Tato myšlenka se objevila nejprve u proslulého francouzského dominikánského kazatele 19. století Henriho Lacordaira, ve 20. stol. ji dále svým způsobem rozvíjel známý britský spisovatel a katolický konvertita Gilbert Keith Chesterton. Její trvalou aktualitu jsem si nejnověji uvědomil při sledování videa pod názvem „Co je nevěřícím svaté?“. Bylo sice natočeno už 29.3.2021, ke mně se však dostalo až nyní.

Je to diskuse čtyř osob, protagonisty jsou známý liberální filozof a ateista prof. Václav Bělohradský, a prof. Tomáš Halík, jinak duchovní správce studentské mládeže od sv. Salvátora v Praze. Novinkou je, že Halík se zde nepokrytě přihlásil k ateismu. Dal za pravdu svému spoludiskutujícímu prof. Bělohradskému, jenž odmítá existenci Boha jako Stvořitele. Halík k tomu poznamenal, že prý argument na základě logiky, že tento složitý a důmyslně zkonstruovaný svět musí mít svou první rozumovou příčinu, pochází ze 17. stol. a je už prý dávno nynější vědou překonán. V takového Boha Stvořitele prý ani on nevěří – a v tom se ztotožňuje s ateistou Bělohradským. Bůh je podle něho vnitřní zkušeností člověka, jakousi součástí jeho duchovní dimenze a potřeby.

Dosud se Halík takto otevřeně ateisticky nikdy nevyjadřoval, i když v jeho spisech lze na řadě míst číst o „přihlouplém“ dokazování existence Boha z důmyslného řádu stvoření atd. Halík rovněž dal Bělohradskému za pravdu, když on odsoudil křesťanskou nauku o Boží odměně dobra nebem a potrestání zla peklem. On, Halík, je prý téhož názoru. Člověk by se měl zabývat prioritně svým životem na této zemi, aby ho smysluplně naplnil, ne tím, co bude po smrti. Nevíme prý, co bude po smrti.

Tak jsme se octili již ve druhém měsíci dalšího volebního roku. Nejde mi však na tomto místě o nějaké politikum, to v žádném případě. Pro nás, pro křesťany, je totiž volební každý rok, a nejenom každý rok, ale i každý měsíc, týden, den, ba každý okamžik našeho života. V každé vteřině se přece rozhodujeme mezi tím, co uděláme, nebo naopak co neuděláme. V každé chvíli našeho života volíme mezi dobrem a zlem, mezi růstem ke svatosti a upadnutím do hříšnosti.

Kterýsi svatý řekl, že hříšným se člověk stane v jediné vteřině (tj. upadnutí), ovšem svatým se stává celý život (tj. růst). Zároveň platí fakt, že bez Boha svatosti nikdy nedosáhneme. Bez Boha bude měřítkem naší „svatosti“ naše vlastní já, což přiznejme, mělo-li tomu být doopravdy, není zrovna žádné terno.

„Kdo má Boha, má vše. Bůh samotný postačí,“ napsala svého času sv. Terezie z Àvily. Možná můžeme říct, že my Boha máme, ale má Bůh nás? Má naše srdce, naši duši, celé naše já? Jak to pak tedy je s oním prvním tvrzením – že my Boha máme? Jako co či jako koho Ho takto máme? Věříme v Boha, ale věříme Bohu? Volíme v každém roce, dni, okamžiku vždy Jeho? Chceme být s Ním, nechat se Jím milovat, objímat, vést?

V německém Bundestagu (Spolkovém sněmu) se debatovalo o návrhu strany AfD (Akce pro Německo), aby 15. únor byl prohlášen Dnem pronásledovaných křesťanů. Projekt AfD měl být odpovědí na vzrůstající násilí proti vyznavačům Krista v mnoha zemích světa – poslanci jiných stran ale podrobili tento návrh kritice. Někteří tvrdili, že prý údaje o utrpení křesťanů pro svoji víru jsou nadsazené, jiní zase, že věnování jednoho dne pronásledovaným křesťanským věřícím by prý bylo nespravedlivé vůči vyznavačům jiných náboženství.

Předkladatelé návrhu stanovit Mezinárodní den pronásledovaných křesťanů byli k tomu inspirováni brutální vraždou 21 vyznavačů Krista v Libyi r. 2015, kterou muslimští teroristé spáchali právě 15. února. Ve svém návrhu poukázali poslanci AfD na to, že vyznavači Krista představují dnes skupinu nejvíce pronásledovanou represemi z náboženských důvodů. Odvolali se přitom na data fundace Open Doors, která se už léta věnuje této problematice. Iniciátoři zdůraznili také stále častější útoky na křesťany a křesťanské symboly v německém veřejném prostoru ze strany levicových aktivistů a politiků.

Návrh nezískal podporu parlamentu. Proti jeho přijetí se postavily všechny ostatní tam zastoupené politické strany. Podle sociálně demokratického poslance Falka Drossmanna návrh AfD je prý pokusem využít utrpení pronásledovaných k vlastním propagandistickým účelům. Politik rovněž zpochybnil pravdivost informací o represích s jediným zdůvodněním, že je předkládá křesťanská instituce (tou Open Doors skutečně je, pozn. překl.).

Papež František 25. ledna v rozhovoru pro agenturu AP se opět dotkl problému homosexuality. Odsoudil ty země, které považují praktikovanou homosexualitu za trestný čin a kritizoval jejich biskupy, že takové zákony podporují. Řekl doslova, že „tito biskupové by měli projít procesem změny a uznat důstojnost každého člověka“. Dále prohlásil: „Všichni jsme Boží děti a Bůh nás miluje takové, jací jsme.“

Zákony kriminalizující praktikované jednopohlavní styky mají některé státy Afriky a Blízkého východu, především ty, v nichž je státním náboženstvím islám. Nedávno se k těmto slovům papeže vyjádřil africký Sudán, a kategoricky je odmítl.

Zároveň František v rozhovoru podpořil údajná „práva“ osob LGBT+. Již dříve, např. v biografickém dokumentárním filmu „Francesco“ rusko-amerického režiséra Jevgenije Afinejevského, papež řekl doslova: „Homosexuálové mají právo žít v rodině. Jsou to děti Boží a mají na rodinu právo… To, co je nutné udělat, je vytvořit zákon o registrovaných partnerstvích, aby tímto způsobem měli právní ochranu.“

Přitom ale v uvedeném rozhovoru pro AP František konstatoval: „Homosexualita není zločin, ale hřích ano.“ Měl pravdu, že to hřích je, ale „pořádně si naběhl“. Katolická morálka učí, že člověk hřeší nejen tím, že sám hříchy páchá, nýbrž i svým podílem na hříších někoho jiného, na tzv. cizích hříších. Katolický katechismus vypočítává jako spolupodíl na cizích hříších mimo jiné „hřích netrestat“. Státy mají právo těžké hříchy trestat svými zákony, i když trest musí být přiměřený vině, a někdy je lépe v zájmu vyššího dobra hřích tolerovat, jak říká katolická sociální nauka. Naši husité se mýlili, když kategoricky požadovali v tzv. Pražských artikulích „veřejné trestání všech těžkých hříchů“. Jsou okolnosti, kdy je vhodnější, aby stát od trestů upustil, ale ponechal toto právo Církvi, která ve svátosti zpovědi uděluje jako trest pokání – a v případě zatvrzelosti kajícníka odpírá rozhřešení.

Papež František opakovaně odsoudil klerikalismus, označil ho jako „nemoc“. Přitom ale vůbec nebylo jasné, co tím papež mínil. Ve skutečnosti smutný příklad klerikalismu poskytl nyní apoštolský nuncius v Kostarice.

František pod pojmem „nemoc klerikalismu“ míní pouze skandální sexuální zneužívání neplnoletých ze strany kleriků. Jenže zneužíváním jsou tytéž činy kleriků i vůči dospělým, v každé situaci. Považuje František za „nemoc klerikalismu“ také právě mezi kleriky hojně rozšířenou homoherezi, která je příčinou toho, že 80 procent případů zneužití ze strany duchovních je homosexuální povahy?

Klerikalismem je však i jiné zneužití, o němž se František vůbec nezmiňuje, např. to, jehož se dopustil apoštolský nuncius v Kostarice mons. Bruno Musarò. 5. ledna celebroval zádušní mši za zesnulého papeže Benedikta XVI. v katedrále hlavního města San José. Bylo to přenášeno televizí i internetem.

Při podávání sv. přijímání přistoupila k nunciovi jedna žena a poklekla. On ji ale rychlým a arogantním pohybem ruky vyzval, aby vstala, a vložil jí bleskově proti její vůli konsekrovanou hostii na ruku. Když jiná žena chtěla přijmout Tělo Kristovo do úst, nuncius jí silou rozepjal složené ruce a vložil konsekrovanou hostii na dlaň. Totéž opakoval i u jiných věřících, chtějících přijímat do úst.

Tato gesta, zvláště pak při Requiem za Benedikta XVI., jsou dokladem povýšenosti a bezohlednosti nejen vůči těmto věřícím, ale i vůči samotnému Benediktu XVI. Nuncius patrně zapomněl, že sv. přijímání vkleče a do úst je dle církevních regulí právem každého věřícího. Jiní kněží vedle nuncia podávali při této mši sv. Eucharistii běžně do úst a také těm, kteří si poklekli.

Katolický katechismus vždycky dělil Církev na „bojující“, tj. tu na této zemi, „trpící“, tj. duší v očistci, a „vítěznou“, tj. spasených v nebi. Na II. vatikánském koncilu byl zaveden pro Církev zde na zemi termín „putující církev“ (Lumen Gentium čl. 7). V diskusi k tomuto bodu biskup z chorvatského Splitu Frane Franič požadoval, aby k pojmu „putující církev“ byla připojena i tradiční formulace „bojující církev“. Otcové koncilu to zamítli s tím, že tento termín zní pro svět agresivně.

Nelze však popřít, že slovní spojení „bojující církev“ znamená především duchovní boj, válku s tělem, světem a ďáblem, která je údělem každého katolického křesťana, jenž chce žít v posvěcující milosti.

Jak je to ale se skutečným bojem proti vnějším nepřátelům? Hlásá tady Církev opravdu totální pacifismus, tj. mír za každou cenu, odmítá veškerou obranu proti agresi?

Zbytečně bychom uváděli množství citátů z evangelií, kde Ježíš Kristus vystupuje jako hlasatel pokoje, tj. míru. Jde až tak daleko, že přikazuje i lásku k nepřátelům, jimž má křesťan odpouštět a modlit se za ně. Vylučuje to ale z principu každou ozbrojenou obranu proti útoku na život, zvláště když se jedná o život nikoli můj, ale mého bližního?

I na to nalezneme v evangeliu odpověď. Sám Spasitel říká, že nepřišel přinést na svět pokoj, nýbrž meč (Mat 10,34). Vyskytnou se totiž takoví, kteří vystoupí proti Kristu se zbraní v ruce, to oni vyhlásí válku, nikoli vyznavači Ježíšovi. Když Pán uzdravil služebníka setníkova v Kafarnau, pochválil tohoto vojáka a řekl: „U nikoho v Izraeli jsem takovou víru nenalezl…“ (Mat 8,5–13). Nepožaduje od něho, aby se vzdal svého vojenského povolání. Tím Kristus schvaluje nezbytnost existence ozbrojených složek ve státě (vojska, policie), aby chránily občany před vnitřními i vnějšími útočníky a zločinci. Odpuštění mým osobním nepřátelům a těm, kdo mi ublížili, tak nestojí v žádném případě v protikladu k obecné potřebě chránit společnost i se zbraní v ruce, když je to zapotřebí. Sv. Pavel vyzývá k respektu vůči světské autoritě a píše, že „ne nadarmo nosí meč“ (Řím 13,1–7).

„Ne, ne, ne, to přece nemůže být pravda, ona se snad dočista pomátla, jí už úplně haraší v kuli…,“ říkal si polohlasně starý Brandner, když nastupoval do výtahu svého činžáku. Otevřel dveře bytu a usedl bezmocně na židli. Měl ještě v plánu, až něco málo sní, zajít na dvě piva a v hospodě s kamarády jako každý den povzpomínat na „staré časy“. Teď mu ale náhle bylo jasné, že dnes už nepůjde nikam. To, co uviděl u poštovních schránek, ho úplně konsternovalo, tento den nestojí vůbec za nic, takový šok se nedá jen tak vytěsnit z paměti.

Spíš naopak, Brandner si náhle s mučivou silou ducha připomenul ta léta svého života, o nichž se domníval, že jsou dávno pryč, symbolicky utopena v bájné řece Léthé, ze které nebožtíci ve starém Řecku pili, aby zapomněli. Teď náhle všechno ožilo a běželo před ním jako nervy drásající akční film.

Začalo to v sedmdesátých letech za éry tak zvané husákovské normalizace. Brandner, mladý ambiciózní středoškolský profesor matematiky a aktivní komunista byl dosazen jako ředitel na strojní průmyslovku, aby tam zpacifikoval pedagogický sbor, známý svými „reakčními“ postoji v osmašedesátém roce. Ihned zahájil prověrky jednotlivých učitelů. Všichni se poníženě káli a uznali svou „pomýlenost“. Nebylo divu, měli přece rodiny. Až na jednoho. Až na profesora češtiny Kocourka…

Trefně vystihl básník Vladimír Holan podstatu marnosti spoléhání se na člověka: „Spoléhat na člověka je jako nevěřit v Boha, a přesto chtít zázrak.“ Dennodenně nás při mši svaté kněz vyzývá: „Vzhůru srdce!“, načež my odpovídáme: „Máme je u Pána“! Představme si tu nádheru – mít skutečně své srdce u Pána, nechat je konejšit, hýčkat v Jeho náruči, setrvávat v nevýslovnosti Jeho objetí, nestarat se o nic a plně se spoléhat na tu hřejivou Otcovskou náruč, na její ochranu, zakoušet v ní ustavičné bezpečí a pokoj, cítit tu bezbřehou lásku, takřka se jí zalykat…

To nás čeká, jak v to doufáme a usilujeme o to, jednou v nebi, ale už nyní se můžeme vášnivě vrhnout do Boží náruče a ukrýt se v ní, co nám naše pozemské schopnosti, či lépe řečeno neschopnosti dovolí. Buďme si vědomi toho, že bez Něj nemůžeme zhola nic – leda hřešit. Spoléhejme se na Něj, nikoli na člověka či na sebe.

Počínání mučedníků vědomých si své slabosti tváří v tvář mukám a smrti popsal v jedné větě francouzský básník Pierre Emmanuel: „A aby nevykřikli, zaryli svoje nehty do nebes!“

Zarývejme své nehty do nebes i my, zarývejme je do nich dennodenně, abychom nevykřikli strachem, bezradností či zmarem, abychom je nezarývali do půdy této země či do člověka po této zemi chodícího, a marně pak čekali na zázrak. Zarývejme je do nebes a dennodenně budeme opravdově říkat, že srdce máme u Pána, zarývejme je do nebes a dočkáme se zázraku. Zarývejme je do nebes a ocitneme se v Boží náruči.

Zemřel kardinál George Pell, bývalý arcibiskup australských arcidiecézí Sydney a Melbourne, poté prefekt vatikánského sekretariátu pro ekonomiku. Měl 81 let. Byl znám svými konzervativními postoji. Jeho pohřeb se konal 14. ledna ve Vatikáně za účasti papeže Františka, jenž pronesl homilii.

V minulém roce italský internetový blog „Settimo Cielo” zveřejňoval ostrou kritiku Františkova pontifikátu. Její autor se podepisoval pseudonymem „Demos”. Známý vatikanista Sandro Magister v den pohřbu prozradil, že za tímto kryptonymem se skrýval právě zesnulý kardinál Pell.

Kritika se týkala především financí a ekonomických skandálů za pontifikátu papeže Františka, nicméně kardinál Pell neopomenul ani další body pochybného řízení Církve tímto pontifikem. Psal o „oslabování” hlásání evangelia papežem Františkem, o „porušování práva” a korupci u Svatého stolce.

„Komentátoři každé školy, i když z různých motivací, se shodují, že tento pontifikát je v mnoha ohledech katastrofou pro Církev” – psal kardinál. Roli Františka při vyzvedávání ideologie LGBT a kněžství žen pod záminkou „synodality” nazvala Jeho Eminence kardinál Pell „toxickou hrůzou”. Kritizoval také „prohlubující se zmatek, útok na tradiční morálku a vtažení Církve do neomarxistické debaty o vyloučení, identitě, LGBTQ a o zřeknutí se křesťanské nauky o odpuštění, hříchu, oběti, uzdravení a vykoupení”.

Kardinál Pell strávil ve své vlasti více než rok ve vězení. R. 2017 byl obviněn, že v 90. letech jako arcibiskup Melbourne sexuálně zneužil po mši sv. v sakristii katedrály dva nezletilé ministranty. Jeden z nich je již nějakou dobu mrtvý, zemřel na předávkování drogami. R. 2019 soud uznal hierarchu vinným a odsoudil ho na šest let do vězení. On se však odvolal k Nejvyššímu soudu, který r. 2020 konstatoval, že skutek není prokázán. Kardinál po více než roce opustil tedy vězení.