Zjevení Panny Marie v Lurdech r. 1858 byla potvrzením pravdivosti katolické víry. Nepřekvapuje proto, že nepřátelé Církve se pokoušeli a nadále pokoušejí je „demytologizovat“. Ale jejich argumenty při bližším zkoumání se samy ukazují jako lehce vyvratitelné mýty.

2. polovina 19. stol. byla pro křesťany těžkou dobou. R. 1859 Charles Darwin publikoval svou knihu „O původu druhů“. Proti vůli autora byla využita k boji proti náboženství. O tři roky později se objevil na trhu „Život Ježíšův“ Ernesta Renana. Jeho autor se pokoušel „dokázat“, že Pán Ježíš byl normálním, i když poněkud výjimečným člověkem. Za pět let poté Karl Marx a Friedrich Engels vydali svůj „Kapitál“. To všechno bylo využíváno k potírání náboženství.

Matka Boží jakoby předpovídala tyto útoky. Proto se zjevila v lokalitě Lourdes v jihozápadní Francii r. 1858 14leté chudobné analfabetce Bernadetě Soubirousové. Stalo se tak celkem 18krát v jeskyni Massabielle. Poprvé 11. února a naposledy 16. července. Kulminačním bodem je 16. zjevení 25. března na svátek Zvěstování, kdy Matka Boží prohlásila „Jsem Neposkvrněné početí“. Stalo se to 4 roky po vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí Panny Marie papežem bl. Piem IX. Ale Bernadeta pocházející z chudé rodiny nevěděla vůbec nic o této pravdě víry. Při zjeveních Matka Boží také vyzvala k vykopání pramene, který dodnes slouží pro zázračná uzdravení. Vroucně také prosila o pokání za hříšníky a ukazovala růženec.

Stejně podstatným jako obsah tohoto zjevení je též to, že ono se skutečně událo. Známý publicista Vittorio Messori v knize „Lurdské tajemství. Podvedla nás Bernadeta?“ píše: „… jestli Bernadeta nás nepodvedla, jestli nepodvedla sebe samotnou, tak nepodvádí sám sebe ani katolík, když věří v pravdy Evangelia a řídí se naukou Církve, která je autentickým garantem těchto pravd… Tato jeskyně je opěrným bodem, záchranným kruhem darovaným věřícím, aby se jej mohli chytit ve zvrácené dramatické době současných dějin, kdy racionalismus, pozitivismus, liberalismus a všechny další -ismy, všechny jiné postkřesťanské ideologie podnikly frontální útok na kořeny víry jako takové.“

Jinými slovy tedy, jestli zjevení v Lurdech jsou falešná, padá pouze jeden z mnoha argumentů ve prospěch pravdivosti víry. Katolicismus může i takto být religio vera – pravdivým náboženstvím, byť z jiných důvodů. Jestli ale Lurdy nejsou smyšlenkou, jestli se tam skutečně zjevila Matka Boží s růžencem a prosila o předání svého sdělení katolickým kněžím, mluvila o procesí, stavbě kaple a dogmatu o Neposkvrněném početí, tak je to důkaz pravdivosti Církve a vysoké hodnoty katolické zbožnosti.

Kdo chce, ten může při trošce dobré vůle dospět k pravdě na téma Lurdy, zvláště pak když zkoumání zdrojů bylo již provedeno takovými lidmi jako Vittorio Messori. Nicméně stále se objevují i ve výpovědích „učenců“ dávno vyvrácená tvrzení. Rozšiřují se výlučně jen proto, aby se mohlo bojovat s Církví a jí hlásanou pravdou. Proto bude nutno blíže si všimnout těchto lživých tezí.

Údajný podvod rodičů

Jedním z krkolomných pokusů o „racionalistické“ vysvětlení lurdských zjevení je prý spiknutí… rodičů dívky. Ti totiž, předtím zámožní, zkrachovali. Provázela je špatná pověst. Otec asi rok před zjeveními byl z humanitárních důvodů propuštěn z vězení, kde si odpykával trest za údajnou krádež mouky (byl původně mlynářem). Matka často pila alkohol.

Messori píše: „Bylo tedy možné předpokládat podvod organizovaný těmito chudáky, využívajícími k tomu svou nejstarší dceru, za účelem získání peněz od bigotních lidí a dostat se z bídy.” Pravda je ale úplně jiná, jak uvádí italský spisovatel. Rodiče Bernadety dle autentických zpráv se naopak stavěli proti zjevením. Davy zvědavců chtějících vidět dceru je znepokojovaly. Pravdou ale je, že policejní komisař Dominique Jacomet se skutečně snažil přimět Bernadetu k výpovědi o nátlaku rodičů, aby chodila do jeskyně. Marně. Ve skutečnosti to byl právě otec vizionářky, kdo jí zakazoval chodit na místo zjevení, na což si Bernadeta neustále stěžovala. Pokaždé však takový nátlak, k němuž se připojil také zmíněný komisař, odmítla: „Nemohu nepřijít, slíbila jsem to.“

Bernadeta, pamětliva slov Matky Boží, si pečlivě hlídala, aby neměla žádný materiální zisk ze zjevení. Brala to doslova. Nepřijala ani náboženské knihy, které jí byly nabízeny, dokonce ani růženec od biskupa. Její rodina ze zjevení nezbohatla, naopak lze hovořit o ztrátě. Často totiž senzacechtiví poutníci vstupovali do domu, odloupávali omítku ze zdi a jednou zničili i stůl.

Domnělý podvod kněží

Jiná dezinformace zase tvrdí, že Lurdy jsou výmyslem tehdejšího kléru, usilujícího buď o zisk, nebo o přilákání lidí do kostela. Nicméně i tato pověst se rozbíjí o řadu faktů. Klérus nejenže nepodporoval Bernadetiny vize, ale naopak je kategoricky odmítal (pozn. překl.: Franz Werfel ve své známé „Písni o Bernadetě“ píše o tvrdém odporu místního faráře Peyramala, který teprve poté, když mu vizionářka řekla, že paní se představila jako „Neposkvrněné početí“, uvěřil, protože negramotné děvče nemohlo vědět, co to je, nadto si to vymyslet). Autor bestselleru věnovaného Lurdům Henri Lasserre obviňoval duchovenstvo z ignorování lidu, jenž viděl ve zjeveních „Boží prst“. Je v tom hodně pravdy, ale tak tvrdá kritika je křivdící. Zdravý skepticismus ve vztahu k soukromým zjevením náleží totiž ke stálé praktice Církve a umožňuje rozlišit pravá zjevení od falešných.

Právě takovým racionálním přístupem se vyznačoval tehdejší biskup diecéze Tarbes, v níž se nacházely Lurdy. Byl rigorózní a tvrdý, upřednostňoval vědecký a technický pokrok. Říkal, že kdyby nebylo kněžského povolání, stal by se nejspíš inženýrem. Zcela jistě nelze tomuto hierarchovi vytknout lehkověrnost. „Člověka tohoto typu mohla přesvědčit jedině fakta, která prošla sítem konkrétních výzkumů,“ napsal Vittorio Messori.

Kněží navíc měli od církevních autorit zakázáno navštěvovat místo zjevení. Jediným, kdo nerespektoval zákaz, byl P. Antoine Desirat, který se hájil tím, že nebydlí v Lurdech (zákaz se týkal konkrétně kněží v Lurdech a okolí) a připojil se k zástupu věřících, již kráčeli k jeskyni. Když poté v semináři v Saint-Pe v rozhovoru se dvěma spolubratry obhajoval pravost zjevení, vysmáli se mu a prohlásili všechno za pověru. To je zřejmým dokladem, jak tehdejší klérus o lurdských událostech smýšlel.

Zjevení Matky Boží též vůbec nevedlo k obohacení ani místního kléru, ani příslušné diecéze Tarbes. Naopak, po uznání místním biskupem se začaly stavět svatyně a další potřebná zařízení, což představovalo pro Církev obrovské mimořádné výdaje. Francouzská vláda nedala na to ani halíř, argumentovala odlukou Církve od státu. Finanční pomoc poskytli pouze jednotlivci: papež, někteří hierarchové, ale především věřící. Ani prodej devocionálií v Lurdech nebyl v rukou Církve, nýbrž soukromých obchodníků, jak je tomu dodnes.

Hypotéza o komedii

Tvrzení o vlivu kléru nebo rodičů na Bernadetu je tedy jasně prokázáno jako nepravdivé. Odpůrci pravdy se ale nevzdávají. Jedním z nejurážlivějších obvinění je „hypotéza komediantky“. Podle ní Bernadeta si nevymýšlela pro materiální zisk, ale proto, aby na sebe upoutala pozornost.

Rozeberme si tedy tuto smyšlenku. Její pravdivosti odporuje především charakter vizionářky. Bernadeta „(…) se chovala naprosto přirozeně bez jakéhokoliv stínu okázalého mysticismu. Chodila do jeskyně vždy na poslední chvíli v doprovodu pouze několika přítelkyň, tichá a zamyšlená… s radostnou tváří bez jakýchkoliv známek na odiv vystavované pokory. Zjevení nedoprovázela žádná teatrálnost. Extáze trvala jen krátce a jejím jediným vnějším projevem byla proměna dívčiny tváře při zjevení…“ – píše Mesorri.

Podstatným také je, že vizionářka odmítala splnit přání řady osob, aby se jí mohly dotknout jako nějaké relikvie. Naopak, uchovala si skromnost. Zajímavé též je, že Bernadeta se stavěla vždycky zásadně proti prezentaci Panny Marie v jiné podobě, než v jaké ji viděla, tj. mladé ženy s růžencem. Trvala na tom přesto, že to odporovalo obvyklým prezentacím Madony v tehdejší Církvi.

Halucinace? V žádné míře!

Hypotéza o údajných halucinacích Bernadety je dodnes vznášena jako „vědecké vysvětlení“. Podvýživa, bída a chatrné zdraví se prý „postaraly“ o vidiny, jimiž prý trpěla. Toto tvrzení je stále rozšířeno mezi inteligencí.

Ani tato teze však neodpovídá pravdě. Bernadeta byla sice nevzdělaná a chatrného zdraví, ale nepostrádala zdravý rozum. Naopak, nevykazovala žádné známky hysterie nebo jiné duševní poruchy. Nikdy si nestěžovala na nedostatek pochopení nebo na choroby. Její vyprávění se vyznačovalo věcným realismem.

Krom toho 27. března r. 1858 tři lékaři dostali od úřadů rozkaz děvče vyslechnout a vydat prohlášení o jeho duševní nemoci. To mělo posloužit k umístění vizionářky do ústavu pro duševně choré. Navzdory veškerému tlaku však lékaři po rozhovoru s Bernadetou odmítli takové osvědčení vydat.

Námitky ze strany stoupenců racionalismu se tedy rozpadají jako domeček z karet. Zůstává však pravda o mimořádných uzdraveních, obnově náboženského života a o Neposkvrněném početí. Zůstává pravda katolická, pravda o Bohu, který si stále volí „to, co je pošetilé v očích světa, aby zahanbil moudré (…) a to, co je bezmocné, aby pokořil mocné”. Vždyť právě „to, co je podle světa pošetilé, to si vyvolil Bůh, aby tím zahanbil moudré…” (1 Kor 1, 25;27).

Zdroj: Článek „Wściekli na objawienia! Jak wrogowie Kościoła obśmiewali Lourdes“, in www.pch24.pl 11. 2. 2024