Na začátku postní doby: Jsme opravdu jenom prach?
„Memento homo quia pulvis es et in pulverem reverteris,“ toto napomenutí kněze v liturgickém latinském jazyku slyší věřící tradičního ritu každoročně na Popeleční středu při obřadu mazání čela popelem. V NOM to kněz říká česky: „Pamatuj, člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš.“
Rituál Popeleční středy zavedl v latinské církvi na konci 11. stol. papež bl. Urban II. na základě prastarého zvyku ještě z prvokřesťanských dob sypat si na hlavu popel jako symbol pokání za hříchy. Již tedy tisíc let slyší katoličtí věřící při udělování popelce, že jsou pouhým „prachem“.
Jenže víme, že člověk se skládá ze smrtelného těla a nesmrtelné duše. Tělo se skutečně po smrti rozpadne v prach, jenže co s duší? Pátá základní pravda katechismu přece závazně říká, že „lidská duše je nesmrtelná“. Je tedy snad církevní upozornění, že člověk je pouhým prachem, neúplné nebo dokonce nepřesné?
Nikoliv. Pro mnohé čtenáře bude nejspíš šokem, když napíšeme, že i lidská duše se může obrátit v „prach“, ačkoliv je nesmrtelná. Jak je to možné? Existuje nejen fyzický, nýbrž i duchovní prach, odpad, smetí. Tím se celý člověk, s tělem i duší, stal na úsvitu svých dějin v ráji, kdy – sveden ďáblem-Hadem – chtěl jako Bůh sám rozhodovat o dobru a zlu. Ztratil nesmrtelnost, kterou byl při stvoření od Boha obdařen, jeho tělo podléhalo po smrti fyzickému zániku (rozpadu ve fyzický prach), duše propadla peklu, kde měla trpět na věky. To byl ten druhý „obrat do prachu“, ten duchovní, neboť duše zatracenců připomínají podle vizí dětí z Fatimy temné šedočerné stíny podobné šedi a černotě prachu.
Apologie Církve














