Tak tvrdí protestanté a ateisté. Jenže fakta jsou úplně opačná. Neexistuje žádný dokument Učitelského úřadu Církve s univerzální platností, který by toto zakazoval. Máme dochována ze středověku pouze vyjádření některých biskupů, která zakazují laikům číst Bibli bez dohledu kněží, což se týkalo oblastí silně zasažených působením heretiků, především valdenských a albigenských v Itálii a ve Francii a viklefistů v Anglii. Ti vykládali Písmo sv. bludně, proto Církev v zájmu vlastní sebeobrany musela přistoupit na dotyčných územích k takovému řešení.

V prvních zhruba pěti staletích nevznikla žádná zvláštní potřeba překladu Písma sv. do živých jazyků. Originální staré řečtině, v níž byl sepsán celý Nový zákon a do které byl přeložen z hebrejštiny Starý zákon (tzv. Septuaginta), řecky mluvící obyvatelstvo na východě rozumělo, lišila se od živé hovorové řečtiny jen nepatrně. Totéž platilo i o překladech do syrské aramejštiny (Pešitó) a koptštiny na Blízkém východě a v Egyptě. Také latinské překlady Bible (Itala, později Vulgáta od sv. Jeronýma) nepředstavovaly pro tehdejší latinsky mluvící obyvatelstvo Itálie, severní Afriky a západní Evropy žádnou jazykovou bariéru, neboť běžná hovorová latina se od té mrtvé, tzv. ciceronské latiny, lišila jen maličko. Bible byla používána hojně v liturgii a při vyučování katechumenů, kdo byl gramotný, tak si též mohl svitky s jejími texty snadno opatřit. Pouze ariánský biskup Wulfila ve 4. stol. přeložil Bibli do živé gótštiny, jazyka, jímž mluvili na Balkáně Gótové, kteří nerozuměli žádnému z biblických jazyků. To však nebyl katolický překlad.

Nový arcibiskup Detroitu mons. Edward Weisenburger řídí diecézi teprve od února r. 2025, jmenován byl ještě papežem Františkem. Během této krátké doby však stačil již propustit tři konzervativní přednášející tamního semináře. Byli uznávanými odborníky a horlivými katolíky. Odvážili se ale upozornit na nejednoznačnost nauky papeže Františka, mimo jiné v otázce rozvodů. Poctivá reflexe je stála místo.

Seminář Nejsvětějšího Srdce v Detroitu (Sacred Heart) formuje seminaristy teologicky i filozoficky. Studují v něm kandidáti na kněžství z několika amerických i zahraničních diecézí, péči nad ním má diecéze Detroit s jejím biskupem.

V únoru r. 2025 jmenoval papež František do tohoto úřadu arcibiskupa Edwarda Weisenburgera. Tento hierarcha v červnu tohoto roku téměř úplně zakázal tradiční mši sv. a dokonce též celebraci mše NOM ad orientem (zády k lidu). Než přišel do Detroitu, byl biskupem v Tucsonu v Arizoně. Tam podporoval pandemické restrikce a povinné očkování, zakázal dokonce kněžím vydávat speciální dokumenty osvobozující od povinných očkování z náboženských důvodů. Nejvíce ale pobuřují jeho názory na téma osob s homosexuálními sklony – biskup totiž tvrdil, že tyto poruchy jsou něčím zdravým a normálním.

Nyní se arcibiskup Weisenburger rozhodl provést čistky v semináři Nejsvětějšího Srdce a odstranit odtud konzervativní vyučující. 23. července propustil Ralpha Martina i Eduarda Echeverriu, dva dny později vynikajícího církevního právníka Edwarda Peterse. Všichni tři pracovali v semináři již několik desetiletí. Byli uznávanými odborníky a horlivými katolíky.

Předseda německé biskupské konference nemile překvapil mnoho katolíků v otázce potratů. Bránil soudkyni, která požaduje právní ochranu člověka teprve od okamžiku porodu.

Němci se totiž přou o nominaci do Ústavního soudu (ÚS). Sociálně demokratická strana (SPD) ohlásila jako svoji kandidátku soudkyni Frauke Brosius-Gersdorfovou. Ačkoliv soudci ÚS mají povinnost chránit aktuální ústavní řád, Brosius-Gersdorfová je jiného mínění. Podporuje legalizaci vražd nenarozených dětí v prvních dvanácti týdnech těhotenství.

V současném právním systému Německa je zabíjení dětí v tomto věku oficiálně nelegální bez návštěvy speciální poradny. Teprve s papírem od ní je potrat beztrestný. Brosius-Gersdorfová však požaduje plnou legalitu bez povinnosti ženy navštívit nejprve poradnu, to by mělo platit dle ní až po 12. týdnu gravidity.

Požaduje také, aby plná ochrana života platila teprve po narození, předtím by měla být menší. Kandidatura Frauke Brosius-Gersdorfové byla kritizovaná mnoha konzervativními politiky, mimo jiné z Alternativy pro Německo (AfD) a také některými z řad CDU. Samotný šéf CDU Friedrich Merz však nepovažuje kandidaturu propotratové Brosius-Gersdorfové za kontroverzní.

Proti jmenování této soudkyně do ÚS se vyslovilo několik německých biskupů, nejhlasitěji arcibiskup Herwig Gössl z Bamberku, Rudolf Voderholzer z Řezna a Stefan Oster z Pasova. Poukázali na nauku Katolické církve a na přirozené právo. V Německu – především v Německu, argumentovali – lidský život musí být zahrnut právní ochranou v každém stadiu vývoje včetně doby před narozením.

Otázka, kterou zákoník položil Pánu Ježíši, je stále aktuální a v různých obměnách ji lidé opakují: „Kdo je můj bližní?“ Spasitel odpověděl podobenstvím o milosrdném Samaritánovi, který se ujal člověka zraněného lupiči, i když patřil k politickým a náboženským odpůrcům. Tím Kristus říká jasně: Tvůj bližní je každý, i kdyby byl tvým osobním nepřítelem, příslušníkem nepřátelského národa nebo nepřijatelné politické skupiny. Když potřebuje pomoc, jsi povinen mu ji poskytnout. Není to ale vždycky snadné a často vyžaduje mnoho vnitřních bojů, než se člověk k tomu odhodlá.

Proslulý ruský spisovatel Fjodor Michailovič Dostojevskij jednou napsal: „Milovat člověka znamená vidět ho tak, jak ho zamýšlí Bůh.“ Těžko to lze vyjádřit lépe a precizněji. Aby člověk mohl poskytnout obětavou pomoc též darebákovi a zločinci, i tomu, kdo jej do morku kostí nenávidí, k tomu potřebuje právě tento Boží pohled na bližního. On je třeba gaunerem, amorální kreaturou, mým osobním nepřítelem —jenže Bůh jej takového nezamýšlel. Bůh má s každým člověkem svůj plán, dal mu své hřivny, aby konal konkrétní dobro. To je jeho osobní ideál. To, že jej tento člověk nerealizuje, že jde zcela opačnou cestou, že naslouchá našeptávání zlého ducha, je jeho problém, neboť má svobodnou vůli, kterou mu Pán dal.

Milovat bližního a prokazovat mu dobro však neznamená, že budu ignorovat jeho špatné skutky. To by odporovalo Dostojevského výroku „vidět druhého tak, jak ho zamýšlí Bůh“. Láska k bližnímu naopak předpokládá brát jeho nesoulad s Božím zákonem jako stěžejní faktor, neboť Bůh to také tak bere, proto využívá všech možností, aby pohnul vůlí hříšníka a přivedl ho na správnou cestu, ztotožnil jej s ideálem, který mu vytyčil. Napomínat bližního, projevit nesouhlas s jeho špatným jednáním, je tedy také láskou k němu, jak dokazuje bezpočet míst v Novém zákoně a také katolický katechismus ve svém výčtu skutků duchovního milosrdenství. A kde je každé napomínání marné, kde je hříšník obzvlášť zatvrzelý, tam zbývá modlitba za obrácení. Ta je skutkem blíženské lásky v každém případě. Samozřejmě nesmí být nikdy výmluvou pro neochotu vykonat fyzický skutek lásky ve formě hmotné nebo situační pomoci, to by byla její farizejská karikatura. Konám-li ale fyzický skutek lásky vůči bližnímu, neměl bych nikdy opomenout také modlitbu za něj. Zvláště pak, když se jedná o někoho, kdo mi ublížil nebo o zatvrzelého hříšníka, člověka nízkých mravů nebo nepřítele Katolické církve. Propojení skutku blíženské lásky ve fyzické oblasti s modlitbou za toho, komu poskytuji pomoc, má potom tu nejautentičtější hodnotu nejen v přirozené, ale také v nadpřirozené rovině.

Čím dál víc lidí si stěžuje na špatnou kvalitu zboží v obchodech. Také mám tu zkušenost, riziko, že koupíte za drahé peníze šmejd, je stále častější. Jenže mnohem závažnější je duchovní šmejd, který nám servírují masmédia a pseudokultura. Zesnulý papež Jan Pavel II. označil současnou civilizaci za „výrobek, který je nekvalitní, má ovšem úzkou souvislost s nekvalitním myšlením, s nekvalitní morálkou a nekvalitní kulturou“. Duchovní šmejd je vlastní příčinou fyzického, ekonomického šmejdu.

Obojí nás doslova pohlcuje. To, co nemá žádnou uměleckou hodnotu, co je plytké, vulgární a dryáčnické, převládá v televizi, rozhlase, novinách, v kinech, divadlech, na koncertech pochybných kapel, v produkci internetu atd. Provází nás na každém kroku a co je nejhorší – těší se popularitou a úspěchem. Kýč, převaha formy nad obsahem, hloupost, primitivismus, ignorance, lež, pornografie… to jsou jevy, které se staly dominující v naší kultuře a žel i v našem životě. Ty se nám již nenabízejí, ale přímo vnucují. Jen zdánlivě nepatrná maličkost: Když si chci v televizi pustit nějaký dokumentární pořad nebo dobrý film (kterých je čím dál méně), s železnou pravidelností se jeho začátek pokaždé posune o pět až deset minut, aniž to hlasatel dopředu oznámí. Předchází mu spousta stupidních nebo přímo nemravných reklam, na které se divák musí, pokud chce vidět zvolený pořad od začátku, se skřípajícími zuby a vzteklými nadávkami proti své vůli „dodívat“ a netrpělivě čekat, kdy konečně naskočí to, co si vybral. To je svoboda? Nikoliv, tady jde o násilné vnucování něčeho, co nechci a odmítám.

Biskup Athanasius Schneider vyzval Sv. Otce, aby obnovil svobodu sloužit mši svatou v tzv. tridentském ritu. Americký publicista Christopher Wendt publikoval nahrávku rozhovoru s mons., Schneiderem, kde je obsažena tato výzva.

Zajisté ano, ale nesmí to být zvrácená, nemorální láska. Pokud je to zdravá a přirozená láska ke zvířatům, shoduje se i s učením Katolické církve. Potvrzuje to Katechismus Katolické církve, ve kterém najdeme i takový text:

Matka Tereza se stala ve 20. století přímo synonymem blíženské lásky. To ocenil i nekřesťanský svět, proto dostala r. 1979 Nobelovu cenu míru. Nyní ale mainstreamová média stupňují ty nejhorší pomluvy vůči ní. Portál www.seznam.cz publikoval například 15.7.2025 článek „Světice Matka Tereza: Fanatička a podvodnice, která lidi spíše týrala, než aby jim pomáhala“.

Jako tradiční katolíci nejsme a nemůžeme být vůči Matce Tereze nekritičtí. Po II. vatikánském koncilu podlehla ekumenické a synkretistické euforii. Jsou známy její výroky typu: „Pro smíření všech náboženství bude nezbytné, aby každý křesťan se stal ještě lepším křesťanem, každý muslim ještě lepším muslimem, a každý hinduista ještě lepším hinduistou.“ To je z pohledu zjevené pravdy absolutně nepřijatelné. Matka Tereza tady podlehla synkretismu papeže Jana Pavla II., jenž proslul podobnými větami, což vyvrcholilo všenáboženským setkáním reprezentantů všech světových náboženství v Assisi r. 1986, kde se společně modlili za mír. Toto je bezesporu nejslabší stránka pontifikátu Jana Pavla II. navzdory jeho hodnotným dokumentům. Matka Tereza tomuto trendu rovněž podlehla.

Jinak ale kromě charitativní práce nutno ocenit její hlubokou eucharistickou úctu a pravou víru v reálnou přítomnost Krista v Nejsvětější svátosti. Zásadně odmítala podávání Těla Páně na ruku a veřejně proti tomu vystupovala. Velký dík jí také náleží za její nekompromisní nasazení proti potratům, které považovala za největší hrozbu světového míru.

Biskup Robert Reed z USA měl příležitost celebrovat tradiční mši sv. Svěřil se věřícím se svými dojmy. Řekl, že po odsloužení liturgie klekl a plakal.

Mons. Reed je světícím biskupem arcidiecéze Boston v USA. Dostalo se mu možnosti odsloužit mši sv. v tradičním ritu. Využil jí. Poté vydal svědectví na sociálních sítích:

„Poprvé jsem odsloužil tradiční mši. Po svlečení liturgických rouch jsem poklekl v zadní lavici a plakal” – napsal 66letý biskup Robert Reed z Bostonu. Hierarcha ve svém příspěvku neprecizuje, kdy celebroval a za jakých okolností, rovněž tak nesdělil, jestli slouží tuto liturgii pravidelně. Jeho slova o modlitbě vkleče a pláči hned poté však jasně ukazují na hluboký zážitek při této nekrvavé oběti vykonané přesně podle platných předkoncilních rubrik. Sdělení biskupa se setkalo s mnoha pozitivními odpovědmi a komentáři ze strany věřících.

„Mnoho z nás tzv. tradicionalistů se cítí být od našich duchovních nechtěnými a dokonce nenáviděnými jen proto, poněvadž milujeme Tradici Církve. Ani nevíte, jak mnoho pro nás znamená toto vyjádření biskupa. Děkujeme, Excelence,“ – napsal jeden z uživatelů servisu X.com,

Jak upozorňuje portál ncregister.com, veřejné svědectví biskupa Roberta Reeda se objevilo ve chvíli, kdy katolíci na celém světě čekají, jak papež Lev XIV. bude postupovat v záležitosti tradiční mše svaté – zejména ve světle diametrálně různých přístupů jeho dvou předchůdců.

V 19. století působil požehnaně biskup v německé Mohuči Wilhelm von Ketteler, známý především svojí angažovaností pro sociální spravedlnost. Ten měl jednou jít na vizitaci do jistého ženského kláštera. Předtím měl ale vidění, že tam žije jedna sestra, byla mu ukázána jako velmi mladá, a slyšel hlas z nebe: „Ta ti vyprosila kněžské povolání.“ Biskup měl již k šedesátce, předpokládal tedy, že tato sestra bude už ve vysokém věku. Jenže když do kláštera přijel, viděl tam ke svému překvapení tuto mladou sestru z vidění, jehož se mu dostalo. Vzal si ji tedy stranou a zeptal se jí: „Sestřičko, vy mne odněkud znáte?“ A dostal odpověď: „Vůbec ne, Excelence, vidím vás poprvé v života, znám pouze vaše jméno, vím, že jste naším biskupem, nic víc.“ Ketteler pokračoval: „Jaké je vaše poslání v tomto klášteře?“ Ona řekla: „Dostala jsem vnuknutí od Boha, abych se intenzivně modlila a obětovala za nová kněžská povolání, to je můj specifický úkol, který se snažím plnit co nejlépe.“

Tehdy biskup pochopil, že síla modlitby působí mimo čas, protože u Pána žádný neexistuje. Tato sestra mu vyprosila kněžské povolání jaksi „dopředu“. Bůh věděl, když se mladý Ketteler rozhodoval o svém budoucím životě, že tato sestra, která tenkrát ještě nebyla na světě, se jednou bude modlit za kněžská povolání – a přijal tuto modlitbu „dopředu“ právě za něj.