Nesprávně aplikovaný ekumenismus a dialog s nekřesťany způsobil současné Katolické církvi nesmírné škody. Přitom nejde o to, zda má Katolická církev vést dialog s jinověrci. Zde je odpověď bezpochyby kladná. Jde však o to, jak ten dialog vést, aby jeho výsledkem byl růst Katolické církve díky přílivu konvertitů z řad jinověrců. Nesmí to být kapitulantský dialog, tedy dialog, při kterém se katolíci v zájmu dosažení jednoty zříkají jedině pravé katolické víry. Toto je zaručená cesta do pekla. Jedině správně aplikovaný ekumenismus návratu a nekapitulantský dialog s nekřesťany, který přivádí do Katolické církve konvertity z řad jinověrců, je skutečným požehnáním, ale i pravým posláním Katolické církve. O příklady správně aplikovaného ekumenismu návratu a nekapitulantského dialogu s nekřesťany z minulosti i současnosti není nouze.

Když Titanic po srážce s ledovcem v noci ze 14. na 15. duben roku 1912 začal nabírat do svých útrob vodu a bylo jasné, že na jeho záchranu není naděje, spolu s lodí se potápěl také anglický katolický kněz Thomas Byles. Vyrostl v protestantské rodině, ale 18 let před svou smrtí konvertoval ke katolicismu a nakonec se stal i katolickým knězem. Kromě něj zahynuli na Titanicu i další dva katoličtí kněží, Otec Juozas Montvila z Litvy a Otec Josef Peruschitz (Perušić), OSB, který se narodil chorvatským rodičům ve Straßlachu u Mnichova, ale Byles je nejznámější z katolických kněží, kteří našli smrt při potopení Titanicu. Dvakrát mu navrhli, aby nastoupil do záchranného člunu a zachránil si život. Byles však odmítl a do poslední chvíle zůstal věrný svému povolání. Zpovídal a rozhřešoval lidi a když se loď potápěla, s krucifixem v ruce se modlil růženec spolu s cestujícími, kteří se měli utopit spolu s ním.

Být v roce 2024 katolíkem není jednoduché. Masivní dechristianizace Západu pokračuje v takové míře, že se zdá, že katolictví mizí z veřejného prostoru. Jinde nepřestává růst počet křesťanů pronásledovaných za svou víru. Církev se navíc zdá být postižena vnitřní krizí, která se projevuje ústupem od praktikování víry, úbytkem kněžských a řeholních povolání, snižováním počtu udělených svátostí a dokonce sváry mezi kněžími, biskupy či kardinály, které by byly v minulosti nemyslitelné. K prvkům, které mohou přispět k vnitřní obrodě Církve a k obnově její misijní horlivosti patří především důstojné a svaté slavení její liturgie, jemuž může mocně napomáhat příklad a přítomnost tradiční římské liturgie.

Přes všechny pokusy docílit toho, aby zmizela, zejména za současného pontifikátu, tato mše svatá nadále žije, šíří se a posvěcuje křesťanský lid, který k ní má přístup. Nese evidentní plody zbožnosti a nárůstu povolání a konverzí. Přitahuje mladé lidi, je zdrojem mnoha vzkvétajících děl, zejména ve školství, a doprovází ji solidní katecheze. Nikdo nemůže popřít, že je nástrojem zachování a předávání víry a náboženské praxe v prostředí, kde víra slábne a věřící odcházejí. Tato mše svatá se díky svému úctyhodnému stáří může také chlubit tím, že posvěcovala duše po staletí. Mezi jinými živými silami, které se v Církvi dosud projevují, ta, jež představuje tento bohoslužebný život, přitahuje pozornost svou strukturou, kterou jí dává nepřerušený lex orandi.

Bývalá americká pornohvězda Bree Solstadová se o letošních Velikonocích stala katoličkou. O své konverzi psala na sociálních sítích již nějakou dobu předtím. Byla známá z různých pornopředstavení jako Miss B. Od počátku letošního roku se ale prezentovala na sociálních sítích jako „Miss B Converted“, tj. „Miss B konvertující“.

„Můj život už nikdy nebude tak jako předtím,“ řekla v rozhovoru pro časopis The Daily Signal. „Plakala jsem radostí, když jsem poprvé přijímala Tělo a Krev Krista.“

1. ledna 2024 napsala na X: „Rozhodla jsem se skoncovat s povoláním sexuální pracovnice. Lituji všech svých dosavadních hříchů. Vzdávám se dosavadního života plného hříchů, bohatství a ješitné posedlosti sebou samé. Je to pokořující zkušenost a já od nynějška odevzdávám svůj život Ježíši.“

Na zesměšňující internetové komentáře odpověděla: „Váš posměch vede jen k tomu, že já svoji lásku k Ježíši chci ještě více sdílet.“ Solstadová ještě v mladistvém věku byla získána pro pornoprůmysl, deset let pózovala a nakonec skončila jako producentka.

V osmi letech byla pokřtěná a vyrostla v jedné protestantské denominaci. Po studiu v jedné koleji ztratila jakýkoliv vztah k víře a vedla život plný alkoholu, drog a promiskuitního sexu. Před několika lety zažila osobní tragédii, jak sama vypráví. „Tehdy jsem se modlila, ale Ježíš nic neučinil. Došla jsem k poznání, že Bůh se ke mně otočil zády a rozhodla jsem se udělat totéž s Ním.“

Pomocný essenský biskup Ludger Schepers učinil další krok směrem k rozvratu. Jmenoval totiž třináct žen „jáhenkami v duchu“, čímž završil tři a půl roku trvající kurs pořádaný organizací Netzwerk Diakonat der Frau (Síť jáhenství žen), jehož se dámy účastnily a úspěšně jej završily.

Essenský biskup se v minulosti podobně „vyznamenal“ již vícekrát. Předloni se např. svou přímou účastí podílel na „žehnání“ stejnopohlavním párům, jež v Německu proběhlo v 80 farnostech. Schepers ovšem v rámci ekumenismu zavítal pro tyto účely do protestantského kostela Martkirche, čímž vlastně dlouho dopředu vyšel intuitivně vstříc požadavkům nešťastné Fiducia supplicans, protože tento akt „žehnání“ vykonal „mimo obřady předepsané liturgickými knihami“. V zemi našich západních sousedů je též oficiálním delegátem tamního episkopátu pro komunity queer (zahrnující osoby s jinou než heterosexuální orientací, tj. všechny ostatní).

Během své homilie proslovené při mši sv. sloužené 13. dubna se tentokrát otevřeně vyslovil pro jáhenství žen, ježto se „ženy musejí cítit právem diskriminovány a vyloučeny, jedná-li se o jejich povolání“, neboť „ženy jsou taktéž povolány“.

Na tom to neskončilo. U ambonu ho vystřídala s. Edith-Marią Magar, představená františkánek ve Waldbreitbachu. Ta podrobila kritice skutečnost, že „ženy nemohou být na rozdíl od mužů vysvěceny na jáhenky, a to jen kvůli tomu, že jsou ženami“.

Mediální i školské klima je už dlouhodobě zamořeno lží a pomluvou na téma církevních dějin. To víme. Jenže nejhorší je, že tyto dezinformace a hoaxy často vycházejí i z našich řad – od hlasatelů neomodernismu. Nemám ve zvyku polemizovat s články v jiných médiích, ale to, co publikoval magazín www.christnet.eu, přesahuje všechny meze.

Je tam rozhovor s profesorkou katolické dogmatiky na univerzitě v německé Bochumi Gundou Wernerovou, který vedl jistý Felix Neumann. Má nadpis „Církev se zastává lidských práv – a sama je nedodržuje“. Jde o překlad z webu německé biskupské konference www.katholisch.de. Tedy podle všech údajů katolický web, nicméně za jeho pomluvy na adresu Katolické církve by se za komunistické éry nemusel stydět žádný lektor tzv. vědeckého ateismu (dříve narození si tyto osoby ještě pamatují).

Přejdu k jednotlivým tvrzením paní profesorky na téma nedávného vatikánského dokumentu „Dignitas Infinita“. Říká mimo jiné, že prý „Církev dlouhou dobu lidská práva odsuzovala a teprve 15 let po deklaraci Spojených národů k nim našla pozitivní vztah… Úplně se ale vytrácí, že Církev až do roku 1963 – v encyklice Pacem in terris Jana XXIII. byl k lidským právům pozitivní vztah – výslovně argumentovala proti lidským právům. A teď se Dikasterium pro nauku víry tváří, jako by odjakživa stála na straně lidských práv a svět a společnost se přidaly teprve v roce 1948.“

Mnoha lidem při vyslovení tohoto jména začnou vstávat hrůzou vlasy na hlavě. Skřipec, kolo, palečnice, španělská bota, hladomorna, bičování, sekání končetin a posléze upálení na hranici – to všechno se bezděčně podvědomě vybaví vždycky, kdykoliv zazní ono tajemné slovo, pojící se v představách současníků s nepředstavitelnými krutostmi. Tak smýšlí člověk na prahu 21. století, lhostejno, jestli katolík, protestant, ateista… zkrátka téměř každý, kdo chodil ve 20. a 21. století do školy.

A kdo za to může? Samozřejmě Katolická církev. Inkvizice byla přece její institucí, ona ji uvedla do života k likvidaci lidí, kteří ji odmítali, aby si udržela svoji středověkou moc, bohatství, paláce, luxusní život prelátů a neomezenou vládu nad životem a smrtí věřících. V tomto odsuzování inkvizice není rozdíl mezi protestantskou, liberální, socialistickou či jinou historiografií, ano, v současné atmosféře „dialogu“ po II. vatikánském koncilu najdeme i katolické učebnice dějepisu, které si v odsuzování inkvizice nejen nezadají s nekatolickými, ale v mnoha bodech je ještě „trumfnou“. Těsně před ukončením II. vatikánského koncilu jsem četl v tehdejším Rudém právu, že prý dnes je zbytečné, aby komunisté argumentovali proti katolíkům inkvizicí, neboť údajně „v tomto by nás ještě sami katolíci mohli předstihnout“.

Měli pravdu, sám papež Jan Pavel II. se za inkvizici v jubilejním roce 2000 veřejně jménem Katolické církve omluvil. Jenže tentýž papež svolal do Vatikánu mezinárodní kongres historiků všech možných vyznání a přesvědčení, aby s konečnou platností vyslovili pravdu o inkvizici a odmítli její „černou legendu“. To se také stalo. Z 800stránkového dokumentu konference, podepsaného samotným papežem vyplývá, že inkvizice podle historických pramenů je někým úplně jiným, než se dosud „předkládalo k věření“. To, co se o ní dosud učilo ve školách a psalo v médiích, nutno odsunout do říše bájí, čímž samozřejmě neříkáme, že inkvizice byla „společenstvím svatých“ a nepodléháme proto ani „bílé legendě“ jako opačnému extrému.

Tato ideologie má více podob a odstínů. Jsou některé z nich přijatelné? Může být liberalismus v nějaké své formě protiváhou nebezpečně se šířícího neomarxismu nebo alespoň menším zlem?

Na tyto otázky odpověděl již několikrát polský odborník prof. Jacek Bartyzel. V jedné své přednášce ho nazval „tichým zabijákem Evropy“ bez ohledu na to, jakou má konkrétní podobu. Jistě, existuje rozdíl oproti marxismu nebo anarchismu. Zatímco tyto dvě ideologie připomínají darebáky, kteří usilují násilím vniknout do domu, liberalismus se snaží potichu a nenápadně tam vklouznout se stejným záměrem: co nejvíce dům devastovat. Liberalismus se na rozdíl od otevřeně rozvratnických ideologií neprezentuje jako nepřítel, ale jako terapeut, jenž nikomu nic nevnucuje a jehož cílem je pouze vytvoření podmínek, v nichž každý bude moci „žít po svém“.

Jeho deklarace působí dojmem uvážlivého lékaře, proto jsou mnoha lidmi přijímány s důvěrou a hodně jich se dívá s nadějí na tyto recepty. Po jisté době se ale ukáže, že liberální ideje pouze zdánlivě brání konfliktům ve společnosti, zato však účinně ničí víru a odnímají náboženství jakoukoliv „chuť“. Když ale postižený, jenž si tohoto tichého vetřelce nejprve pustil do domu, mu potom odmítne poslušnost, pak onen „dobroděj“ začne domácí poutat do svěracích kazajek údajné „bezpečnosti“, krok za krokem přebírat vládu a rozkazovat.

Vzpomínám na jednu zprávu v tisku: Stalo se to na podzim, kdy odlétali čápi do jižních zemí. Už všichni byli pryč, když tu ornitologové našli u jedné propasti zapomenutého jedince, samce. Veškeré pokusy přimět ho k odletu se ukázaly marné. Pořád kroužil nad propastí a nic jej nepřimělo vzdálit se odtud. Ornitologové pochopili, že příčina bude asi vězet na dně propasti. Sestoupili tedy dolů – a opravdu. Ležela tam zastřelená jeho družka, čapí samice, a on ji nechtěl opustit. Lidský vandalismus a surovost tu vykonaly své zkázonosné dílo, což by ale bylo na jiné téma.

Na tomto příběhu z ptačí říše až dojemně zaráží věrnost nerozumného tvora své monogamní družce, která jde až za hranici smrti. Bezděčně se vkrádá do duše myšlenka, kolik dnešních bytostí, náležejících k druhu „homo sapiens“, by si z něj mohlo vzít příklad. Tento pták – byť pudově a neuvědoměle – zahanbuje všechny, kteří se dopouštějí hříchu manželské nevěry a s ním spojeného hříchu lži a věrolomnosti, když nedodrželi svatební slib a opustili partnera kvůli jiné (-ému). A pokud byli předtím sezdáni svátostně v kostele, tak jejich vina je mnohem větší, neboť porušili přísahu věrnosti danou svému partnerovi před samotným Bohem, jehož si vzali za svědka. Bůh mluví jasně: „Proto opustí člověk otce svého i matku svou a přilne ke své manželce a ti dva budou jedním tělem…“ (Gen 2,24), „Nejsou tedy již dva, nýbrž jedno tělo. Proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ (Mt 19,7).

Jak vlastně Ježíš Kristus vypadal? Jakou měl tvář? O žádné významné osobnosti antiky to nevíme, všechna pozdější vyobrazení jsou jen představou umělců. O Božském Spasiteli to ale jako jediném neplatí. Dnes na základě vědecky zjištěných indicií můžeme směle konstatovat, že Jeho svatou Tvář máme zachycenou na dvou relikviích: turínském plátně a roušce z italského Manopella. Právě tím druhým artefaktem se chceme zabývat.

Stručně o turínském plátně

O tomto zázraku bylo napsáno už hodně. Jen pro osvěžení základních informací uvádíme, že se jedná o pohřební plátno, v němž bylo zabaleno tělo Spasitele v hrobu. Je uchováváno v italském Turíně. Jsou na něm otisky těla mrtvého muže, o němž pradávná tradice říká, že se jedná o tělo Kristovo. Italský amatérský fotograf Secondo Pia relikvii na konci 19. stol. vyfotografoval – a na negativu mu vyšel rozpoznatelný obraz muže s obličejem. Krom toho obraz je trojrozměrný, takže nemohl být namalován. Lékaři zkoumali mnohokrát obraz pod zorným úhlem anatomie – a shodně konstatovali, že všechna zranění, otisky krve atd. přesně odpovídají popisu ukřižování Ježíše Krista podle evangelií včetně bičování a korunování věncem z trní, pádů na cestě na Golgotu aj. Takové anatomické detaily případný středověký falzifikátor nemohl znát (lékařská věda o nich ještě nevěděla) a případné ukřižování někoho jiného ve středověku přesně podle evangelních zpráv lze kategoricky vyloučit, neboť takový podvod by nešlo utajit, nehledě k tomu, že případní falzifikátoři mohli mnohem snadněji a bezpečněji namalovat na plátno obraz a vydávat ho za pohřební rubáš Kristův, což se také párkrát stalo.