Ženatí kněží? Co o kněžském celibátu učila raná Církev

Koncepce kněžského celibátu je v současné době terčem útoků jak ze strany nepřátel Církve, kteří se snaží ho odmítat jako nesmyslný a omezující, tak i ze strany papeže Františka, který v nedávné době pronesl řadu poznámek naznačujících, že v blízké budoucnosti by se celibát kněží nemusel vyžadovat. Zkoumání raného období církevních dějin však osvětluje vývoj kněžského celibátu i skutečnost, že tato nauka konzistentně existovala od velmi raných dob. V nedávném rozhovoru při příležitosti desátého výročí v papežském úřadu František zopakoval některé své obvyklé fráze týkající se kněžského celibátu a dělal narážky na budoucí kroky směřující k podkopání tradiční nauky Církve. „V tom, aby se kněz mohl oženit, není žádný rozpor,“ řekl papež. „Celibát v západní církvi je časný předpis: nevím, jestli se to vyřeší tak nebo onak, ale v tomto smyslu je časný. Není věčný, jako například kněžské svěcení, které je navždy, ať se vám to líbí nebo ne.“ Papež celibát označil za „věc disciplíny“ a na otázku, zda takový předpis „může být revidován“, odpověděl kladně. František takovéto poznámky dělá pravidelně po celou dobu svého pontifikátu, což média vede ke spekulacím o tom, zda nebude katolická nauka o celibátu kněží pod papežskou sekerou další na řadě. 1 Zkoumání původu kněžského celibátu v prvních staletích Církve však osvětluje krásu a význam katolického učení v této věci.

Nad dopisy čtenářů: Bůh existuje, já jsem Ho potkal

Milí přátelé! Od okamžiku vzniku našeho webu jsme obdrželi celou řadu povzbuzujících emailů, za něž vyslovujeme tisíceré díky a zahrnujeme Vás všechny do svých modliteb. Někteří z Vás vyslovili také přání, abychom se věnovali i tématu Boží existence. Ano, činíme tak právě tímto následujícím článkem, který je mj. i odpovědí jednomu ateistovi, jenž naše stránky pravidelně čte a ve svých emailech neustále tvrdí, že pro pravdivost katolické nauky nemáme prý dostatek důkazů. Nuže tedy: Boží existenci, jak nás poučuje katolický katechismus, dokazujeme třemi přesvědčivými argumenty: Lidským rozumem, který poznává, že tento svět a vesmír, veškerá neživá i živá příroda, lidský organismus, jenž je složitým obdivuhodným strojovým mechanismem, celý makro i mikrokosmos se vší důmyslnou konstrukcí, nemohl vzniknout pouhým náhodným shlukem atomů nebo jakýmsi samočinným „vývojem“ bez projektu geniálního Konstruktéra, který je Osobou s rozumem a svobodnou vůlí. Proto naprostá většina špičkových učenců, fyziků, chemiků, astronomů, biologů aj. byla věřícími lidmi (Isaac Newton, v moderní době Max Planck, Werner Heisenberg, Niels Bohr a mnoho dalších). Nicméně tento důkaz z rozumu neodpovídá na další otázku: Kdo je tento tajemný Konstruktér? Co od Něho můžeme čekat? Lidským svědomím, tajemným vnitřním hlasem, který nás nabádá: čiň dobré, varuj se zlého. Německý filozof Immanuel Kant v 18.

Anglikánský heretik a zednář sloužil „mši“ v Lateránské bazilice

Povolení odsloužit anglikánské obřady v papežské bazilice sv. Jana na Lateráně v Římě vyvolalo skandál mezi věrnými katolíky. Hlavní postavou byl tady jistý Jonathan Baker, už mnoho let člen zednářské lóže, rozvedená osoba žijící v konkubinátu a „biskup“ anglikánské komunity. 18. dubna na základě povolení vatikánských úřadů vstoupilo do proslulé Lateránské baziliky, nazývané matkou a hlavou všech kostelů města Říma i světa, třicet anglikánských heretiků v čele se jmenovaným Bakrem z anglikánské administrativní komunity Fulham. Tito anglikánští pastoři pobývají aktuálně na „tříletých rekolekcích“ v Římě, organizovaných v rámci „ekumenických vztahů“. Jsou ubytováni ve Villa Palazzola, kde je umístěn katolický seminář pro osoby anglického jazyka. Není jasné, na jakém základě byl udělen souhlas k heretickým obřadům imitujícím mši sv. v katolickém chrámu. Servis LifeSiteNews se obrátil s tímto dotazem na vatikánskou administrativu, ale dosud se nedočkal odpovědi. V každém případě však v rámci priority pokoncilní ekumenické agendy vydala tzv. Papežská rada pro jednotu křesťanů r. 2020 dokument, v němž se sugeruje, že „v případě, kdy diecézní biskup zjistí, že to nezpůsobí pohoršení a zmatek mezi věřícími, může nabídnout jiným křesťanským komunitám, aby využili ke svým bohoslužbám prostory katolického kostela“. Představeným anglikánů, kteří si vypůjčili ke svým obřadům katolickou baziliku, je vzpomínaný Jonathan Baker, rozvedený a žijící v konkubinátu.

Nejnovější demonstrace v ČR z katolického pohledu

V Praze se konala v neděli 16.4. další mohutná demonstrace proti Fialově vládě. Požadavky, aby přestalo zdražování potravin a energií, jež postihuje především nejchudší vrstvy obyvatelstva, aby Česká republika nebyla zatažena do nesmyslné a nemravné války na východě, aby naše politická reprezentace se nepodřizovala diktátu Bruselu a hájila naši národní a státní suverenitu, jsou spravedlivé a v souladu s katolickou sociální naukou. To samozřejmě neznamená, že je třeba souhlasit se všemi názory, které v projevech různých řečníků zazněly. Přesto ale demonstraci jako takovou hodnotíme pozitivně, mimo jiné i proto, že proběhla v klidu a nedošlo k žádným násilnostem. Vláda skutečně musí pocítit odpor občanů proti opatřením, která ohrožují jejich sociální a občanská práva. Pochod Prahou před sídlo vlády byl skutečně impozantním vyvrcholením celé akce. Přesto ale jako katolíci, jimž leží na srdci sociální království Kristovo, jak o něm psal papež Pius XI. v encyklice „Quas Primas“ r. 1925, musíme k těmto hodnotám připojit další, ještě důležitější. Ty, o něž šlo den předtím 15.4. na jiné akci, pořádané Hnutím pro život: na Pochodu pro život v Praze. Ano, jde o to, že v ČR, jakož i v celé Evropě, se legitimně vraždí ty nejbezbrannější lidské bytosti – nenarozené děti. Proto náš odpor vůči EU nesměřuje pouze proti dekretování spalinových norem, emisních povolenek, finančních rozpočtů, výdajů na armádu apod.

Otázky a odpovědi velikonoční doby

Znáte kromě katolického křesťanství ještě nějaké jiné náboženství, o jehož zakladateli by stovky očitých svědků tvrdily, že jej poté, co byl strašlivě mučen, ukřižován a mrtvý položen do hrobu, viděly živého, mluvily s ním, někteří dokonce s ním i jedli – a pár jich to zaznamenalo také písemně (evangelia plus celý Nový zákon)? Že jeho hrob byl nalezen prázdný a tito svědkové byli ochotni pro své svědectví podstoupit mučednickou smrt a mnozí ji také podstoupili? Já žádné jiné náboženství, které by takto mohlo doložit nauku o svém zakladateli, neznám. Znáte kromě katolického křesťanství ještě nějaké jiné náboženství, které by uchovávalo pohřební plátno s otiskem lidské podoby svého zakladatele, kdy věda je schopna říci pouze tolik, že se tak mohlo stát v důsledku vyzáření díky obrovské energii, což by potvrzovalo zmrtvýchvstání, dosvědčené stovkami svědků (bod 1)? Já ne. Znáte kromě katolického křesťanství ještě nějaké jiné náboženství, v němž by se stovky let uchovalo 150 těl světců v rozporu se všemi přírodními zákony neporušených? Já ne. Znáte kromě katolického křesťanství ještě nějaké jiné náboženství, kde by se v desítkách případů při liturgii chléb proměnil v lidský srdeční sval, jenž dodnes i po stovkách let je živý a tluče jako srdce člověka ve smrtelné agónii (nejznámější Lanciano v Itálii), čímž jsou potvrzena zakladatelova slova o zpřítomnění jeho vykupitelské smrti na kříži za spásu lidstva v mešní oběti?

Nejaktuálnější blud morální nauky: proporcionalismus

V Katolické církvi po II. vatikánském koncilu se hlásají bludy naprosto oficiálně na církevních učilištích i z kazatelen. Jedním z nich, který zvláště nyní za pontifikátu papeže Františka se nebezpečně rozšiřuje, je tzv. proporcionalismus. Jde o chybné morální učení, že se nevyskytují žádné špatné skutky samy o sobě (tzv. intrinsece malum). Církev od počátku učila, že existují skutky, které vždycky a za všech okolností jsou hříchy, tudíž špatné samy o sobě, a skutky, jež za jistých okolností jimi být nemusí. Toto rozlišení lze najít ve všech učebnicích morálky před koncilem. Tak např. úmyslná vražda (včetně umělého potratu) nebo mučení dětí jsou vždycky skutky špatnými samy o sobě, neexistuje situace, kdy by nebyly hříchem. Mohou se sice vyskytovat polehčující okolnosti, které hřích pachatele zeslabují, ale nikdy nelze říci, že se o žádný hřích nejedná. To platí také o smilstvu, cizoložství, umělé antikoncepci nebo praktikované homosexualitě. Hereze proporcionalismu však popírá existenci takových skutků špatných samých o sobě a tvrdí, že i tyto činy, pokud jejich pachatel sleduje objektivní dobro, mohou být bezhříšné. Církevní magisterium tuto nauku opakovaně odsoudilo v řadě dokumentů už v 17. a 18. století, nejnověji tak učinil papež Jan Pavel II. v encyklikách „Veritatis Splendor“ r. 1993 a „Evangelium Vitae“ r.

Dojde i ke Zmrtvýchvstání mystického Kristova těla – Církve?

Papež Pius XII. v encyklice „Mystici Corporis“ r. 1943 nazval Katolickou církev ve smyslu nauky sv. Pavla „mystickým tělem Kristovým“. Právě ono v současné době se nachází v předsmrtné agónii, možná už dokonce leží v hrobě. Ukazují to nezpochybnitelná data: Na všech kontinentech s výjimkou Afriky a některých zemí Azie geometrickou řadou klesá počet křtů, biřmování, prvních svatých přijímání, církevních svateb a pohřbů. V Africe sice pozorujeme nárůst, ten je ale mnohem pomalejší než v době před II. vatikánským koncilem. Jinde situace již dospěla do stadia totální zkázy. Pokřtění katolíci od Církve odpadají, kostely se vyprazdňují a prodávají, mnoho farností, klášterů, seminářů a církevních škol se ruší. Kněžských a řeholních povolání ubylo takřka na nulu, mnohé diecéze na Západě již dlouhá léta nemají jediného bohoslovce. Ani u nás není situace příliš lepší. Pro srovnání: z mojí brněnské diecéze ještě na počátku 90. let bylo v olomouckém semináři několik desítek kandidátů kněžství, dnes je v tomtéž semináři pouhých 10 bohoslovců ze všech tří diecézí Moravy a Slezska dohromady. Na západ od našich hranic se prakticky již vůbec nezpovídá. Budeme-li se ptát po příčině, tak existuje pouze jediná možná odpověď: ztráta víry. Nauka, která se z oficiálních církevních míst včetně samotného papeže Františka hlásá, je poznamenána kolosálními herezemi nejtěžšího kalibru.

Svědectví „spících“ svědků

Božský Spasitel opravdu vstal z mrtvých! Tato radost, sdílená všemi věřícími křesťany světa, vychází z nejprůkaznější historické události dějin starověku. Přesto se ale dozvídáme z knih kardinála Waltra Kaspera a dalších neomodernistických teologů, že prý Zmrtvýchvstání Pána historickou událostí není. Proč? Prý „u toho nikdo nebyl“, tj. u vlastního vzkříšení mrtvého Ježíše z hrobu. Jenže toto konstatování postrádá logiku právě tak, jako kdyby někdo odmítl uznat sebevraždu egyptské královny Kleopatry ve starověku za „historickou událost“. U tohoto aktu (nechala se uštknout hadem) přece také nikdo jiný nebyl. Existovaly však jasné indicie: mrtvé tělo se známkami otrávení hadím jedem. A když se přeneseme do moderních dějin, tak sebevraždu Adolfa Hitlera a Ewy Braunové taky nikdo nezpochybňuje jako historickou událost, přestože u ní rovněž „nikdo jiný nebyl“. Zastřelené tělo diktátora a mrtvola Braunové otrávené kyanidem však byly dostatečnými důkazy, stejně tak v případě manželů Goebbelsových, kteří spáchali sebevraždu podobným způsobem. Zmrtvýchvstání Kristovo je doloženo jednoznačnými indiciemi: prázdným hrobem a stovkami svědků, kteří se s Pánem po Vzkříšení osobně setkali. Nebyli to pouze apoštolé, učedníci a zbožné ženy, které Ho doprovázely, nýbrž i více než 500 osob pohromadě, jimž se najednou zjevil, jak píše sv. Pavel v 1 Kor (15,3–7). Existenci prázdného hrobu si netroufli zpochybnit ani ti největší Kristovi nepřátelé.

Ježíš Kristus: Spasitel nebo mučedník svobody svědomí?

„Ježíš nebude nikdy překonán!“ Hádejte, milí čtenáři, kdo pronesl tento patetický výrok. Katolický biskup? Misionář? Teolog? Mučedník pro Krista? Nikoliv, byl to Ernest Renan, bojovný francouzský antiklerikál 19. století, který se netajil svým záměrem zlikvidovat Katolickou církev. Nepředstavoval mezi svými souputníky žádnou výjimku. I náš T. G. Masaryk, velký nepřítel katolicismu, umísťuje na konci svého spisu „Světová revoluce“ nadšený výkřik: „Ježíš, ne Caesar!“ Málokdo z odpůrců křesťanství na Ježíše plive (to se dá těžko, byl bez jakéhokoliv osobního hříchu), všichni osvícenci, marxisté i současní genderističtí neomarxisté, existencionalisté, liberálové, zednáři a další esa protikatolického boje – pokud přímo nepopírají Kristovu historickou existenci (tím by se dnes ale z vědeckého hlediska znemožnili), tak ho vychvalují jako velkého filozofa, lidového proroka a náboženského reformátora, kterého pro jeho odvážnou kritiku tehdejšího náboženského establishmentu poslal židovský sanhedrin na smrt. Má to však jeden háček. Takový Ježíš nikdy neexistoval, Ježíš – pouhý člověk není historickou osobností. Tou je Ježíš-Bohočlověk, Vykupitel a Spasitel světa. Toho ovšem odpůrci zjevené pravdy odmítají stejně hněvivě jako tenkrát židovský sanhedrin v čele s Kaifášem, tento Ježíš jim dnes překáží stejně jako tenkrát. Ježíš filozof a náboženský reformátor jim nevadí, takových zná historie víc, on je pouze jedním z nich. Ježíš tohoto typu je k ničemu nezavazuje, je to člověk podrobený omylům tak jako všichni.

Proč papež František oceňuje modernistické architekty

Britský filosof a hudebník Roger Scruton v knize The Face of God (Tvář Boha), která vyšla v roce 2012 v rámci projektu Gifford Lectures, hovoří o „znetvoření“ chrámů a jiných budov, k němuž dochází, když se lidské proporce, kulturní souvislosti a bohatství krásy vymění za prázdnotu, bezbarvost, strojovost, neosobnost. Jeho argumentace je fascinující; v tomto krátkém článku ji nemohu podrobně zachytit, ale knihu, která patří k nejvíce strhujícím dílům, jaká jsem četl za dlouhou dobu, vřele doporučuji. Scruton se zabývá obrazoboreckým elánem, který vládne už zhruba sto let: „Nájezdníci a obrazoborci, které nic neuráží víc než bohové nepřátel, nejdřív ze všeho zničí posvátná místa. Přitom je třeba připustit, že většina destrukcí našeho prostředí je dnes úmyslná. Je to výsledek cíleného útoku na staré a opovrhované formy pokoje. Existují totiž dva obecné přístupy k budování: usazení a rozklad. Když se někde usadíme, často svůj život přizpůsobíme již existujícímu a posvěcenému vzorci, snažíme se převzít řád, který stanovili ti, kdo přišli před námi, a ctít duch místa. Jak v jednom významném eseji [„Bauen Wohnen Denken“] zdůrazňuje Heidegger, stavět v tomto smyslu znamená bydlet. Obrazoborec se však snaží nahradit staré bohy novými, zbavit krajinu kouzla a poznamenat místo stopami svého vzdoru. Tento obrazoborecký duch je patrný v mnoha moderních projektech – nejen na bezvýrazných fasádách nových typů budov, ale i v deprimujících, vtíravých polích větrných elektráren, které požírají krajinu, nebo v postmoderních nevzhlednostech úmyslně vsazených do zabydlených městských plánů architekty, jako jsou Daniel Libeskind a Thom Mayne.