Zázraky se dějí
„Viděl jsem zázrak, a přece nevěřím, prohlásil francouzský spisovatel Emil Zola po návštěvě Lurd. Jiný jeho krajan, Huysmans, je zase autorem zcela jiných slov, také v souvislosti s lurdskými událostmi: „Zázrak je umíráčkem světských vášní, pochopitelno tedy, proč ho lidé nechtějí.“ Dosvědčených a věrohodných zázraků je v dějinách Církve takové množství, že se dá velmi těžko mluvit o podvodech, halucinacích, sugesci a pod. A nejsou to jen zázračná uzdravení v Lurdech, Fatimě, či kdekoliv jinde. Mnohem větší cenu mají uzdravení duchovní, často mimořádnější a působivější než uzdravení tělesná.
Já jsem zažil jeden takový před lety. Marně jsem bojoval s jedním hříchem, do něhož mne satan a má slabost stále a stále strhávali. Na jednom mariánském poutním místě na Slovensku mi však řekl jeden kněz: „Panna Maria vám dnes dá zcela zvláštní a mimořádný dárek.“ Byl jsem zvědav, co to bude. Již jsem přijal svoji slabost a opakovaný hřích jako „Pavlův osten, abych se pro své přednosti příliš nevyvyšoval“, proto mne nenapadlo, že by se to mohlo týkat této věci. Tím větší bylo moje překvapení, když najednou hřích byl pryč. Od okamžiku této pouti.
Kdyby všichni duchovně žijící lidé si nenechávali takové a podobné zážitky pro sebe, svět by jistě užasl nad silou a mocí Boží lásky. Někdo by padl na kolena, jiný by reagoval jako Zola. Mnoho je dnes pokusů vysvětlit zázraky „vědecky“, „přirozenou cestou“ a pod. Když už se nemohou popřít, nalézají se všechny možné argumenty pro „dosud neprozkoumanou oblast vědy“ atd., jen aby se nemusela vyvodit z této skutečnosti logická pravda o existenci Boží a Jeho působení ve světě. A také – což je nejdůležitější – o pravosti a pravdivosti zázraků Kristových, které jsou pro věřícího katolíka závazné.