Následující text je odpovědí na text M. Hichborna Obrana korunky k Božímu milosrdenství, kterým polemizoval s kázáním Msgr. Patricka Pereze Důvody Církve pro odsouzení pobožnosti k Božímu milosrdenství.

Bratr Theodore Roriz OC vyvrací tvrzení Michaela Hichborna o pobožnosti k Božímu milosrdenství

Vážený pane Hichborne,

byl jsem upozorněn, že jste publikoval obranu pobožnosti k Božímu milosrdenství, která reaguje na kázání Msgr. Patricka Pereze.

Pokud jde o pobožnost k Božímu milosrdenství, rozlišuji dvě věci: za prvé zjevení sepsaná sestrou Faustynou Kowalskou a za druhé pobožnost, která se rozšířila v důsledku těchto zjevení.

Pokud jde o první bod, vzhledem k historii tzv. Božího milosrdenství (dále BM), omylům a bizarním výstřednostem sestry Faustyny i okolnostem, za nichž byla pobožnost oficiálně schválena, je naprosto rozumné, je-li katolík proti ní. I kdyby těchto okolností nebylo, nezapomínejme, že BM je pouhým soukromým zjevením.

Pokud jde o druhý bod, musím říci, že tato pobožnost vede lidi k přesvědčení, že se od nich neočekává, že budou bojovat proti důsledkům prvotního hříchu v sobě samých, proti špatným vlivům světa a pokušením ďáblovým, nýbrž že budou pouze důvěřovat v Boží milosrdenství. Tato důvěra údajně postačuje k vymýcení jakéhokoli špatného jednání, sklonu či vlivu a k zajištění věčné spásy člověka (Deníček sestry Faustyny, č. 699, 1074, 1485, 1578). To je reedice hereze kvietismu Miguela de Molinose,¹ která říká, že člověk ke spáse nemusí činit nic, jen se zcela svěřit Bohu a nechat v sobě působit milost (Denzinger 1224, 1237, 1238, 1257).

Třebaže tento názor je mylný, uznávám, že mnozí lidé, kteří praktikují pobožnost k Božímu milosrdenství, jsou tím s poctivým úmyslem pohnuti a mohou z toho získat milosti. Přes to musím napadnout váš postoj, tak jako vy jste se rozhodl napadnout postoj Msgr. Pereze a pobožnost k Božímu milosrdenství hájit.

Vaše obrana BM reagující na Msgr. Pereze je v několika klíčových aspektech chabá. Uvedu postupně vaše argumenty spolu se svými příslušnými odpověďmi.

Argument 1 – Tvrdíte, že pobožnost nebyla odsouzena, nýbrž pouze dána na Index zakázaných knih.

Zdá se mi, že si hrajete se slovy. Svaté oficium dvakrát vydalo výrok proti sestře Faustyně a pobožnosti k Božímu milosrdenství. Oba tyto výroky zakázaly šíření děl a pobožností sestry Faustyny, zakázaly zavedení neděle Božího milosrdenství (ústřední bod jejích pobožností) a daly jednotlivým biskupům za úkol uvážlivě odstranit obrazy spojené s BM. První dekret Svatého oficia v této věci (1958) dále stanovil, že zjevení sestře Faustyně nejsou bezpečně nadpřirozeného původu, jak o sobě tvrdí. Jestliže souhrn těchto opatření není odsouzením, pak toto slovo ztrácí svůj význam.

Pro informaci, oba výroky Svatého oficia znějí takto:

19. listopadu 1958: Plenární zasedání Svatého oficia

1. Nadpřirozená povaha zjevení sestře Faustyně není zřejmá.
2. Žádný svátek Božího milosrdenství nemá být zaveden.
3. Zakazuje se šířit obrazy a spisy, které propagují tuto pobožnost v podobě přijaté sestrou Faustynou.

6. března 1959 Acta Apostolicae Sedis, sv. 51 (1959), s. 271

1. Šíření obrazů a spisů propagujících pobožnost k Božímu milosrdenství ve formě navržené sestrou Faustynou bylo zakázáno.
2. Ponechává se na uvážlivosti biskupů, aby posoudili odstranění výše uvedených obrazů, které již byly vystaveny k veřejné úctě.

Tvrdím tedy, že tyto texty představují evidentní odsouzení spisů sestry Faustyny a korunky k BM, která je na nich založena.

Váš první argument je tedy nepravdivý, a tvrdíte-li opak, uvádíte tím své publikum v omyl.

Argument 2 – Tvrdíte, že tentýž papež Pius XII., který BM odsoudil, již dříve v roce 1956 požehnal obraz BM a že to tuto pobožnost jaksi ospravedlňuje.

Kdyby k tomuto požehnání došlo po odsouzení, mohlo by na tom něco být. Avšak papež obraz požehnal před zákazem a teprve poté vydal odsouzení. To znamená, že buď nevěděl, že obraz, který požehnal, souvisí s BM sestry Faustyny, nebo změnil názor a zakázal ho.

I váš druhý argument je tedy nepravdivý.

Argument 3 – Tvrdíte, že Jan XXIII. BM neodsoudil, nýbrž že Svaté oficium zakázalo jeho šíření a že to se nerovná odsouzení.

Zde opakujete stejné sofizma jako v prvním argumentu. Místo hry se slovy si nyní pohráváte s úlohou papeže a Svatého oficia.

Až do reforem druhého vatikánského koncilu bylo Svaté oficium orgánem, který jménem papeže promlouval o věroučných otázkách. Jeho výroky měly váhu papežské autority. Nebylo proto třeba dvou odsouzení, jednoho ze strany Svatého oficia a druhého ze strany papeže, jak naznačujete. Odsouzení Svatým oficiem fakticky fungovalo jako odsouzení papežem.

Toto sofizma se podobá prohlášení, že když válku vyhlásí ministr obrany, činí to pouze on, a nikoli prezident země. Jenomže je to naopak: ministr obrany vstupuje do války, protože mu to prezident nařídil. Rozhodnutí prvního znamená, že tak rozhodl druhý.

Svaté oficium tudíž hovořilo s papežskou autoritou.

Argument 3 je proto nepravdivý a své čtenáře uvádíte v omyl. Tím, že si již podruhé hrajete se slovy a rolemi, prozrazujete svou argumentační nepoctivost.

Argument 4 – Tvrdíte, že zákaz BM není totéž co odsouzení.

Jak jsem uvedl v odpovědi na argument 1, zákaz šíření spisů sestry Faustyny, zákaz zavedení neděle Božího milosrdenství, nařizování biskupům, aby odstranili obrazy k pobožnosti k Božímu milosrdenství, a umístění spisů sestry Faustyny na Index Librorum Prohibitorum jsou výslovná odsouzení.

Argument 5 – Uvádíte, že důvodem, který byl za původním zákazem BM, byl chybný překlad, který zkreslil sestru Faustynu, její spisy i korunku.

Odsouzení v obou výrocích Svatého oficia jsou všeobecná, nikoli specifická. Necituje se žádný konkrétní bod BM nebo spisů sestry Faustyny, což znamená, že na chybném překladu toho či onoho odstavce nezáleží. Spisy byly odsouzeny jako celek.

Kdyby Svaté oficium uvedlo seznam částí spisů sestry Faustyny, které byly pochybné, a později se ukázalo, že tyto pasáže byly chybně přeloženy, bylo by odvolání odsouzení těchto částí pochopitelné. To se však nestalo. Ve verdiktech Svatého oficia nebyl citován žádný konkrétní text.

Proto argument, že zjevení, z nichž Svaté oficium vycházelo, byla chybně přeložena, není relevantní. Tématem chybných překladů se budu podrobněji zabývat v argumentu 8.

Argument 6 – Odvoláváte se na to, že sestra Faustyna předpověděla odsouzení BM i jeho pozdější zrušení, a používáte to jako důkaz pravosti zjevení.

Také ďábel dovede velmi přesně předpovídat budoucnost, a pokud její vize byly falešné a vnuknuty ďáblem, potom by ďábelská předpověď, která se splnila, vypadala jako zjevení od Boha.

Proto váš argument, že proroctví sestry Faustyny dokazují pravost jejích zjevení, není přesvědčivý. Několik jejích „proroctví“ se navíc vůbec nesplnilo (viz zde).

Argument 7 – Uvádíte, že odsouzení bylo po nějaké době oficiálně zrušeno, když byly prozkoumány původní dokumenty a po opravě chybných překladů zmizel důvod ke znepokojení.

Tento argument rozděluji na dvě části. První, kterou se budu zabývat v této odpovědi, zní: Smysl textů se změnil kvůli chybám v překladu.

Druhá, kterou budu řešit v odpovědi na argument 8, je: Odsouzení bylo oficiálně zrušeno.

Mám k dispozici seznam nejdůležitějších chybně přeložených míst v původním Deníčku sestry Faustyny, který byl jedním z dokumentů, jež Vatikán zkoumal. Rovněž mám výtisk Deníčku, který byl přeložen správně.

Zde uvádím jen několik pochybných zápisů v deníku sestry Faustyny („Divine Mercy in My Soul,“ Stockbridge MA: Marian Press, 1987).² Následující pasáže jsou v současném, správně přeloženém znění, které moderní zastánci BM schvalují.

V zápisu č. 374 jejího deníku říká údajné zjevení našeho Pána sestře Faustyně: „Ode dneška se neboj Božího soudu, protože souzena nebudeš.“ Poslední soud, nemluvě o soudu osobním, je jednou z nejzdůrazňovanějších pravd katolické víry. Náš Pán bude soudit všechny – „živé i mrtvé“. Že by sestra Faustyna byla výjimkou z tohoto pravidla? Tomu nevěřím.

V zápisu č. 587 náš Pán říká: „Má dcero, chceš-li, stvořím ihned nový svět, krásnější než tento, a zbytek dní strávíš v něm.“ Takový výrok zní spíš jako projev delirického egocentrismu než jako pravé zjevení. Jak si může duševně zdravý člověk představovat, že mu náš Pán slibuje, že stvoří nový svět jen pro něj, když to nenabízel nikomu jinému, ani své blahoslavené Matce? Sestra Faustyna se zde nadřazuje Nejsvětější Panně Marii, což je absurdní domýšlivost.

Zápis č. 707 – Ježíš říká: „Proto se s tebou spojuji tak těsně jako s žádným jiným tvorem.“ Zde se sestra Faustyna opět považuje za více sjednocenou s Bohem než blahoslavená Panna Maria, která s ním byla spojena v nejvyšší možné míře, když ho počala ve svém lůně. Opět nepříčetný egocentrismus. Poznamenávám, že zatímco Msgr. Perez vyjádřil znepokojení nad tímto potenciálně heretickým výrokem, vy se jím ve své protiargumentaci vůbec nezabýváte.

Zápis č. 1061 – Náš Pán říká: „Milovaná perlo mého Srdce, vidím tvou lásku, tak čistou, více než andělskou, více proto, že bojuješ.“ Tento text, stejně jako ostatní, zní spíše jako vášnivé vyznání tělesného milence než jako slova našeho Pána. Není v nich objektivita; jde o přehánění, které nemá být pravdivé, ale má jen vyjadřovat city: „Jsem do tebe blázen, ztratil jsem kvůli tobě hlavu.“ Toto vyznání, jež by pro světskou řeholnici mohlo být velmi lichotivé, nemůže pocházet z úst našeho Pána Ježíše Krista, který je vtělenou Moudrostí.

Toto je jen několik příkladů výstředního materiálu v Deníčku sestry Faustyny. Tvrdím, že i v tomto velmi přesném překladu stále nacházím četné texty, které vyvolávají vážné teologické pochybnosti, jak konstatuje odsouzení Svatého oficia. I po opravě chybných překladů zbývá víc než dost materiálu, který si odsouzení vydané Svatým oficiem zaslouží. Chybné překlady využíváte k odvedení pozornosti od pochybného obsahu deníku (viz zde).

Argument 8 – Uvádíte, že kardinál Alfredo Ottaviani, který stál za původními odsouzeními, vyzval arcibiskupa Karola Wojtylu, aby případ sestry Faustyny prozkoumal, což vedlo k odhalení chybných překladů, rozhovorům se spolusestrami a duchovním vůdcem sestry Faustyny a nakonec ke zrušení odsouzení. Tvrdíte, že jestliže kardinál Ottaviani, původně nepřítel BM, změnil názor a pracoval na očištění pobožnosti, ukazuje to, že původní problém byl jednoduše chyba, kterou lze ignorovat.

Za prvé, kardinál Ottaviani nové vyšetřování případu sestry Faustyny neinicioval, pouze tehdejšímu arcibiskupu Wojtylovi dovolil, aby vyšetřování vedl, a to na žádost samotného Wojtyly. Arcibiskup Wojtyla, jako mnoho Poláků, si vytvořil hlubokou náklonnost k sestře Faustyně a její pobožnosti již před odsouzeními z let 1958 a 1959. Proto Wojtyla v roce 1965 požádal o dovolení shromáždit svědectví a zahájit další informativní proces o jejím životě a také ho obdržel.

Za druhé, s tímto svolením se Wojtyla a jeho pomocníci pustili do úkolu ospravedlnit pobožnost a zrušit odsouzení. Korunka v mnoha směrech odrážela teologický názor, který úzce sledoval linii jejich progresivistických sklonů. Jeden z kněží, kteří prováděli Wojtylovo šetření, šel tak daleko, že pobožnost k Božímu milosrdenství prohlašoval za „druhý křest“. Tentýž tým také nastolil problém chybných překladů jako příčinu odsouzení Svatým oficiem.

Za třetí, i přes nesmírně příznivý názor na BM, který prezentoval Wojtyla a jeho spoluprogresisté, zůstalo odsouzení v platnosti dalších třináct let, až do dubna 1978 (dávno potom, co Svaté oficium i Index zakázaných knih přestaly existovat).

Teprve poté, co se objevila otázka, zda odsouzení dosud platí, v roce 1978 – v posledních měsících pontifikátu Pavla VI. – Kongregace pro nauku víry prohlásila zákaz svého předchůdce (Svatého oficia) za neúčinný,³ přičemž jako důvod uvedla „názor mnoha polských ordinářů“ – to jest Wojtyly a jeho expertů – a vágní výmluvu na „změněné okolnosti“.

Situace je tedy taková, že arcibiskup Wojtyla vedl vyšetřování jedné ze svých oblíbených pobožností a poté usiloval o zrušení odsouzení. Jako Jan Pavel II. potom ustanovil neděli Božího milosrdenství jako oficiální svátek v liturgii Novus ordo, blahořečil a později dokonce svatořečil sestru Faustynu. Jeho osobní oddanost BM byla tak veliká, že šíření této pobožnosti označil za „svůj zvláštní úkol“.⁴

Za čtvrté, souhrnně řečeno zjišťujeme, že za Pia XII. a Jana XXIII. byla pobožnost odsouzena. Za Pavla VI. bylo odsouzení zrušeno, zatímco za Jana Pavla II. byla pobožnost nejen schválena, ale i velmi propagována papežem, který také blahořečil a svatořečil sestru Faustynu.

Za páté, tvrdím, že tento rozpor mezi papeži lze vysvětlit kolosální historickou událostí: druhým vatikánským koncilem. Existuje rozpor mezi naukou Církve před těmito odsouzeními a po nich. Za Pia XII. a Jana XXIII. byla katolická nauka stejná, jakou Církev vyznávala vždy. Pak přišel druhý vatikánský koncil a změnil ji v nauku naprosto odlišnou.⁵ Protože Pavel VI. a Jan Pavel II. se drželi této nové koncilní nauky, změnili i postoj Církve k BM a schválili ho.

Zde tedy vychází najevo, že se snažíte tento rozpor zakrýt a vyhnout se nutnosti připustit tento rozdíl v nauce tak, že předkládáte mnoho nepodložených argumentů.

Argument 9 – Argumentujete, že kdyby byla odsouzení Svatým oficiem skutečně věroučná, nebylo by nové šetření života sestry Faustyny dovoleno. Jinými slovy váš argument zní: Kdyby tato odsouzení byla definitivní, nebylo by možné začít nové vyšetřování.

Tento argument by byl platný, kdyby Církev v době mezi odsouzeními pobožnosti z let 1958 – 1959 a jejím schválením v roce 1978 neprošla koncilovou revolucí. V tomto období se však nauka Církve zcela změnila a byla nahrazena progresivismem. Tvrdím, že to, co přimělo Pavla VI. zrušit předchozí odsouzení BM a Jana Pavla II. je propagovat, nebyla žádná chyba či nedorozumění na straně Svatého oficia, ale změna orientace nauky. To, co bylo předtím správné, bylo teď špatné, a obráceně.

Bod, o nějž se jedná, se proto mění v mnohem širší téma, které zní: Spisy sestry Faustyny Jan Pavel II. schválil, protože pobožnost k Božímu milosrdenství napomáhá špatné spiritualitě a laxní morálce progresivismu.

Argument 10 – Říkáte, že poněvadž Jan XXIII. chyboval, když nezveřejnil třetí fatimské tajemství, mýlil se i v tom, že odsoudil BM.

V tomto argumentu ignorujete, že zkoumání, které vedlo k odsouzení BM, začalo již za pontifikátu Pia XII. To lze snadno potvrdit porovnáním dat. Pius XII. zemřel 9. října 1958 a první odsouzení bylo vydáno 19. listopadu 1958, pouhých čtyřicet dnů po jeho smrti, což znamená, že se připravovalo za jeho pontifikátu. Teprve druhé odsouzení lze přičítat výhradně Janovi XXIII., neboť bylo vydáno v roce 1959. Těchto odsouzení se tedy účastnili dva papežové, nikoli výhradně Jan XXIII., jak naznačujete.

Skutečnost, že Jan XXIII, chyboval, když nezveřejnil třetí fatimské tajemství, je také pro tuto diskusi irelevantní. Selhání papeže v jedné oblasti nutně nenaznačuje selhání v jiné.

Argument 11 – Argumentujete, že je nepoctivé prezentovat potlačení BM jako odsouzení a ignorovat, že ho Církev od roku 1978 schválila a institucionalizovala.

Tyto dva kroky, odsouzení a schválení, byly protikladnými činy papežů sledujících protikladné nauky, jak jsem zmínil. Papežové Pius XII. a Jan XXIII. BM odsoudili a papežové Pavel VI, a Jan Pavel II. je schválili.

Podle vás je tedy nepoctivý každý, kdo jako myšlení Církve prezentuje jen jednu stranu, aniž by ji uvedl do souladu s druhou stranou.

Dovolte mi, abych tuto úvahu analyzoval.

Článek Msgr. Pereze se jasné rozpornosti obou aktů ve svém článku nevěnoval, protože se jednalo o přepis kázání, které pronesl k tradicionalistickým návštěvníkům své kaple, jak vysvětluje v úvodní poznámce k tomuto článku portál Tradition In Action. Toto publikum si uvědomuje ad nauseam, že druhý vatikánský koncil změnil nauku Církve, a proto takovéto vysvětlení nepotřebovalo. Jeho cílem proto bylo jednoduše informovat své farníky, že BM bylo před druhým vatikánským koncilem odsouzeno, protože někteří z nich žádali zavedení určitých praktik spojených s DM v jeho kapli.

Na tomto postupu není nic nečestného. Právě to má dobrý kněz dělat pro dobro duší. Nic nepoctivého není ani na tom, že portál Tradition In Action tento článek proti BM zveřejnil pro své čtenáře, protože i on zaujímá jasně kritický postoj k druhému vatikánskému koncilu, jak je zřejmé každému, kdo naše stránky čte.

Nepoctivé by bylo, kdyby se někdo snažil vydávat schválení BM za oficiální postoj Církve a zároveň se pokoušel utajit, že mezi těmito odsouzeními (1958–1959) začátkem pontifikátu Jana Pavla II. (1978) došlo k obrovské změně nauky. Takový člověk by se snažil prezentovat druhý vatikánský koncil a jeho plody, včetně BM, v dokonalé kontinuitě s tradicí Církve. To by bylo nepoctivé, protože by se tím zakrývaly omyly progresivismu.

To je to, co jste udělal vy. Nepoctivý tedy nebyl postoj Msgr. Pereze, ale váš.

---

Závěr

Díla sestry Faustyny po její smrti získala popularitu, byla však odsouzena dvěma dekrety Svatého oficia. Zavedení její neděle Božího milosrdenství bylo zakázáno, její spisy se nesměly šířit ani distribuovat a biskupové byli vyzváni, aby po přijetí uvážlivých opatření odstranili obrazy spojené s touto pobožností.

Později jeden z jejích osobních ctitelů, progresivistický arcibiskup Wojtyla, přišel se žádostí, aby o ní směl nashromáždit více informací. Povolení bylo uděleno a ejhle, vina za předchozí odsouzení se svedla na „chybný překlad“. Díky Wojtylovu úsilí byla odsouzení zrušena.

Potom jako papež Jan Pavel II. Wojtyla zavedl oficiální svátek Božího milosrdenství do liturgie Církve, povýšil sestru Faustynu k důstojnosti světice a dokonce v roce 2002 zasvětil svět Božímu milosrdenství. Velmi vážná podezření, která vedla k dřívějším odsouzením, byla odmítnuta jakožto plody pouhého „špatného překladu“. Všechny ostatní těžké výhrady byly smeteny ze stolu, aby bylo možno propagovat pobožnost, která dokonale odpovídá ideálům progresivismu.

Zastánci pobožnosti a svátku Božího milosrdenství se je ve jménu papežské autority snaží vnutit věřícím. Chytře neříkají, že druhý vatikánský koncil změnil katolickou nauku, a proto dnes máme koncilní papeže, kteří odporují papežům předkoncilním. Správné je postavit se ke sporu čelem a analyzovat rozpor mezi těmito naukami – věčným katolickým učením a progresivistickou naukou pokoncilní.

Tolik jsem chtěl poznamenat k vašemu útoku na postoj Msgr. Patricka Pereze k Božímu milosrdenství.

In Jesu et Maria,

Br. Theodore Roriz OC

Zdroj: RORIZ, Theodore. Br. Theodore Roriz, O.C., Refutes Michael Hichborn on Divine Mercy [online]. 7. 6. 2017. [cit. 2023-11-29]. Dostupné z: https://www.traditioninaction.org/polemics/F_07_DM_06.htm

---

Pozn.: