Katolík dnes pozoruje s velkým zármutkem, ale i s rozhořčením a také pocitem bezmoci, jak jsou jeho bratři ve víře na celém světě pronásledováni. Bestiality severokorejského komunistického režimu a současných muslimských zemí à la Saudská Arábie, Nigérie či Pákistán nebo teroristických organizací typu Islámského státu, al Kajdá či al Nusrá překročily všechny únosné meze. Jak my na to reagujeme? Bohužel pouze řečičkami o dialogu a míru, nebo dokonce mlčením o pronásledování křesťanů a zdůrazňováním perzekuce příslušníků jiných náboženství. Tomu říkáme křesťanský postoj?

Samozřejmě probíhají modlitby Církve, zprávy o utrpení našich bratří a sester ve víře v nás vyvolávají soucit, snad i slzy vhrknou do očí – ale to je všechno. Kde je tady duch kruciát, křížových výprav? Ten duch, který volal na synodě v Clermontu r. 1095 „Deus vult!“ (Bůh tomu chce!) a inspiroval bohaté i chudé k oblečení brnění, k opuštění všeho a ke strastiplné cestě do Svaté země na obranu života tamních křesťanů vražděných a mučených tureckými hordami? Už zcela vymizel?

To by ještě nebylo tak zlé. Současné ohrožení katolické víry v Evropě by ho dokázalo znovu objevit nebo vzkřísit. Jenže tento „duch kruciát“ je dnes samotnými církevními představiteli ostrakizován a napadán jako „neláska“, „fundamentalismus“, „konfrontace“, „xenofobie“ apod. Neustále je nám z ambonů v kostele, v katolických školách i v katolických médiích vtloukána do hlav pacifistická hereze podpíraná nehoráznou lží, že islám je „mírumilovným náboženstvím“ a teroristé Islámského státu jsou prý pouze extrémisty vymykajícími se z tradiční muslimské religiozity. Zamlčuje se nám, že prorok Mohamed nebyl žádným mystikem a náboženským reformátorem, ale masovým vrahem, lupičem, smilníkem a pedofilem. Takto si ovšem my, katolíci 21. století, připravujeme do budoucna svou vlastní likvidaci.

O významném svátku Všech svatých si katolíci připomínají nevyčíslitelný zástup světců, světic a dobrých andělů, kteří Boha milovali a milují víc než sebe a z Jeho rukou přijímají dar věčného života ve slávě. Netřeba připomínat, že jména většiny z nich nebudeme znát, dokud se – dej Bůh a s Jeho pomocí – sami nepřipojíme k jejich počtu.

Jednou z věcí, kterých je třeba se vyvarovat, je skepse týkající se světců, jejichž životopisy nám byly předány už zde na zemi. Přesto je tento postoj pod vlivem svůdné zástěrky „vědeckých kritérií“ vita sanctorum po desetiletí normou. Katoličtí i nekatoličtí historici vyprávění o svatých, zejména těch nejstarších, až příliš často zpochybňují. Tím se však ztrácí velká část pravdy, kterou nám Bůh chce dát, a velká část plodů, které můžeme duchovně získat studiem náboženských dějin. K aktům raných mučedníků (jejichž oficiální „životopisy“ jsou tak často zpochybňovány) píše P. Peter Regalatus Biasiotto:

„Potlačením všech legend bychom v některých případech přišli o jediný způsob, jímž můžeme překlenout propast, která nás dělí od našich předků. Pro překonání takové propasti je legenda vskutku vratký most, ale most to pořád je. Možná je zatížený staletými nánosy a parazitickým růstem a oslabený vlastní enormní tíhou nepravděpodobnosti. Avšak sám břečťan představivosti, který si kdysi prorazil cestu mezi kameny, dnes brání chabě pospojovaným obloukům v pádu do zapomnění. Po takovém mostě nemůžeme přejít propast, ale skutečnost, že most existuje, nám říká, že před sebou máme propast, a nikoli prázdnotu – že za temnotou a zdánlivě bezcitnou strží je pevný základ poskytující solidní oporu mechem obrostlému, malebnému mostu legendy.“ (History of the Development of Devotion to the Holy Name)

Od atentátu na Heydricha, vyhlazení Lidic a dopadení odvážných atentátníků-parašutistů (vše proběhlo od 27.5. do 18.6. r. 1942) uplynulo již 80 let. Osud obyvatel Lidic vždycky bude smutnou připomínkou lidské bestiality, jak o tom píší téměř všechna česká média. Jenže pro katolíky tady existuje ještě druhá, odvrácená tvář Lidic, o níž se nemluví. Vyprávěl však o ní svým přátelům a známým lidický farář P. Josef Štemberka, světec, jenž odmítl nabídku milosti kvůli vysokému věku a šel jako dobrý pastýř se svými farníky statečně na smrt. Existoval o tom i záznam, pořízený farářem Štemberkou ve farní kronice, zničené esesáky při vyhlazení obce. Vím o tom od svého strýce, katolického kněze vězněného za komunistů, jenž se setkal v pracovním lágru v Jáchymově s několika lidmi, kteří vše na vlastní uši slyšeli přímo od P. Štemberky a viděli kroniku.

O co se jednalo? V Lidicích po r. 1918 a vzniku samostatné republiky došlo k velké odpadové vlně obyvatelstva v důsledku protikatolické agitace spolku zvaného „Volná myšlenka“. Když r. 1919 sociálně demokratický ministr školství Gustav Habermann nařídil odstranění křížů ze škol, lidičtí horlivci je umístili na dvoře Horákova statku, přidali ještě kříže z radnice a ze soukromých domů, a hranici zapálili. Farář Štemberka, věrný syn Církve, který kategoricky odmítal „reformy“ předkládané radikály z Jednoty katolického duchovenstva, se stal předmětem bezuzdného štvaní ze strany místních socialistů, volnomyšlenkářů a později odpadlíků k sektě nazývající se „československá církev“ (po válce československá církev husitská), jež vznikla na počátku r. 1920. Tyto útoky P. Štemberku (není vyloučeno, že došlo i k fyzickému napadení) natolik vysilovaly, že žádal pražské arcibiskupství o odchod z Lidic, nebylo mu ale vyhověno.

WHO připravuje spolu se Světovým ekonomickým fórem globální puč, který má odejmout značnou část suverenity národním státům. Proto je zapotřebí ještě více klást odpor, což by mělo být prioritní záležitostí Vatikánu – píše arcibiskup Carlo Maria Viganò ve speciálním článku, zveřejněném 21. května na portálu LifeSiteNews.com.

„V příštích dnech členské státy Světové zdravotnické organizace (WHO) budou hlasovat o rezoluci týkající se opatření v době pandemií, které postihují svět. Tato rezoluce přenáší suverenitu jednotlivých zemí v této záležitosti na WHO, tj. na nadnárodní těleso, které je ve značné míře financováno farmaceutickým průmyslem a Fundací Billa a Melindy Gatesových. Jestli většina odsouhlasí tuto rezoluci, WHO tím získá výlučnou mezinárodní autoritu v případě pandemie, což jí dovolí určovat pravidla včetně karantén, lockdownů, povinných očkování a očkovacích pasů… Nikým nevolení technokraté tak budou mít paradoxně větší moc než vláda, kterou si občané zvolili v demokratických parlamentních volbách" - napsal arcibiskup.

Podle mons. Viganó WHO usiluje o „zablokování jakéhokoliv odporu vůči Agendě 2030”, to znamená strategii tzv. “plánu udržitelného rozvoje” schváleného Valným shromážděním OSN r. 2015, který preferuje celosvětovou kontrolu ekonomiky na základě ekologických priorit. To může mít podle arcibiskupa závažné důsledky. Mons. Viganó soudí, že již v době “psychopandemie” se ukázalo, jak jednotlivé vlády na celém světě jsou podřízeny nadnárodním grémiím funkcionářů; podle jeho hodnocení teprve v budoucnosti poznáme katastrofální účinky očkování experimentálním preparátem mRNA. Arcibiskup nemá pochyb o tom, že farmaceutická lobby plánuje další velké akce a WHO se připravuje, aby je realizovala.

V USA se očekává snad v červnu verdikt Nejvyššího soudu, který má zrušit dřívější rozsudek z r. 1973 (tzv. proces Roe versus Wade), jenž legalizuje potraty od okamžiku početí až do porodu jako tzv. „právo ženy“. Je potěšující, že v tomto státě, který je světovou velmocí, mohutně sílí hlasy proti zabíjení nenarozených dětí.

Smutkem ale naplňuje, že katolická hierarchie USA zaujímá spíše nemastný neslaný postoj. Navenek sice biskupská konference vydá občas prohlášení na podporu nenarozeného života, jenže tomu radikálně odporuje praxe podávání sv. přijímání propotratovým politikům, zejména prezidentu Joovi Bidenovi a předsedkyni Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiové.

Tím více potěší, když se vyskytnou mezi biskupy výjimky, jimž nechybí odvaha. Takovou se nejnověji ukázal být arcibiskup ze San Franciska Salvatore Cordileone, jehož příjmení lze volně přeložit jako „Lví srdce“. Nomen omen. Mons. Cordileone vydal reskript kněžím své arcidiecéze, že nesmějí podávat madam Pelosiové, která tam má své domovské právo, sv. přijímání do té doby, dokud nezmění svůj postoj k otázce potratů. Pelosiová, která podobně jako Biden ostentativně vyzvedává svůj katolicismus, bojuje celosvětově za tzv. „právo ženy“ na potrat bez jakéhokoliv omezení od početí až do porodu. Arcibiskup Cordileone s ní několikrát hovořil a snažil se ji přesvědčit o totální neslučitelnosti jejího přístupu s katolickou vírou a morálkou. Všechno marné, proto nezbylo, než sáhnout k tomuto kroku. Svou podporu mu veřejně vyjádřilo už několik biskupů USA, zejména Joseph Strickland, Samuel Aquila aj.

Bystří pozorovatelné dění ve Vatikánu – či lépe řečeno každý myslící člověk – vědí už několik let, že od papeže Františka, který je jednou z hlavních příčin problémů, jimiž Církev dnes trpí, nemůžeme očekávat, že významnější mírou přispěje k jejich řešení. To zahrnuje i neřešení sexuálního zneužívání v Církvi a smrtícího vlivu progresivních prelátů. Měsíc za měsícem vidíme, že perónistickému pontifikovi je to jedno.

Mnozí autoři však poukazují na to, že tento pontifikát je pro nás přes veškeré zlo obrovským darem Boží Prozřetelnosti. Ano, to lze pravdivě říci. Vždyť František jasně ukázal nad veškerou rozumnou (nebo nerozumnou) pochybnost – dalo by se dokonce říci dovedl k dokonalosti – naprostý úpadek takzvaného „pokoncilního katolictví“ s jeho povrchní liturgií, opomíjením boje proti světu, tělu a ďáblu a neustálými kompromisy s vládnoucími liberálními silami.

Všichni víme, o čem mluvím. Kdysi jsem patřil k „talmudickým“ akademikům, kteří se snažili z každého čtverce v šestnácti koncilových dokumentech udělat kolečko. Chválil jsem ortodoxii jejich textu a lamentoval nad jejich zanedbáváním či překrucováním ze strany lidí, kteří je uloupili. Věděl jsem, že v mentalitě loajálního katolíka věty vždy začínají „jen kdyby“: „Jen kdyby se nová liturgie sloužila řádně…”; „jen kdyby se nový katechismus všeobecně vyučoval…”; „jen kdyby lidé všude následovali vedení našeho velkého polského papeže“ (později „velkého německého papeže“).

Letošní kulatá výročí Lutherovy reformace, vzniku zednářství a vypuknutí bolševické revoluce v Rusku připomínají katolíkům především krvavé oběti, které naši bratři a sestry ve víře museli tenkrát podstoupit pro svoji věrnost Kristu a jeho Církvi.

31. října před 505 lety jeden notorický opilec, smilník a arogantní hulvát přibil na chrámová vrata ve Wittenbergu své teze proti odpustkům – a jeho revoluce znamenala během cca 200 let v celé Evropě mučednickou smrt zhruba 70-100 tisíc katolíků, krvavé náboženské války a společenský i mravní rozvrat.

24. června před 305 lety jeden ješitný presbyteriánský pastor, duchovní dědic Luthera a Kalvína, dal pevnou organizační strukturu tajným protikřesťanským organizacím, usilujícím totálně sesadit Ježíše Krista z trůnu jeho Božství. Vzniklo svobodné zednářství. Bezprostředním produktem těchto Andersonových konstitucí byla Francouzská revoluce, v níž sadističtí, zvrhlí a amorální ničemové Robespierre, Saint Just, Marat, Carrier, Westermann a mnohé další lidské bestie povraždili ve jménu „práv člověka“ ve své zemi statisíce katolíků jen proto, že odmítli vyměnit zjevenou pravdu za bezbožecký „kult rozumu“, představovaný prostitutkou Maillardovou. A byli kněží, ženy i děti topeni na proděravělých bárkách, gilotinováni a stříleni z děl nad propastí, děvčata znásilňována vojáky „svobody, rovnosti a bratrství“ na oltářích v chrámech, nemluvňátka vítězoslavně nošena probodená na bajonetech.

Zvyk vysazovat „zahrádky Panny Marie“ – celé zahrady, zákoutí v zahradě, dnes však třeba i jen záhon či truhlík nebo květináč na balkóně – z květin, které nějak připomínají Pannu Marii, sahá až do středověku. Již o svatém Benediktovi se ví, že měl ve 4. století v klášteře růžovou zahradu nazývanou rosarium, neboli „růženec“; růže byla vůbec typickou rostlinou středověkých klášterních zahrad a z růžového dřeva se růžence vyráběly. První zmínka o zahradě skutečně zasvěcené Panně Marii je však v životopisu sv. Fiakra, irského patrona zahradníků, který ji v 7. století vysadil kolem oratoře Panny Marie u svého proslulého útulku pro chudé a nemocné ve Francii.

Středověký způsob chápání, podle něhož určité květiny charakterizovaly ctnosti a vlastnosti Panny Marie, ilustrují slova sv. Bernarda (12. stol.): „Růže lásky, lilie čistoty, fialka pokory a zlatý karafiát nebes.“ První zmínka o zahradě Panny Marie pod tímto názvem se nachází v účetních záznamech kláštera v anglickém Norwichi, kde sakristán zapsal nákup rostlin „pro zahradu Panny Marie“. V moderní době se o znovuobjevení a propagaci tohoto krásného způsobu uctívání Panny Marie zasloužil americký konvertita ke katolicismu John S. Stokes Jr., který v roce 1951 založil Hnutí mariánských zahrad.

Krása a určité vlastnosti různých květin středověkému člověku připomínaly Pannu Marii; v tomto věku víry se říkalo, že květiny uctívají Marii, nejkrásnější Květinu ze všech, Růži mystickou. Každý věděl, že to o ní zpíval Šalamoun v Písni písní: Já jsem růže šáronská, lilie v dolinách. Mnoho květin proto nese lidové názvy upomínající na Pannu Marii. Jejich seznam v angličtině je opravdu dlouhý; skoro dělá dojem, že téměř každá květina s Pannou Marií tak či onak souvisí. Někdy jde o jejich vzhled: orlíčku se proto říká „střevíček Panny Marie“. Podle legendy prý orlíčky vyrážely ze země tam, kam blahoslavená Panna šlápla, když šla navštívit svatou Alžbětu. Květy srdcovky upomínají na její Neposkvrněné Srdce. Lidový název pro sladce vonící zimolez s křehkými dlouhými stonky je „prsty Panny Marie“ a pro pomněnky má angličtina označení „očka Panny Marie“.

Slovenská Trnava uvítala v sobotu 7. května vzácného hosta. Byl jím známý biskup ze středoasijského Kazachstánu Jeho Excelence mons. Athanasius Schneider, pocházející z německé národnostní menšiny v Rusku, který statečně vystupuje na obranu katolické pravověrnosti. Stalo se tak u příležitosti vydání jeho knihy Christus Vincit ve slovenštině. Vydal ji Spolok latinskej omše r. 2022. Biskup Schneider měl také v Trnavě přednášku na téma současné církevní krize.

Jasnost, přímočarost a úder na hlavičku konkrétního problému, čímž je mons. Schneider pověstný, prokázal i tentokrát. Podle něj se dnes nacházíme uprostřed 4. velké krize Církve. Tou první byla hereze arianismu ve 4. stol., druhou papežské schizma 14. stol., třetí protestantská reformace 16. stol.

J.Exc. mons. Schneider ostře zkritizoval dnešní pastýře za to, že „opustili věřící“. Právě toto popisuje ve své knize. Nicméně to nemůže být pro nás dispensem k opuštění služby vojáka Kristova, k níž jsou povoláni duchovni i laici. „Nikdy se nesmíme stydět za katolickou víru, protože je to víra všech dob,“ řekl biskup Schneider. Připomenul též, kolik lidí v této víře a pro ni zemřelo a zdůraznil, že „toto je jediná víra, která může obnovit civilizaci“. Ale „není možné být dobrým vojákem bez toho, abychom správně porozuměli Kristovým rozkazům“, pokračoval mons. Schneider. Proto je podle něj nutné stále se v pravé víře Kristově vzdělávat. Křesťané se narodili proto, aby bojovali, a čím více odvahy tváří v tvář nepříteli projeví, tím jistější bude vítězství. „Vždyť Kristus už svět porazil,“ připomněl biskup v souvislosti s Pánovým vítězstvím na kříži a s jeho Zmrtvýchvstáním.

Tato invokace se v loretánských litaniích, které právě tento měsíc zpíváme při májových pobožnostech, nenachází. Co ale brání, abychom jí poskytli prostor ve svých soukromých modlitbách? Zvláště když si to samotná Panna Maria přála? Jsou některá mariánská sdružení, která se k Marii, Matce dobrého díla, skutečně modlí.

Má to svoji historii. R. 1582 v klášteře sester Neposkvrněného početí v ekvádorském hlavním městě Quitu zemřela mladičká 19letá řeholnice Mariana de Jesus Torres. Uložili ji do rakve a připravili, jak bylo tenkrát obvyklé, na třetí den pohřeb.

Jenže stalo se něco úžasného. Když vstoupili do kaple, kde ležela rakev se zesnulou, ona najednou vstala živá a zdravá. Přítomné sestry a kněz se stali svědky zázraku. Sestra Mariana vypověděla, k čemu vlastně došlo. Modlila se v kapli a uprostřed modlitby náhle zemřela. Její duše se odloučila od těla a spatřila, jak ze svatostánku vystupuje Božský Spasitel doprovázen svojí přesvatou Matkou. Mariana uslyšela svůj věčný ortel: jsi navěky spasená, pojď do mého království!

Poté ale Pán dodal, že má pro ni jednu nabídku. Může se vrátit zpět do pozemského života, bude ale hodně trpět. Kristovým přáním bylo, aby toto utrpení obětovala za lidi 19. a 20. století, kdy se rozšíří v dosud nevídané míře odpad od pravé Církve a její pronásledování, nevěra a těžký hřích. Pán Ježíš ale ponechal Marianě naprostou svobodu volby, k ničemu ji nenutil. Když nabídku odmítne, nic se nestane a půjde s ním rovnou do nebe.