Křížová cesta

I. zastaveníPán Ježíš odsouzen k smrti Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste a děkujeme Ti, neboť svým Křížem jsi vykoupil svět. Lidé společným úsilím rozhodli, že v lidském království není pro Boha místo. Velerada vydává Ježíše Pilátovi, Pilát Ho odsuzuje k smrti, přesvědčen voláním zástupů po Jeho krvi. Každý z nás byl v tom zástupu a volal „Ukřižuj“, každý z nás volal „Co je Ti do nás, Ježíši Nazaretský“. Každý z nás Ho svým hříchem odsoudil k smrti. Každý z nás… Dobrý Ježíši, odpusť nám vše, čím jsme se na Tobě provinili, každou naši vinu, která dopadla na Tebe. Ukřižovaný Ježíši, smiluj se nad námi a nad dušemi v očistci. II. zastaveníPán Ježíš přijímá kříž Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste a děkujeme Ti, neboť svým Křížem jsi vykoupil svět. Ježíš přijímá to, co Mu dal tento svět. Dokážeme přijmout my, co nám dává On? Ježíši, přijímáš kříž, abys ho donesl tam, odkud se vchází do Ráje. Dávej nám sílu, abychom Tě v tomto dokázali následovat. Ukřižovaný Ježíši, smiluj se nad námi a nad dušemi v očistci. III. zastaveníPán Ježíš padá pod křížem poprvé Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste a děkujeme Ti, neboť svým Křížem jsi vykoupil svět.

V postě se modlete za zachování tradiční mše

Postní výzva k modlitbám a kajícím skutkům za svobodu tradiční mše svaté Mezinárodní federace Una Voce International a další organizace, skupiny i jednotlivci zajímající se o tradiční latinskou mši svatou vyzývají všechny katolíky dobré vůle, aby v postní době obětovali modlitby a kající skutky především na úmysl svobody tradiční mše svaté: „Nevíme, jak důvěryhodné jsou pověsti o dalších dokumentech Svatého stolce v této věci, ale i samy tyto zprávy ukazují na situaci pochybností, konfliktů a strachu, která vážně poškozuje poslání Církve. Úpěnlivě prosíme našeho Pána skrze Jeho blahoslavenou Matku, aby obnovil právo a příležitost všech katolíků klanět se Bohu podle vlastních úctyhodných liturgických tradic Církve v dokonalé jednotě se Svatým otcem a biskupy celé Církve.“ Foederatio Internationalis Una Voce Zdroj: Pray for the TLM this Lent

Katolík má posuzovat světové dění ve spektru církevní nauky

Víme, že současný stav společnosti u nás i v celém světě je víceméně hrůzostrašný. Potraty jsou téměř všude legitimní, hrozí též celosvětové zavedení eutanázie, genderová ideologie s privilegiemi pro homosexuály a „svobodou“ volit si vlastní pohlaví včetně „jiného“ než je mužské nebo ženské, nabírá na síle. Administrativní i justiční teror proti všem zastáncům pravých hodnot je stále větší a nebezpečnější. K tomu ještě přistupují tristní zkušenost s nedávnou covidovou totalitou, nynější rusko-ukrajinská válka bez vyhlídky na brzké ukončení, ekologické šílenství, které je pravou příčinou raketového růstu cen energií atd. Ďáblovou pastí ale vždycky je, že člověk zakoušející útlak nebo teror má sklon idealizovat si minulé režimy a politické systémy, vidět pouze jejich domnělé nebo i skutečné kladné stránky a ignorovat ty záporné. Sám jsem zažil ještě jako dítě v 50. letech minulého století, kdy zuřil komunistický teror, a katoličtí kněží byli zavíráni do vězení, že někteří katolíci zapomínali na hrůzy předchozího nacismu a říkali, že za protektorátu přece jen „bylo líp“. Nikoli, v mnoha ohledech bylo naopak ještě hůř, ignorovat Lidice, Ležáky a statisíce nevinně popravených představovalo ztrátu paměti, i když vysvětlitelnou aktuálním jiným terorem. Krom toho německý nacionální socialismus pronásledoval Církev stejně brutálně jako komunismus, byť jinými metodami. Papež Pius XI.

Výběr aktualit z křesťanského světa

Ve Velké Británii byl uvězněn katolický kněz prolife P. Sean Gough, aktivista boje na obranu nenarozeného života, byl zatčen policií za údajné „zastrašování klientů a zaměstnanců potratové kliniky“ v britském Birminghamu. Úsměvné přitom je, že toto zařízení bylo v době, kdy před ním stál a modlil se, uzavřeno. Držel tabulku s nápisem „Modlím se za svobodu slova“. Byla to reakce na nedávné represe úřadů proti aktivistce na obranu počatých dětí Isabele Vaughan-Spruce, zatčené na základě podezření, že se „modlí ve své mysli“ před potratovou klinikou v Birminghamu, kde stála. Policii vadilo též knězovo auto s nálepkou protestující proti zabíjení nenarozených. Předpisy města Birmingham považují za trestnou každou aktivitu, která může odvést ženu od úmyslu jít na potrat. Levicová správa města chrání potratový průmysl, proto P. Gough byl uznán vinným. Svou záležitost komentoval slovy: „Modlím se všude, kde se nacházím, třebas i jenom v mysli, od toho jsem přece knězem. To je zločin? Často se modlím, když jsem u potratového zařízení, ale tentokrát jsem se modlil za svobodu slova, která je v naší zemi silně ohrožena.“ Zdroj: Článek „Ksiądz pro-life aresztowany. Machina represji nabiera rozpędu w Wielkiej Brytanii“, in www.pch24.pl 10. 2. 2023 Je Afrika skutečnou nadějí Církve? V souvislosti s nedávnou návštěvou papeže Františka v Africe zveřejnil Sv.

Kdo nerespektoval svobodu svědomí?

„Římský papež se může a musí smířit a sjednotit s pokrokem, liberalismem a moderní civilizací…“ – tuto větu označil jako jeden z bludů nové doby ve svém „Syllabu“ z r. 1864 papež bl. Pius IX. Jeho předchůdce Řehoř XVI. v encyklice „Mirari vos“ z r. 1832 zase napsal: „Je absurdní myslet si, že by římský pontifik mohl souhlasit s perverzní zásadou, jako by každému náleželo garantovat svobodu svědomí.“ Jsou to pro svobodomyslné uši dneška tvrdá slova. Však také odpůrci Církve z řad liberálů a demokratů jí neustále předhazovali a předhazují, že prý „potlačovala“ svobodu svědomí až do Druhého vatikánského koncilu, teprve tam prý přijala postulát náboženských a občanských svobod. Jenže podívejme se, jakou „svobodu svědomí“ měli oba papežové 19. století na mysli. „Svobodu“ Velké francouzské revoluce, která znamenala jediný, jakobínským státem povinně nadekretovaný ateistický „kult rozumu“, představovaný prostitutkou posazenou v Notre Dame na oltáři. Kdo se jí odmítl klanět, byl bez milosti gilotinován. Statisíce povražděných včetně žen a dětí v oblasti Vendée jen proto, poněvadž se nechtěli vzdát své katolické víry, to je ta „svoboda svědomí“, předtím s obrovskou pompou vyhlašovaná. Italský historik a novinář Vittorio Messori, autor knihy rozhovorů s papežem Janem Pavlem II., napsal ve své publikaci „Černé stránky dějin Církve“:

Ztráta víry znamená také postupnou ztrátu zdravého rozumu

Tato myšlenka se objevila nejprve u proslulého francouzského dominikánského kazatele 19. století Henriho Lacordaira, ve 20. stol. ji dále svým způsobem rozvíjel známý britský spisovatel a katolický konvertita Gilbert Keith Chesterton. Její trvalou aktualitu jsem si nejnověji uvědomil při sledování videa pod názvem „Co je nevěřícím svaté?“. Bylo sice natočeno už 29.3.2021, ke mně se však dostalo až nyní. Je to diskuse čtyř osob, protagonisty jsou známý liberální filozof a ateista prof. Václav Bělohradský, a prof. Tomáš Halík, jinak duchovní správce studentské mládeže od sv. Salvátora v Praze. Novinkou je, že Halík se zde nepokrytě přihlásil k ateismu. Dal za pravdu svému spoludiskutujícímu prof. Bělohradskému, jenž odmítá existenci Boha jako Stvořitele. Halík k tomu poznamenal, že prý argument na základě logiky, že tento složitý a důmyslně zkonstruovaný svět musí mít svou první rozumovou příčinu, pochází ze 17. stol. a je už prý dávno nynější vědou překonán. V takového Boha Stvořitele prý ani on nevěří – a v tom se ztotožňuje s ateistou Bělohradským. Bůh je podle něho vnitřní zkušeností člověka, jakousi součástí jeho duchovní dimenze a potřeby. Dosud se Halík takto otevřeně ateisticky nikdy nevyjadřoval, i když v jeho spisech lze na řadě míst číst o „přihlouplém“ dokazování existence Boha z důmyslného řádu stvoření atd.

Volební rok

Tak jsme se octili již ve druhém měsíci dalšího volebního roku. Nejde mi však na tomto místě o nějaké politikum, to v žádném případě. Pro nás, pro křesťany, je totiž volební každý rok, a nejenom každý rok, ale i každý měsíc, týden, den, ba každý okamžik našeho života. V každé vteřině se přece rozhodujeme mezi tím, co uděláme, nebo naopak co neuděláme. V každé chvíli našeho života volíme mezi dobrem a zlem, mezi růstem ke svatosti a upadnutím do hříšnosti. Kterýsi svatý řekl, že hříšným se člověk stane v jediné vteřině (tj. upadnutí), ovšem svatým se stává celý život (tj. růst). Zároveň platí fakt, že bez Boha svatosti nikdy nedosáhneme. Bez Boha bude měřítkem naší „svatosti“ naše vlastní já, což přiznejme, mělo-li tomu být doopravdy, není zrovna žádné terno. „Kdo má Boha, má vše. Bůh samotný postačí,“ napsala svého času sv. Terezie z Àvily. Možná můžeme říct, že my Boha máme, ale má Bůh nás? Má naše srdce, naši duši, celé naše já? Jak to pak tedy je s oním prvním tvrzením – že my Boha máme? Jako co či jako koho Ho takto máme? Věříme v Boha, ale věříme Bohu? Volíme v každém roce, dni, okamžiku vždy Jeho? Chceme být s Ním, nechat se Jím milovat, objímat, vést?

Zprávy o pronásledování křesťanů jsou „přehnané“?

V německém Bundestagu (Spolkovém sněmu) se debatovalo o návrhu strany AfD (Akce pro Německo), aby 15. únor byl prohlášen Dnem pronásledovaných křesťanů. Projekt AfD měl být odpovědí na vzrůstající násilí proti vyznavačům Krista v mnoha zemích světa – poslanci jiných stran ale podrobili tento návrh kritice. Někteří tvrdili, že prý údaje o utrpení křesťanů pro svoji víru jsou nadsazené, jiní zase, že věnování jednoho dne pronásledovaným křesťanským věřícím by prý bylo nespravedlivé vůči vyznavačům jiných náboženství. Předkladatelé návrhu stanovit Mezinárodní den pronásledovaných křesťanů byli k tomu inspirováni brutální vraždou 21 vyznavačů Krista v Libyi r. 2015, kterou muslimští teroristé spáchali právě 15. února. Ve svém návrhu poukázali poslanci AfD na to, že vyznavači Krista představují dnes skupinu nejvíce pronásledovanou represemi z náboženských důvodů. Odvolali se přitom na data fundace Open Doors, která se už léta věnuje této problematice. Iniciátoři zdůraznili také stále častější útoky na křesťany a křesťanské symboly v německém veřejném prostoru ze strany levicových aktivistů a politiků. Návrh nezískal podporu parlamentu. Proti jeho přijetí se postavily všechny ostatní tam zastoupené politické strany. Podle sociálně demokratického poslance Falka Drossmanna návrh AfD je prý pokusem využít utrpení pronásledovaných k vlastním propagandistickým účelům. Politik rovněž zpochybnil pravdivost informací o represích s jediným zdůvodněním, že je předkládá křesťanská instituce (tou Open Doors skutečně je, pozn.

Dopouští se papež František spoluúčasti na cizím hříchu?

Papež František 25. ledna v rozhovoru pro agenturu AP se opět dotkl problému homosexuality. Odsoudil ty země, které považují praktikovanou homosexualitu za trestný čin a kritizoval jejich biskupy, že takové zákony podporují. Řekl doslova, že „tito biskupové by měli projít procesem změny a uznat důstojnost každého člověka“. Dále prohlásil: „Všichni jsme Boží děti a Bůh nás miluje takové, jací jsme.“ Zákony kriminalizující praktikované jednopohlavní styky mají některé státy Afriky a Blízkého východu, především ty, v nichž je státním náboženstvím islám. Nedávno se k těmto slovům papeže vyjádřil africký Sudán, a kategoricky je odmítl. Zároveň František v rozhovoru podpořil údajná „práva“ osob LGBT+. Již dříve, např. v biografickém dokumentárním filmu „Francesco“ rusko-amerického režiséra Jevgenije Afinejevského, papež řekl doslova: „Homosexuálové mají právo žít v rodině. Jsou to děti Boží a mají na rodinu právo… To, co je nutné udělat, je vytvořit zákon o registrovaných partnerstvích, aby tímto způsobem měli právní ochranu.“ Přitom ale v uvedeném rozhovoru pro AP František konstatoval: „Homosexualita není zločin, ale hřích ano.“ Měl pravdu, že to hřích je, ale „pořádně si naběhl“. Katolická morálka učí, že člověk hřeší nejen tím, že sám hříchy páchá, nýbrž i svým podílem na hříších někoho jiného, na tzv. cizích hříších. Katolický katechismus vypočítává jako spolupodíl na cizích hříších mimo jiné „hřích netrestat“.

Nuncius, klerikalismus a přijímání do úst

Papež František opakovaně odsoudil klerikalismus, označil ho jako „nemoc“. Přitom ale vůbec nebylo jasné, co tím papež mínil. Ve skutečnosti smutný příklad klerikalismu poskytl nyní apoštolský nuncius v Kostarice. František pod pojmem „nemoc klerikalismu“ míní pouze skandální sexuální zneužívání neplnoletých ze strany kleriků. Jenže zneužíváním jsou tytéž činy kleriků i vůči dospělým, v každé situaci. Považuje František za „nemoc klerikalismu“ také právě mezi kleriky hojně rozšířenou homoherezi, která je příčinou toho, že 80 procent případů zneužití ze strany duchovních je homosexuální povahy? Klerikalismem je však i jiné zneužití, o němž se František vůbec nezmiňuje, např. to, jehož se dopustil apoštolský nuncius v Kostarice mons. Bruno Musarò. 5. ledna celebroval zádušní mši za zesnulého papeže Benedikta XVI. v katedrále hlavního města San José. Bylo to přenášeno televizí i internetem. Při podávání sv. přijímání přistoupila k nunciovi jedna žena a poklekla. On ji ale rychlým a arogantním pohybem ruky vyzval, aby vstala, a vložil jí bleskově proti její vůli konsekrovanou hostii na ruku. Když jiná žena chtěla přijmout Tělo Kristovo do úst, nuncius jí silou rozepjal složené ruce a vložil konsekrovanou hostii na dlaň. Totéž opakoval i u jiných věřících, chtějících přijímat do úst. Tato gesta, zvláště pak při Requiem za Benedikta XVI.