Dodržování liturgických zákonů a práva věřících
V poslední době se mě řada lidí ptala: „Kdy má člověk poukazovat na liturgické excesy a snažit se o jejich nápravu?“ Moji partneři v rozhovoru byli zmateni celou řadou polopravd. Vyloučíme tedy některé mylné odpovědi.
„Aby mohl člověk napravovat excesy, musí mít dokonalou lásku a nezištné důvody.“
Nikdo nemůže vědět, jestli má dokonalou lásku, a nikdo z nás nemá důvody naprosto nezištné – a ani bychom neměli. Zbožná úcta a krása v liturgii přímo ovlivňuje náš duchovní prospěch. Proto máme nezadatelný zájem na tom, aby byla vykonána řádně. Abychom mohli udělit bratrské napomenutí, musíme mít blíženskou lásku, to jest lásku k bližnímu kvůli Bohu (to znamená chtít dobro druhého, včetně dobra spočívajícího v dodržování disciplíny církve), a být ochotni odpouštět, rozhodně ale nemusíme mít dokonalou lásku. Pokus napravit úchylku, která je jako taková definována církví, je už samo o sobě aktem lásky.
Některé excesy jsou samozřejmě horší a nesnesitelnější než jiné. Člověk musí mít jednak znalost liturgického práva a jednak jistý stupeň moudrosti, aby se v těchto situacích vyznal, a pokud mu něco z toho chybí, měl by bez váhání požádat o radu, než se rozhodne něco podniknout. Vědět, co napravovat, kdy a jak, je věcí rozlišování, které svatý Benedikt nazývá „matkou ctností“.
Apologie Církve














