Fryderyk Chopin. Léta se mu klaněla celá Evropa coby jednomu z nejlepších skladatelů své doby. Jeho Nokturna či Smuteční pochod jsou skladby opravdu fenomenální. On sám se neklaněl nikomu a ničemu. Sklonil se až na smrtelné posteli – Bohu. To když se s Ním těsně před smrtí smířil. Na poslední chvíli.

Fryderyk Chopin se narodil 1. března 1810 v obci Żelazowa Wola velice bohabojným rodičům. Jeho katolická výchova však vzala zasvé po příjezdu do Paříže, kam ve svých 21 letech přesídlil. Umělecký svět ho zcela pohltil – a to se vším všudy. Komponování, koncertování, hlavně však neustálé večírky a výlety jej od Boha dočista vzdálily. Navázal četné milenecké vztahy, mj. s Delfínou Potockou, o níž Adam Mickiewicz hovořil jako o „největší hříšnici pod sluncem“. Největší „popularitě“ se dodnes těší jeho dlouholetý románek se spisovatelkou George Sandovou, snad nejkontroverznější ženou Paříže. Žili spolu dlouhá léta, nikdy se však nevzali.

Někdy v roce 1839 se při pobytu na Mallorce nakazil tuberkulózou, nemocí, jež v té době byla neléčitelná. Jezdil po evropských sanatoriích a pozvolna umíral. Jedním z jeho nejbližších přátel (ještě z dob raného mládí prožitého v rodné zemi) byl páter Alexandr Jełowiecki. Ten se jej všemožně snažil přimět ke smíření s Bohem, apeloval přitom i na Chopinovu lásku k matce. Geniální skladatel mu však opáčil, že sice nechce zarmoutit matku tím, že by zemřel bez přijetí svátostí, nicméně ty jsou mu už natolik cizí, že mu nic neříkají. „Můžu ti otevřít duši jako příteli, ale zpovídat se ti nebudu,“ řekl mu. „Ale slibuji ti, že pokud k tomu někdy dostanu chuť, vyzpovídám se jen u tebe.“

„Katolický tradicionalismus“ je reakce na krizi Církve. Kdo by to nechápal, když se každodenně setkáváme s důkazy svědčícími o vážné situaci, v níž se katolická Církev nachází?

Je však důležité, aby se tradicionalisté vyhýbali dvěma rizikům. Tradicionalismus může být někdy nemenší pastí, než je ta, z níž chcete uniknout. Především je „tradicionalismus“ nejednoznačný termín, a proto je i hnutí samo složité. Je to mnohostranný jev, často poznamenaný rozdíly mezi různými skupinami a protagonisty. Existují různé tradicionalismy ovlivněné různými teologickými postoji a různými specifickými zájmy v oblasti tradice.

Dále se musíme ptát, jaký je základní účel tradicionalismu. Nikdo nebude zpochybňovat, že jde o obnovu identity katolické Církve. Postoj tradicionalistů je tedy postojem očekávání – čekání na to, až současná krize pomine a katolická Církev opět zazáří ve vší své slávě.

Z toho tedy vyplývá, že si musíme dávat velký pozor, aby se nám tradicionalismus nestal domovem. Dovolte mi vysvětlit, co mám na mysli. Tradicionalismus je maximálně kryt. Můžeme se v něm schovat, než modernistické „bombardování“ pomine. Musíme se mít velmi na pozoru, abychom se v něm nezabydleli, protože tradicionalista by měl především vědět, že mimo Církev není spásy a Církev je institucí vedenou legitimním nástupcem apoštola Petra. Zde existuje přirozeně další fragmentace katolického tradicionalismu, protože někteří současného papeže za legitimního nástupce svatého Petra uznávají, i když jeho činy kritizují, zatímco jiní se uchylují k jiným teologickým postojům, než je „uznávej a odporuj“: sedesvakantisté, sedesmaterialisté a tak dále. Tyto teorie se snaží udělat si z tradicionalismu „domov“ a alternativní Církev.

Západní média upozorňují, že příslušníci tzv. „generace Z“, tj. narození zhruba na přelomu minulého a současného století, pokud je vůbec zaujme Církev, tak nejčastěji právě ta tradiční, věrná katolickým dogmatům a sloužící tzv. tridentskou mši. Týká se to zemí, kde kdysi živá víra kapitulovala před vlnami laicizace.

„Generace Z” našla katolické náboženství – napsaly např. britský Evening Standard nebo Daily Mail. Právě latinská mše „je klíčem k cestě mladých do kostelních lavic“ – píše první z uvedených médií. „Typickými příklady jsou úspěch kostela sv. Bedy v Claphamu, kde je denně sloužena latinská mše a průměrný věk věřících činí 22 let, a životní příběh obrácení Shia LaBeoufa [herce a hudebníka] – který mimochodem nepatří ke generaci Z. Z toho lze vyvodit následující závěr: mladí lidé nacházejí smysl svého života v tradičním křídle katolické víry,“ tak hodnotí situaci The Catholic Herald. Jeho publicista Thomas Edwards uvádí, že už sám fakt, že mainstreamová média se tím vůbec zabývají, je významný.

„Tyto články přesně ukazují, že mezi mladými lidmi existuje touha větší úcty ke katolické víře a k jejímu ortodoxního vyjádření…“ – napsal Edwards. Zároveň uvádí, že mnoho příslušníků mladé generace pociťuje jako minus nedostatek toho, co by mělo být jejich právem od narození – výchovy v pravdivé víře. „Slovo ‚hiraeth‘ ve waleském jazyce znamená touhu po kultuře a identitě s minulostí. Zdá se, že mnoho katolíků má dnes právě pocit ‚hiraeth‘ a ne ‚indietrismo‘, což je italské slovo používané často papežem Františkem a znamenající ‚zaostalost‘. Ti mladí se zajímají o minulou dobu, kdy jejich náboženství bylo bráno vážně a s úctou…“ – čteme v textu The Catholic Herald.

Observatorium sociální nauky Katolické církve kardinála Van Thuana se sídle v Římě zveřejnilo vážné varování ohledně tzv. Pandemické smlouvy, která ohrožuje suverenitu jednotlivých států a podrobuje svět totalitní diktatuře Světové zdravotnické organizace (WHO).

Již delší dobu WHO připravuje obyvatelstvo naší planety na to, že po covidu přijdou ještě další pandemie. Proto požaduje, aby pod pláštíkem „ochrany zdraví“ všechny státy světa přijaly tzv. Pandemickou smlouvu, která umožní direktivně nařizovat všem státům světa patřičná opatření, aniž by jednotlivé země měly možnost uplatnit zde své vlastní zákony. V praxi to konkrétně znamená: Když WHO nařídí povinné očkování proti nějakému viru pochybnou vakcínou jako např. v době covidu, která způsobila mnohem horší zdravotní problémy včetně úmrtí než nemoc samotná, tak vláda musí poslušně „splnit rozkaz“. Neexistuje možnost odmítnout, pokud by tak učinila, riskovala by zákrok OSN včetně vojenského. Mainstreamová masmédia toto podporují. Článek Observatoria, který napsal Gianfranco Battisti, uvádí:

„Všechno je součástí manévru s úmyslem celosvětově prosadit tzv. Pandemickou smlouvu a její pomocí dosáhnout podrobení se všech států světa plutokratickým zájmům prostřednictvím WHO.“ Zpráva Observatoria dále říká, že nepůjde pouze o sféru zdravotnictví. Kontrola bude zahrnovat i rezorty hospodářství, vědy, kultury a nakonec i politiky. Plán předpokládá možnost ovlivnit rozhodování ve všech těchto sférách, neboť prý – jak jsme se o tom přesvědčili u nedávných opatření proti covidu – téměř všechno tím či oním způsobem může souviset s „epidemickým ohrožením“.

S touto kritikou v souvislosti se současnou diskusí na naší politické scéně o „manželství pro všechny“ se setkáváme často. Nejen od lidí mimo Církev, ale i od katolíků neomodernistické orientace. Dokladem je článek v magazínu www.christnet.eu 22.2.2024 od Jany Václavíkové pod názvem „Má církev vnucovat svůj pohled na svět prostřednictvím zákonů?“. Autorka se vymezuje proti nedávné iniciativě Dopis 77, rozesílané olomouckým světícím biskupem mons. Antonínem Baslerem, jež vyzývá věřící k dopisům poslancům, aby v případě hlasování o tzv. manželství pro všechny odmítli návrh na zrovnoprávnění řádného monogamního heterosexuálního svazku s jednopohlavními páry. Ptá se – podobně jako nevěřící lidé – jestli prý katolíci mají „právo“ vnucovat svůj postoj, který homosexuální soužití neakceptuje, druhým. Autorka se rozhořčuje nad argumentem katolíků, že uzákonění tzv. manželství pro všechny by znamenalo ohrožení řádného manželství a rodiny. Prý ona vůbec nechápe, v čem by to mohlo narušit její manželství a rodinu, vždyť přece nikdo po ní nebude žádat, aby svůj manželský svazek zrušila. Zmíněnou iniciativu hodnotí jako návrat do dob, kdy Církev prý mocensky vnucovala své zásady ostatním, což se jí nevyplatilo.

Sine ira et studio a bez jakékoliv dehonestace pisatelky musíme prohlásit její názor za naivní. Že by po schválení tzv. manželství pro všechny někdo nutil manžele, aby se rozešli a svou rodinu „rozpustili“, tomu snad nevěří ani cvičený orangutan. Tak primitivními a průhlednými metodami ďábel, vysoce inteligentní bytost, nepracuje. Jeho destruktivní činnost proti rodině je mnohem rafinovanější, jak názorně ukazuje dění na západ od našich hranic.

Na takto kategoricky položenou otázku musíme odpovědět jednoznačně ano. Katolická církev nemůže ignorovat požadavky sociální spravedlnosti ve světě. Jedním dechem ale musíme konstatovat, že Ježíš Kristus, zakladatel jedině pravé Katolické církve, nepřišel na tento svět proto, aby řešil otázky sociální spravedlnosti, ale aby spasil svět. Jenomže sám Spasitel nebyl lhostejný k materiálním potřebám lidí a vždy neohroženě pranýřoval extrémní případy majetkové nerovnosti.

Hluboký smysl pro sociální spravedlnost charakterizoval celou jeho pozemskou misi. Bible je plná jeho výroků, které se nesou v tomto duchu. Například slova, která Ježíš řekl bohatému mládenci: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!“ (Mt 19, 21). Nebo slova, která Ježíš řekl svým apoštolům: „Amen, pravím vám: Bohatý jen těžko vejde do nebeského království. Znovu vám říkám: Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království.“ (Mt 19, 23–24)

V Bibli je takových výroků mnohem více. O Ježíši Kristu je všeobecně známo, že kudy chodil, konal skutky lásky a milosrdenství. Křísil mrtvé, uzdravoval nemocné, potěšoval zarmoucené, vnášel světlo do života lidí. Ale nezůstal jen přitom. Přivedl apoštoly k tomu, aby organizovali materiální a finanční sbírky pro ty nejchudší a vykupovali lidi z otroctví. Byl vlastně průkopníkem katolické charity.

Zapnul jsem si v úterý 20. 2., abych byl „v obraze“, druhý program ČT. Vysílali v devět večer pořad „Právo volby“. O čem? Samozřejmě o potratech, konkrétně o „antihumanismu“ nedávného rozhodnutí polského Ústavního soudu, který prohlásil zabíjení nenarozených dětí s diagnostikovanou vadou za protiprávní. Pořad informoval o organizaci, která se zabývá zprostředkováním provedení potratu Polkám, jež tak nemohou učinit doma, v České republice. Odvysílali též rozhovor se třemi polskými ženami, které své děti nechaly usmrtit na českých klinikách. Mimochodem – zajímavé bylo, že pořad de facto nepopřel realitu postabortivního syndromu, i když poněkud komicky v něm zaznělo, že něco jako výčitky svědomí po provedeném potratu neexistuje, pouze prý „psychická traumata“. Nevysvětlili už ale, jak je možné, že po jakémkoliv jiném chirurgickém zákroku (žlučník, slepé střevo…) pacienti žádnými „psychickými traumaty“ netrpí, pouze po potratu. Prý se s tím každá žena musí „vyrovnat“ sama, potrat je její „lidské právo“ a „svobodné rozhodnutí“, což prý nezbytně patří k životu demokratické společnosti.

A další mediální zpráva pochází od polské Fundace Pro-Prawo do źycia. Její aktivista Mariusz Dzierźawski byl odsouzen k pokutě 10 tisíc zlotých za dotaz gynekologovi, jenž prohlásil potraty za „pomoc ženě“. Pan Dzierźawski se lékaře zeptal, jestli si opravdu myslí, že vražda může být pomocí ženě. Za tuto „hrubou urážku“ váženého profesora gynekologie s několika tituly se octl znovu před soudem (předtím byl odsouzen k jednomu roku veřejných prací za výrok o spojitosti homosexuality s pedofilií) – a byl uznán „vinným“.

Charles Theodor Murr je kanadský katolický kněz, který v Římě úzce spolupracoval s kardinálem Edouardem Gagnonem (1918–2007), jemuž papež Pavel VI. nařídil rekonstrukci kurie po zprávách o zednářích v jejím lůně. P. Murr toto vše popisuje v knize (italsky) „Massoneria vaticana. Logge, denaro e poteri occulti nell’inchiesta Gagnon“, česky „Zednářství ve Vatikánu, lóže, peníze a okultní síly podle Gagnonova vyšetřování“, Verona 2023 (pozn. překl.: překlad této knihy do češtiny neexistuje).

Zpráva kard. Gagnona se týká pontifikátu tří papežů: Pavla VI., Jana Pavla I. a Jana Pavla II. V letech 1972 až 1974 opakovaně dva kardinálové, Silvio Odi a Dino Staffa, upozorňovali papeže Pavla VI., že prefekt Kongregace pro biskupy kardinál Sebastiano Baggio a sekretář Kongregace pro liturgii arcibiskup Annibale Bugnini (pozn. překl.: tvůrce NOM) jsou aktivními svobodnými zednáři. Infiltrace zednářstva do nitra Církve se zdála být rozsáhlejší, než bylo možné si představit.

Papež Pavel VI. pověřil mons. Gagnona vyšetřováním římské kurie. Ten se tomu věnoval houževnatě a s odvahou. 16. května r. 1978 mons. Gagnon předal osobně výsledky šetření papeži Pavlu VI. Ten, unavený a nemocný, ho prosil, aby vše uchoval a předal až jeho nástupci. Další průběh událostí líčí P. Murr ve svědectví, které v úvodu ke knize oceňuje prof. Roberto de Mattei takto:

Zjevení Panny Marie v Lurdech r. 1858 byla potvrzením pravdivosti katolické víry. Nepřekvapuje proto, že nepřátelé Církve se pokoušeli a nadále pokoušejí je „demytologizovat“. Ale jejich argumenty při bližším zkoumání se samy ukazují jako lehce vyvratitelné mýty.

2. polovina 19. stol. byla pro křesťany těžkou dobou. R. 1859 Charles Darwin publikoval svou knihu „O původu druhů“. Proti vůli autora byla využita k boji proti náboženství. O tři roky později se objevil na trhu „Život Ježíšův“ Ernesta Renana. Jeho autor se pokoušel „dokázat“, že Pán Ježíš byl normálním, i když poněkud výjimečným člověkem. Za pět let poté Karl Marx a Friedrich Engels vydali svůj „Kapitál“. To všechno bylo využíváno k potírání náboženství.

Matka Boží jakoby předpovídala tyto útoky. Proto se zjevila v lokalitě Lourdes v jihozápadní Francii r. 1858 14leté chudobné analfabetce Bernadetě Soubirousové. Stalo se tak celkem 18krát v jeskyni Massabielle. Poprvé 11. února a naposledy 16. července. Kulminačním bodem je 16. zjevení 25. března na svátek Zvěstování, kdy Matka Boží prohlásila „Jsem Neposkvrněné početí“. Stalo se to 4 roky po vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí Panny Marie papežem bl. Piem IX. Ale Bernadeta pocházející z chudé rodiny nevěděla vůbec nic o této pravdě víry. Při zjeveních Matka Boží také vyzvala k vykopání pramene, který dodnes slouží pro zázračná uzdravení. Vroucně také prosila o pokání za hříšníky a ukazovala růženec.

Vyplula na povrch důvěrná informace, že na konci září r. 2023 se v Praze sešlo kolem 20 katolických hierarchů včetně 9 kardinálů konzervativního zaměření. Jednali o ideologii gender a jejím škodlivém vlivu na Církev. Tato informace pochází z francouzského katolického deníku „La Croix“, který ji zveřejnil 7. února.

K setkání došlo krátce před zahájením říjnového synodu o synodalitě. Hierarchové se setkali 26.–28. září v hotelu Mozart poblíž Karlova mostu. Setkání proběhlo pod heslem „Ideologie gender, věda a podstata Božího zjevení“.

Účastníci pocházeli z různých kontinentů. „La Croix” uvádí tato jména: kard. Oswald Gracias z Bombaje v Indii, kard. Willem Eijk z Utrechtu v Holandsku, kard. Dominik Duka z Prahy, kard. William Goh ze Singapuru, kard. Virgilio Do Carmo da Silva z Východního Timoru, kard. Angelo Bagnasco (bývalý předseda Italské biskupské konference), arcb. Salvatore Cordileone ze San Francisco v USA, arcb. Ignacy Kaigama z Abudży v Nigérii a rovněž P. prof. Robert Gahl z Opus Dei a P. Robert Sirico (zakladatel Acton Institute z USA). Setkání mělo být financováno konzervativním sdružením z Texasu, tzv. Austin Institutem. Jeho zakladatelem je prof. Mark Regnerus, badatel ideologie gender.

Pozn. překl.: Je pozitivní, že se začínají, byť pozvolna a ponenáhlu, církevní hodnostáři, kteří ještě úplně neztratili víru, proti současné ďábelské revoluci uvnitř Církve ozývat. Podpořme je modlitbou.

Ne, nechci a také nebudu kritizovat to, co vzniklo z hluboké víry našich předků. Ti nazvali čtyřicetidenní období před Velikonocemi „dobou svatopostní“. Označení samozřejmě odpovídá, jenže nemohu se zbavit pocitu, že mu něco chybí. Jistěže se máme v tomto čase postit, ale proč? Odpověď je snadná: protože se připravujeme na liturgickou slavnost připomínky největší události lidských dějin, oběti Ježíše Krista na kříži pro naši spásu. Půst je součástí této přípravy, kdy si odříkáme nějaký pokrm nebo jiný požitek, abychom si uvědomili, že On, Pán vesmíru a dějin, si odřekl z lásky k nám lidem mnohem víc: svůj pozemský život, jenž za nás ve strašlivých bolestech obětoval na kalvarském kříži. Proto – je to ovšem můj ryze osobní názor, který nikomu nevnucuji – by možná lépe vyjadřoval podstatu věci termín „doba pašijová“, z latinského „passio“, tj. utrpení. Připravujeme se čtyřicet dní na vyjádření vděčnosti Božskému Spasiteli za to, že nás hříšníky miloval způsobem, který nejsme vůbec schopni rozumem pochopit: až k nadlidskému utrpení.

Právě tato pravda je pro svět nepohodlná. Bůh se z lásky k člověku až tolik obětoval. To vede ke ztrnulému úžasu, který ústí do logické otázky: Jak se Pánu za tak nepochopitelný projev lásky, jenž nemohu nikdy a ničím opětovat, alespoň nepatrně v mezích svého lidství odvděčím? Nijak jinak než tím, že se budu snažit žít podle Jeho přikázání, podle Desatera a požadavků lásky k Bohu a bližnímu, jak On sám je stanovil jako podmínky vstupu do ráje.