Papež František zveřejnil dne 25. 11. doprovodnou nótu k ukončené synodě o synodalitě ve Vatikáně. Publikuje ji v českém pracovním překladu web www.vaticannews.va. Píše se v ní, že synodní Závěrečný dokument „není striktně normativní“, nicméně to „neznamená, že nezavazuje církve k tomu, aby od nynějška činily rozhodnutí v souladu s tím, co je v něm uvedeno“. Jinými slovy tedy: I když synodní dokument nemá výslovně závazný charakter, jsou biskupové povinni se jím řídit.

Nikdo z tesařů ještě v historii nedokázal to, co sv. Josef, pěstoun Božského Spasitele a snoubenec Neposkvrněné Panny Marie. Stalo se to r. 1878 v Santa Fé v USA ve státě New Mexico. Kongregace tzv. Loretánských sester tam měla svůj klášter a dívčí školu s internátem. Protože počet žákyň narůstal a kaple nestačila, rozhodly se sestry postavit novou prostornější. Svěřily zadání architektu Moulymu. Svatyně byla hotová za pět let, dlouhá 22,5 m, široká 7,5 m a vysoká 25,5 m (i s věží). Těsně před uvedením do provozu však sestry zjistily závažnou konstrukční chybu. Kaple měla kůr, ale chyběl k němu přístup, neexistovalo žádné schodiště. Architekt nejspíš na to zapomněl.

Sestrám nezbylo, než shánět řemeslníky, kteří by schody postavili. Neúspěšně. Protože ale věděly, že sv. Josef, pěstoun Ježíše Krista, byl tesařem a je v Církvi patronem těchto řemeslníků, modlily se k němu novénu s prosbou o pomoc. Devátého dne, když sestry modlitby ukončily, najednou zaklepal na dveře kláštera šedovlasý vousatý muž středního věku a přál si mluvit s představenou Matkou Magdalenou. Přijel na oslu. Řekl, že slyšel o potížích sester se schodištěm na kůr a nabídl svou pomoc. Dal si pouze podmínku, že nechce být nikým rušen, dokonce ani stravu nechtěl.

V roce 2018 zemřela v polském klášteře dominikánek v Krakově ve věku 110 let nejstarší řeholnice světa a – pokud známo – řádová sestra, která se dožila vůbec v dějinách nejvíce roků, Cecylia Maria Roszaková. Během II. světové války za hitlerovské okupace své země organizovala úkryty pro Židy, kteří měli být odvezeni do táborů smrti. Za tuto statečnost v praktikování účinné lásky k bližnímu bylo její jméno umístěno v jeruzalémském památníku Yad Vashem, který je věnován těm, kdo pomáhali pronásledovaným Židům.

Papež František jmenoval nedávno nového kazatele Papežského domu. Třiapadesátiletý o. Roberto Pasolini, OFMCap, nahradí v této po 44 letech funkci jiného kapucína – o. Raniera Cantalamessu, OFMCap. Problém však tkví v tom, že o. Pasolini je autorem prazvláštních výroků…

Předvolební agitku lze pojmout všelijak. Způsob, jakým k ní přistoupili krátce před prezidentskými volbami v USA, je zase něčím novým.

Francouzská média přinášejí zprávy o nové aktivitě zednářů. Lóže podle nich rozšířily svůj vliv jak v Elyzejském paláci v Paříži v sídle prezidenta Macrona, tak v jednotlivých ministerstvech. Hlavním tématem, které zednáři vnucují v politické agendě, je laicismus (tzn. absence všeho náboženského ve veřejném životě, pozn. překl.), ale objevuje se často i otázka tzv. eutanazie, eufemisticky nazývaná „debatou o důstojném ukončení života“. Projekt příslušného zákona byl už hotový, ale jeho uvedení do života přibrzdily volby. „Zástěrkáři“ (podle zástěr, které nosí zednáři při svém rituálu, pozn. překl.) také pracují nad „praktickým průvodcem sociálního života“, jenž se má stát jakýmsi zednářským „katechismem“ pro poslance, radní, učitele a rodiče.

Politická krize souvisí se vztahem k zednářům

Nová ofenzíva zednářů je mimo jiné i odpovědí na několik předchozích manifestací, které proběhly před sídlem tzv. Velkého východu (GOdF) na rue Cadet v Paříži. Tato největší zednářská obedience ve Francii má 52 tisíc členů a 1 400 lóží. Druhou v řadě je tzv. Velká národní obedience Francie se 32 tisíci členy a lóžemi v počtu 1 437 v celé zemi, krom toho spolupracuje ještě s 212 zahraničními lóžemi. Zdá se však, že společnost si začíná uvědomovat negativní vliv zednářstva na svůj život. I když oficiálně lóže nejsou politicky angažované, přesto jejich aktivity „inspirují“ a „udávají směr“ politice republiky. Po protestech si tehdejší velmistr José Gulino stěžoval na ministerstvu vnitra, že nepodniká odpovídající kroky na ochranu pařížského sídla organizace.

Možná budou někteří čtenáři považovat tento můj článek za banalitu, jenže není tomu tak. Objektivně vzato mne to duchovně znepokojuje a irituje, zvláště proto, poněvadž se to děje na tradičních mších svatých. Ne, nekoukám po lidech, ale přece jen mne zarazí, když ke sv. přijímání přistupují věřící nevhodně oblečení, toho si při nejlepší vůli nelze nevšimnout. Tentokrát nemám na mysli mladé ženy a dívky v šortkách či minisukních (je zimní období), ale muže všech věkových kategorií. Žel pozoruji často, že mezi přítomnými na nedělní tradiční mši sv. téměř nikdy nescházejí ti, kteří mají na sobě otrhané rifle či džíny, někdy dokonce nechybí ani špinavá ošuntělá bunda.

Juan Miguel Pellicer byl znám svou úctou k Matce Boží. V závažných chvílích svého života se zpovídal a následně přijal Eucharistii. Jeho známí při procesu zkoumajícím okolnosti zázraku uváděli, že „byl dobrým křesťanem, poslouchal rodiče, tvrdě pracoval na poli a nerozčiloval se, byl obyčejným ctitelem Panny Marie ze Zaragozy“.

Když dosáhl devatenácti let, opustil rodný dům, aby ulehčil rodičům starajícím se o početné potomstvo. Práci se pokoušel najít v okolí Castellonu de la Plana, v nehostinném kraji ležícím poblíž Středozemního moře. Lidí zde žilo pomálu, mnozí se kvůli častým nájezdům muslimů odstěhovali. Žil zde však ještě jeho strýc a ten jej jako sezónního dělníka zaměstnal.

Jednoho dne přijížděl na statek s vozem vrchovatě naplněným obilím. Protože, jak sám později přiznal, nedával pozor, „ztratil rovnováhu a spadl ze sedla své muly, a to přímo pod železné kolo těžkého povozu, který mu pod kolenem přejel pravou nohu“. Strýc ve snaze svého synovce zachránit ho zavezl do 70 km vzdáleného špitálu ve Valencii, kde se lékaři pět dní snažili pomoci všemožných procedur něco dělat, leč bezvýsledně. Juanovi se stýskalo po rodině a slyšel též o slavném špitále v Zaragoze, hlavně se však toužil cele oddat té, které věřil nadevše – Panně Marii de Pilar. Byl nesmírně šťastný, když dostal povolení k převozu.

Včerejšího dne (9. listopadu) jsme v 18.00 rozezvučeli klášterní zvony na protest proti právě pořádanému průvodu démonických masek ve Vyšším Brodě – tzv. Krampuslauf. Nechceme vysvětlovat občanům, jaký negativní vliv má tato manifestace zla na člověka, který ztratil víru v Boha, a tedy ani nemůže pochopit existenci své nesmrtelné duše, kterou čeká věčnost v blaženosti či zavržení, podle toho jak jednotlivec naložil se životem, který mu byl Bohem dán. Mrzí nás tedy, že současná společnost, která se zmítá strachem a topí se v kriminalitě a válečných zločinech, se přesto veřejně odvažuje sympatizovat s touto kulturou zla a násilí, jejímž symbolem ďábel je, nehledě na to, zda jsme věřící či nikoli. Ačkoliv se může účastníkům a sympatizantům zdát průvod jako nevinný karneval, je dokladem ztráty smyslu pro dobro a hodnoty ušlechtilé krásy. Reagujeme tímto také na vyjádření některých občanů, kteří se na nás obrátili se záporným postojem k této akci a modlíme se, aby společnost využila své úsilí a finanční prostředky spíše na vzornou výchovu než na strašení dětí a zapustila kořeny opět na zdravých základech dobra, jehož počátkem a cílem je jedině Bůh.

Základní fakta týkající se lidské přirozenosti, obsažená v proslovu jednoho z činitelů Australské katolické univerzity (ACU) u příležitosti ceremoniálu ukončení studia absolventů, pobouřila tuto vzdělávací instituci takovou měrou, že její vedení se rozhodlo otřeseným posluchačům poskytnou „psychologickou pomoc“. O co šlo? O to, že na přednášce zazněla jasná slova katolické nauky o ochraně života od početí a o jednopohlavních svazcích.

Jak píše portál Afirmacja.info, Joe de Bruyn, bývalý šéf odborů této katolické univerzity, srovnal ve své slavnostní přednášce počty masového zabíjení nenarozených dětí se ztrátami, které postihly lidstvo během II. světové války. Zdůraznil také, že legitimizace jednopohlavních svazků je v rozporu s „každým uspořádáním společnosti na této zemi“.

Vedení univerzity vědělo dopředu, co de Bruyn chce říct. Pokoušelo se ho ovlivnit, aby ještě zvážil, zda je vhodné takto vystoupit. Jedním z argumentů byla údajná netaktnost dotknout se této tématiky právě při takové slavnostní příležitosti.

I když přednášející neustoupil, rektor univerzity mu nezakázal promluvit. „Nezabýváme se cenzurou příležitostných promluv, ani diktováním toho, co mají říct, našim pozvaným hostům,“ řekl rektor – profesor Zlatko Skrbis.

„Po vlně kritiky ze strany studentů a zaměstnanců ACU oznámila, že vrátí studentům v plném rozsahu poplatek, který zaplatili za účast na této ceremonii, neboť prý to byla trapná zkušenost pro mnoho účastníků. Univerzita se omluvila za bolest a nechutnost způsobenou promluvou de Bruyna, a nabídla všem… „individuální terapii a skupinovou poradnu“ – čteme na Afirmacja.info