Srdečně zveme na duchovní obnovu na Sv. Hostýně s katolickým knězem byzantsko-slovanského obřadu Otcem Jiřím A. Pleskačem na téma „Vnitřní uzdravení: Ježíš Kristus je lékařem duše i těla“.

Tímto argumentem se ohánějí jak odpůrci křesťanství, tak i neomodernisté uvnitř Katolické církve. Na to existuje jediná odpověď: neodporují. Omlouvám se, že budu poněkud neskromný a řeknu, že nejsem svou profesí pouze církevní historik, ale také bývalý profesionální žurnalista, působící po listopadu 1989 čtyři roky v deníku Lidová demokracie. Psal jsem řadu reportáží o náhlých a nečekaných událostech tehdejších i minulých a vedl o tom rozhovory s jejich svědky. Vím tedy o rozdílu mezi informacemi, které se liší – a informacemi, které si odporují.

To, že se některé informace o dané události liší, ještě zdaleka neznamená, že si odporují. Když povedu rozhovor s očitým svědkem –x– o havárii letadla a opublikuji, co viděl a slyšel, tak to nevylučuje, že může tady být ještě svědectví někoho dalšího. Když jiný zpravodaj objeví nového svědka –y–, tak jeho svědectví se nejspíš od svědectví svědka –x– bude lišit, pokud se nacházel u popisované události v jinou dobu a na jiném místě. Obě svědectví se mohou vzájemně doplňovat, aniž si budou odporovat. Odporovat si by znamenalo, že jedno svědectví popírá druhé.

To se v případě evangelních zpráv o zmrtvýchvstání Páně vůbec neděje. Evangelia nejsou životopisem Kristovým, ani přesnou kronikou událostí, nýbrž katechezí. Každý z evangelistů sledoval jistý katechetický cíl ve prospěch té skupiny nových křesťanů, kterou chtěl oslovit. Za tím účelem vybral proto ze všech svědectví o událostech velikonočního rána ta, která odpovídala jeho katechetickému záměru. Díky inspiraci Ducha Svatého, která spolupůsobila při vzniku evangelií, všechna čtyři obsahují z žurnalistického hlediska perfektní reportáže o zmrtvýchvstání Ježíše Krista, i když ne úplné a zahrnující detailně všechna fakta. Čtyři evangelisté se ve svých zprávách liší, ale neodporují si.

Božskému Spasiteli v jeho nekonečné lásce k nám nestačilo, že dal za nás ve strašlivých mukách na Kalvárii svůj pozemský život. On ještě z kříže nás svěřil v osobě milovaného apoštola Jana ochraně své Matky Panny Marie – a jako hlava Církve vykonal první kanonizaci, když řekl lotru po pravici: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“

Kdo byl tento první svatořečený? Evangelisté, aniž udávají jeho jméno, o něm píší jako o lotrovi, to znamená zločinci. Víme o něm z jiných zdrojů něco bližšího?

Ve 4. století autor apokryfního tzv. Nikodemova evangelia píše, že se jmenoval Dismas – a odvolává se na tzv. Acta Pilati, která tenkrát ještě existovala. Jednalo se o písemné dokumenty ze správy Pilátovy v Judei, jež byly zaslány do Říma, což musel dělat každý císařský místodržící v provincii. Jak píší ve 2. stol. apologeti sv. Justin a Tertullian, Acta Pilati obsahovala i popis soudního procesu s Ježíšem Nazaretským. Nedochovala se ale, při vojenských operacích nepřátelských kmenů proti Římu v 5. stol. byla nejspíš zničena.

Sv. Dismas byl a je dosud hojně uctíván na křesťanském Východě. Legenda, kterou na základě staré tradice zpracoval v 17. stol. známý německý kapucín a kazatel Martin z Cochemu, vypráví, že Ježíš a Dismas se osobně setkali jako malí chlapci. Mělo se tak stát při útěku Sv. Rodiny do Egypta před Herodem, kdy ji přepadli lupiči a chtěli zabít. Žena náčelníka bandy se však kategoricky postavila na její obranu, držela totiž v náruči chlapečka zhruba stejného stáří jako Maria. Sama dokonce přivedla Matku Boží s Ježíškem do svého stanu a nabídla jí, že ho může vykoupat. Poté do téže vaničky položila i své dítě, které trpělo vyrážkami po celém těle. Po vykoupání v té samé vodě, která předtím posloužila malému Ježíši, vyrážky na těle lupičského synka zmizely. Jmenoval se Dismas.

Reakce na odhalení arcibiskupa Viganò – alespoň ve Spojených státech – by nám měla dodávat odvahy: dosud existují pravověrní biskupové, kteří si váží lidských práv a Boží spravedlnosti. Navíc i přes téměř každodenní špatné zprávy z Říma dosud nacházíme diecéze, kde počet povolání stoupá, a dokonce i vzkvétající tradiční řeholní komunity. Po desetiletích amnézie se do katedrál a farností vrací posvátná hudba. Dobré zprávy nechybějí, jestliže je člověk hledá.

Můžeme nicméně pozorovat i dlouhodobý problém, který dlouho opožděnou reformu a opravdovou obnovu zpomaluje: převládající základní postoj konzervatismu mezi biskupy, kněžími i věřícími.

Konzervativec je někdo, kdo touží konzervovat existující dobro, to znamená zachovávat status quo a současně napravovat nechvalně známé úchylky. Konzervativec však nemá žádnou zásadovou motivaci vracet se k tomu, co bylo ztraceno, a oživovat to, protože nemá žádný pádný důvod považovat to za vzácnější, cennější než soubor dober, která náhodou existují právě teď. („Existují řeholnice, které nosí alespoň nějaký stejnokroj a krucifix? Skvělé! Je třeba to udržovat, protože to nechceme ztratit. Něco je koneckonců lepší než nic.“) Milovník Tradice naproti tomu smýšlí jako církevní otec z pátého století svatý Vincenc Lerinský. Pro Vincence, stejně jako pro plejádu otců, učitelů Církve a papežů, je Tradice jako taková nadřazená novotám; těm je nutno nedůvěřovat a odolávat jim ze všech sil. („Jestliže řeholnice nenosí úplný hábit se závojem, je načase dát jim na vybranou: přijmout tradiční oděv, nebo se vrátit do světa.“)

Propagandistické vymývání mozků českých (a nejen českých) občanů již běží dlouhá desetiletí, ne-li staletí. Ani katolíci nejsou proti tomu imunní. Neomodernistická masáž ze strany mnohých současných církevních představitelů naopak plně souzní s mainstreamovými médii.

Učinil jsem v poslední době tři tristní zkušenosti. Když jsem přednášel v jedné farnosti o Francouzské revoluci a uvedl strašlivá zvěrstva osvícenských a zednářských neznabohů páchaná ve Vendée a jinde na katolících, jejichž jediným proviněním bylo, že se nechtěli vzdát víry zjevené Bohočlověkem, stěžovali si potom někteří u faráře, že prý má přednáška byla „negativistická“ a nacházelo se v ní příliš málo „pozitivních informací“. Neměl jsem už možnost s těmi lidmi hovořit a zeptat se jich, jaké „pozitivní informace“ měli na mysli. Takové, že Francouzská revoluce byla vítězstvím svobody, rovnosti, bratrství a lidských práv, jak se tomu učí ve školách a jak to hlásají vlivné sdělovací prostředky? Kdybych přednášel takto, nejspíš by si nestěžovali.

Typický brainwashing praktikovaný tzv. duchem II. vatikánského koncilu: všichni jsme bratři, nesmíme se proto těch druhých, těch nekatolíků, dotknout, proto je nežádoucí mluvit pravdu o krvavé genocidě, jakou oni v minulosti připravili věrným katolíkům (a připravují i dnes), to by bylo proti zásadám dialogu a porozumění, musíme „pokorně“ hovořit jen o vině Církve, nikoli o vině těch druhých. Za stížností těchto věřících na mé líčení krvavých bestialit osvícenských kreatur vůči katolíkům bylo jasně cítit právě tohoto ducha. Pokud ho chtějí pěstovat, tak bych jim vřele doporučil, aby škrtli ze svých vědomostí také informace o krvavém pronásledování křesťanů římskými císaři v prvních třech staletích, ty jsou také „negativistické“, stejně tak i perzekuce ze strany bolševiků a mohamedánů.

Biskup Athanasius Schneider napsal modlitbu, která prosí o brzké vítězství Neposkvrněného Srdce Panny Marie (celý text viz níže). Pomocný biskup arcidiecéze Nejsvětější Panny Marie v kazašské Astaně v ní lituje „mnoha zranění“, která Církvi přivodily „hereze, omlouvání hříchů proti šestému přikázání,“ zesvětštění, svatokrádeže a vymazání katolických tradic v současné liturgii.

Současná válka na Ukrajině „nespadla z nebe“. Je výsledkem složitého historického vývoje, na němž se podepsalo hlavně 20. století. Mainstreamová média v EU přesně v linii USA a Bruselu vyvolávají v obyvatelstvu ostře protiruskou a proukrajinskou náladu. Samozřejmě vojenský vpád Ruska do cizího státu nutno kategoricky odsoudit, zvláště pak zabíjení nevinných lidí při bombardování a usmrcování nevinných civilistů. Nebudeme tvrdit, že ruská armáda se toho nedopouští, předpokládat to by bylo naivní, neboť v moderní době v každé válce - jak víme z novodobých dějin - zvěrstva páchají obvykle obě strany, i když z jednostranných zpráv našich masmédií nevíme, co je pravda a co lež. Ukrajinská strana podporovaná NATO a EU publikuje údajná zvěrstva Rusů, ti zase to vyvracejí - a český občan odkázaný na mediální zpravodajství aby si hodil korunou, když chce vědět, kdo mluví pravdu a kdo lže. Nicméně naše i světová mainstreamová média a politici lhali už tolikrát a tak drze, nejmarkantněji v (dez)informačních podvodech v době covidového šílenství, že české přísloví „lháři se jen jednou věří“ tady stoprocentně sedí.

Jedno je ale jisté: I ukrajinské ozbrojené síly si počínají bestiálně, i když naše a světová mainstreamová média o tom zarytě mlčí. Kdyby tomu tak nebylo, proč by potom zcela legálně bojovaly v rámci ukrajinských ozbrojených sil pluk Azov a další podobná uskupení, která se hlásí k odkazu prohitlerovské UPA založené známým Stěpanem Banderou? To byli v pravém slova smyslu hrdlořezi, sadistické krvavé bestie, jak ukážeme níže v článku. Nejen Azovovci, ale i oficiální ukrajinská vláda se k těmto krvavým zločincům ostentativně hlásí, za předchozího prezidenta Petra Porošenka byly Banderovi v Kyjevě a dalším pohlavárům UPA postaveny pomníky a vrahové z UPA se dočkali oslavy jako národní hrdinové. O tom informovaly i naše oficiální sdělovací prostředky. Kdo velebí zločince a vrahy, u toho lze předpokládat, že když to uzná za vhodné, bude je v jejich zabijáctví následovat, to je neúprosná a jasná logika.

Narodil jste se v roce 1938. Vyrůstal jste ve farnosti, kde bylo každou neděli několik mší v kostele přeplněném katolíky. Jedna z vašich nejranějších vzpomínek se týká klobouků a mantil, jež korunovaly nejlepší nedělní oblečení dam, a elegantních obleků a naleštěných bot mužů. Náboženství jste se učil z katechismu, který měl podobu otázek a odpovědí – a celé pasáže z něj si pamatujete dodnes. V postě jste se postil, jak nejlépe jste uměl, a v pátek byla k obědu vždycky ryba. O tom, že ke svatému přijímání se nechodí, pokud člověk nebyl u zpovědi, se vůbec nediskutovalo. Ministrování koncem čtyřicátých let vás naučilo kázni, vnímavosti a úctě. Pociťoval jste směs pokory a hrdosti, že smíte vstupovat do bázeň vzbuzujícího presbytáře spolu s knězem a zblízka pozorovat, jak šeptá zvláštní slova mše svaté. Živě si vzpomínáte na tichý kostel brzy ráno, kam východním oknem dopadaly sluneční paprsky; ještě teď vidíte zlaté vyšívání na ornátu a cítíte pevný, hladký povrch biretu, který vám pater podal.

V roce 1955 se dramaticky změnil váš Svatý týden. Někteří lidé se poprvé zúčastnili odpoledních nebo večerních obřadů, ale jiní, kteří kdysi chodili do kostela brzy ráno před prací nebo se účastnili každoroční duchovní obnovy v okolních klášterech, s tím přestali. Objevilo se několik podivných nových praktik, například kněz obracející se čelem k lidu při žehnání ratolestí nebo společná recitace Otčenáše všemi věřícími na Velký pátek. Měl jste nicméně pocit, že Církev jistě ví, co dělá.