Milí přátelé!

Od okamžiku vzniku našeho webu jsme obdrželi celou řadu povzbuzujících emailů, za něž vyslovujeme tisíceré díky a zahrnujeme Vás všechny do svých modliteb. Někteří z Vás vyslovili také přání, abychom se věnovali i tématu Boží existence. Ano, činíme tak právě tímto následujícím článkem, který je mj. i odpovědí jednomu ateistovi, jenž naše stránky pravidelně čte a ve svých emailech neustále tvrdí, že pro pravdivost katolické nauky nemáme prý dostatek důkazů.

Nuže tedy: Boží existenci, jak nás poučuje katolický katechismus, dokazujeme třemi přesvědčivými argumenty:

1. Lidským rozumem, který poznává, že tento svět a vesmír, veškerá neživá i živá příroda, lidský organismus, jenž je složitým obdivuhodným strojovým mechanismem, celý makro i mikrokosmos se vší důmyslnou konstrukcí, nemohl vzniknout pouhým náhodným shlukem atomů nebo jakýmsi samočinným „vývojem“ bez projektu geniálního Konstruktéra, který je Osobou s rozumem a svobodnou vůlí. Proto naprostá většina špičkových učenců, fyziků, chemiků, astronomů, biologů aj. byla věřícími lidmi (Isaac Newton, v moderní době Max Planck, Werner Heisenberg, Niels Bohr a mnoho dalších). Nicméně tento důkaz z rozumu neodpovídá na další otázku: Kdo je tento tajemný Konstruktér? Co od Něho můžeme čekat?
2. Lidským svědomím, tajemným vnitřním hlasem, který nás nabádá: čiň dobré, varuj se zlého. Německý filozof Immanuel Kant v 18. stol. napsal: „Dvě věci mne naplňují úžasem a úctou: hvězdnaté nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“ Člověk ale si velmi často různě vysvětluje, co je dobro a co zlo, většinou podle toho, jak mu to momentálně vyhovuje. Svědomí lze podle tohoto subjektivního kritéria náležitě ohýbat. Proto je nutno položit si další otázku: Co je vlastně dobro, a co zlo? Jak se od sebe liší? K odpovědi pouhý důkaz existence svědomí nestačí.
3. Nejzřetelnějším argumentem je Boží zjevení člověku. Tady nalezneme odpovědi na otázky, které nejsou schopny zodpovědět předchozí dva důkazy. Katolická nauka říká, že informace o Zjevení čerpáme z Písma sv. a z posvátné Tradice. Tyto prameny vznikly z inspirace, tj. pod přímým vlivem, Ducha Svatého. Písmo sv. neboli bible obsahuje 46 knih Starého a 27 knih Nového zákona, Tradicí potom rozumíme tu nauku, kterou hlásali její zvěstovatelé jménem Božím ústně a jejíž některé pravdy nejsou zachyceny v Písmu sv.

Středobodem Božího zjevení je postava Ježíše Krista, Božího Syna, jenž se sám stal člověkem. Pisatelé Nového zákona spolu s Tradicí, jak je podána ve spisech prvotní církve, sdělují – každý svým vlastním způsobem – to, co je obsahem Creda, jež se modlíme při mši sv., a co známe z katechismu jako 6 základních pravd:

• Je jeden Bůh,
• Bůh je nejvýš spravedlivý,
• Bůh je ve třech Osobách,
• druhá Božská Osoba se v Ježíši Kristu stala člověkem, aby nás vykoupila a na věky spasila,
• lidská duše je nesmrtelná,
• Boží milosti je ke spáse nevyhnutelně zapotřebí.

Toto jsou základní informace, které nám přinesl Božský Spasitel o tom, kdo je to Bůh, jaký je a jaké má s námi úmysly. Z nich poznáváme, že On je spravedlivý, dobro odměňuje a zlo trestá, ale nekonečně nás miluje, a když člověk na počátku své existence vlastním hříchem vzpoury proti Bohu ztratil spoluúčast na životě v Jeho blízkosti, On z lásky k němu se sám stal člověkem. Přišel zázrakem Vtělení na svět skrze Pannu Marii, žil jako tesař v Nazaretě spolu s Pannou Marií a se svým pěstounem sv. Josefem, ve svých zhruba 30 letech vystoupil na veřejnosti jako lidový kazatel, učil a konal zázraky, jimiž dokazoval své Božství. Židovská velerada Ho odsoudila ke strašlivé smrti na kříži na Kalvárii, která se stala aktem vykoupení pro naši spásu a znovu nám otevřela nebe, jehož brány pro nás zavřeli Adam s Evou svým hrozným hříchem. Kristus poté vstal živý z hrobu a vykonal tak největší zázrak v dějinách lidstva: sám sebe vzkřísil, čímž dokázal, že je opravdu Bohem. Poté vstoupil na nebesa, tj. ukončil svoji viditelnou přítomnost na této zemi, na Jeho apoštoly však, jež si vyvolil, sestoupil Duch Svatý, třetí Božská Osoba, aby je vybavil nadpřirozenou mocí a odvahou ke hlásání Božího Slova a k vysluhování Eucharistie, která je nekrvavým zpřítomněním kalvarské oběti, a dalších svátostí.

Argumentace

Nekřesťané a ateisté se však ptají: Jaké máte důkazy, že toto je všechno pravda? Na to dáváme odpověď: To všechno je založeno na svědectví nejbližších spolupracovníků Kristových a dalších očitých svědků. Žádný jiný náboženský systém není schopen pro pravdivost své nauky uvést tento argument. U všech se jedná o legendy nebo životopisy vzniklé až po několika staletích od smrti zakladatelů. I první Mohamedův životopis od Ibn Išaka byl napsán více jak sto let po jeho smrti. Pouze křesťanství je založeno na zaznamenaném svědectví přímých účastníků Kristova života a Jeho misie.

Z 8 autorů Nového zákona 5 bylo očitými svědky událostí, které popisují, Marek a Lukáš potom patřili k jejich nejužším spolupracovníkům. Pavel krom toho, že si vše ověřil od očitých svědků, čerpal z mimořádného daru, kdy se Pán přímo jemu osobně zjevoval. Tito svědkové Ježíšova života a učení podstoupili za toto svědectví, nikoli za přesvědčení, ale za svědectví, že opravdu viděli, slyšeli a dotýkali se Spasitele, mučednickou smrt. To platí mimo jiné o všech apoštolech, pouze sv. Jan byl zachráněn zázrakem, když se v kotli s vroucím olejem, kam ho vhodili na příkaz císaře Domitiana, neuvařil a vytáhli jej živého. Blaise Pascal proto právem píše: „Svědkům, kteří se pro své svědectví dají usmrtit, rád uvěřím.“

Protiargument o údajném bláznovství učedníků neobstojí vědecky (psychologicky a „psychiatricky“): Tolik bláznů najednou? To je absurdní, kdo by tomu věřil, byl by sám blázen. Nejednalo se totiž pouze o apoštoly a učedníky Páně, ale vůbec o celou první generaci křesťanů v Palestině, z nichž většina se s Pánem osobně setkala a za svědectví o tom podstoupila (nebo byla ochotna podstoupit) mučednickou smrt.

Proto se odpůrci Kristovy pravdy pokoušeli nejprve zpochybnit tento neprůstřelný argument tvrzením, že Nový zákon byl napsán až několik staletí později (v 19. stol. David Friedrich Strauss). Tento nesmysl lze snadno vyvrátit poukazem na spoustu křesťanské literatury již ve 2. stol. a jejího odkazu na Nový zákon, což by bylo nemyslitelné, kdyby toto všechno v 1. stol. neproběhlo. Ještě závažnější je ale důkaz filologický: Celý Nový zákon byl napsán v helenistické řečtině, tj. v dialektu, který se používal nejpozději v 1. stol., ve 2. již nikoliv.

Dnes ale slyšíme žel i od rádoby katolických (modernistických) biblistů a teologů současné novocírkve názory, vyučované také na fakultách a v seminářích, že prý Nový zákon, zejména evangelia, vznikala postupně v 1. stol. v jakýchsi anonymních prvokřesťanských komunitách, kde se prý víra teprve „utvářela“ a množily se legendy. To by snad bylo možné později, tj. v době po více než sto letech od popisovaných událostí, kdy jejich očití svědkové již byli mrtví. Jenže pokud to bylo ještě v 1. stol., jak hlásají samotní autoři těchto tezí, tak přímí svědkové ještě žili – a v případě, kdyby narazili na nepravdu, ihned by ji korigovali. A pokud by tak neučinili oni, zcela jistě by to udělali nepřátelé a pronásledovatelé křesťanů. Kdyby Kristův hrob nebyl prázdný, nepochybně by křesťany obvinili ze lži a podvodu, kdyby předtím Spasitel nevzkřísil mrtvého Lazara z hrobu, zajisté by se ozvali a křesťany žalovali – a tak lze pokračovat. Křesťané v 1. stol. moc dobře věděli, že když si budou vymýšlet neexistující zázraky Kristovy, bude jim snadno dokázán opak – a je nečeká nic jiného než žalář a smrt, nikoli pro víru, ale pro podvod. Lže a podvádí někdo ke své vlastní škodě? Nějaký osamělý duševně nemocný možná. Ale že by prvotní křesťané, odvolávající se na osobní svědectví o událostech a na přímý kontakt se Spasitelem, byli všichni duševně nemocní? Tomu věřit může opravdu jenom pacient psychiatrické kliniky.

Pro potvrzení naší argumentace lze ještě uvést tzv. apokryfní evangelia, která Církev neuznala za inspirovaná Duchem Svatým a tudíž pravdivá. Vznikala až ve 2. stol. a později v prostředí bludařských sekt, kdy očití svědkové Kristova života již nežili, proto jejich autoři mohli popustit uzdu své fantazii. Církevní autorita však bděla nad tím, aby do radostného poselství o spáse skrze Ježíše Krista nepronikly žádné výmysly.

Celý Nový zákon byl již během 1. stol. hotov. Dokazují to stovky citací z něho během následujících staletí. Krom toho Nový zákon může prokázat svou autenticitu ve srovnání s jinými literárním památkami starověku také tím, že máme dochováno z té doby celkem jeho 5 tisíc řeckých rukopisů a 15 tisíc překladů do syrštiny, koptštiny a latiny. Všechny se v textu obdivuhodně shodují. Krom toho v univerzitní knihovně v Oxfordu je uchováván papyrus cca z 60. let 1. stol. obsahující některé věty Matoušova evangelia, v r. 1948 byl objeven v jeskyni v Kumránu v písemnostech židovské esénské sekty papyrus s některými větami Markova evangelia. Ten musel být napsán před r. 68, neboť při vypuknutí židovsko-římské války Eséni tuto jeskyni zavalili kamenem a k jejímu objevení došlo až r. 1948.

Když s tím srovnáme např. díla básníka Vergilia, spis Caesara o válce galské a další literární památky antiky, tak jejich nejstarší opisy, jež máme k dispozici, pocházejí až někdy ze 7. – 9. stol.

Kristovu historicitu dosvědčují i mimokřesťanské prameny: pohanský historik Tacitus, jenž o Něm konstatuje, že byl za Pontia Pilata popraven, dále Lukianos ze Samosaty, Mara bar Sarapion, Suetonius, Plinius, ze židovských potom Josephus Flavius, který píše i o zázracích, jež Spasitel konal, a Talmud, který Ježíše označuje za falešného mesiáše a Jeho divy za podvody. Sv. Justin ve svém dopise císaři Antoninu Piovi a později i Tertullian odkazují na dokumenty o Kristově procesu uložené v římském archivu, jak je tam poslal sám Pilát. Ty byly žel zničeny při pozdějších nájezdech nepřátelských kmenů, nicméně nelze pochybovat o jejich existenci, jinak by si netroufl sv. Justin pohanského císaře na ně odkazovat.

Pro Nový zákon tedy platí: Jeho pravdivost je potvrzena odborně doloženými doklady o původnosti jeho textu a mučednictvím mnoha očitých svědků Kristova života a zázraků. Jenže součástí Písma sv. je i Starý zákon. Jak je to s jeho pravdivostí? Tady musíme konstatovat, že pro něj ty argumenty, které jsou k dispozici pro Nový zákon, nemáme. Jeho knihy byly napsány až několik staletí po popisovaných událostech. Jenže jejich pravdivost dokazujeme právě z Nového zákona. Kristus se na Starý zákon neustále odvolával – a Bůh se přece nemůže mýlit. Stejně tak sv. Pavel, jehož zdrojem informací byl sám Spasitel, který se mu zjevoval.

Odpověď Božího zjevení na utrpení dnešního člověka

Argumentační výzbroj našich oponentů tkví v tom, že poukazují na mnoho lidských utrpení ve světě bez ohledu na to, jestli jde o dobrého člověka nebo darebáka. Německý katolický spisovatel Reinhold Schneider ve 20. stol. dobře napsal, že rozum nijak víru nebourá, ale nahlodává ji utrpení a bolest.

První dva důkazy Boží existence, které jsme uvedli, na to nejsou schopny dát odpověď, zato ten třetí, ten z Božího zjevení, ano – a to přesvědčivě. Díky Zjevení víme, že Bůh při stvoření dal světu harmonii a řád, jenže člověk ho svojí vzpourou (prvotním hříchem) narušil. Člověk nežije od té doby v přímém patření na Boha, nesdílí s Ním Jeho život, jako tomu bylo v ráji. Naopak je třeba říct, že do značné míry zde uplatňují svoji moc zlí duchové. A ďábel není nikdy tvůrcem harmonie a řádu, nýbrž zmatku a neřádu. Proto nelze obviňovat za nejrůznější lidské tragédie Boha výčitkami „proč to dopustil…“ atd. Kdyby se člověk nacházel v Jeho blízkosti, jak tomu bylo v ráji, nestalo by se tak. Ze Zjevení víme, že člověk tam byl blažený, nepodléhal žádnému utrpení, neštěstí, nemoci, ba ani fyzické smrti.

To všechno přišlo na člověka až poté, co se – sveden satanem – postavil zcela vědomě a dobrovolně proti Bohu. Bůh sám tato zla pro člověka nechtěl a poskytl mu život bez nich. Člověk na úsvitu dějin si je za pomoci satana sám dobrovolně vybral. My jsme se do této situace v důsledku hříchu našich prapředků Adama a Evy narodili. Proč si ale potom, když na nás dopadne těžká nemoc, nečekaná smrt nejbližších nebo nějaká tragédie, stěžujeme na Boha, který tuto naši situaci nezavinil? Proč Boha navíc činíme zodpovědného za holocaust a další masové vraždy, když je páchali v příkrém rozporu s Jeho přikázáními lidé a nikoli On? Proč naopak z tohoto stavu nejenom neobviňujeme ďábla, který je toho původcem, ale paradoxně často očekáváme právě od něj iluzorní „pomoc“ a uctíváme jej místo pravého Boha, jak dokazuje bujení rozmanitých satanistických sekt v dnešní době?

Jenže odpůrci katolické víry říkají: Bůh je přece všemohoucí, proč tedy nezasáhne a neodstraní všechno zlé ze života člověka okamžitě? Samozřejmě by to Bůh udělat mohl, jenže bylo by to spravedlivé?

Zjevení nás poučuje, že Pán nás tak miloval, že šel za nás na kříž za strašlivého utrpení, aby každý člověk mohl být spasen. Tuto svoji nabídku spásy nám dal úplně zadarmo, chce jen jedno, aby se člověk pro ni dobrovolně svým rozumem a vůlí rozhodl jasně a definitivně. To ovšem nelze bez respektování Jeho přikázání, která člověku dal. Asi většina lidí by ráda volila spásu a život ve věčné blaženosti, kdyby Zjevení nevyžadovalo věřit bez výhrad Bohu a neuchylovat se k modloslužbě a pověrám, nezabíjet nenarozené děti, nesmilnit, necizoložit, nepáchat ani nehájit sodomský hřích, nepodvádět, nekrást, nepomlouvat atd.

Člověk ale toto odmítá. Chtěl by spásu automaticky nezávisle na svém postoji ke hříchu. V tom utvrzují dnešní katolíky i mnozí neomodernističtí hierarchové a teologové. Uvědomují si ale vůbec, jakou sprostou urážku tím vmetávají do tváře Bohu, který za všechny tolik vytrpěl jen proto, aby nás zbavil jednou provždy tohoto stavu, v němž na nás chaoticky dopadají nejrůznější choroby, utrpení, tragédie a fyzická smrt? Bohu, který nám připravuje život bez utrpení a smrti, po němž toužíme, na věčnosti a nikoli na této zemi? V pozemském životě nám toto zlo ponechává proto, abychom prokázali svým postojem a chováním, že za Ním do nebe opravdu chceme – a to souhlasem s Jeho zákonem, nikoli chytrácky bez zřeknutí se života ve hříchu.

Automatická spása, která by přišla okamžitě tady a teď ještě v tomto pozemském životě a odstranila veškeré utrpení, bolest a fyzickou smrt, by nebyla spravedlivá, neboť by postavila na stejnou úroveň ty, kteří opravdu ctí a respektují Boží zákon, s těmi, kteří jím pohrdají. Bůh nás proto ponechává v tomto stavu odvrácení od Jeho tváře, kam přivedl ďábel naše prarodiče, proto, aby naše rozhodnutí pro Něj, rozhodnutí pro definitivní život s Ním v nebi, byl učiněn pevným aktem rozumu a vůle z lásky k Němu, neboť On, který nás nekonečně miluje, touží alespoň po špetce lásky z naší strany.

Jistě, když přijde na nás neštěstí nejrůznějšího druhu, ptáme se, proč. Bůh není toho původcem, tím je ďábel, pod jehož vlivem jsme se ocitli v důsledku dědičného hříchu. Pán ale nás často toho nezbavuje, i když by mohl, neboť ví ve své vševědoucnosti, že nám, když utrpení přijmeme jako oběť, toto pomůže k dosažení věčné spásy, o niž usilujeme. My lidé včetně nás věřících jsme až příliš fixovaní na život na této zemi, už zde bychom chtěli mít všechno jako v ráji. Jenže tento pozemský život je pouhou přípravou pro věčnost, žijeme pro ni, nikoli pro tento svět, který jednou svou smrtí opustíme. Tam skutečně uvidíme, když vytrváme ve víře, Pána tváří v tvář, tam se s Ním setkáme, tam už se nebudou vůbec vyskytovat bolesti, nemoci, tragédie a fyzická smrt. Zde na zemi ještě ne, toto je pouhá příprava. To všechno nám Pán ve svém Zjevení říká, o tom nás poučuje. Jen na nás je, abychom Jeho slova vzali vážně a posílili svoji víru, naději a lásku k Němu.

Proto zde na zemi, i když jasně můžeme Boha poznat ze stvořených věcí, jak píše sv. Pavel v 1. kap. Římanům, i když slyšíme v nitru tajemný hlas svědomí, ale zejména když máme jednoznačné důkazy, že Bůh se člověku zjevil tím, že přijal na sebe lidskou podobu, podstoupil pro naši věčnou záchranu tu nejstrašlivější smrt a nakonec vstal živý z hrobu v oslaveném těle, přesto v důsledku dědičného hříchu Boha tváří v tvář nevidíme. Jak napsal trefně německý katolický filozof 20. stol. Peter Wust: „Bůh se tady na této zemi pouze ukazuje jako v šerosvitu.“

To ale neznamená, že nevěra má své opodstatnění. Výše uvedené argumenty, zvláště ty na základě Božího zjevení, usvědčují jasně popírače Boha z nepravdy. Je tedy nutno odmítnout vyjádření Bertranda Russella, agnostického britského filozofa 20. stol., že kdyby se octl před Božím soudem, řekl by: „Pane, neposkytl jste nám dostatek důkazů.“

Přidejme ještě k tomu zázraky moderní doby a zázraky, které přesahují staletí a může je každý uvidět: eucharistické divy v počtu cca 150, dlouhý život omilostněných duší pouze z Eucharistie, kdy nepřijímali žádnou jinou potravu (bl. Anna Kateřina Emerichová, Teresia Neumannová, Martha Robinová a další), stovky nezetlelých těl světců a světic, mnoho lékařsky nevysvětlitelných tělesných uzdravení, zázrak Panny Marie v Guadalupe (srvn. náš článek „Svědectví spících svědků“ 8.4.2023) a řadu dalších. To všechno nám poskytuje důvod k radostnému zvolání spolu s francouzským konvertitou a novinářem Andrém Frossardem : „Bůh existuje, já jsem Ho potkal.“ Tady na zemi zatím jen neúplně, ale na věčnosti ve vší plnosti. Kéž nám Pán k tomu dá dostatek své milosti!