Friedrich Nietzsche hovořil o „přehodnocení všech hodnot“: o převrácení pojmů dobra a zla v naší postkřesťanské době. Co se dřív považovalo za dobro – pokora, sebezápor, poslušnost, láska k chudým a k chudobě, vyhlížení onoho světa – to se v tomto systému pokládá za zlo, a co se hodnotilo jako zlé – násilné prosazování vlastní vůle, hovění svým žádostem, deptání slabých, potlačování myšlenek na věčnost, život jen pro přítomný okamžik – je nyní ctností. Übermensch či Superman jsou přesným opakem křesťanského světce.

Jak dokazuje zvěrstvo potratu, Nietzscheův názor v sekulární společnosti na Západě převládá. Ale nepronikla jemnější podoba tohoto „přehodnocení všech hodnot“ i do samotného křesťanstva včetně Katolické církve, která se po tolik staletí zdála neoblomně odporovat jakémukoli kompromisu s modernitou a s duchem ateismu? V uplynulých třiceti letech svého života (to znamená v době, kdy jsem byl skutečně uvědomělým katolíkem snažícím se žít v souladu se svou vírou) si stále častěji všímám trendu, který si bezpochyby zaslouží označení „nietzscheovský“.

Jestliže má člověk například výhrady k tomu, že nějaká myšlenka nebo praxe je protestantská, pravděpodobně bude odmítnut jako „antiekumenický“. Tímto způsobem vágní ekumenismus jakožto měřítko, je-li někdo křesťanem, vytlačil některá dogmata de fide. „Nevěřím v dogma, věřím v lásku,“ pravila jednou jedna řeholnice v civilu jednomu knězi-průvodci turistů.

Jak bylo publikováno v mainstreamových médiích, papež František zveřejnil dokument Praedicate Evangelium (dále jen PE), který se týká reformy římské kurie. Nás v této souvislosti zajímají především nová paradigmata Kongregace pro nauku víry, až dosud nejdůležitějšího orgánu vatikánské kurie, neboť právě ona vydávala již od středověku jasné definice jménem Magisteria, co je a co není učením Církve, co je pravda a co blud.

Ve světle PE je toto již minulostí. Kongregace pro nauku víry už není nejdůležitějším orgánem Magisteria, její místo zaujaly Kongregace pro evangelizaci národů a Papežská rada pro novou evangelizaci. Papež v PE sloučil oba orgány v jeden celek. Evangelizace má stanovit osu veškeré aktivity Církve ve světě. Je v tom ale protimluv, neboť podle Františka cílem evangelizace není obrácení nekatolíků, to mnohokrát odmítl jako nežádoucí tzv. „proselytismus“. Potom ale co bude prioritním posláním tohoto orgánu kurie, když ne hlásání Krista a misijní úsilí přivést k Němu do jeho pravé Církve nevěřící, pohany, židy, muslimy a křesťany jiných vyznání? Na odpověď čekáme.

Nauka Církve a péče o pravověrnost v duchu PE klesá minimálně o jeden stupeň níž. Kongregace pro nauku víry, dříve nazývaná Svaté Oficium, která vždy stála na stráži čistoty víry, přestává být ve smyslu PE „La Suprema“, tj. nejvyšším orgánem. Již před několika týdny bylo publikováno papežské motu proprio Fidem servare, podle něhož Kongregace pro nauku víry bude mít dvě části: doktrinální a disciplinární. V jejich čele budou stát tajemníci, oba podřízení jednomu prefektovi. Je pravdou, že Kongregace pro víru se nikdy nezabývala pouze střežením doktríny, ale také různými závažnými prohřešky kléru, např. sexuálním zneužíváním. Nyní podle PE to bude tak, že každé vyjádření Kongregace pro nauku musí být schváleno oběma sekretáři, ten, který stojí v čele její disciplinární složky, jinak nazývané také pastorační, bude muset schvalovat i ryze naukové vyjádření té druhé složky, tj. doktrinální „z pastoračního hlediska“. Pastorace má tady jednoznačně přednost před naukou a čistotou víry, což je v historii Církve něčím dosud nevídaným.

Ze všech modliteb, jimiž Římskokatolická církev přináší oběť chvály Všemohoucímu Bohu, jedna vyniká nad ostatní jako úhelný kámen božské víry, základ nepohnutelné skály, poklad věků. Je to římský kánon – jedinečná anafora neboli eucharistická modlitba, kterou se Katolická církev modlila ve všech západních ritech a obřadech od mlžných staletí před svatým Řehořem Velikým (✝ 604) až do osudného konce 60. let dvacátého století. P. Guy Nicholls o něm píše:

Je skutečně každá válka nespravedlivá? Odpověď na tuto otázku dávají Učitelé Církve. I když žijeme v jiné době, přesto se nacházíme v té samé Církvi, v níž byla jejími Učiteli zformulovaná věčná a nezničitelná doktrína.

Katolická teologie Učitelům Církve za mnoho vděčí. I ve věci křesťanské etiky pro případ války podnikli důležité kroky k rozvoji nauky. Jejich úhel pohledu se přitom značně liší od pacifistického přístupu, nevidíme u nich nadměrný sentimentalismus ani iracionální naději v dobrou lidskou vůli. Nelze vyčerpat bohatství jejich myšlenek ve stručném článku, ale je vhodné aspoň letmo si všimnout toho, co na toto téma píší největší latinští Učitelé. Chci proto blíže se podívat na názory teologů od sv. Augustina po sv. Roberta Bellarmina, aby se katolík zorientoval, nakolik aktuální ozbrojené konflikty jsou oprávněné.

První tisíciletí

Základy katolické nauky o spravedlivé válce položil už sv. Augustin. Tento nejproslulejší ze všech starověkých církevních Otců psal o spravedlivém ozbrojeném konfliktu v situaci, kdy světská moc usiluje o potrestání zločinců. Tehdy má právo v případě nezbytnosti sáhnout i ke zbrani a vést válku. Ve spise „O Božím státě“ tvrdí, že „ti, kteří vedli válku v poslušnosti vůči Božím přikázáním nebo v souladu s Božími zákony, reprezentovali veřejnou spravedlnost nebo moudrost vládců a v tomto duchu zabíjeli zločince, v žádném případě nenarušili přikázání ´Nezabiješ!´“ (De Civitate Dei, 1, 21).

Papež František přijal dne 28. března zástupce původních indiánských obyvatel Kanady Metisů a Inuitů. Při této příležitosti vyslovil hlubokou lítost nad údajnou genocidou indiánských dětí na katolických školách v letech 1873-1977. V květnu r. 2021 byl totiž odkryt údajný masový hrob 200 dětí u Kamloops Indian Residential School, jedné internátní školy pro domorodce spravované Katolickou církví. Krátce nato byly nalezeny u jiných škol tohoto typu podobné hroby. Papež František už při nedělní modlitbě Anděl Páně 6.6.2021 vyslovil nad tím své pobouření. Masmédia se předháněla v obviňování Katolické církve a rovněž i kanadského státu ze zločinu genocidy původního obyvatelstva.

Toto hrůzné odhalení mělo zároveň připomenout příšernou nedávnou minulost Kanady od 70. let 19. stol. až do druhé poloviny 20. stol. Ve státem financovaných školských zařízeních vedených převážně křesťanskými denominacemi pro výchovu, vzdělání a asimilaci dětí původních obyvatel země mělo prý docházet k systematickému zneužívání a dokonce k vraždění. Kamloops Indian Residential School byla údajně nejhorší tohoto druhu.

Církevní hierarchie reagovala jako obvykle: Mainstreamová tvrzení akceptovala, aniž vznesla jakoukoliv pochybnost a poníženě se kála bez jakéhokoliv vyžadování konkrétních důkazů. Kanadská biskupská konference pozvala do země papeže Františka, aby napomohl ke „smíření“ s původními obyvateli.

Jenže zásadní problém spočívá v něčem jiném. V tom, že toto „hrůzné odhalení“ vůbec neodpovídá pravdě. Nebyl objeven žádný „masový hrob“, ale normální hřbitov nacházející se u Kamloops Indian Residential School, kde pomlouvačná akce proti Katolické církvi měla svůj původ. Historik Jacques Rouillard zpracoval a zveřejnil k tomu příslušná fakta.

Biskup Juan Antonio Reig Plà z diecéze Alcalá de Henares na předměstí španělského Madridu byl již několikrát obžalován kvůli “homofobii”. V posledních dnech se tak stalo na základě provokace novináře levicových novin El Diario, který se obrátil na diecézní Centrum rodinného poradenství a vydával se nepravdivě za homosexuála. Tvrdil, že hledá pomoc. Pracovníci centra jej vyzvali k práci nad sebou s úmyslem překonat poruchu sexuální orientace. To posloužilo žurnalistovi jako podklad k pomlouvačnému článku a k aktivizaci orgánů činných v trestním řízení.

Nedávné dramatické zintenzivnění konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou opět přimělo velkou část světové populace, aby se pokusila se rozumově vypořádat s předmětem, o němž předtím věděla jen velmi málo. Stejně jako po vypuknutí covidové krize – kdy se mnozí z nás snažili alespoň do jisté míry porozumět obtížným vědeckým a lékařským pojmům, které jsme do té doby opomíjeli – i v posledních týdnech jsme se najednou přistihli, že přemýšlíme o složitých otázkách politické situace ve východní Evropě. Jiní se přirozeně soustředili na snahu pochopit klíčové mravní otázky spojené s konfliktem, který vyústil ve velkou humanitární krizi.

V tomto článku se chceme zaměřit na odlišné, avšak související otázky. Co se dělo v domácí i zahraniční politice samotných těchto zemí, dříve než se válka mezi Ruskem a Ukrajinou dostala do centra pozornosti západních médií? Kdo jsou Volodomyr Zelenskyj a Vladimír Putin? Co tito muži dělali, než se o ně začala intenzívně zajímat světová média? Vedli – podobně jako Bidenova administrativa a mnohé jiné vlády ve světě – jakýsi druh války proti vlastním lidem v podobě tyranských covidových restrikcí? Vedli válku proti nenarozeným dětem prostřednictvím politik, které podporují či tolerují potrat? Chovali se jako vůdci, jimž jde na prvním místě o dobro jejich národa, nebo prosazovali „globalistickou“ agendu, která zájmům jejich lidu odporuje? V tomto článku předložíme důkazy související s těmito a mnoha podobnými otázkami.

29. března 2022 uplynulo 130. výročí narození služebníka Božího kardinála Józsefa Mindszénthyho, maďarského vlastence, nekompromisního nepřítele nacismu i komunismu, s nimiž neuzavřel nikdy žádný kompromis, ale hlavně hierarchy, který vždy a za všech okolností zachoval věrnost Kristu a jeho Církvi.

Původně se jmenoval József Pehm a narodil se 29. března 1892 v Csehimindszentu v západním Maďarsku v rodině zchudlého šlechtice. Jméno si změnil proto, poněvadž jako maďarský vlastenec je chtěl mít maďarské (Mindszénthy znamená “pocházející z Mindszénthu”). Po studiu na maďarském institutu Pazmáneum ve Vídni přijal r. 1915 kněžské svěcení. Během první světové války působil jako kaplan na různých místech.

R. 1919 po rozpadu Rakousko-Uherska se zmocnili vlády v zemi socialisté v čele s Mihálym Károlyim. Jeho vláda chtěla zestátnit církevní školy. Mladý pater Mindszénthy ostře protestoval na kazatelně i v tisku, což mu vyneslo zatčení. Z vězení byl po pár dnech propuštěn, krátce nato ale komunisté v čele s Bélou Kunem provedli revoluční převrat a vyhlásili tzv. Maďarskou republiku rad. Mindszénthy byl znovu zatčen, protože nebojácně vystupoval proti komunistické ideologii a krvavým metodám Kunovy vlády, která systematicky vraždila kněze a aktivní katolické laiky. Minszénthyho čekal tentýž osud, unikl mu jen díky brzkému pádu komunistického režimu.

Poté byl jmenován farářem v Zalaegerszegu na západě země, kde setrval více než 20 let. Získal si lásku farníků svým prostým životem a obětavou štědrostí vůči chudým a potřebným. Jako pravý pastýř podle Srdce Ježíšova si dokázal pro každého najít čas, vždy ochotně vyslechl a pomohl. Z kazatelny i v tisku tepal ostrými slovy křivdy bohatých vůči chudým ve smyslu papežských sociálních encyklik Rerum Novarum (Lev XIII. r. 1891) a Quadragesimo Anno (Pius XI. r. 1931). Ve 30. letech se radikálně postavil proti politické straně Šípových křížů, která měla nacistický program a obdivovala Adolfa Hitlera. Mindszénthy se názorově profiloval jako monarchista a stoupenec Habsburků. Maďarsko pod vedením regenta velkoadmirála Miklóse Horthyho se za druhé světové války připojilo ke státům Osy a bojovalo po boku nacistického Německa, což Mindszénthy veřejně odsuzoval.