Údajná synoda o synodalitě


Církev nebyla dva tisíce let na cestě omylu, aby ji teprve v našich dnech 21. stol. osvítil a lépe poučil synodální proces. K tomu nepotřebujeme ani III. vatikánský koncil, ani jakousi náhradní instituci, jež se nazývá „Synod o synodalitě“. Tím mám na mysli, jak říká titul článku, že téma „synodality“ se stalo novým modus operandi Církve. Jenže ve skutečnosti se jedná o stejný, od 70. let neustále nabízený stejný klobouk na krámě: demokracie, participace, podíl na moci, ženy ve všech funkcích a jejich diakonát, případně i jejich kněžské svěcení; revize sexuální morálky ve vztahu k mimomanželskému poměru, novým sňatkům a homosexualitě, pryč s knězem v centru liturgie atd. To všechno známe. Tyto opakované požadavky se jen zas a zase přelévají do nových lahví, na nichž se nyní objevují nálepky „Naslouchání“, „Inkluzivita“, „Vítání“, „Rozmanitost“ a „Rovnost“ ve formě marketingové kampaně, která to včerejší prodává jako dnešní a mile nabízí muži i ženě. Máme prý být inkluzivní (všeobjímající) a nikoli exkluzivní (výluční). Jsou to navenek krásně znějící a emočně pozitivní pojmy, ale ve vztahu k pravdě nebo ke správnosti postoje, o kterou se konkrétně jedná, prázdné formulace. Krom toho „exkluzivita (výlučnost)“ je v evangeliu naprosto zřejmá a nachází se dokonce v ústech Ježíšových. Lidé jsou podle jednoho Kristova podobenství vyhnáni ze svatebního sálu ven, kde je „pláč a skřípění zubů“ (Mat 25. kap.). Teď se nám ale Bůh prezentuje jako inkluzivní (všeobjímající) láska, která schvaluje a žehná tomu, co lidé páchají, neboť všichni jsou Boží děti. Bůh tak přestává být pravdou a spravedlností, kteréžto hodnoty jsou právě často exkluzivní (výlučné), neboť vylučují omyl a hřích, o čemž mluví Ježíš. Ale tito lidé se nezastaví ani před ním.

Tato témata už byla v centru pozornosti také na posledních synodách od r. 2014 do dneška, ale vše bylo špatně zpracováno, proto musí jít znovu „na gril“, dokud to nebude konečně „k jídlu“. Toto nemá nic do činění s duchovně naplněným procesem reformy. Není to nic jiného než vnitrocírkevní politizace těchto témat v protikladu k rozlišování («Discerning») duchů, které vůbec nebylo zmíněno, např. v otázce kněžství žen. Jinak by se totiž musela ta stanoviska, která odporují církevnímu učení a tradici, odmítnout a dále se tímto tématem nezabývat. To by skutečně bylo ve shodě s požadavkem rozlišování duchů. Discerning (rozlišování) se děje jenom zdánlivě, neboť agendy jsou od počátku pevně stanoveny (Synodální cesta v Německu a její špatné kopie v jiných zemích, např. ve Švýcarsku) a mají se nyní stát univerzálními pro celou Církev. Odpor vůči tomu je po dlouhém tzv. reformním zpoždění za Jana Pavla II. a Benedikta XVI. třeba otupit. To pozoruje každé dítě. Pokrytectví je bezmezné. Od 60. let toto vyznání zažívám a slyším až do omrzení. Jenže věci se neustálým opakováním nestávají ani lepšími, ani přesvědčivějšími. Jediné, co se stalo perfektnějším, je sofistika a sémantika. Bätzing (Limburský biskup - pozn. red.) v tom obzvlášť vyniká. Všechno je falešné. Petrova skála je jakousi písečnou dunou na cestě, která se pohybuje váhavě nebo vůbec, ale nevnáší do věci jasno. A jasnost, kterou dřívější papežové a ekumenické koncily vytvořili, není akceptována. To se týká i textů II. vatikánského koncilu, např. o kněžství a biskupském úřadu. Místo toho se vytváří dojem, že toto všechno jsou z hlediska učitelského úřadu otevřené otázky.

Zapomněli jsme, že Církev je „učící“ církví (ecclesia docens), „mater et magistra“, „matka a učitelka“ pravdy a morálky, potažmo víry, žádná náměsíčná osoba, kterou by duch času musel vzít za ruku. Vždycky byla vedena Duchem Svatým a přitom si vůbec v nauce neodporuje, např. při posuzování homosexuality: je to velké zlo v kléru posledních 50 let, které stále ještě trvá – proto tím usilovněji je skrýváno, také zcela nahoře ve Vatikánu. Ačkoliv skoro všechny studie potvrdily, že většina sexuálních zneužití má homosexuální konotace, přesto je skandál „zarámován“ do pojmu „klerikalismu“ nebo „zneužití moci“. To druhé (zneužití moci) je samozřejmě také ve hře, ale nedostačuje k vysvětlení fenoménu převážně mužských obětí kléru, které na rozdíl od civilní společnosti nejsou děti nebo děvčata, nýbrž mužští adolescenti nebo mladí muži. Od toho se odhlíží pryč a pokouší se naopak v souladu se sekulární společností homosexualitu etablovat a požehnat také uvnitř Církve jako Bohem chtěnou variantu stvoření. Ani více žen na vedoucích pozicích v Církvi nic nevyřeší. Nejsou nevinnější lidské bytosti než muži (srvn. nauku o dědičném hříchu), proto by neměly být pokládány za lék na každé zlo v Církvi ani být takto prezentovány, jen aby se zrušilo kněžství vyhrazené mužům a tak se dosáhlo vytvoření Církve údajně očištěné od klerikalismu, což je čirá iluze.

Sekulární svět a jeho mravy nejsou žádnými prameny zjevení, skrze něž k nám hovoří Duch Svatý, jak se tvrdí, neboť mezi duchem tohoto světa a Duchem Božím je nepřátelství, jak uvádějí důrazně Pavel i Jan. Nauka Církve je nezměnitelná, protože je pravdivá, např. o binárním, svátostném manželství jednoho muže a jedné ženy. Nemůže být změněna nějakou poznámkou pod čarou (pozn. překl.: jde o poznámku v dokumentu papeže Františka „Amoris Laetitia“ o možnosti podávat sv. přijímání osobám žijícím v nesvátostném svazku).

Inovace v nauce nelze očekávat, pokud, tak pouze při předávání víry. Historicky vzato byly ale takové inovace vždycky herezemi, jež vedly k novým rozdělením. Tak je tomu i dnes. Významné koncily na tato falešná učení reagovaly a postaraly se o jasnost, jako např. koncil v Tridentu, zatímco dnešní synodální procesy fungují jako nanočástice v mRNA-vakcinách, jako nosiče transportují škodlivé látky, tj. hereze, neboť samy jsou jedovaté.

Kdy přijde z Vatikánu omluva za zneužití moci v souvislosti s očkovací povinností a s očkovací propagandou, neboť očkování bylo předkládáno jako morální povinnost v rozporu s vlastním posláním, ačkoliv dnes je zřejmé a pro informované dobře zdokumentované, že se tím nezabránilo ani přenosu viru, ani nákaze, což Pfizer-Co, jehož představitele papež přednostně přijal, věděl? Rozdělení společnosti a diskriminace neočkovaných pronikly až do Církve a do Vatikánu (právo na tělesnou nedotknutelnost a spravedlivé pracovní podmínky nebylo respektováno), což je otevřené téma a role Vatikánu přitom v poslední době neslavná a fatální. Mlčení tady nepomůže.

Přijď, Duchu Svatý! Od nadcházející synody, falešně nazvanou „O synodalitě“, neočekávám teď nic dobrého. Jednoduše jí už nedůvěřuji. Zmatek, který synody od r. 2014 vyvolaly, je nepřehlédnutelný a naplňuje mne pesimismem, což se týká hlavně rozlišování duchů v této záležitosti. Duchy, kteří jsou tady vyvoláváni, jak jsme svědky v Německu, lze zkrotit asi tak, jako udělat z krokodýla domácí zvíře. Proč? Poněvadž nepocházejí od Boha. Mít stále v ústech Ducha Svatého a reklamovat si jej pro sebe není nic jiného než propaganda a (sebe)klamání, v základě vzato potom instrumentalizace Boha. Toto já nedělám, pouze předkládám svůj názor.

Jeho Excelence biskup Marian Eleganti

Světící biskup mons. Marian Eleganti OSB je švýcarský benediktinský misionář, římskokatolický teolog a emeritní světící biskup diecéze Chur. V letech 1999-2009 byl opatem konventu St. Otmarsberg, krom toho byl dlouhé roky biskupem pro mládež při Biskupské konferenci Švýcarska.


Zdroj: Die angebliche Synode über Synodalität, in kath.net 2.11.2022

(překlad PhDr. Radomír Malý)