Asi je zbytečné se ptát, zda znáte sv. Terezii z Lisieux, zvanou také lidově Terezička. Představovat její rovněž svatořečené rodiče také nemusím, stejně jako sestry Marii, Pavlínu a Celinu. Ale kolik je známo o Leonii?

Proč se zabývat problémovou sestrou naší známé světice? Z dostupných zdrojů víme, že byla „ošklivé káčátko“, „chudák Leonie“, neukázněná, neposlušná a obtížně vzdělavatelná. Rodičům i učitelkám působila mnoho starostí a trápení.

Překvapivé však je, že do kláštera řádu Navštívení Panny Marie v Caen přichází ze všech končin světa mnoho dopisů žádajících o přímluvu. Nechybí však ani dopisy s poděkováním a svědectví o uzdravení či milostech přijatých na přímluvu Leonie. A krypta, v níž je pohřbena, musela být upravena a otevřena pro veřejnost. Prosebníci často přicházejí i z veliké dálky.

Čím si Leonie zasloužila tolik pozornosti? Díky pomoci rodiny, přátel a řeholních sester, ale hlavně z milosti Boží, dostala sílu překonat svou vzpurnou povahu a kráčet mílovými kroky cestou duchovního dětství, jak ji vytyčila její slavná sestra Terezie.

Nabízí se však také otázka: proč dobrý Bůh nechá lidi takto se trápit a působit utrpení i jejich blízkým? Co prožívali její rodiče? Ocitujme si něco z jejich korespondence:

Její maminka píše své švagrové tip na dárek: „hlavně žádné vzácné knihy… Leonii zničí jeden katechismus za měsíc a stejně z něj nic neví.“

Pravděpodobně nejstarší svatováclavská Kristiánova legenda pocházející již z 10. stol. píše, jak svatý kníže často chodil se svým věrným sluhou Podivenem – a to i v třeskutém mrazu zasněženou krajinou. Kdykoliv ale Podiven kladl své nohy do světcových stop ve sněhu, přestalo mu být zima, naopak ucítil příjemné a milé teplo. To je nádherná symbolika. Sv. Václav vyzařoval do svého okolí jak teplo fyzické (není důvod, i když jednoznačný důkaz nemáme, proč Kristiánově zprávě nevěřit), tak hlavně duchovní, které znamenalo pravou víru a pravou morálku.

S tím souvisely i konkrétní kroky. Zastával se chudých proti násilí mocných, vykupoval otroky a propouštěl je na svobodu, zaváděl řádné soudnictví místo svévolných, často nespravedlivých a krutých rozsudků jednotlivých lokálních vládců a náčelníků, odstraňoval krvavé pohanské rituály, nahrazoval všeobecně rozšířenou polygamii ustanovením řádného manželství atd. Prosazoval také vyšší mravní principy při soupeření o moc, jak ukazuje příběh s Radslavem Zlickým, kdy světec odmítá válku s tímto rebelem, při níž mají obětovat život druzí – a nabízí osobní řešení konfliktu ryze mezi nimi oběma. Radslav kapituloval, když uviděl nad světcem anděla. Václav horlivě budoval tzv. christianitas, tj. stát s legislativou podle křesťanské morálky, společnost vyšší, ušlechtilejší civilizace, v níž jednotlivec je podstatně lépe chráněn proti tyranii než v jiném systému.

Vatikán vydal rozsudek „Nihil obstat“ o údajných viděních v Međugorji, přičemž zdůraznil „problematické“ aspekty jevu a nerozhodl, zda události mají nutně „přímý nadpřirozený původ“.

Proč František nehlásá Krista muslimům nebo hinduistům? Papež předkládá vyznavačům jiných náboženství pokřiveného Spasitele a deformované Evangelium, říká švýcarský biskup Marian Eleganti.

Sv. stolec představil… nový seznam hříchů. Jde o provinění, za něž budou odprošovat účastníci synodu o synodalitě. Mnoho z nich vyvolává údiv.

2. října začínají další rokování synody o synodalitě, které mají skončit 27. října. Než synodalisté zahájí svoji práci, budou – odprošovat. 1. října proběhne v bazilice sv. Petra kající liturgie, v níž se má Církev omluvit za své hříchy. Jak oznámil sekretariát synody ve speciálním dokumentu, nepůjde prý o „odprošení za hříchy jiných“, ale za „přiznání, že náležíme k těm, kteří svou nedbalostí nebo činností, jež se stala utrpením pro jiné, nesou za toto zlo spoluzodpovědnost“.

„Kdokoliv vysloví prosbu o odpuštění, udělá to jménem všech pokřtěných,“ uvádí se v dokumentu. Krátce řečeno, synodalisté budou odprošovat také za naše údajné hříchy. O jaká provinění se jedná? Sekretariát synody předložil jejich seznam:

• hřích proti míru;
• hřích proti stvoření, proti domorodému obyvatelstvu, proti migrantům;
• hřích zneužití;
• hřích proti ženám, rodině a mládeži;
• hřích používání doktríny jako kamení, jímž se hází;
• hřích proti bídě;
• hřích proti synodalitě (nedostatek ochoty naslouchat a být členem společenství).

Po společném bití se v prsa prosbu o odpuštění vysloví sám papež František. Vše bude přenášeno on-line; organizátoři zvou především mladé lidi.

Ještě před několika lety vyvolal údiv katolické veřejnosti tzv. „ekologický hřích“, o němž mluvil papež. Jak je vidět, od té doby se seznam nových hříchů značně rozrostl, i když není úplně jasné, čím je „hřích proti neochotě být členem společenství“, nemluvě už vůbec o hříších proti migrantům nebo „házení doktrínou jako kamenem“.

„Byla jsem přijata do náruče blahoslavené Panny Marie,“ říká Světlana Alilujevová, dcera známého sovětského diktátora a komunistického tyrana J. V. Stalina, která r. 1982 konvertovala do Katolické církve.

„Můj otec by mne za to, co jsem udělala, zastřelil.“ Tak prostě a zároveň realisticky se Světlana Stalinová-Alilujevová vyjádřila před redaktorem „National Review“. Tato Stalinova dcera narozená r. 1926 konvertovala uprostřed svého života ke katolicismu – po mnoha mylných a špatných cestách.

Jeden článek v „National Catholic Register“ osvětluje tu fázi jejího života, kterou sotva někdo zná. „Eucharistie mi darovala život,“ řekla jednou později. Její otec Josef Vissarionovič Stalin byl vychován jako pravoslavný a v dospělosti nejenže odmítl křesťanskou víru, ale jako vládce dělal všechno pro to, aby křesťanství úplně zničil. Zavřel tisíce kostelů, dal pozatýkat, mučit a zabíjet křesťany. Jeho cílem bylo odstranění veškerého náboženství v zemi. Mimo jiné během tzv. čistek v letech 1937–8 bylo zatčeno cca 170.000 ruských pravoslavných duchovních, z nichž většina byla zastřelena.

Jeho dcera Světlana zdůrazňuje vliv marxistické ideologie. „Mnoha lidem připadá dnes lehčí, když si Stalina představují jako hrubé fyzické monstrum,“ řekla jednou. „Ve skutečnosti byl on však nikoli fyzickou, nýbrž morální a duchovní stvůrou. Je to strašlivé, ale je to pravda.“

Jako s dcerou s ní v útlém dětství zacházel laskavě. Ona považovala svého otce za moudrého hrdinu. Když se narodila, byl už generálním tajemníkem ústředního výboru komunistické strany. Všechny osoby, které malá Světlana poznala, mluvily o Stalinovi pozitivně. Až později zjistila, že si téměř nikdo neodvážil ani zašeptat nějakou kritiku.

30. srpna uplynulo 70 let od smrti blahoslaveného kardinála Ildefonsa Schustera, benediktinského mnicha a posléze milánského arcibiskupa. Narodil se 18. ledna r. 1880 v Římě jako syn Johanna Schustera, přistěhovalce z Bavorska, který zde pracoval jako papežský krejčí a v 60. letech 19. stol. patřil k tzv. zuávům, tj. dobrovolným obráncům Papežského státu proti agresi Italského království, ovládaného zednáři. Rodiče budoucího kardinála byli zbožnými praktikujícími katolíky.

Mladý Alfredo Lodovico, tak znělo původně jeho jméno, po vychození základní školy vstoupil v Římě k benediktinům, kde získal skvělou duchovní formaci od rektora opatství Farfa bl. Placida Riccardiho. Již v mládí prokázal své velké znalosti v oborech historie, archeologie, liturgie a sakrální hudby. Jako novic přijal jméno Ildefonso, r. 1899 složil věčné sliby a r. 1904 byl vysvěcen na kněze po absolvování filozofického studia v koleji sv. Anzelma v Římě.

Vyznačoval se velikou zbožností a důsledným zachováváním klášterní disciplíny. V březnu r. 1918 byl zvolen ve věku pouhých 38 let opatem benediktinského kláštera sv. Pavla za hradbami v Římě. Tento úřad zastával až do svého jmenování milánským arcibiskupem r. 1929 papežem Piem XI. Téhož roku ho papež také poctil udělením kardinálského klobouku.

Kardinál Schuster bránil odvážnými slovy Církev před administrativními snahami fašistické vlády omezit její působení – a později velmi nelibě nesl sbližování se Mussoliniho fašistického režimu v Itálii s nacistickým v Německu. R. 1931 napsal velmi tvrdý dopis vládě, v němž pranýřoval útoky režimu na Katolickou akci (laický apoštolát pod vedením biskupa, pozn. překl.) a na protest proti tomu odmítl slavnostně požehnat nově otevřenému hlavnímu nádraží v Miláně. V roce 1938 veřejně odsoudil rasové zákony, vyhlášené Itálií pod nátlakem Německa. 13. listopadu pronesl v katedrále tato slova: „V cizině se narodilo jedno kacířství, které se všude šíří, i u nás. Je to takzvaný rasismus.“ V téže homilii varoval před árijskými ideologiemi a růstem německého válečného průmyslu, což podle něj brzy vyvolá válku. V roce 1939 pronesl projev, který se nikdo neodvážil zveřejnit. Kardinál řekl: „Mezi křesťanstvím založeným na Desateru a vyznání víry, božského původu, a tímto novým hegelovským totalitním státem existuje totální antagonismus“.