Apoštolé dostali od Pána pověření hlásat pravou nauku, kterou On sám přinesl z nebe. K tomu jim seslal Ducha Svatého, aby byli chráněni před omylem. Toto charizma přechází na nástupce apoštolů, avšak působí a zavazuje věřící pouze tehdy, když jeho nositelé opravdu chtějí zvěstovat zjevenou pravdu. V opačném případě nikoliv – a tehdy ani věřící nejsou zavázáni k poslušnosti. Ta platí a je vymahatelná pouze k té nauce, jež je v souladu s tím, co Církev „vždycky a všude“ věřila, jak zní známá definice sv. Vincence z Lerina. Pokud v oficiální exhortaci sám papež říká něco v rozporu s touto zásadou, pak takový dokument není a nemůže být závazný, byť by se tisíckrát nazýval „apoštolská exhortace“, poněvadž se rozchází s tím, co právě apoštolé učili.

Papež František nyní vydal tzv. apoštolskou exhortaci „Laudate Deum“ (dále jen LD), věnovanou ochraně životního prostředí. Více než 80 procent textu tohoto dokumentu se týká odborné problematiky globálního oteplování naší planety a vlivu člověka na tento fenomén. Papež bije na poplach, že toto způsobí zdravotní komplikace nebo dokonce smrt našim potomkům a vyzývá k respektování výzev nadnárodních organizací ke snížení emisí CO₂ apod.

To vyvolává otázku: Je opravdu toto starostí papeže? Viditelná hlava Církve se má přece vyjadřovat k věroučným a mravním otázkám a nikoli řešit oteplování planety! To není jeho posláním, zvláště pak ne kategorické vyjádření souhlasu s pouze jednou vědeckou hypotézou, tj. takovou, jež hájí tezi, že globálním oteplováním je vinen člověk. Zdaleka ne všichni odborníci jsou ale téhož názoru, mnozí hlásají, že vliv člověka je zde zanedbatelný. Poukazují na to, že v minulosti se cyklicky střídaly globální oteplování s globálním ochlazováním, proto se nic mimořádného dnes neděje.

Na počátku synodu to opět začalo v Církvi vřít. 5 kardinálů napsalo papeži dle příkladu svých předchůdců před 7 lety opět svá „dubia“, tj. pochybnosti o pravověrnosti některých vyjádření Vatikánu v souvislosti s nadcházejícím synodem, a chce vysvětlení. Tenkrát r. 2016 se jednalo o dokument „Amoris Laetitia“, kde papež František naznačuje možnost podávání sv. přijímání párům žijícím v neregulérních svazcích, dnes jde o více otázek. Z těchto 5 kardinálů jsou 2 signatáři dubií před 7 lety: kuriální kardinálové Walter Brandmueller a Raymund Leo Burke (další 2 kardinálové Meisner a Caffara již zemřeli), následují potom další 3: Robert Sarah z Guineje (bývalý prefekt kongregace pro liturgii), Juan Sandoval Iniguez z Mexika a Joseph Zen z Číny, bývalý politický vězeň komunistického režimu. Papež František na rozdíl od situace před 7 lety tentokrát odpověděl.

Pane Ježíši Kriste, náš Bože a Spasiteli, Ty jsi hlavou Církve, své snoubenky bez poskvrny, a svého mystického Těla. Shlédni milosrdně na hlubokou bídu, do níž upadla naše svatá Matka Církev. Doktrinální zmatky, morální ohavnost a liturgická svévole dosáhly v našich časech úroveň dosud nevídanou. „Bože, pohanské národy pronikly do Tvého dědictví, poskvrnily Tvůj svatý chrám, Jeruzalém obrátily v sutiny.“ (Žalm 79:1). Duchovní, kteří ztratili pravou víru a stali se stoupenci světového globalistického programu, drze mění Tvé pravdy a přikázání, Božskou ústavu Církve a apoštolskou tradici.

Ó, Pane, s pokorným duchem a zkroušeným srdcem Tě prosíme, nedopusť, aby Tví nepřátelé se mohli radovat z vítězství nad autentickou Katolickou církví tím, že jí vnutí falešnou církev pod pláštěm „synodality“. Ukaž, Pane, svoji moc a přijď na pomoc své Církvi mocnou silou! Neboť čím více se hřích a odpady od víry v Církvi množí, tím větší bude vítězství Tvé milosti.

Hluboce věříme, že brány pekelné Tvoji Církev nepřemohou. V hodině, kdy naše milovaná a svatá Matka Církev prožívá svoji Kalvárii, slibujeme zůstat u ní. Přijmi milostivě naše vnitřní i vnější utrpení, které obětujeme v jednotě s Neposkvrněným Srdcem Marie, Matky Církve, jako zadostučinění za naše vlastní hříchy, jakož i za hříchy svatokrádeže a apostaze v Církvi.

Je zajímavé si povšimnout, že Boleslav se sice bratrovraždou zmocnil pražského knížecího stolce, avšak koruna, kterou si pak vkládali na hlavu jeho následníci, nenesla Boleslavovo jméno. Nese naopak jméno svatého Václava…

… „Nevinný poražený zvítězil nad krutým nepřítelem stejně jako Kristus na kříži“ (srov. Legenda o svatém Václavu), a krev mučedníka nevolala po nenávisti a pomstě, ale po odpuštění a míru.

… Minulé (20.) století – a vaše země toho byla svědkem – vidělo padnout nemálo mocných, o nichž se zdálo, že dosáhli výšin takřka závratných. A najednou byla jejich moc pryč. Svatého Václava oproti nim nazýváte „věčným knížetem Čechů“.

… To je i poučení ze života svatého Václava, který měl odvahu dát přednost království nebeskému před kouzlem pozemské moci. Naučil se být „milosrdný a milostivý“ a prodchnut duchem evangelia dokázal odpustit i bratru, který usiloval o jeho život. Právem ho proto vzýváte jako „dědice“ svého národa a ve vám dobře známé písni jej prosíte, aby mu nedal zahynout.

Současné zprávy o rouhání svátostnému Spasiteli přímo při liturgii NOM rychle narůstají. Psali jsme nedávno o brazilském arcibiskupovi, který podal sv. přijímání, samozřejmě na ruku, muslimskému šejchovi, o podávání Těla Páně na Světových dnech mládeže v Lisabonu z plastových misek atd. K tomu ještě přistupuje neustálý tlak na přijímání na ruku, což samo o sobě je obrovským hříchem zneuctění, neboť podle definice tridentského koncilu je Spasitel přítomen v každém úlomku sv. hostie právě tak jako v ní celé, proto když tyto částečky padnou na zem a lidé po nich šlapou, což se při podávání na ruku skutečně děje, jedná se objektivně o hřích urážky našeho Pána.

Otázka zní: Věří vůbec tito lidé, že sv. hostie, kterou přijímají, je skutečný Kristus? Věří v to ti, kdo bezmyšlenkovitě natahují ruku? Když se jich zeptáte, budou samozřejmě tvrdit, že ano. Jenže stačí to?

Nikoliv, nutno mít jasnou představu, v co věříme. Tridentský koncil v 16. stol. definoval jako závazné to, co formulovali už mnozí církevní otcové starověku a co shrnul papež sv. Řehoř VII. v 11. stol. ve formulaci, že Kristus je přítomen v Eucharistii „vere, realiter, substantialiter“, čili „pravdivě, skutečně, podstatně“. Toto je dogma, neomylná nauka Církve. Nestačí pouhé vágní konstatování, že věřím v přítomnost Pána v Eucharistii. I Luther tvrdil, že věří, ale tuto víru chápal pouze jako nějakou duchovní přítomnost Ježíše „v tomto chlebu“.

Duše lidská je nesmrtelná! Tak zní pátá základní pravda katolického katechismu. Žel, dnes už šestero základních pravd zná velmi málo věřících, v moderních katechismech totiž většinou schází. Proto jsou běžní katolíci častokrát bezradní, když je začnou masírovat jehovisté nebo adventisté, kteří popírají nesmrtelnost lidské duše a tvrdí, že prý ta umírá spolu s tělem a bude vzkříšena současně s ním v den posledního soudu, člověk tudíž prý smrtí ztrácí vědomí a získává je znovu až při druhém příchodu Kristově. Přesvědčují je, že tak to stojí v bibli a chrlí na ně citáty ze Starého zákona. Katolíci však, protože Písmo sv. nečtou a nauku Církve neznají, vycházejí z těchto debat většinou s nahlodanou vírou, někteří potom odpadají k těmto pochybným sektám.

Žel katoličtí neomodernisté, kteří mají v Církvi současnosti rozhodující pozice, jim v ničem nepomohou. Jak by také mohli, když sami nemají jasno ohledně nesmrtelnosti duše! Vzpomínám si, že r. 1975 komunisty ovládané Katolické noviny přinesly článek z pera prominentního představitele kněžské prorežimní organizace „Pacem in terris“ kanovníka Josefa Beneše, v němž autor tvrdil, že prý existence nesmrtelné lidské duše je „helénistická představa“, která odporuje biblickému chápání. Beneš to samozřejmě neměl sám ze sebe, ale od řady západních teologů, jejichž práce četl (na rozdíl od mnoha jiných kněží mohl volně cestovat na Západ a tuto literaturu si opatřit). Je zbytečné uvádět zde stovky titulů teologických prací s církevním schválením, kde se nesmrtelnost lidské duše skrytě nebo i otevřeně popírá s tím, že prý bible vnímá člověka v jeho jednotě duše i těla, „protibiblický dualismus“ duše a těla prý pronikl do katolické nauky z řecké filozofie. Výsledkem těchto názorů je, že zatímco v tradiční liturgii zazní v textech během roku celkem 33krát pravda o nesmrtelnosti lidské duše, v NOM ani jednou, dokonce ani při pohřebních obřadech ne, pouze se zdůrazňuje všeobecná naděje ve vzkříšení a věčný život.