Mainstreamová média u našich východních sousedů přetřásají vraždu v Zámocké ulici v Bratislavě, k níž došlo 12. října u tamního gay-klubu. Dvě osoby byly zabity, jedna skončila se zraněním v nemocnici. Samozřejmě spoluvinu prý nesou všichni, kdo šíří „nenávist proti homosexuálům“, na prvním místě pravověrní katolíci připomínající biblickou pravdu o hříšnosti a zvrácenosti homosexuálního a lesbického soužití. Právě nenávist vůči osobám LGBT, kterou prý na Slovensku vyvolávají konzervativní katolíci, vytvořila vhodné klima pro tento zločin. O tom všem referuje v několika článcích náš sesterský slovenský web www.christianitas.sk.
Vrahem byl 19letý Juraj Krajčík, který se vůbec nehlásil ke křesťanství a jeho hodnotám. Kromě homosexuálů nenáviděl také Židy a publikoval nacistické symboly.
Katoličtí biskupové Slovenska a katolická média samozřejmě tento čin kategoricky odsoudili. Jinak ani nebylo možno, vždyť církevní nauka kvalifikuje jakékoliv úmyslné zabití člověka s výjimkou nezbytné vlastní sebeobrany, vojenské obrany vlasti nebo řádného rozsudku smrti za těžký kriminální delikt jako do nebe volající hřích. Rovněž tak je s katolickou naukou neslučitelná každá sympatie k nacismu, který papež Pius XI. ve své encyklice „S palčivou péčí“ r. 1937 nazval „novopohanstvím“, podobně též jakýkoliv projev nenávistného antisemitismu a antijudaismu. Přesto však podle mainstreamových médií jsou to „bigotní“ katoličtí odpůrci homosexuálního partnerství, manželství a adoptivního rodičovství, kteří svou „nenávistnou kampaní“ nesou morální spoluvinu na vraždě v Zámocké ulici.
Jan Hendricks, biskup diecéze Haarlem-Amsterdam, na konferenci 90 farářů a správců farností oznámil své plány do budoucna pro diecézi. Podle nich 99 ze 164 katolických chrámů bude v příštích pěti letech uzavřeno a prodáno. Do deseti let čeká tento osud dalších 37 kostelů. Biskupství předvídá, že pouze 28 kostelů má šanci udržet si návštěvnost věřících.
Podle názoru biskupa Hendrickse pandemie corony, kdy kostely musely být nějakou dobu zavřené, urychlila proces úbytku věřících na nedělních bohoslužbách, který trvá již dlouhá léta. Je rovněž stále méně kněží, ale také stále méně dobrovolných pomocníků, např. ochotníků do chrámových sborů, které často musejí z tohoto důvodu ukončit svoji činnost.
Koncept předpokládá, že těchto 28 kostelů, které zůstanou, se stanou „centry evangelizace“, jak sdělil generální vikář diecéze Bart Putter. Správa diecéze doufá, že kněží a farnosti tato opatření s uznáním přijmou. Zatím neexistuje žádný seznam chrámů, které budou uzavřeny.
Počet návštěvníků nedělních mši sv. v této diecézi klesl z 25 tisíc v r. 2013 na 12 tisíc v r. 2021, jak uvádějí oficiální data biskupství. Zatímco v 50. letech minulého století ještě 80 procent všech pokřtěných katolíků chodilo v neděli na liturgii, dnes jsou to pouhá 3 procenta z celkového počtu 425 tisíc v diecézi Amsterdam, jak řekl mons.
Noční můra bez konce: to je šílený pontifikát, v němž v současné době trpíme.
Papežská akademie pro život byla jedním z velmi mála pozitivních výtvorů pokoncilní doby. Není překvapivé, že se zrodila z nápadu dr. Jerôma Lejeuna, jednoho z největších hrdinů obrany života, který ji navrhnul Janu Pavlovi II. a byl jmenován jejím prvním předsedou.
Od příchodu Františka se nová Papežská akademie pro život stala líhní odporu proti katolické morální nauce: od antikoncepce přes homosexualitu až po potrat a jiné věroučné otázky neexistuje ani jedna, v níž by Akademie pod vedením arcibiskupa Vincenza Paglii nezpůsobila pohoršení.
V soboru 15. října František jmenoval její nejnovější členy, mezi nimi radikálně levicovou ekonomku, Italku žijící ve Spojených státech jménem Mariana Mazzucatová. Mazzucatová je zapřisáhlá ateistka s vazbami na Světové ekonomické fórum a hlasitá zastánkyně potratů. Po největším vítězství amerických katolických laiků a jejich spojenců za mnoho desetiletí, totiž poté, co Nejvyšší soud USA zvrátil zvrhlé a vražedné rozhodnutí v případě Roeová vs. Wade, se Mazzucatová na Twitteru připojila ke kritikům nového rozhodnutí a protikřesťanským výrokům, které v této souvislosti zazněly.
Zdroje:
Francis names pro-abortion atheist as member of Pontifical Academy for Life Pope appoints pro-abortion World Economic Forum speaker to Pontifical Academy for Life
Ve francouzském Štrasburku vládnou na radnici Zelení, tzn. levice. Ti nyní vydali nařízení, že na každoročním vánočním trhu tentokrát navzdory staleté tradici bude silně omezen, případně zakázán prodej krucifixů. Městská rada rozhodla, že jejich prodej může být dovolen pouze „s výhradou“. Co tím míní, není doposud jasné.
Proč právě kříže? Nebyl by to první případ, kdy ve Francii s odvoláním na to, že jde o „sekulární stát“, byly zakázány katolické symboly na veřejnosti. Omezení prodeje krucifixů je tím absurdnější, že tradiční vánoční trh v tomto městě nese už od 16. stol. název „trh Dítěte Ježíše“.
Ten ve Štrasburku souvisí s tzv. vánočním stromem světa, vystaveným poprvé na náměstí před katedrálou už r. 1539. Od té doby se zde prodávají kromě obvyklého zboží zejména kříže. Štrasburku se v minulých staletích říkalo „vánoční hlavní město“. Proto rozhodnutí městské rady charakterizují některá média jako hrubý a bezprecedentní zásah do této tradice, která je chloubou města a jeho lákavou atrakcí. Radnice ovládaná Stranou zelených rovněž rozhodla o zákazu prodeje všech kožených a kožešinových výrobků na tomto trhu, neboť Zelení odmítají usmrcování zvířat.
Stejně tak ale tato politická strana bojuje proti Katolické církvi a jejím hodnotám. Na jedné straně je útlocitná vůči zvířatům (mimochodem: Katolická církev vždycky kvalifikovala týrání zvířat a jejich bezdůvodné zabíjení jako hřích), na druhé straně právě ona je nejsilnější propagátorkou legitimity potratů, čili zabíjení lidí, což nelze nazvat jinak než pokrytectvím těžkého kalibru.
Tak máme jubilejního šedesátníka. Koho? No přece II. vatikánský koncil! Započal 11. října r. 1962. V prostředí tradičních katolíků bylo již napsáno mnoho o jeho plodech. Slibovali „jaro Církve“ – a přišla třeskutá zima ve formě opouštění nedělní účasti na mši sv., přijímání svátostí a vůbec jakékoliv sounáležitosti s Církví, a to geometrickou řadou. Ještě horší hrůzu představuje ale fakt, že všechny dávno odsouzené bludy včetně popření samotných zázraků Kristových právě po koncilu dostaly zelenou k proniknutí přímo do nitra Církve – a dnes se vyučují veřejně na katolických učilištích a hlásají z kazatelen.
O koncilu jsme psali na našem webu v článku Paola Pasqualucciho Druhý vatikánský koncil: Rozchod s tradicí. O tomto fenoménu existuje též perfektní obsáhlá kniha Roberta Matteiho „Druhý vatikánsky koncil, dosud nenapsané dějiny“.
Budeme-li se ale ptát po příčině, proč došlo k tak obrovskému úpadku Církve po koncilu, tak dospějeme k jedinému možnému společnému jmenovateli. Tím je absence víry u těch, kteří by měli být jejími hlasateli: u kardinálů, biskupů, kněží, ano, i u samotných papežů. To lze historicky doložit, neboť podobné situace, byť v jiných dějinných souvislostech, tady už byly – a pokaždé se stejným výsledkem. „Omne malum a clero“ – veškeré zlo pochází od kléru, říká jedno staré přísloví.
Druhý vatikánský koncil, potřebujeme ještě více koncilu! Reformátorský elixír je nicméně už dlouho notně vyčpělý… Mimochodem, co se má vlastně reformovat? Františkův velký plán, který symbolizuje konstituce o reformě kurie Prædicate Evangelium, se týká stejně tak reformy Církve v duchu druhého vatikánského koncilu jako reformy kurie. Jistě zde existuje jistá nejednoznačnost v předmětu – kurie, Církev – kterou ještě protahují a zvětšují média, ale spojitost mezi reformou jedné i druhé proto není o nic méně niterná: reorganizace římské církevní vlády s sebou nutně nese důsledky pro celou Církev.
Dobře to bylo vidět v diskusích při příležitosti konzistoře na konci srpna, kde byla zinscenována jakási druhá a slavnostnější promulgace konstituce Prædicate Evangeliumu z 19. března 2022. Byla prezentována kolegiu kardinálů, jemuž bylo dáno – pečlivě hlídané – slovo, aby mohlo vyjádřit svůj souhlas. Přesto se objevily kritiky1 které upozorňovaly na církevní rizika každé reformy centrální správy. Někteří kardinálové zdůrazňovali potíž, kterou představuje jmenování prostých laiků do čela dikasterií. Jejich návrh, který se odvolával na Lumen gentium a svátostný charakter biskupského úřadu, byl však dosti nejasný. Abychom shrnuli reálný problém: někteří prefekti v kurii mají skutečnou jurisdikční pravomoc, speciálně pravomoc soudit biskupy a kněze, a také pravomoc vydávat texty, odpovědi a rozhodnutí, které mají věroučný význam.
Biskup mons. Athanasius Schneider se účastnil Konference katolické identity organizované známým americkým katolickým listem „The Remnant”. Kazachstánský hierarcha při této příležitosti ostře kritizoval válku papeže Františka proti právu na celebraci mše sv. v tradičním ritu.
Postavil se přímo proti motu proprio Traditionis custodes, jakož i proti Responsa ad dubia – pozdějšímu „dodatku” k tomuto dokumentu vypracovanému vatikánským úředníkem zodpovědným za liturgii arcibiskupem mons. Arthurem Rochem. Oba dokumenty biskup Schneider označil za „hrubé zneužití papežského úřadu”, které narušuje dvoutisíciletou tradici Církve.
Bp. Schneider zdůraznil, že papežské rozhodnutí je „bezdůvodné” a „Duch Svatý nemůže odporovat sobě samému” a řídit rozhodnutí papežů tak, aby tatáž mše, která byla po staletí pokladem Církve, se náhle stala pro ni hrozbou.
Církev papeže Františka, jak mons. Schneider prohlásil, vede „boj proti tradicí posvěcenému ritu mše sv., který všichni svatí – přinejmenším v průběhu posledního tisíciletí – milovali, a v případě kněží a biskupů ji sloužili s velikou úctou a obrovským duchovním užitkem”.
Naopak Vatikán, jak poukázal biskup, nemá žádnou pravomoc „prezentovat tuto formu římského ritu, která zůstala beze změny celých tisíc let, jako škodlivou a uplatňovat sankce omezující její celebraci”. Papež nemá k tomu žádnou kompetenci, podobně jako nemá kompetenci zrušit biskupský sbor.
„Z důvodu věrnosti a lásky ke svaté Matce Církvi a z úcty k Apoštolskému stolci biskupové, kněží a věřící se musí cítit být zavázáni k zachování tradiční formy mše sv.
Mučednictví pro svatou čistotu vzbuzuje v dnešním přesexualizovaném světě prosáklém genderovou ideologií čím dál méně uznání. I mezi tzv. progresivními katolíky. O sv. Marii Gorettiové už profánní média mnohokrát referovala, že její obrana před znásilněním byla „přehnaná“. Šlo prý o projev „katolické bigoterie“ zveličující význam panenské čistoty, jež údajně stojí hodnotově níž než vlastní život, proto Marie Gorettiová prý se měla raději nechat Alessandrem Serenellim znásilnit a tak se zachránit. To, že volila opačnou variantu, bylo prý důsledkem jejího „náboženského fanatismu“.
Klást odpor hříchu až k prolití vlastní krve, jak vybízí sv. Pavel – tomu současný svět a žel i současná církev – stále méně rozumí. Žena nebo dívka, která to udělá, je podle našeho dr. Radima Uzla, známého propagátora potratů (nedávno zemřelého), psychopatkou, která se nepochybně vždycky chovala a projevovala mezi lidmi nenormálně a výstředně.
Jenže omyl! Letos 10. prosince bude prohlášena za blahoslavenou studentka medicíny z Brazílie Isabel Cristina Camposová, nazývaná „brazilskou Marií Gorettiovou“. Na jejím chování a vystupování by marně někdo hledal něco excentrického nebo psychopatického. Byla to naprosto normální mladá holka. Přirozená, veselá, kamarádská. Říkali jí „risadinha“, což v portugalštině (úředním jazyku Brazílie) znamená „malý smíšek“. Měla ráda veselou partu svých vrstevníků, s mládeží své farnosti chodila na výlety a za sportem, ráda s nimi zpívala při kytaře veselé písničky.
„Útok na manželství a rodinu je vepsán do tzv. agendy vyváženého rozvoje, která je dnes dominantní ve světové politice a má jasně depopulační charakter. Církev je jednou z posledních institucí, která je schopna se tomuto zjevu vzepřít,“ říká v rozhovoru s týdeníkem „Do Rzeczy“ P. prof. Paweł Bortkiewicz, docent morální teologie na Univerzitě kardinála Stefana Wyszyńského v polské Varšavě a velký obránce tradiční morální nauky Církve.
Tento kněz si všímá toho, že světová revoluce „totální svobody a totálního pokroku“ dělá všechno, aby „vtáhla Církev do anticivilizačního bahna, kde bude sloužit Velkému resetu, přestane být Církví Kristovou a stane se církví globalistů“.
„Konečným cílem bude tady vytvoření jakéhosi pseudonáboženství, jakési pseudocírkve přizpůsobené tomuto světu a jeho vládnoucím ideologiím, zvláště LGBT. Takové projekty jsou faktem, lze o nich slyšet třeba na Ekonomickém fóru v Davosu, ale ne jenom tam,“ vysvětluje.
„Církev vždycky měla nepřátele, kteří existují i dnes, mají konkrétní plán, jak ji zničit, a neustále ho realizují. Metody, které používají, nejsou ale nijak zvlášť novátorské. Prostě jen přibírají nové formy, jejich cílem je zničit Církev, zničit rodinu, zničit lidstvo atd. Vím, co říkám, taková jsou bohužel fakta,“ zdůrazňuje tento duchovní.
Otázka redakce: „A co když tato situace, pokud jde o ideologii LGBT v Církvi, je plodem výchovy budoucích kněží v seminářích?
Září a říjen bychom s trochou nadsázky mohli nazvat „andělské měsíce“. Důvod je nasnadě: v liturgickém kalendáři totiž na přelomu obou těchto měsíců přicházejí na řadu právě archandělé (29. 9.), resp. andělé strážní (2. 10.).
Andělé… V Písmu je o nich zmínek nespočet. Vezmeme-li si jen Nový zákon, máme zde celou řadu případů, kdy mají tito Boží poslové (anděl – řecky angelos, tj. posel) doslova dějinotvornou roli. Za všechny stačí připomenout jen Zvěstování Panně Marii. V Ježíšově pozemském životě se objevují i poté: jsou s Ním na poušti i v Getsemanech, zcela jistě i v okamžicích Jeho agónie na kříži, třebaže se o tom evangelisté výslovně nezmiňují, anděl pak odvalí kámen od hrobu atd. Samozřejmě se neomezují toliko na setrvávání při Ježíši Kristu. Apokalypsa sv. Jana o nich mluví častokrát a jakou roli sehráli kupř. v životě sv. Petra a Pavla, můžete poznat sami, nahlédnete-li do Skutků apoštolů.
Sv. Bernard z Clairvaux píše o andělech jako o bytostech „s nerozdílnou jednotou srdce a mysli, šťastné ničím nerušeným pokojem, bytosti, jež jsou Boží stavbou stvořenou k Boží chvále a službě Bohu.“ Zastavme se u toho: „…k Boží chvále a službě Bohu“. Tímto jsou pro nás vzorem – takovým způsobem existence, v ohnisku jehož zájmu bude jen a pouze Bůh.
Apologie Církve
