jsou dávno pryč, symbolicky utopena v bájné řece Léthé, ze které nebožtíci ve starém Řecku pili, aby zapomněli. Teď náhle všechno ožilo a běželo před ním jako nervy drásající akční film.

Začalo to v sedmdesátých letech za éry tak zvané husákovské normalizace. Brandner, mladý ambiciózní středoškolský profesor matematiky a aktivní komunista byl dosazen jako ředitel na strojní průmyslovku, aby tam zpacifikoval pedagogický sbor, známý svými „reakčními“ postoji v osmašedesátém roce. Ihned zahájil prověrky jednotlivých učitelů. Všichni se poníženě káli a uznali svou „pomýlenost“. Nebylo divu, měli přece rodiny. Až na jednoho. Až na profesora češtiny Kocourka…

Trefně vystihl básník Vladimír Holan podstatu marnosti spoléhání se na člověka: „Spoléhat na člověka je jako nevěřit v Boha, a přesto chtít zázrak.“ Dennodenně nás při mši svaté kněz vyzývá: „Vzhůru srdce!“, načež my odpovídáme: „Máme je u Pána“! Představme si tu nádheru – mít skutečně své srdce u Pána, nechat je konejšit, hýčkat v Jeho náruči, setrvávat v nevýslovnosti Jeho objetí, nestarat se o nic a plně se spoléhat na tu hřejivou Otcovskou náruč, na její ochranu, zakoušet v ní ustavičné bezpečí a pokoj, cítit tu bezbřehou lásku, takřka se jí zalykat…

To nás čeká, jak v to doufáme a usilujeme o to, jednou v nebi, ale už nyní se můžeme vášnivě vrhnout do Boží náruče a ukrýt se v ní, co nám naše pozemské schopnosti, či lépe řečeno neschopnosti dovolí. Buďme si vědomi toho, že bez Něj nemůžeme zhola nic – leda hřešit. Spoléhejme se na Něj, nikoli na člověka či na sebe.

Počínání mučedníků vědomých si své slabosti tváří v tvář mukám a smrti popsal v jedné větě francouzský básník Pierre Emmanuel: „A aby nevykřikli, zaryli svoje nehty do nebes!“

Zarývejme své nehty do nebes i my, zarývejme je do nich dennodenně, abychom nevykřikli strachem, bezradností či zmarem, abychom je nezarývali do půdy této země či do člověka po této zemi chodícího, a marně pak čekali na zázrak. Zarývejme je do nebes a dennodenně budeme opravdově říkat, že srdce máme u Pána, zarývejme je do nebes a dočkáme se zázraku. Zarývejme je do nebes a ocitneme se v Boží náruči.

Zemřel kardinál George Pell, bývalý arcibiskup australských arcidiecézí Sydney a Melbourne, poté prefekt vatikánského sekretariátu pro ekonomiku. Měl 81 let. Byl znám svými konzervativními postoji. Jeho pohřeb se konal 14. ledna ve Vatikáně za účasti papeže Františka, jenž pronesl homilii.

V minulém roce italský internetový blog „Settimo Cielo” zveřejňoval ostrou kritiku Františkova pontifikátu. Její autor se podepisoval pseudonymem „Demos”. Známý vatikanista Sandro Magister v den pohřbu prozradil, že za tímto kryptonymem se skrýval právě zesnulý kardinál Pell.

Kritika se týkala především financí a ekonomických skandálů za pontifikátu papeže Františka, nicméně kardinál Pell neopomenul ani další body pochybného řízení Církve tímto pontifikem. Psal o „oslabování” hlásání evangelia papežem Františkem, o „porušování práva” a korupci u Svatého stolce.

„Komentátoři každé školy, i když z různých motivací, se shodují, že tento pontifikát je v mnoha ohledech katastrofou pro Církev” – psal kardinál. Roli Františka při vyzvedávání ideologie LGBT a kněžství žen pod záminkou „synodality” nazvala Jeho Eminence kardinál Pell „toxickou hrůzou”. Kritizoval také „prohlubující se zmatek, útok na tradiční morálku a vtažení Církve do neomarxistické debaty o vyloučení, identitě, LGBTQ a o zřeknutí se křesťanské nauky o odpuštění, hříchu, oběti, uzdravení a vykoupení”.

Kardinál Pell strávil ve své vlasti více než rok ve vězení. R. 2017 byl obviněn, že v 90. letech jako arcibiskup Melbourne sexuálně zneužil po mši sv. v sakristii katedrály dva nezletilé ministranty. Jeden z nich je již nějakou dobu mrtvý, zemřel na předávkování drogami. R. 2019 soud uznal hierarchu vinným a odsoudil ho na šest let do vězení. On se však odvolal k Nejvyššímu soudu, který r. 2020 konstatoval, že skutek není prokázán. Kardinál po více než roce opustil tedy vězení.

Apoštolský stolec plánuje zavedení změn v katolické liturgii. Jaké to budou? Má být údajně více „synodální“ a „inkluzivní“. Má být prostorem pro „setkání“ a „čerpání energie“. „Liturgické celebrace“ mají umožnit „zapojení“ těch, kteří jsou „vyloučeni“, proto je prý nutno redukovat „prioritu celebranta“ a přistoupit na „opravdovou aktivní účast věřících“. Co to může v praxi znamenat?

Transsubstanciace už není dogmatem?

Roku 2017 italský liturgista profesor Andrea Grillo z Papežské univerzity San’Anselmo v Římě napsal na sociálních sítích, že „transsubstanciace není dogamtem“, neboť prý „odporuje metafyzice“. Někdo řekne: je to názor jednoho z mnoha liturgistů, nota bene evidentního modernisty nebo kryptoprotestanta – proč se tím tedy zabývat? Je to nutné, neboť prof. Grillo je jedním z čelných liturgických ideologů pontifikátu nynějšího papeže. To on několik let před publikováním Traditionis custodes (TC) prohlásil, že František „čeká na smrt“ Benedikta XVI., aby mohl „odvolat Summorum pontificum”. Grillo ještě dlouho předtím, než uvedené motu proprio TC fakticky vytlačilo tradiční mši na okraj, napsal, jak má být liturgická otázka chápána a jaké je třeba provést restrikce… Inu, nebyl prorokem, ale člověkem bezprostředně zapojeným do práce v tomto oboru. Když v únoru r. 2021 papež přijal rezignaci kardinála Roberta Saraha, jenž dosáhl věku předepsaného pro odchod do důchodu, z úřadu prefekta kongregace kultu a svátostí, cesta k úderu na tridentskou liturgii se otevřela. Kormidlo v kongregaci převzal arcibiskup Arthur Roche (od r. 2022 kardinál), člověk kardinála Cormaca Murphyho-O’Connora, agilního propagátora volby Bergoglia papežem. Kardinál Murphy byl duchovním dědicem arcibiskupa Annibala Bugniniho, autora pokoncilní „liturgické reformy”. Kard. Roche nosí jeho biskupský prsten. Nižší funkce v kongregaci zaujali lidé z univerzity Anselmianum, čili Grillovi kolegové. Proto, když prof. Grillo r. 2017 prohlásil, že „transsubstanciace není dogmatem“, část vatikanistů – např. nekompromisní Marco Tosatti – varovala: toto je důkazem, že se o tom diskutuje v nejvlivnějších kruzích vatikánských liturgistů.

Benediktinský pater povzbudil lidi, aby zůstali věrni katolické víře a nenechali se zmást moderními myšlenkovými proudy. Za to jej stihl trest.

Pater Joachim Wernersbach OSB, kněz působící ve Wittichenau (biskupství Görlitz), ve svém kázání na půlnoční mši svaté o Vánocích r. 2022 bránil klasickou rodinu, kterou tvoří „muž, žena a dítě“. Zároveň kritizoval moderní myšlenkové proudy, např. ideologii LGBTIQ. Za své výroky, které odpovídají biblické nauce, je nyní vystaven ostrým útokům. Kázání bylo natočeno na video a šířeno na sociálních sítích.

Dvě účastnice této půlnoční mše ve Wittichenau, malém městě v Sasku se 6 tisíci obyvateli, ihned zorganizovaly petici proti P. Joachimovi. Jedna z nich přiznala v rozhovoru pro t-online, že tento benediktinský pater hlásal nauku Církve. Podle jejího názoru ale „takové výroky“ do kázání na půlnoční mši „nepatří“.

Mons. Wolfgang Ipolt, biskup z Görlitzu, konstatoval v rozhovoru pro CNA Deutsch, že témata, kterými se P. Joachim zaobíral, jsou toho času „uvnitř Církve i mimo ni předmětem diskuse“. Patří „do debaty mezi námi křesťany a musejí být vyjasněna světlem evangelia“. Dále prohlásil: „K tomu ale není kázání tím správným místem.“ Neexistuje prý žádný důvod zabývat se na vánoční bohoslužbě „otázkami sexuální morálky Církve, potažmo kriticky se vyjadřovat k formě života jednotlivců. Lidé totiž na vánoční bohoslužbě očekávají posílení své víry a vysvětlení významu vánočního poselství.“ To jsou doslovná slova biskupa Ipolta. P. Wernersbach se podle něj „bezpochyby vyjádřil neuváženě a nezodpovědně“. To mělo údajně „věřící pobouřit a pohnout k sepsání petice na farní radu farnosti“, pokračoval biskup.

Papež František oznámil 17. prosince 2022, že schválil dekret vatikánského Dikasteria pro svatořečení o povýšení na oltář rodiny Józefa a Wiktorie Ulmových z vesnice Markowa v jihovýchodním Polsku. Poprvé v historii bude beatifikována celá rodina, to znamená oba rodiče a jejich děti, v době vyvraždění čekala paní Wiktoria sedmé.

Józef Ulma se narodil r. 1900, manželka Wiktoria byla o 12 let mladší. Byli to rolníci a praktikující katolíci věrně oddaní Církvi. Pan Ulma se kromě obdělávání pole věnoval též sadařství a včelařství. Jeho velkou vášní bylo rovněž fotografování. Zároveň se pilně angažoval ve společenském životě obce Markowa, kde žili. Stal se místním knihovníkem, byl činný ve farnosti i v katolických organizacích. Zvlášť aktivně rozšiřoval v obci časopis Rycerz Niepokalanej (Rytíř Neposkvrněné), který redigoval minorita sv. Maxmilián Kolbe, později známý mučedník křesťanské lásky z Osvětimi. Z rodinného archivu Ulmových se dochovaly stovky snímků, dokumentujících nejen život této rodiny, ale i celé vesnice.

Německé okupační úřady zakázaly Polákům pod trestem smrti ukrývat Židy, kteří měli být deportováni do koncentračních táborů k vyvraždění. Rodina Ulmových na to nedbala a řídila se Kristovým přikázáním lásky. Od r. 1942 poskytla na svém hospodářství útočiště osmi Židům. Ráno 24. března však vstoupili do domu němečtí četníci. Uskutečnili domovní prohlídku, nalezli ukryté Židy, postříleli je a spolu s nimi celou rodinu Ulmových včetně těhotné paní domu a šesti dětí ve věku 1–8 roků. Jeden ze zločinných katů, když střílel do dětí, zvolal: „Podívejte se, jak hynou polské svině pomáhající Židům!“

Při loučení s Benediktem XVI. se cítím, jako bych se loučil s otcem. Ale ne s takovým, který zůstal s rodinou a zemřel v jejím kruhu, ale s takovým, který před deseti lety se rozhodl odejít z domu, aby se svými dětmi už neudržoval téměř žádný kontakt. Rodinu vydal do rukou otčíma, jemuž jsme sice povinni úctou, ale který nás bere jako obtížné nalezence.

To je zvláštní text. Dovoluji si tento styl publicistiky ve chvíli mimořádně vážné, kterou je smrt Benedikta XVI. Obracím se nejen ke čtenářům, nýbrž i – a to především – k samotnému Benediktovi XVI.

Otče Benedikte – když umíral Jan Pavel II., měl jsem necelých 19 let. Klima Církve v Polsku bylo jiné než dnes. Loučili jsme se s králem polských svědomí, po němž nastoupil papež z Německa, o kterém jsme věděli, že s Karolem Wojtylou mnoho let spolupracoval a získal přezdívku Panzerkardinal, tj. „kardinál tank“. Imponovalo mi to a s radostí jsem začal studovat Tvoji nauku.

Otče Benedikte, nebylo možné pominout Tvá mimořádná slova před smrtí Jana Pavla při pobožnosti křížové cesty: Pane, tak často Tvá Církev připomíná tonoucí loď nabírající vodu ze všech stran. Na Tvém poli je vidět více koukolu než pšenice. Odrazuje nás špína na šatu i na tváři Tvé Církve. Ale to my sami jsme ji zkazili! To my Tě zrazujeme navzdory velkým slovům a vznešeným gestům. Smiluj se nad svou Církví: i v ní Adam stále znovu upadá. Svým pádem strháváme i Tebe k zemi. A satan se směje s nadějí, že nezvládneš znovu povstat z tohoto pádu. Počítá s tím, že pádem Tvé Církve zůstaneš ležet na zemi poražený. Ty ale povstaneš. Povstal jsi, vstal z mrtvých, a můžeš pozvednout i nás. Spas a posvěcuj svoji Církev. Spas a posvěcuj nás všechny.