Americký Institut Charlotty Lozierové sestavil pořadí jednotlivých států na základě zákonodárství ve věci potratů. Srovnával potratovou legislativu v USA a v jiných členských státech OSN. Z výzkumů vyplývá, že v zemi „svobody“ a „neomezených možností“ spolu s dalšími sedmi státy byly nenarozené děti chráněny nejméně na světě, dokud před třemi lety se Nejvyšší soud neusnesl o právu každého členského státu USA samostatně a suverénně rozhodnout o této věci. Toho některé státy využily k legalizaci téměř úplného zákazu zabíjení dětí v mateřském lůně.

OSN tvoří celkem 193 států. V osmi z nich zákon dovoluje vraždit děti pod srdcem matky na pouhé přání bez jakýchkoliv omezení. V USA sice (srvn. výše) na základě vzpomenutého rozhodnutí Nejvyššího soudu menšina států potraty téměř zcela zakázala, nicméně žel většina setrvává na tzv. „právu ženy“ na potrat bez omezení.

V nechvalné „osmičce“ se nachází také komunistická Čína, kde dokonce podle zákona stát může potraty povinně nařídit, do nedávna to bylo v případě druhého dítěte v rodině, teď (za stavu vážné demografické krize) se „povoluje“ rodinám mít „maximálně“ tři děti. Také komunistická Severní Korea umožňuje pro ženy neomezené potraty na přání až do porodu a provádí povinné potraty v koncentračních táborech pro politické vězně. Zabíjet nenarozené děti bez omezení až do porodu legalizují také Kanada, Austrálie, Mexiko (jednotlivé členské státy Mexické unie), Vietnam a malý africký stát Guinea-Bissau.

Ano, přesně tak tomu je, ač se to zdá být neuvěřitelné. Ústavní soud (ÚS) ČR se sídlem v Brně na Joštově ulici ve svém nejnovějším verdiktu rozlišuje dva typy mužů a dva typy žen. U mužů jde o ty, kteří mohou počít a porodit dítě, a o ty, co nemohou. U žen zase se jedná o ty, které mají penis a o ty, jež ho nemají. To zní jako z některé brněnské psychiatrické léčebny. Proto ihned volám pohotovost: Okamžitě přijeďte na Joštovu před budovu Ústavního soudu a odvezte soudce k hospitalizaci!

Konkrétně ale: Ústavní soud, složený většinou z lidí navržených prezidentem Petrem Pavlem, se usnesl, že osoby, které si chtějí změnit pohlaví, se napříště nebudou muset nechat přeoperovat z muže na ženu nebo naopak. Takže když muž se jednoduše rozhodne, že od určitého data chce být ženou, tak není třeba podstupovat žádné lékařské zákroky, pouze byrokratické na úřadě – a musí mu být vyhověno. Pak má zákonné právo používat i dámské toalety. Totéž platí opačně o ženách, jež se „cítí“ být chlapy. Pak ale po tomto rozhodnutí ÚS úředně oštemplovaný muž zcela logicky klidně může počít a porodit dítě a úředně oštemplovaná žena může normálně mít penis.

Ještě před pár desítkami let by autoři takového projektu opravdu skončili v jistém léčebném zařízení, dnes však tuto šílenost legalizuje přímo ÚS. A nezbláznili se pouze soudci ÚS, ale také všichni politikové a žurnalisté, kteří toto prosazovali, potažmo i ta masová část občanů ČR, jež změnu pohlaví považuje za přirozenou a normální. My ale hned na prvních stránkách Písma sv. čteme, že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. Pravdivost této zprávy Bible není třeba dlouho dokazovat, neboť Stvořitel obdařil muže a ženu charakteristickými tělesnými znaky, které je jasně odlišují.

P. Francisco Jose Delgado je tváří kontrarevolučního projektu „la Sacristia de la Vendee” – těšícího se na sociálních sítích obrovským zájmem, má tisíce odběratelů. Tento kněz diecéze Toledo jednoznačně brání katolickou ortodoxii a demaskuje zlo, které přináší civilizační revoluce. I když zástupy věřících španělského jazykového prostoru projevují obrovskou vděčnost za odvážnou službu tohoto duchovního, jeho představení mají jiný názor. Navzdory faktu, že mnoho nepřátel víry mluví dnes zcela svobodně v chrámech od ambon, pravověrný kněz musí na základě rozhodnutí místního ordináře ukončit svoji činnost.

Milí přátelé! Srdečně zdravím a přeposílám prosbu o podpis petice proti ideologizaci našeho školství (hlavně genderovou doktrínou). Já jsem ji ihned podepsal. Katolická nauka říká, abychom se bránili zlu všemi dovolenými prostředky, které máme k dispozici. Petice jsou jedním z nich. Přeji všem požehnané mariánské dny měsíce května a milostiplné prožití svátků Ducha Svatého.

Mnoho měsíců v Církvi je určeno různým pobožnostem. V listopadu se modlíme za věrné zemřelé, v červnu se ponořujeme do oceánu milosrdenství Nejsvětějšího Srdce Pána Ježíše, květen je zasvěcen Matce Boží. Modlíš se za její přímluvu? Prosíš ji, aby tě vzala do své péče? Zasvěcuješ jí svou rodinu? Máš na to ještě čas – květen k tomu nabízí ideální příležitost.

Kdo zná katechismus, tak ví, že v sedmeru hlavních hříchů je na druhém místě, hned po pýše, uvedeno lakomství. Francouzský dramatik Molière ve hře „Lakomec“ představuje chorobného maniaka, pro něhož jsou peníze láskou a vášní. Nedal by z nich nikomu ani halíř, neustále se o ně třese strachem.

Jenže hříchem lakomství není pouze tato šílená závislost. Tím hřích lakomství nezačíná, tím totiž končí. Lakomec není jenom ten, kdo nechce druhému ze svého nic dát, jak se i někteří věřící lidé mylně domnívají. Podstata tohoto hříchu tkví mnohem hlouběji. Starořecký filozof Sokrates často chodíval na tržiště a dlouho setrvával u stánků, kde prodávali luxusní zboží: drahé oblečení, zlaté šperky apod. Nikdy si ale nic nekoupil. Když se ho ptali, proč tam chodí, odpovídal: „Zjišťuji si, kolik je na světě věcí, které k životu vůbec nepotřebuji.“

Těžko mohl někdo lépe vystihnout kořen hříchu lakomství. Ten začíná pokaždé tam, kde člověk shromažďuje pro sebe v nadměrném množství hmotné statky, které vůbec nejsou pro jeho život nutné. Každý samozřejmě má své potřeby, jež se v jednotlivých epochách dějin od sebe liší. Dnes například internet nebo mobil není žádným luxusem, nýbrž důležitým a někdy i nezbytným nástrojem komunikace s lidmi. Auto také přestalo být přepychem a pro některé osoby představuje dokonce životní nutnost. Člověk by měl být i na určité kulturní výši, k níž patří literatura, hudba, divadlo atd., což vyžaduje finanční i hmotné prostředky (knihy, internet, CD, DVD apod.). I toto je potřebou a nikoli „zbytečností“, podobně i ušlechtilé zájmy, tzv. „koníčky“ (sport, zahrádkářství, cestování aj.). Do souvislosti s lakomstvím nelze také dávat, když si někdo, jenž nadprůměrně vydělává, pořídí vkusně zařízenou vilu, aby náležitě reprezentoval svůj stav. Hříchu lakoty se také nedopouští ten, kdo dbá o patřičnou výši svých peněžních úspor, aby např. po jeho smrti měli pozůstalí z čeho zaplatit pohřeb nebo aby jim mohl něco odkázat.

Naše masmédia opět dostala „kanonenfutr“ proti Katolické církvi. V pražském Arcibiskupském paláci proběhla prezentace knihy autorů Luboše Procházky a Radima Panenky „Spiknutí – pravda o pokusu odstranit prezidenta ČR“. Doslov napsal emeritní pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka, který se této prezentace osobně účastnil. Mainstreamová média okamžitě zahájila „těžkou palbu“. Kniha je prý plná lží a pomluv, exprezident Zeman se tak údajně chtěl pomstít svým protivníkům. Katolická církev tím, že se prezentace konala v Arcibiskupském paláci a kardinál Duka, autor doslovu ke knize, byl na ní přítomen, postavila prý de facto na stranu zla, manipulace a nenávisti, což je dlouhodobě spojováno s exprezidentem Zemanem. Zorganizovala se i protestní petice, pod níž se podepsaly údajně 3 tisíce katolíků.

Naše Česká biskupská konference se této kampaně zalekla a šla „do kolen“. Vydala prohlášení, že se od akce distancuje a chápe pohoršení, které tím bylo vyvoláno, pražský arcibiskup mons. Jan Graubner se vyjádřil, že „neměl potřebné informace, o co se jedná“.

Při objektivním pohledu na věc vzniká ale otázka: Bylo opravdu zapotřebí takhle ustupovat mediálnímu tlaku? Já osobně jsem uvedenou knihu nečetl a ani číst nehodlám, považuji to za ztrátu času, mám mnohem důležitější věci na práci než se zabývat údajnou snahou zbavit prezidenta Zemana jakéhokoliv vlivu využitím jeho hospitalizace. Neřeším proto ani, jestli kniha „Spiknutí“ je pravdivá nebo plná lží. Ale i kdyby byla tím druhým, tak lží a nenávistí je v naší politice tak obrovské množství napříč politickým spektrem, že by se tím mohly „dláždit chodníky“. Zeman a jeho přívrženci by rozhodně nepředstavovali žádnou výjimku. Média jednostranně a pokrytecky se již dlouho rozhořčují nad lžemi, podvody a mstivostí Zemana a jeho „Fan klubu“, ale „zahrávají do autu“ např. kolosální lež současného prezidenta, jenž delší dobu trapně zapíral, že byl za komunistické éry agentem vojenské kontrarozvědky. A mohli bychom pokračovat…

Nesprávně aplikovaný ekumenismus a dialog s nekřesťany způsobil současné Katolické církvi nesmírné škody. Přitom nejde o to, zda má Katolická církev vést dialog s jinověrci. Zde je odpověď bezpochyby kladná. Jde však o to, jak ten dialog vést, aby jeho výsledkem byl růst Katolické církve díky přílivu konvertitů z řad jinověrců. Nesmí to být kapitulantský dialog, tedy dialog, při kterém se katolíci v zájmu dosažení jednoty zříkají jedině pravé katolické víry. Toto je zaručená cesta do pekla. Jedině správně aplikovaný ekumenismus návratu a nekapitulantský dialog s nekřesťany, který přivádí do Katolické církve konvertity z řad jinověrců, je skutečným požehnáním, ale i pravým posláním Katolické církve. O příklady správně aplikovaného ekumenismu návratu a nekapitulantského dialogu s nekřesťany z minulosti i současnosti není nouze.

Když Titanic po srážce s ledovcem v noci ze 14. na 15. duben roku 1912 začal nabírat do svých útrob vodu a bylo jasné, že na jeho záchranu není naděje, spolu s lodí se potápěl také anglický katolický kněz Thomas Byles. Vyrostl v protestantské rodině, ale 18 let před svou smrtí konvertoval ke katolicismu a nakonec se stal i katolickým knězem. Kromě něj zahynuli na Titanicu i další dva katoličtí kněží, Otec Juozas Montvila z Litvy a Otec Josef Peruschitz (Perušić), OSB, který se narodil chorvatským rodičům ve Straßlachu u Mnichova, ale Byles je nejznámější z katolických kněží, kteří našli smrt při potopení Titanicu. Dvakrát mu navrhli, aby nastoupil do záchranného člunu a zachránil si život. Byles však odmítl a do poslední chvíle zůstal věrný svému povolání. Zpovídal a rozhřešoval lidi a když se loď potápěla, s krucifixem v ruce se modlil růženec spolu s cestujícími, kteří se měli utopit spolu s ním.

Být v roce 2024 katolíkem není jednoduché. Masivní dechristianizace Západu pokračuje v takové míře, že se zdá, že katolictví mizí z veřejného prostoru. Jinde nepřestává růst počet křesťanů pronásledovaných za svou víru. Církev se navíc zdá být postižena vnitřní krizí, která se projevuje ústupem od praktikování víry, úbytkem kněžských a řeholních povolání, snižováním počtu udělených svátostí a dokonce sváry mezi kněžími, biskupy či kardinály, které by byly v minulosti nemyslitelné. K prvkům, které mohou přispět k vnitřní obrodě Církve a k obnově její misijní horlivosti patří především důstojné a svaté slavení její liturgie, jemuž může mocně napomáhat příklad a přítomnost tradiční římské liturgie.

Přes všechny pokusy docílit toho, aby zmizela, zejména za současného pontifikátu, tato mše svatá nadále žije, šíří se a posvěcuje křesťanský lid, který k ní má přístup. Nese evidentní plody zbožnosti a nárůstu povolání a konverzí. Přitahuje mladé lidi, je zdrojem mnoha vzkvétajících děl, zejména ve školství, a doprovází ji solidní katecheze. Nikdo nemůže popřít, že je nástrojem zachování a předávání víry a náboženské praxe v prostředí, kde víra slábne a věřící odcházejí. Tato mše svatá se díky svému úctyhodnému stáří může také chlubit tím, že posvěcovala duše po staletí. Mezi jinými živými silami, které se v Církvi dosud projevují, ta, jež představuje tento bohoslužebný život, přitahuje pozornost svou strukturou, kterou jí dává nepřerušený lex orandi.

Bývalá americká pornohvězda Bree Solstadová se o letošních Velikonocích stala katoličkou. O své konverzi psala na sociálních sítích již nějakou dobu předtím. Byla známá z různých pornopředstavení jako Miss B. Od počátku letošního roku se ale prezentovala na sociálních sítích jako „Miss B Converted“, tj. „Miss B konvertující“.

„Můj život už nikdy nebude tak jako předtím,“ řekla v rozhovoru pro časopis The Daily Signal. „Plakala jsem radostí, když jsem poprvé přijímala Tělo a Krev Krista.“

1. ledna 2024 napsala na X: „Rozhodla jsem se skoncovat s povoláním sexuální pracovnice. Lituji všech svých dosavadních hříchů. Vzdávám se dosavadního života plného hříchů, bohatství a ješitné posedlosti sebou samé. Je to pokořující zkušenost a já od nynějška odevzdávám svůj život Ježíši.“

Na zesměšňující internetové komentáře odpověděla: „Váš posměch vede jen k tomu, že já svoji lásku k Ježíši chci ještě více sdílet.“ Solstadová ještě v mladistvém věku byla získána pro pornoprůmysl, deset let pózovala a nakonec skončila jako producentka.

V osmi letech byla pokřtěná a vyrostla v jedné protestantské denominaci. Po studiu v jedné koleji ztratila jakýkoliv vztah k víře a vedla život plný alkoholu, drog a promiskuitního sexu. Před několika lety zažila osobní tragédii, jak sama vypráví. „Tehdy jsem se modlila, ale Ježíš nic neučinil. Došla jsem k poznání, že Bůh se ke mně otočil zády a rozhodla jsem se udělat totéž s Ním.“