Ve svém věku jsem už pamětníkem lecčeho. Proto mohu srovnávat. Zvláště pak to, co je mi nejdražší: Církev. A tady zjišťuji, že co se dnes nazývá Římskokatolickou církví, se diametrálně liší od toho, co se tak nazývalo v době mého dětství a dospívání.

Věrouka

Jako chlapec jsem chodil do náboženství, i když to v 50. letech bylo spojeno s obětmi pro mne i pro mé rodiče. Tam jsme se skutečně učili pravdy víry, nehráli si ani neřešili nějaké kvízy apod. První svatá zpověď, sv. přijímání, ministrování… všechno bylo jasné mimo jakoukoliv pochybnost: v Eucharistii je přítomen Pán Ježíš, tentýž, který se vtělil do lůna Panny Marie, narodil se v Betlémě, učil lid, byl ukřižován, vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa a seslal Ducha Svatého. Tohoto Ježíše jsem přijal při prvním sv. přijímání a poté v následujících. Toho Ježíše, který při mši sv. zpřítomňuje svoji kalvarskou oběť za spásu mou i mnohých, proto je rouhavé považovat liturgii za jakési show k oslavě jednoty společenství. Věčné světlo nad svatostánkem neustále člověku připomínalo: tady je Kristus, Spasitel. Chrámy byly otevřeny nejen ke mši sv., ale i k soukromé adoraci. Neexistovalo, aby se v kostele lidé bavili, kdo přišel, ihned zaklekl k modlitbě…. Všechno bylo jasné, jednoduché a srozumitelné.

Před pár dny vyvolala rozruch „aféra“ s českým Hnutím pro život (HPŽ). Šlo o to, že jeho místopředsedkyně Zdenka Rybová zveřejnila na sociálních sítích stanovisko odmítající sbírku pro nákup postkoitálních pilulek na Ukrajinu určených ženám údajně znásilněným ruskými vojáky. Místo abortivních preparátů by se měly podle Z. Rybové na Ukrajinu distribuovat pepřové spreje a houkadla, aby se napadené ženy mohly bránit proti agresorům.

Jsem katolík vyznávající vždy platnou a neodvolatelnou nauku Církve, proto nemohu, než se s postojem paní Rybové plně ztotožnit. Lituji jen toho, že tváří v tvář této hnusné, ba přímo zločinné propotratové kampani proti HPŽ z toho nakonec víceméně vycouvala, i když lidsky to chápu. Ty odporné hyeny z mainstreamové mediální žumpy tlačily dokonce na sponzory hnutí, aby mu stáhli svoji finanční podporu, což někteří skutečně udělali.

Do této štvanice se zapojila, asi ne náhodou, i KDU-ČSL, dnes součást vládní koalice. Na její sjezd v Ostravě 23.4. měl přijet i generální manažer slovenského Křesťanského demokratického hnutí Marek Michalčík, statečný protipotratový aktivista ve své zemi. Organizuje Pochody pro život za účasti desetitisíců lidí a další akce na obranu nenarozených dětí a zastává správné katolické názory o absolutní morální nepřípustnosti potratů včetně požadavku na jejich legislativní zákaz bez výjimky, což se samozřejmě týká i znásilnění.

Posoudit soudobé problémy je často obtížné, protože jsou nám natolik „blízko“, že je nedokážeme vidět jasně. Jsme do nich příliš ponořeni, téměř jako když šlapeme vodu a snažíme se neutonout. Užitečnou metodou, jak získat správnou perspektivu, je poodstoupit v čase do jiných krizových období a pokusit se představit si, jaké důsledky mohly mít pro katolíky, kteří v té době žili. Tato úvaha má podobu hypotetických dialogů mezi Kristem a duší při soukromém soudu.

Scénář č. 1 se odehrává v roce 366.

Soudce: Křesťanská duše, jak ses opovážila omílat spolu s ariány pořád dokola „byla doba, kdy On neexistoval“? Neboť vskutku nebyla žádná doba, kdy jsem neexistoval. Jsem věčný Syn věčného Otce.

Duše: Inu… Byl jsem zmaten, když papež Liberius podepsal dohodu s císařem. Všichni říkali, že papež připustil, že se o tom dá diskutovat, víš, jistá flexibilita ve formulacích… že není všechno černobílé…

Soudce: Měl jsi to vědět. Má Církev vždy vyznávala mé božství. Když se objevil Arius, byl okamžitě odsouzen jako heretik. Tuto pravdu slavnostně definoval Nikájský koncil a moji svatí ji od té doby vždy hájili.

Duše: Kdo jsem, abych soudil? Když jsem slyšel vzájemně si odporující věci, pomyslel jsem si: „Je-li zmatený i papež, jak bych to já mohl vědět lépe?“ Nepředpokládá se snad, že budeme prostě následovat papeže?

Je časově náročné, ne-li přímo nemožné, publikovat všechny zprávy (nebo aspoň většinu) z katolického nebo vůbec křesťanského světa. Koneckonců náš web není zpravodajský, ale apologetický, tj. katechetický a formační. Přesto se ale nemůžeme vyhnout palčivým aktualitám. Protože není v našich časových možnostech ze zahraničních webů všechny překládat a zpracovávat, budeme proto alespoň čas od času o těch nejzávažnějších hromadně informovat. Zde jsou některé významnější:

Biskup sesazen za obranu mše sv.

Papež František sesadil z úřadu biskupa Daniela Fernandéze Torrese z Areciba na Portoriku, který se odmítl podřídit rozhodnutí místní biskupské konference o zavření kostelů pro bohoslužby z důvodů sanitárních opatření vlády kvůli koronaviru. V jeho diecézi se nadále veřejně sloužily mše sv. a kněží udělovali svátosti. Biskup Fernandéz rovněž tak odmítl zavést povinné očkování pro kněze a církevní zaměstnance a zakázat neočkovaným účastnit se bohoslužeb. Papež František ho zvláštním dekretem zbavil výkonu úřadu diecézního biskupa bez jakéhokoliv kanonického procesu a formálního obvinění, i když ty jsou k takovému kroku nezbytné. Zdůvodnil to pouze tím, že mons. Fernandéz „není v jednotě s ostatními bratry biskupy“.

Biskup Fernandéz v minulosti proslul také jako bojovný obránce nenarozeného života a monogamní rodiny. Podporoval rovněž tradiční mši sv., odmítl její omezení po vyhlášení papežského dokumentu Traditionis Custodes a bránil kněze, kteří ji celebrovali, proti útokům. Jeho sesazení vyvolalo bouřlivé protesty katolických kněží a věřících, kteří vyšli do ulic s růženci v rukou a se zpěvem náboženských písní. U Vatikánu intervenovala ve prospěch biskupa Fernandéze i katolická senátorka Joanne Rodríguezová Veveová. Na jeho podporu bylo shromážděno už 30 tisíc podpisů.

Srdečně zveme na duchovní obnovu na Sv. Hostýně s katolickým knězem byzantsko-slovanského obřadu Otcem Jiřím A. Pleskačem na téma „Vnitřní uzdravení: Ježíš Kristus je lékařem duše i těla“.

Tímto argumentem se ohánějí jak odpůrci křesťanství, tak i neomodernisté uvnitř Katolické církve. Na to existuje jediná odpověď: neodporují. Omlouvám se, že budu poněkud neskromný a řeknu, že nejsem svou profesí pouze církevní historik, ale také bývalý profesionální žurnalista, působící po listopadu 1989 čtyři roky v deníku Lidová demokracie. Psal jsem řadu reportáží o náhlých a nečekaných událostech tehdejších i minulých a vedl o tom rozhovory s jejich svědky. Vím tedy o rozdílu mezi informacemi, které se liší – a informacemi, které si odporují.

To, že se některé informace o dané události liší, ještě zdaleka neznamená, že si odporují. Když povedu rozhovor s očitým svědkem –x– o havárii letadla a opublikuji, co viděl a slyšel, tak to nevylučuje, že může tady být ještě svědectví někoho dalšího. Když jiný zpravodaj objeví nového svědka –y–, tak jeho svědectví se nejspíš od svědectví svědka –x– bude lišit, pokud se nacházel u popisované události v jinou dobu a na jiném místě. Obě svědectví se mohou vzájemně doplňovat, aniž si budou odporovat. Odporovat si by znamenalo, že jedno svědectví popírá druhé.

To se v případě evangelních zpráv o zmrtvýchvstání Páně vůbec neděje. Evangelia nejsou životopisem Kristovým, ani přesnou kronikou událostí, nýbrž katechezí. Každý z evangelistů sledoval jistý katechetický cíl ve prospěch té skupiny nových křesťanů, kterou chtěl oslovit. Za tím účelem vybral proto ze všech svědectví o událostech velikonočního rána ta, která odpovídala jeho katechetickému záměru. Díky inspiraci Ducha Svatého, která spolupůsobila při vzniku evangelií, všechna čtyři obsahují z žurnalistického hlediska perfektní reportáže o zmrtvýchvstání Ježíše Krista, i když ne úplné a zahrnující detailně všechna fakta. Čtyři evangelisté se ve svých zprávách liší, ale neodporují si.

Božskému Spasiteli v jeho nekonečné lásce k nám nestačilo, že dal za nás ve strašlivých mukách na Kalvárii svůj pozemský život. On ještě z kříže nás svěřil v osobě milovaného apoštola Jana ochraně své Matky Panny Marie – a jako hlava Církve vykonal první kanonizaci, když řekl lotru po pravici: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“

Kdo byl tento první svatořečený? Evangelisté, aniž udávají jeho jméno, o něm píší jako o lotrovi, to znamená zločinci. Víme o něm z jiných zdrojů něco bližšího?

Ve 4. století autor apokryfního tzv. Nikodemova evangelia píše, že se jmenoval Dismas – a odvolává se na tzv. Acta Pilati, která tenkrát ještě existovala. Jednalo se o písemné dokumenty ze správy Pilátovy v Judei, jež byly zaslány do Říma, což musel dělat každý císařský místodržící v provincii. Jak píší ve 2. stol. apologeti sv. Justin a Tertullian, Acta Pilati obsahovala i popis soudního procesu s Ježíšem Nazaretským. Nedochovala se ale, při vojenských operacích nepřátelských kmenů proti Římu v 5. stol. byla nejspíš zničena.

Sv. Dismas byl a je dosud hojně uctíván na křesťanském Východě. Legenda, kterou na základě staré tradice zpracoval v 17. stol. známý německý kapucín a kazatel Martin z Cochemu, vypráví, že Ježíš a Dismas se osobně setkali jako malí chlapci. Mělo se tak stát při útěku Sv. Rodiny do Egypta před Herodem, kdy ji přepadli lupiči a chtěli zabít. Žena náčelníka bandy se však kategoricky postavila na její obranu, držela totiž v náruči chlapečka zhruba stejného stáří jako Maria. Sama dokonce přivedla Matku Boží s Ježíškem do svého stanu a nabídla jí, že ho může vykoupat. Poté do téže vaničky položila i své dítě, které trpělo vyrážkami po celém těle. Po vykoupání v té samé vodě, která předtím posloužila malému Ježíši, vyrážky na těle lupičského synka zmizely. Jmenoval se Dismas.

Reakce na odhalení arcibiskupa Viganò – alespoň ve Spojených státech – by nám měla dodávat odvahy: dosud existují pravověrní biskupové, kteří si váží lidských práv a Boží spravedlnosti. Navíc i přes téměř každodenní špatné zprávy z Říma dosud nacházíme diecéze, kde počet povolání stoupá, a dokonce i vzkvétající tradiční řeholní komunity. Po desetiletích amnézie se do katedrál a farností vrací posvátná hudba. Dobré zprávy nechybějí, jestliže je člověk hledá.

Můžeme nicméně pozorovat i dlouhodobý problém, který dlouho opožděnou reformu a opravdovou obnovu zpomaluje: převládající základní postoj konzervatismu mezi biskupy, kněžími i věřícími.

Konzervativec je někdo, kdo touží konzervovat existující dobro, to znamená zachovávat status quo a současně napravovat nechvalně známé úchylky. Konzervativec však nemá žádnou zásadovou motivaci vracet se k tomu, co bylo ztraceno, a oživovat to, protože nemá žádný pádný důvod považovat to za vzácnější, cennější než soubor dober, která náhodou existují právě teď. („Existují řeholnice, které nosí alespoň nějaký stejnokroj a krucifix? Skvělé! Je třeba to udržovat, protože to nechceme ztratit. Něco je koneckonců lepší než nic.“) Milovník Tradice naproti tomu smýšlí jako církevní otec z pátého století svatý Vincenc Lerinský. Pro Vincence, stejně jako pro plejádu otců, učitelů Církve a papežů, je Tradice jako taková nadřazená novotám; těm je nutno nedůvěřovat a odolávat jim ze všech sil. („Jestliže řeholnice nenosí úplný hábit se závojem, je načase dát jim na vybranou: přijmout tradiční oděv, nebo se vrátit do světa.“)

Propagandistické vymývání mozků českých (a nejen českých) občanů již běží dlouhá desetiletí, ne-li staletí. Ani katolíci nejsou proti tomu imunní. Neomodernistická masáž ze strany mnohých současných církevních představitelů naopak plně souzní s mainstreamovými médii.

Učinil jsem v poslední době tři tristní zkušenosti. Když jsem přednášel v jedné farnosti o Francouzské revoluci a uvedl strašlivá zvěrstva osvícenských a zednářských neznabohů páchaná ve Vendée a jinde na katolících, jejichž jediným proviněním bylo, že se nechtěli vzdát víry zjevené Bohočlověkem, stěžovali si potom někteří u faráře, že prý má přednáška byla „negativistická“ a nacházelo se v ní příliš málo „pozitivních informací“. Neměl jsem už možnost s těmi lidmi hovořit a zeptat se jich, jaké „pozitivní informace“ měli na mysli. Takové, že Francouzská revoluce byla vítězstvím svobody, rovnosti, bratrství a lidských práv, jak se tomu učí ve školách a jak to hlásají vlivné sdělovací prostředky? Kdybych přednášel takto, nejspíš by si nestěžovali.

Typický brainwashing praktikovaný tzv. duchem II. vatikánského koncilu: všichni jsme bratři, nesmíme se proto těch druhých, těch nekatolíků, dotknout, proto je nežádoucí mluvit pravdu o krvavé genocidě, jakou oni v minulosti připravili věrným katolíkům (a připravují i dnes), to by bylo proti zásadám dialogu a porozumění, musíme „pokorně“ hovořit jen o vině Církve, nikoli o vině těch druhých. Za stížností těchto věřících na mé líčení krvavých bestialit osvícenských kreatur vůči katolíkům bylo jasně cítit právě tohoto ducha. Pokud ho chtějí pěstovat, tak bych jim vřele doporučil, aby škrtli ze svých vědomostí také informace o krvavém pronásledování křesťanů římskými císaři v prvních třech staletích, ty jsou také „negativistické“, stejně tak i perzekuce ze strany bolševiků a mohamedánů.