Kdo ještě dnes věří na „demokratický“ postup orgánů činných v trestním řízení ve Velké Británii, ten ať rychle zapomene. Případ praktikující katoličky Caroline Farrowové, spolupracovnice zpravodajského webu na ochranu nenarozeného života a rodiny CitizenGO, je jasným dokladem totalitních praktik. Právě připravovala večeři pro svoji rodinu, když do domu vtrhla policie a zatkla ji. Provedla domovní prohlídku a zkonfiskovala veškerou elektroniku, aniž měla povolení.

Stačí jen osm dní poutního zájezdu – a člověk má co dělat, aby se neutopil v obrovském množství zážitků a dojmů. Není snadné vybrat ty nejdůležitější a nejnosnější, nicméně přesto se o to pokusím.

Začínáme uprostřed Atlantického oceánu na Azorských ostrovech, vzdálených 1500 km vzdušnou čarou od evropských břehů. Je to zámořské území Portugalska, obývané výlučně Portugalci, nicméně má svoji autonomní vládu a dokonce vlastní univerzitu, i když počet obyvatel činí pouhých 230 tisíc. Největším ostrovem z celkového počtu devíti je Sao Miguel se 150 tisíci.

Lid je zbožný a hluboce mariánský, fixovaný na Pannu Marii Fatimskou. Její reliéfy zdobí na vsi skoro každý dům. Podobně jako každý muslim musí minimálně jednou za život navštívit Mekku, platí na Azorech jako nepsaný zákon, že každý obyvatel má minimálně jednou za život navštívit Fatimu. Rázovití venkované na tuto cestu šetří často dlouhá desetiletí.

Sochy Matky Boží Fatimské nemohou chybět ani v nádherných chrámech hlavního města Azor Ponta Delgada, které leží na ostrově Sao Miguel a čítá 65 tisíc obyvatel. Tamní kostely jsou postaveny v typickém slohu portugalského baroka, které na rozdíl od českého se vyznačuje větším množstvím obrazů a soch a nádhernými nástěnnými či stropními mozaikami.

Hovoříme s panem farářem obce Agua de Pau, kde jsme byli ubytováni, velkým ctitelem Panny Marie Fatimské. Zdůrazňoval především její výzvy k pokání a nápravě života. Téměř každý rok vede do Fatimy nějakou pouť. Vesnice má necelou tisícovku obyvatel, v neděli je ale podle tohoto kněze na liturgii 350 osob, čili víc než třetina celkového počtu, o velkých svátcích skoro celá obec. U nás farnosti, které se mohou pochlubit takovou statistikou, již neexistují.

Jan Hendricks, biskup diecéze Haarlem-Amsterdam, na konferenci 90 farářů a správců farností oznámil své plány do budoucna pro diecézi. Podle nich 99 ze 164 katolických chrámů bude v příštích pěti letech uzavřeno a prodáno. Do deseti let čeká tento osud dalších 37 kostelů. Biskupství předvídá, že pouze 28 kostelů má šanci udržet si návštěvnost věřících.

Podle názoru biskupa Hendrickse pandemie corony, kdy kostely musely být nějakou dobu zavřené, urychlila proces úbytku věřících na nedělních bohoslužbách, který trvá již dlouhá léta. Je rovněž stále méně kněží, ale také stále méně dobrovolných pomocníků, např. ochotníků do chrámových sborů, které často musejí z tohoto důvodu ukončit svoji činnost.

Koncept předpokládá, že těchto 28 kostelů, které zůstanou, se stanou „centry evangelizace“, jak sdělil generální vikář diecéze Bart Putter. Správa diecéze doufá, že kněží a farnosti tato opatření s uznáním přijmou. Zatím neexistuje žádný seznam chrámů, které budou uzavřeny.

Počet návštěvníků nedělních mši sv. v této diecézi klesl z 25 tisíc v r. 2013 na 12 tisíc v r. 2021, jak uvádějí oficiální data biskupství. Zatímco v 50. letech minulého století ještě 80 procent všech pokřtěných katolíků chodilo v neděli na liturgii, dnes jsou to pouhá 3 procenta z celkového počtu 425 tisíc v diecézi Amsterdam, jak řekl mons. Putter.

Ve francouzském Štrasburku vládnou na radnici Zelení, tzn. levice. Ti nyní vydali nařízení, že na každoročním vánočním trhu tentokrát navzdory staleté tradici bude silně omezen, případně zakázán prodej krucifixů. Městská rada rozhodla, že jejich prodej může být dovolen pouze „s výhradou“. Co tím míní, není doposud jasné.

Proč právě kříže? Nebyl by to první případ, kdy ve Francii s odvoláním na to, že jde o „sekulární stát“, byly zakázány katolické symboly na veřejnosti. Omezení prodeje krucifixů je tím absurdnější, že tradiční vánoční trh v tomto městě nese už od 16. stol. název „trh Dítěte Ježíše“.

Ten ve Štrasburku souvisí s tzv. vánočním stromem světa, vystaveným poprvé na náměstí před katedrálou už r. 1539. Od té doby se zde prodávají kromě obvyklého zboží zejména kříže. Štrasburku se v minulých staletích říkalo „vánoční hlavní město“. Proto rozhodnutí městské rady charakterizují některá média jako hrubý a bezprecedentní zásah do této tradice, která je chloubou města a jeho lákavou atrakcí. Radnice ovládaná Stranou zelených rovněž rozhodla o zákazu prodeje všech kožených a kožešinových výrobků na tomto trhu, neboť Zelení odmítají usmrcování zvířat.

Stejně tak ale tato politická strana bojuje proti Katolické církvi a jejím hodnotám. Na jedné straně je útlocitná vůči zvířatům (mimochodem: Katolická církev vždycky kvalifikovala týrání zvířat a jejich bezdůvodné zabíjení jako hřích), na druhé straně právě ona je nejsilnější propagátorkou legitimity potratů, čili zabíjení lidí, což nelze nazvat jinak než pokrytectvím těžkého kalibru. To, co Strana zelených předvádí na štrasburské radnici, nese všechny známky totality a je varovným signálem, jak by se dařilo katolíkům pod jejich vládou. Nejspíš podobně jako v totalitních režimech komunismu či nacismu.

Tak máme jubilejního šedesátníka. Koho? No přece II. vatikánský koncil! Započal 11. října r. 1962. V prostředí tradičních katolíků bylo již napsáno mnoho o jeho plodech. Slibovali „jaro Církve“ – a přišla třeskutá zima ve formě opouštění nedělní účasti na mši sv., přijímání svátostí a vůbec jakékoliv sounáležitosti s Církví, a to geometrickou řadou. Ještě horší hrůzu představuje ale fakt, že všechny dávno odsouzené bludy včetně popření samotných zázraků Kristových právě po koncilu dostaly zelenou k proniknutí přímo do nitra Církve – a dnes se vyučují veřejně na katolických učilištích a hlásají z kazatelen.

Biskup mons. Athanasius Schneider se účastnil Konference katolické identity organizované známým americkým katolickým listem „The Remnant”. Kazachstánský hierarcha při této příležitosti ostře kritizoval válku papeže Františka proti právu na celebraci mše sv. v tradičním ritu.

Postavil se přímo proti motu proprio Traditionis custodes, jakož i proti Responsa ad dubia – pozdějšímu „dodatku” k tomuto dokumentu vypracovanému vatikánským úředníkem zodpovědným za liturgii arcibiskupem mons. Arthurem Rochem. Oba dokumenty biskup Schneider označil za „hrubé zneužití papežského úřadu”, které narušuje dvoutisíciletou tradici Církve.

Bp. Schneider zdůraznil, že papežské rozhodnutí je „bezdůvodné” a „Duch Svatý nemůže odporovat sobě samému” a řídit rozhodnutí papežů tak, aby tatáž mše, která byla po staletí pokladem Církve, se náhle stala pro ni hrozbou.

Církev papeže Františka, jak mons. Schneider prohlásil, vede „boj proti tradicí posvěcenému ritu mše sv., který všichni svatí – přinejmenším v průběhu posledního tisíciletí – milovali, a v případě kněží a biskupů ji sloužili s velikou úctou a obrovským duchovním užitkem”.

Naopak Vatikán, jak poukázal biskup, nemá žádnou pravomoc „prezentovat tuto formu římského ritu, která zůstala beze změny celých tisíc let, jako škodlivou a uplatňovat sankce omezující její celebraci”. Papež nemá k tomu žádnou kompetenci, podobně jako nemá kompetenci zrušit biskupský sbor.

„Z důvodu věrnosti a lásky ke svaté Matce Církvi a z úcty k Apoštolskému stolci biskupové, kněží a věřící se musí cítit být zavázáni k zachování tradiční formy mše sv. a svátostí, ” apeloval bp. Schneider. „Úřady, které nenávidí to, co je svaté, pronásledují tradiční mši. Ale naší odpovědí nesmí být zlost nebo strach, nýbrž hluboká jistota v pravdě a vnitřní pokoj, radost a důvěra v Boží Prozřetelnost,” dodal.

Mučednictví pro svatou čistotu vzbuzuje v dnešním přesexualizovaném světě prosáklém genderovou ideologií čím dál méně uznání. I mezi tzv. progresivními katolíky. O sv. Marii Gorettiové už profánní média mnohokrát referovala, že její obrana před znásilněním byla „přehnaná“. Šlo prý o projev „katolické bigoterie“ zveličující význam panenské čistoty, jež údajně stojí hodnotově níž než vlastní život, proto Marie Gorettiová prý se měla raději nechat Alessandrem Serenellim znásilnit a tak se zachránit. To, že volila opačnou variantu, bylo prý důsledkem jejího „náboženského fanatismu“.

Klást odpor hříchu až k prolití vlastní krve, jak vybízí sv. Pavel – tomu současný svět a žel i současná církev – stále méně rozumí. Žena nebo dívka, která to udělá, je podle našeho dr. Radima Uzla, známého propagátora potratů (nedávno zemřelého), psychopatkou, která se nepochybně vždycky chovala a projevovala mezi lidmi nenormálně a výstředně.

Jenže omyl! Letos 10. prosince bude prohlášena za blahoslavenou studentka medicíny z Brazílie Isabel Cristina Camposová, nazývaná „brazilskou Marií Gorettiovou“. Na jejím chování a vystupování by marně někdo hledal něco excentrického nebo psychopatického. Byla to naprosto normální mladá holka. Přirozená, veselá, kamarádská. Říkali jí „risadinha“, což v portugalštině (úředním jazyku Brazílie) znamená „malý smíšek“. Měla ráda veselou partu svých vrstevníků, s mládeží své farnosti chodila na výlety a za sportem, ráda s nimi zpívala při kytaře veselé písničky. Vášnivě milovala fotbal, na stadionech ráda hlasitým křikem povzbuzovala své oblíbené mužstvo. Tak se přece rozhodně nechová psychopatka.