Vánoční přání: Vědět, čí jsme, a za kým jdeme
Idylka štědrovečerní večeře, stromečku, dárků, koled… s námi jakoby srostla, s věřícími i nevěřícími. Ti první k tomu ještě připojí účast na půlnoční nebo božíhodové liturgii.
Jenže je toto pravý smysl Vánoc? Jistěže nezpochybňujeme ušlechtilou tradici, která přispívá ke kompatibilitě rodiny, jež se sejde pod stromečkem, kdy aspoň tyto dny se odloží všechny spory a napětí. Naopak budeme čelit všem snahám odbourat ji – a hlavně vyloučit z ní Ježíška.
Tato tendence je dnes v západních zemích zcela viditelná – a proniká i k nám. Viděl jsem v televizi rouhačskou reklamu, kde se říká: „Zapomeňte na Ježíška, ten nenosí dárky, ty nosí růžový slon.“ Takové blasfémie zůstávají naprosto legální, ale když před pár lety v Anglii jeden lékař poslal svému kolegovi vánoční přání s betlémem a křesťanským pozdravením, stálo ho to ztrátu zaměstnání, neboť dotyčný kolega ateista si stěžoval, že to „uráží jeho přesvědčení“. V mnoha západních zemích pod záminkou „pluralismu“, „respektu k nekřesťanům“ a „zachování laického (tj. nenáboženského) charakteru státu“ odstranili z náměstí a veřejných prostranství tradiční vánoční jesličky. V Bruselu, hlavním městě EU, stával ještě před pár lety na jednom náměstí obří betlém, dnes je ale minulostí, prý „urážel muslimy“.
Vánoce tak postupně ztrácejí svůj křesťanský charakter. Ptejme se ale, jestli to není i naše vina? Není pravá příčina v tom, že jsme zůstali pouze u štědrovečerní idylky a nepoložili si otázku, kdo je toto Dítě, jehož narození slavíme? Netkví hlavní důvod snahy o likvidaci křesťanského prožívání Vánoc právě v tomto našem postoji, kterým dodáváme argumenty odpůrcům Božského Spasitele?