J.Exc. biskup Athanasius Schneider z kazašské Astany okomentoval synkretické „mezináboženské setkání“, které se uskutečnilo na území jeho diecéze s účastí papeže Františka. Hierarcha připomenul úřadujícímu papeži, jaké je místo náboženství zjeveného Ježíšem Kristem mezi jinými, falešnými kulty.

V rozhovoru pro katolickou televizi EWTN bp. Schneider zdůraznil, že katolicismus není „jedním z mnoha náboženství“, nýbrž „jediným pravdivým náboženstvím, které Bůh přikázal vyznávat všem lidem“. Tento komentář je odpovědí na nedávno ukončený tzv. VII. Kongres vůdců světových a tradičních náboženství v Astaně (dříve Nur Sultan), jehož vyvrcholením byl podpis deklarace, v níž se praví: „… pluralismus, pokud jde o rozdíl v barvě pleti, v pohlaví, rase, jazyku a kultuře, je výrazem Boží moudrosti. Náboženská různost je Bohem dovolená a proto jakékoliv vnucování určitého náboženství a náboženské doktríny je nepřípustné.“

V komentáři k tomuto vyjádření mons. Schneider připomenul, že „neexistuje jiná cesta ke spáse než vyznávání katolického náboženství“. Zatímco papež František spolu a představiteli falešných kultů vyzvedával náboženský pluralismus, bp. Athanasius Schneider varoval, že setkání tohoto typu představují model „náboženského supermarketu“. – „Pro všechny je tam místo, můžeš si vybrat, co chceš. Ale Ježíše Krista v tomto náboženském supermarketu nenajdeš. On je totiž jediným pravdivým Bohem“ – řekl kazašský hierarcha.

Biskup kategoricky odmítl klást Kristovu Církev do stejné řady s falešnými náboženstvími, čemuž slouží tzv. mezináboženská setkání. – „Existuje pouze jediné pravdivé náboženství, kterým je Katolická církev, založená samotným Bohem, jež přikazuje všem lidem všech vyznání, aby uvěřili a přijali Jeho Syna Ježíše Krista, neboť jenom On je Spasitelem a nikdo jiný,“ – přesvědčoval.

Jedna stará legenda vypráví o poustevníkovi, za nímž přišel mladík, aby mu vysvětlil, co je to modlitba. On ho přivedl k nádrži s vodou. Vzal jej za vlasy, ponořil jeho hlavu pod hladinu a držel ji tam nějakou dobu. Když ji vytáhl, zděšený hoch setřásl ze sebe zbytky vody a zvolal: „Otče, ale ty jsi mne chtěl utopit!“ „Ne,“ odpověděl poustevník. „Chtěl jsem ti tímto jen ukázat, že modlitba je pro duchovní život totéž, jako pro pozemský život potřeba dýchat.“

Bez modlitby nelze duchovně žít. Známý francouzský spisovatel, filozof a katolický kněz Eugéne Joly napsal: „Jakékoliv hledání Boha mimo modlitbu je už v principu ateistické.“ Kdo se nemodlí a přitom říká, že věří v Boha, tak lze bez jakékoliv křivdy říct, že Bůh, v kterého věří, buď není osobním Bohem, nebo Jej jako osobního Boha vůbec nevnímá.

Jistě, modlí se i nekatoličtí křesťané, modlí se mohamedáni i pohané. Jaký je rozdíl mezi modlitbou jejich a modlitbou katolického křesťana? Samozřejmě základní rozdíl tkví v adresátovi modlitby. Křesťan ji směřuje k pravému trojjedinému Bohu, kdežto nekřesťan k falešným bohům a bůžkům.

Jenže toto samo nestačí. I když se obracíme nikoli k modlám, ale k pravému Bohu, nemáme ještě zaručeno, že se modlíme správně. Sv. Jakub ve svém listu píše varovná slova: „Modlíte se, a nedostáváte, poněvadž se modlíte špatně. Chcete totiž toho využít pro své špatné žádosti…“ (Jak 4,3).

Opět zde máme svátek sv. Ludmily. Příběh této velké ženy je snad každému tuzemskému věřícímu notoricky znám. Méně známy jsou druhotné důvody jejích vrahů, proč pro usmrcení svaté kněžny použili místo meče šálu či závoj. Nešlo jen o výslovné přání Drahomíry, aby nestvořila mučednici. Jak uvedl historik Dušan Třeštík, pro Varjagy Tunnu a Gomona znamenalo zardoušení kněžny-vdovy závojem svého druhu rituální zabití, jakýsi druhý sňatek, tj. něco, co známe z Indie, kde bývala vdova po zesnulém rádžovi upálena zaživa spolu s ním.

Sňatek sehrál ústřední roli i v mučednické smrti vůbec první světice pocházející z našeho území. Tou totiž nebyla sv. Ludmila, nýbrž zapomenutá sv. Orosie neboli Dobroslava. Tato dcera vévody kmene Bílých Charvátů, obývajících mj. dnešní severovýchodní Čechy, se narodila kolem r. 865. Po smrti svých rodičů byla dána na výchovu ke knížeti Bořivojovi a jeho choti Ludmily. Její zásluhou přijala křest a získala pevné základy víry.

Když vypukly mezi rozvaděnými českými kmeny jedny z dalších krvavých půtek, přesídlil Bořivoj, maje poněkud nejisté postavení, se svým dvorem na Velkou Moravu pod ochranná křídla knížete Svatopluka. Zde měl na obě pozdější světice obrovský vliv sv. Metoděj. Sehrál klíčovou roli i v dalších dívčiných osudech.

Při svém pobytu v Římě se totiž u papežského dvora setkal s poselstvem Fortunia Jimenese, krále Aragonie a Navary. Ten žádal papeže Jana VIII. o zproštění věčných slibů svého druhorozeného syna Fortunia Garcése, jenž by tak později mohl usednout na trůn namísto původního následníka – staršího bratra padnuvšího v boji s Maury. Jako výraz dobré vůle a oddanosti požádal papeže, aby sám pro jeho syna vybral vhodnou nevěstu. Dá se předpokládat, že Metodějovým přičiněním padla volba na Orosii. Oba dvory, jak ten aragonský, tak ten Bořivojův, vyjádřily s návrhem souhlas, a tak byla ruka v rukávě. Nyní zbývalo už jen dojet pro nevěstu na Levý Hradec. Bylo září léta Páně 880 a v Aragonii zatím proběhla svatba v zastoupení.

Známe církevní přikázání: minimálně jednou za rok přistoupit ke svátosti pokání. Jenže je to dostačující? Ruku na srdce: Vzpomeneme si opravdu na všechny hříchy, kterých jsme se během jednoho roku dopustili? Vždyť i na to, co se odehrálo během jednoho měsíce, si musíme pořádně namáhat paměť, natož potom, co se stalo za celý uplynulý rok.

Zpovědní praxe se u nás, jakož i v celé východní Evropě, díky Pánu zatím celkem drží. Na Západě je to jiné. Zpovědnice z kostelů zmizely – a tam, kde ještě existují, slouží jako úložní prostor pro hadry a smetáky, s tím jsem se setkal v řadě chrámů. V 80. letech u mojí rodiny v bytě hostoval jeden holandský kněz, profesor katolické univerzity v Nijmegen, který se chlubil, že u nich zpověď byla nahrazena tzv. „pastoračním pohovorem“, k němuž je nutno se nejméně měsíc dopředu objednat a který může, když si to dotyčný přeje, skončit též udělením svátostného rozhřešení. Hříchy proti 6. a 9. přikázání se však při tomto „pastoračním pohovoru“ vyznávat nesmějí a kněz má zakázáno se na ně ptát, i když ví, že dotyčná osoba žije v trvalém stavu těžkého hříchu. Rozhřešení jí samozřejmě musí udělit. To bylo již v době před nějakými 30–40 lety, dnes bude situace určitě ještě horší.

V souvislosti s demonstrací 3. září na Václavském náměstí spustily naše vrcholné orgány včetně premiéra a spolu s nimi i mainstreamová média masivní propagandistickou kampaň: prý to bylo režírováno Putinovým Ruskem.

Něco podobného s opačným znaménkem jsem v dětství a mládí slýchal a četl často: všichni, kdo projevili kritický postoj ke komunistickému režimu, byli řízeni „americkými imperialisty“. To bylo neomylné „dogma“, jemuž se muselo věřit. Mělo také své oběti. Ve zločinných monstrprocesch 50. let se odsouzení k smrti, např. Milada Horáková, kněží a sedláci z tzv. babické aféry, kdy agent StB úmyslně zavraždil tři komunistické funkcionáře, což se svedlo na odpůrce režimu, a nakonec i samotní komunističtí potentáti v čele se Slánským, kteří upadli v nemilost, přiznávali před soudem, že jednali pod taktovkou „amerických imperialistů“. Toto „doznání“ bylo vynuceno krutým fyzickým a psychickým mučením.

Dnes pro změnu každý nesouhlas s tezemi oficiálního establishmentu je prý vyvolán „ruskými diverzanty“. Přesto ale tady vidíme jeden signifikantní posun. Při vší bestialitě procesů 50. let se naši tehdejší mocipáni namáhali alespoň natolik, aby podložili své lživé dogma o spolupráci obviněných s americkým imperialismem jakýmisi, byť vykonstruovanými (pseudo)důkazy. Ti současní se už o to vůbec nesnaží. Jednají podle zásady Martina Luthera, který, když se ho podřízený ptal, jak má jeho nauku prokázat fakty, odpověděl: „Řekneš prostě, že doktor Luther to tak povídá a kdo s ním nesouhlasí, je osel.“

V Praze se, jak známo, konala v sobotu 3. září demonstrace přes 100 tisíc lidí na obranu národních zájmů proti bruselskému a globalistickému diktátu. Řečníci pocházeli z různých částí politického spektra, od levice po pravici. Vystoupit měl i známý katolický publicista a předseda Akce D.O.S.T. Mgr. Michal Semín, jenže se na něj nakonec, jakož i na některé další připravené řečníky, již z časových důvodů nedostalo. Proto s jeho laskavým souhlasem zařazujeme tento projev, který osvětluje naše národní zájmy z duchovního pohledu pravověrného katolíka, na našem webu:

Stojíme na místě, kde se psaly naše národní dějiny – u památného sousoší pěti patronů naší vlasti. Všichni víme, kdo sedí na koni, ale známe příběhy ostatních čtyř svatých, stojících pod knížetem Václavem? Měli bychom, neboť nám spolu s ním ukazují cestu ven z krize, do níž se stále hlouběji propadáme.

Svatá Ludmilo, oroduj za nás!

Není to jen krize politická, energetická, hospodářská, bezpečnostní, ale také – a troufám si říci, že především – krize ideová, hodnotová, krize duchovní. Bojíme-li se pouze a jenom ztráty životní úrovně, živené spekulativním kapitálem, který stojí i za současnou demontáží starého světa, pak jsme nepochopili, komu a čemu tu vlastně čelíme.

Václavova babička Ludmila symbolizuje tradici, výchovu, vzdělání, rodinu. Chceme, aby nám novodobí šarlatáni měnili genderovou propagandou pohlaví našich dětí? Aby naše děti nebyly vedeny k pravému poznání, ale indoktrinovány destruktivními ideologiemi? Pokud ne, tak alespoň v duchu po mně opakujte: Svatá Ludmilo, oroduj za nás!

Arcibiskup mons. Vincenzo Paglia, prefekt Papežské akademie pro život, odmítá jakoukoliv diskusi o změně současného italského zákona č. 194 umožňujícího potraty. Papežská akademie pro život sice vydala prohlášení, že arcibiskupova slova byla vytržena z kontextu, nicméně vyjádření předsedy vatikánského dikasteria, které má bránit nenarozený život, jsou tak jednoznačná, že nelze mít pochybnosti.

Mons. Paglia totiž v programu italské televize Rai 3 byl dotázán na potraty. Odpověděl, že zákon č. 194 dávající zelenou potratu je “základem sociálního života v Itálii a o jeho legitimitě nelze diskutovat”. Potom sice si stěžoval na demografickou krizi v Itálii, k níž potraty přispěly, ale když se televizní redaktorka v návaznosti na to zeptala, jestli zákon č. 194 by měl být dle jeho názoru podroben veřejné diskusi, odpověděl kategoricky: “Ne, absolutně ne.”

Tato slova, ať už pronesená v jakémkoliv kontextu, jsou jasným postojem tohoto hierarchy. Katolická nauka ovšem učí, že křesťan tváří v tvář hrůze legálních vražd nenarozených dětí má ve veřejných debatách nekompromisně odmítat tento zločin a zákony, které ho umožňují. Když neexistuje reálná možnost potraty zcela zakázat, má se vyslovit alespoň pro zpřísnění zákona s tím, že toto je pouze dočasné a přechodné řešení ve směru úplného zákazu. Jestliže toto platí pro každého katolického věřícího, tím spíše potom pro církevního hodnostáře, který stojí v čele vatikánské instituce, již papež Jan Pavel II. založil právě na obranu nenarozeného života. Mons. Paglia ve svém televizním vystoupení jediným slůvkem potraty neodsoudil.

Mnozí to známe. Bojujeme se svými všedními hříchy a špatnými náklonnostmi, které jsou jejich původcem. Zpovídáme se z toho a modlíme se, aby nám Pán dal sílu nad těmito slabostmi zvítězit. Jenže nedaří se nám, pokroky jsou nepatrné, někdy i nulové. U jiných jsou ale výrazné. Víme o sv. Františku Sáleském, který byl prchlivé povahy, že s pomocí Boží se stal nakonec mírným, laskavým a trpělivým knězem. Ptám se Boha možná i trochu zoufale: Pane, proč jiní ano, ale proč ne já? Přestávám bojovat a rezignuji. Říkám si, že kdoví, jestli jde vůbec o hřích – a když, tak jen polodobrovolný lehký, který snad nestojí vůbec za řeč.

Jenže tím se ocitám v ďáblově pasti. Jakmile nad svými hříchy, byť lehkými, mávnu rukou, může se právě tato lehkomyslnost stát hříchem těžkým, kdy se ztrácí posvěcující milost. Takový postoj totiž uráží Božského Spasitele, neboť On šel na Kalvárii i za můj lehký hřích. I když jím neztrácím posvěcující milost, tak svého největšího nebeského Dobrodince přesto zarmucuji a urážím, když se ho dopouštím. Proto s ním musím stále bojovat modlitbou, postem a sebepřemáháním, i když změna k lepšímu zatím nepřichází.

Nesmím ale propadat zoufalství nebo depresi nad tímto neúspěchem. Nutno mít pořád na zřeteli, že Pán Bůh není ani přísný kantor, ani trenér, ani účetní. Ti všichni měří jenom výsledek a výkon. Když ten se nedostaví, tak přistoupí k negativnímu hodnocení nebo k sankcím. To, že se člověk snažil, neberou v potaz. Tak je to ve světské rovině. Bůh ale měří jiným metrem. On hodnotí na prvním místě právě snahu a opravdové úsilí, nikoli vlastní výkon a výsledek. Proto, i když se mi nedaří být lepší, pokud mám poctivou vůli bojovat se svou slabostí a vyvíjím k tomu patřičné úsilí, mohu si být jist, že Pán bude hodnotit právě toto bez ohledu na skutečný úspěch či neúspěch. Jeho kritéria jsou jiná než kritéria tohoto světa, protože On je milující Otec, Vykupitel a nejlepší Přítel. V tom spočívá opravdová radost katolického křesťana.