Sledoval jsem nedávno v televizním zpravodajství rozhovor s jedním pekařem, který peče hostie. Říkal, že dnes jich produkuje o polovinu méně než koncem 90. let, protože věřících citelně ubylo. Nepověděl nic nového a objevného, my ze starší generace praktikujících katolíků můžeme srovnávat „dříve a nyní“. Tam, kde před cca 20 lety ještě ve všední den byla na mši svaté obsazena všechna místa, dnes i v neděli sedí v každé lavici jenom jeden člověk. V jisté venkovské farnosti, kde ještě před 10 lety chodilo v neděli do kostela 200 lidí, dnes přichází pouhých 90. Statistiky diecézí uvádějí každoroční pokles nedělních účastníků bohoslužeb o 1–2 tisíce. V r. 1990 dle statistických dat chodilo v brněnské diecézi pravidelně každou neděli do kostela 250 tisíc lidí, v současnosti pouhých 62 tisíc, tedy méně než čtvrtina tehdejšího počtu.

Smutná čísla. Kdykoliv se toto téma otevře, nastane vzájemné obviňování, kdo za to může. Kněží vytýkají věřícím rodičům, že víru dětem nepředávají, ti zase na oplátku si stěžují na kněze, že se mládeži nevěnují, a na biskupy, že permanentnímu vyprazdňování kostelů nečinně přihlížejí. Jenže ukazovák namířený na někoho se slovy „ty za to můžeš“ nic nevyřeší. Pomoc přinese pouze hluboká analýza tohoto procesu.

Ta je ale zdrcující. Už od apoštolských dob se evangelium šířilo dvojím způsobem: misiemi a tím, co bychom mohli nazvat „přirozenou reprodukcí víry“, kdy starší generace ji předává svým dětem a vnukům. Ani jedno, ani druhé u nás (a stejně tak jinde) nefunguje a fungovat nebude. Princip totiž netkví v rodinách, které nejsou schopny víru tradovat následujícím generacím, ani v duchovenstvu, jež neví, jak na to. Příčina spočívá přímo v samotné formě současného liberálního katolicismu, který ovládl Církev! Pokud po něm chceme, aby víru předával dalším generacím, pak jde o totéž jako chtít po autu bez motoru, aby jezdilo. Ne, v současné neomodernistické struktuře Církve nikdy nebude lidí v chrámech na nedělní liturgii přibývat, jenom ubývat.

Bezbožecké osvícenství v 18. stol. si stanovilo jeden důležitý cíl: zničit katolickou víru. V tom ho následovaly v 19. stol. liberalismus, hegelianismus, pozitivismus, marxismus, ve 20. stol. existencionalismus, relativismus, postmodernismus atd. Rozhodující údery šly dvěma směry. Prvním bylo systematické zkreslování církevních dějin a vymýšlení stále nových lží, aby se Katolická církev octla na pranýři historie jako „zločinecká organizace“. Druhý útok směřoval proti pravosti a pravdivosti Nového zákona, zejména proti svědectví apoštolů o životě a působení Ježíše Krista. Musel mu být odňat titul „Syna Božího“, jehož pravdivost dokazovaly zázraky, které konal, především pak Zmrtvýchvstání. Zázraky neexistují! – tak zní ústřední dogma novověkého bezbožectví. Protestantský liberální teolog Rudolf Bultmann to vyjádřil lapidárně: „Není možné používat elektřinu a přitom věřit v Ježíšovo Zmrtvýchvstání.“

Přitom ale novozákonní pisatelé, převážně očití svědkové Kristova života, píší o jeho zázracích jako o samozřejmé skutečnosti. Za pravdivost svých výpovědí byli ochotni podstoupit i mučednickou smrt, která je také neminula (až na sv. Jana, ale i on byl odsouzen k smrti a vhozen do vařícího oleje, Bůh ho však zachránil). To jsou závažné argumenty, proti kterým žádná námitka neobstojí. Proto nepřátelé Církve museli nejprve zpochybnit skutečnost, že Nový zákon vznikl už v 1. stol. krátce po odchodu Ježíše Krista k Otci a po seslání Ducha Svatého. Už David Friedrich Strauss, vyznavač hegelianismu 19. stol., posunul vznik evangelií do 3.–4. stol. To však bylo neudržitelné, protože helénistická řečtina, jazyk Nového zákona, se už od 2. stol. nepoužívala. Odpůrci Kristovi se proto vytasili s jinou zbraní. Popřeli, že by autory evangelií byli čtyři evangelisté a apoštolé Petr, Jan, Jakub a Juda pisateli svých listů, i u některých epištol sv. Pavla zpochybnili autorství apoštola národů. Tím podle nich „padl“ argument osobního očitého svědectví, za něž svědkové šli na smrt. Skutečnými autory evangelií prý byly nějaké anonymní prvokřesťanské komunity na sklonku 1. stol., tedy už hodně časově vzdálené od popisovaných událostí, kdy očitých svědků žilo již velice málo. Proto je prý pochybné, zda je Nový zákon pravdivý a spolehlivý. Poněvadž věřící křesťané by nepřijali tyto názory od ateistů, bylo třeba získat pro ně křesťanské duchovní. Nejlepší pozici měli Kristovi odpůrci u státních protestantských církví v Německu, ve skandinávských zemích a v Anglii. Tyto denominace na rozdíl od Katolické církve postrádaly závaznou neomylnou věrouku. Existovala také silná vazba mezi nimi a panovnickými dvory (dodnes v Británii i ve Skandinávii jsou králové formálně hlavou tamní státní církve), které už dlouhou dobu žily bez víry. Za těchto poměrů nebylo obtížné vnutit na evangelické fakulty tzv. racionalistické názory na bibli, tj. popírající všechno nadpřirozené včetně Kristových zázraků. Německo na přelomu 19. a 20. stol. k tomu poskytovalo nejideálnější podmínky. Panovnický rod Hohenzollernů se už od Friedricha II. v 18. stol. otevřeně hlásil k protikřesťanskému osvícenství, později k hegelianismu. Osvícenství už v 18. stol. ovlivnilo řadu evangelických pastorů, kteří potom vykládali biblické zázraky jako „mýtus“. Na ně navázal koncem 19. stol. berlínský profesor teologie Adolph von Harnack, který prosazoval teorii, že v Písmu sv. je třeba rozlišovat nejrůznější literární druhy, které nutno podrobit tzv. „historicko-kritické metodě“. Ta podle něj prý „dokazuje“, že evangelia ve snaze oslavit Ježíše jako Mesiáše a Syna Božího se uchylují k mýtům o zázracích, jak to bylo ve starověku běžné. Ježíš ve skutečnosti prý žádné zázraky nekonal, jeho Zmrtvýchvstání bylo maximálně pouhým subjektivním zážitkem apoštolů. Evangelia, potažmo celý Nový zákon, prý vznikly na přelomu 1. a 2. stol. v prvokřesťanských komunitách jako katechetické spisy. Teprve dodatečně byla čtyři evangelia údajně připsána Matoušovi, Markovi, Lukášovi a Janovi.

V Buenos Aires mají od 26. května nového arcibiskupa, a Argentina tím pádem primase. Jmenuje se Jorge García Cuerva a ve své domovině je dobře známý. Možná spíše špatně známý. Proč? Hodně mírně řečeno kvůli svým poněkud nestandardním krokům a názorům.

Svého času (r. 2012) totiž pokřtil děti Roberta Carlose Trinidada i Pabla Goycochey. Prvně jmenovaný je však již několik let úředně Florencií de la V (nejprve se ovšem tituloval jménem Karen) a v Argentině patří k mediálně známým osobnostem. V 17 letech zjistil, že se cítí býti ženou, a podstoupil proces změny pohlaví zakončený úředním uznáním za ženu. Roku 2010 uzavřel „svatbu“ se svým dlouholetým partnerem Pablem Goycocheou.

Roberto alias Florencia a Pablo poté skrze náhradní matku získali dvojčata – chlapečka a holčičku – a chtěli je pokřtít. Zatímco jiní kněží je odmítli s poukazem na fakt, že jeden z rodičů byl pokřtěn jako muž, tehdy ještě P. Cuerva jim vyhověl se slovy plnými chvály na adresu obou pánů a jejich živé víry: „Skutečnost, že takovéto přání vyslovili, je dostačující pro to, aby se mu vyšlo vstříc. Chtěl bych, aby rodiče přinášeli své děti ke křtu s takovou mírou svědomitosti. Je to znamení toho, že Flor a Pablo chtějí skutečně víru v Ježíše Paulovi a Isabelle předávat.“ Nezapomněl se s rodinkou okázale vyfotit (snímek „zdobil“ titulní stránku časopisu Gente) a podle svědků oběma pánům nejenom požehnal, ale podal jim i svatokrádežné přijímání, čímž de facto legalizoval jak změnu pohlaví Roberta, tak samotný „sňatek“. Aby bylo nehoráznostem učiněno zadost, za kmotry šli dětem jejich biologičtí rodiče…

Dělal někdy někdo anketu mezi běžnými občany, co vědí o svátku Božího Těla? Většině Církvi vzdálených osob to asi už nic neříká. Ti vzdělanější nebo ti, kteří ještě prošli alespoň částečně v dětství katolickou výchovou, odpoví, že jde o průvody s monstrancí a hostií, katolíci NOM samozřejmě budou vědět, že se jedná o slavnost Těla a Krve Páně, jak se v tomto kalendáři nazývá.

Jenže hřebík na hlavičku nutno uhodit jinde. Eucharistické průvody, známé pod názvem „Boží Tělo“, zavedl r. 1264 papež Urban IV. na základě zjevení vizionářky a augustiniánské řeholnice sv. Juliány z Lutychu. Byla to doba šíření albigenských a valdenských herezí, které popíraly reálnou přítomnost Krista v Nejsvětější svátosti. Proto Pán vyslovil skrze omilostněnou duši svaté mystičky své přání, aby katolíci veřejnými průvody s konsekrovanou hostií manifestovali pravou víru, že On, Spasitel, je zde opravdově přítomen pod způsobami, pod vnějšími atributy chleba a vína. Vere, realiter, substantialiter – pravdivě, skutečně, podstatně, jak definovaly už první synody ve starověku, později potom papež sv. Řehoř VII., nejdůrazněji však v 16. stol. tridentský koncil. Eucharistická procesí se tak měla stát veřejnou manifestací obrany pravověrnosti proti bludům, odhodlaným vyznáním víry, že tato malá hostie v monstranci je skutečný Kristus se svým Božstvím i lidstvím, Bůh i Člověk, Bohočlověk. On potvrdil pravdivost této nauky desítkami eucharistických zázraků, nejmarkantněji v italském Lancianu, kde v 7. stol. při vyslovení konsekračních slov se v rukou kněze na hostii objevily kousek svalu a krev. Ty tam zůstaly na místě dodnes jako evidentní zázrak dokazující, že Kristova slova nejsou žádnou metaforou, nýbrž realitou.

V pondělí 22. května si k sobě Pán života a smrti povolal P. Lubomíra Štulu. Týden nato, 29. května, proběhlo v kostele Navštívení Panny Marie v Ostravě-Zábřehu poslední rozloučení s ním. Pochován posléze byl na hřbitově u kostela sv. Bartoloměje v Ostravě-Nové Vsi.

U oltáře stanuli čtyři kněží. Zádušní mši sv. sloužil farní vikář a nemocniční kaplan P. Tomiczek, kázání pronesl P. Majkov. Vyšel v něm jednak z pradávného zpěvu Dies irae, který coby sekvence zazněl před evangeliem, jednak ze samotného evangelního čtení pojednávajícího o posledním soudu a stavění ovcí po pravici a kozlů po levici (Mt 25,31–46).

O tom, že „onen den, den hněvu lkavý, zruší čas, dým vzejde tmavý“, což jsou první slova hymnu Dies irae, pohovořil jako o neměnném faktu, který jednou přijde. A tento soud bude probíhat, poznamenal, i v rovině posuzování toho, co kdo zanedbal udělat. Proto ho, jak se přiznal, zasáhla slova z nebožtíkova parte: „budeme prosit Pána, aby mu milostivě odpustil všechno, co nevykonal podle Jeho vůle“. Dost možná i v této souvislosti během své promluvy podotkl, že P. Štula v lecčems zastupoval „nás, běžné kněze“…

Není snad třeba zacházet do podrobností a vypisovat, v čem všem. Čtenáři tohoto webu vědí. Jeho věrná a neúnavná služba na poli tiskového apoštolátu ve prospěch Tradice, dnes tak často vysmívané, přehlížené a opovrhované kolikrát i oněmi běžnými kněžími, jejichž poslání takto zastupoval, je lidem dozajista známa.

Mariánský měsíc květen končí, nikoli však láskyplná pomoc Boží i naší Matky Panny Marie. Modlitba sv. růžence, k níž tolikrát vybízela ve svých zjeveních, dělá opravdu divy. Dovolím si podělit se s Vámi, milí čtenáři, o krásný příběh, který se opravdu stal a za jehož pravdivost ručí kaplan z Telče P. Martin Hoenig, jenž osobu, co toto vypráví, dobře zná a může se zaručit za její hodnověrnost.

Redaktorku Pražského deníku navštívila zhruba před třemi lety jedna dáma se žádostí o publikování následujícího mimořádného zážitku (není známo, zda ke zveřejnění došlo, spíše ne). Jela autem z Brna do Prahy a uvízla v zácpě u Humpolce, kde došlo k havárii. Musela dlouho čekat. Najednou ji pořád nějaký vnitřní hlas nabádal, aby se pomodlila růženec za oběti této autonehody. Dotyčná patřila k typu tzv. „svátečních katolíků“, do kostela chodila jen na velké svátky. Přesto se růženec za postižené havárií pomodlila. Záchranka odvezla raněné a kolona aut se po pár hodinách opět dala do pohybu.

Zhruba po pár měsících od události najednou u bytu této ženy někdo zazvonil. Když otevřela, stála tam paní s kyticí a řekla jí: „Přišla jsem, abych vám poděkovala za záchranu života.“ Adresátka odpověděla: „Ale to musí být nějaký omyl, vždyť já vás vůbec neznám.“ „Ano, vy mne neznáte, ale já znám vás.“ A pokračovala s tím, že ona byla tenkrát obětí oné autohavárie, upadla do stavu klinické smrti a viděla své tělo z ptačí perspektivy. Náhle však spatřila, jak z jednoho auta stojícího v koloně, z červeného renaulta, začala vycházet prudká zář, která vrátila její duši zpět do těla již připraveného na odvoz sanitkou do nemocnice. Stačila si ještě všimnout značky, zapamatovat si ji a po uzdravení zjistit, kdo je majitelem tohoto auta.

Ne, tento článek nebude teologickým pojednáním o Duchu Svatém, na toto téma existují jasné katechismové definice, které by měl katolík znát. Každý věřící Ducha Svatého potřebuje – a to nejen při přijímání svátostí a při modlitbě. Velmi často se ocitáme – takový už je život – v situacích „na křižovatce“, kdy nevíme, jak se rozhodnout správně. Prosba o osvícení Duchem Svatým je tady zcela na místě.

A jak poznáme, že nás opravdu osvítil Duch Svatý? Víme přece, že i zlí duchové si dělají nárok na naše rozhodování a působí na naše rozumové uvažování, na smysly a city, aby nás ovlivnili směrem, kterým potřebují – a dodejme: směrem, jenž vede do pekla.

Existují kritéria, která jsou spolehlivá. Tím prvním je, že Duch Svatý mne nemůže vést ke hříchu a k souhlasu s ním. Jestliže těhotná žena v obtížné sociální situaci prosí Ducha Svatého o osvícení, jak jednat – a neustále se jí ukazuje jako jediné řešení potrat – potom určitě nejde o osvícení Duchem Svatým, nýbrž jiným duchem, tím z pekelných hlubin. Podobně by tomu bylo též u manželů, u nichž z objektivních důvodů by početí dalšího dítěte mohlo přinést komplikace – a pořád by se vracela myšlenka umělé antikoncepce, i když mravně akceptovatelným řešením jsou tady zdrženlivost nebo přirozené metody plánování rodičovství. Ne, Duch svatý je Bůh, třetí Božská Osoba – a proto nemůže nikdy a za žádných okolností nabádat ke hříchu.

Duchovní osoby nebo laičtí pracovníci v církevních vzdělávacích zařízeních ve Španělsku tvoří pouze 0,45 % z celkového počtu obviněných z pedofilie za jeden rok. Vyplývá to z oznámení španělské generální prokuratury. Autoři jejího dokumentu upřesnili, že z 15 tisíc žalob za rok 2022 se 68 týkalo tzv. lidí Církve, tj. duchovních různých vyznání nebo laických zaměstnanců církevních škol a jiných institucí.

Tato statistika prokuratury je identická se zprávou Fundace Anar, která se zaměřuje na ochranu dětí a nezletilých. Z materiálů této organizace za léta 2008–19 plyne, že katoličtí kněží představují pouze 0,2 % osob odsouzených za pedofilní trestné činy. Nejvyšší počet agresorů vykazovali v této statistice otcové rodin – 23,3 %.

V únoru r. 2023 internetový portál 20minutos uspořádal mezi Španěly anketu, z níž je zřejmé, že 88 % občanů očekává zkoumání sexuálních deliktů vůči nezletilým ve všech společenských vrstvách a profesních skupinách. Pouhých 6 % se vyslovilo, aby se tato perlustrace zaměřila jenom na náboženské instituce.

Zdroj: Článek „Hiszpania: Ksiądz – pedofil? Osoby z kręgów religijnych stanowią mniej, niż 0,5 proc. oskarżonych o nadużycia“, in www.pch24.pl 19. 5. 2023

Praktikující věřící katolíci uvádějí jako odpověď na tuto otázku různé důvody, převážně subjektivně motivované. Víra pomáhá v životní orientaci nebo v různých těžkostech, Bůh buď přímo nebo prostřednictvím Matky Boží či některého světce uzdravil z nemoci nebo vyslyšel prosbu, pro někoho je svědectvím o existenci Boha a pravdivosti katolické nauky ušlechtilý život nebo morální postoj konkrétního katolického křesťana apod., pro jiné je zase argumentací k obhajobě víry náboženská výchova, kterou získali od rodičů či prarodičů a jejich příklad atd.

To všechno je správné a díky za to! Lze říci, že každý katolík má svůj subjektivní důvod, proč věří, proč se modlí, přistupuje ke svátostem a snaží se žít podle Božích a církevních přikázání. Ten je nepochybně důležitý a potřebný, leč – a nikdo si to nevykládej špatně – sám o sobě nestačí. Nutno připojit ještě známý výrok sv. Pavla „Vím, komu jsem uvěřil!“ Věřím na prvém místě Ježíši Kristu, Božímu Synu. Věřím tomu, co On jako Bůh lidstvu zjevil. Církev, kterou založil, mi o tom poskytuje informace platné pro všechna staletí. Věřím – to znamená, že přijímám všechno jako pravdu, neboť to řekl sám Ježíš Kristus, Boží Syn, jenž dokázal nejpřesvědčivěji své Božství tím největším zázrakem – vzkříšením z mrtvých. To je obsaženo v Písmu svatém a v Tradici, čili nauce, kterou Církev převzala od Krista a aktualizuje ji v každé době, aniž by tím popřela jedinou větičku z toho, co dříve učila. Věřím – to znamená, že přijímám tyto pravdy svým rozumem a svou vůlí, neboť vím, že za tím vším stojí hned na prvopočátku osobní svědectví apoštolů, učedníků a vůbec všech Ježíšových vyznavačů, kteří ho osobně poznali, a většina z nich za toto svědectví položila život na popravišti. Nikdo neobětuje život za něco, o čem ví, že je to nepravda, leda blázen. Ty stovky prvotních mučedníků, kteří dosvědčili, že se osobně setkali s Kristem, viděli ho konat zázraky, stanuli před jeho prázdným hrobem nebo se jim on sám zjevil jako Zmrtvýchvstalý, ti blázny být nemohli, tak hromadný výskyt duševně nemocných se nikdy nikde nekonal a je i podle psychologie a sociologie nemyslitelný a absurdní. Ani tento souhlas rozumu a vůle však ještě nestačí. Věřím – to neznamená říci pouze „ano je to pravda, co Církev učí“.