Rozhodně netvrdím jednoznačně, že „šaty dělají člověka“, jak praví jedno staročeské lidové přísloví. Nelze to aplikovat vždy a všude. Jenže tady nejde o člověka, nýbrž o Boha. Rozdíl mezi nedělní mší svatou „dříve“ a „nyní“ (tradiční a NOM) je zřejmý i z toho, jak se lidé oblékali do kostela tenkrát – a jak dnes. V mém dětském věku (50. léta minulého stol.) rodiče i kněží nám zdůrazňovali, abychom si do chrámu Páně brali ty nejlepší sváteční šaty.

A dnes? Je zcela normální vidět na nedělní liturgii muže i ženy v otrhaných džínách nebo ve špinavých kraťasech, nechybí ani trička s nevkusnými malůvkami, někdy dokonce přímo satanistickými. V letních měsících potom u některých dívek a mladých žen si musí člověk položit otázku, jestli náhodou nezabloudily do kostela omylem při cestě na pláž. A ještě horší je, když místní duchovní správce dokonce takovou osobu vyzve, aby četla čtení nebo přímluvy. Za mých dětských a mladých let by sami věřící takto oděného návštěvníka bohoslužeb vyvedli z kostela.

Jak se tedy do chrámu Páně na nedělní liturgii oblékat? Nečekejte ode mne žádný výčet garderoby, co „ještě“ ano a co „už“ ne. Princip tkví v něčem úplně jiném. Nutno si položit otázku: Jaký oděv bych si vzal/a, kdybych šel/šla na audienci nebo jednání k ministrovi, k premiérovi nebo dokonce k prezidentovi? Džíny, šortky, minisukně, nebo oblek, bílou košili s kravatou, ženy pěknou dlouhou sukni nebo slušivý kostým? V kostele je ale někdo mnohem větší než ministr, prezident nebo premiér! Podle toho se také věřící oblékali, některé dámy měly na hlavě i závoj. Otázka „co na sebe“ vyvstává také, když mám jít na svatbu, na pohřeb nebo na větší oslavu někoho/něčeho. Mše svatá je však něčím daleko víc než svatba, pohřeb či jakákoliv jiná společenská akce. Zde se za mne obětuje nekrvavým způsobem sám Boží Syn, zpřítomňuje svoji krvavou oběť na Kalvárii. Když je mi toto jasné, budu ihned vědět, jak se do Božího domu obléct.

Pražská Katolická teologická fakulta (KTF) už má za sebou během posledních více než 20 let bouřlivý vývoj, samozřejmě k horšímu, jak jinak. Nejprve museli odejít oba po sobě následující děkani profesoři Václav Wolf a Jaroslav V. Polc (oba již zesnulí), kteří smýšleli pravověrně a nemínili na fakultě trpět modernistické bludy, loňského roku vyvolala rozruch kauza prof. Tomáše Petráčka, jemuž děkan prof. Vojtěch Novotný zkrátil úvazek, což vedlo k Petráčkovu odchodu z fakulty. Petráček byl známý svými radikálními postoji pro LGBT a teologickým modernismem. Děkan Novotný se stal kvůli tomu terčem nepřátelské mediální kampaně a rezignoval.

Nynější děkan doc. Jaroslav Brož je přece jen lepší volbou než jeho protikandidát prof. Albert Peter Rethmann německé národnosti, těžký modernista, kněz, který nedostál svým celibátním závazkům a oženil se. Přesto ale neomodernisté mají na KTF i na církevních postech trvale silnou pozici a děkan Brož, pokud se chce udržet, musí s nimi víceméně „držet linku“. To se nejnověji ukázalo v případu dr. Jakuba Kříže, právníka vyučujícího na KTF, jenž měl být jedním ze čtyř nových proděkanů fakulty, děkan Brož ale na nátlak zevnitř i zvenčí jeho nominaci stáhl. Dejme ale prostor vyjádření internetového magazínu www.christnet.eu 31. 5. 2024:

„Proděkanem pro organizaci a legislativu se měl stát právník Jakub Kříž, který v lednu tohoto roku dokonce uvažoval o kandidatuře na děkana, ale přihlášku nakonec nepodal. Kříž v letech 2007–2011 působil jako ředitel odboru na Ministerstvu kultury a v roce 2013 založil vlastní advokátní kancelář. Na KTF pracuje od roku 2018. Dlouhodobě také spolupracuje s organizacemi Aliance pro rodinu a Hnutí pro život. V roce 2022 jej část lidoveckých senátorů navrhla na zástupce veřejného ochránce práv, ale jeho kandidatura byla kritizována desítkami organizací a nakonec nebyl zvolen. Nyní se nestal ani proděkanem. ‚Rozhodl jsem se v důsledku naslouchání situaci na fakultě a zohlednění bezpečnosti a dobra všech zainteresovaných osob,‘ okomentoval ne příliš konkrétně své rozhodnutí Kříže stáhnout pro magazín Christnet.eu děkan Brož.“

Už i německy píšící světská média jsou znechucena dechristianizací Církve na západ od řeky Odry. Na stránkách švýcarského deníku Neue Zürcher Zeitung se objevil článek věnovaný letošnímu Katholikentagu (Katolickému sjezdu, pořádanému každý rok), v němž známý publicista Alexander Kissler, který není katolík, nenechal na tomto tradičním celonárodním setkání německých katolíků jedinou suchou niť. Píše doslova:

„Levicové katolické společenství slaví svůj svátek. Politický aktivismus je cennější než duchovno. Dogma nahrazuje zelená politika. To ona vytváří nové idoly,“ říká Kissler. Podle autora letošní Katholikentag se stal prostě velkou manifestací levicového světového názoru. Publicista si všiml, že na slavnostním zahájení Katholikentagu vystoupily i … dvě muslimky. Kissler zdůraznil, že Katholikentag působí dojmem vytváření jisté „státní zbožnosti“. Problém je ale podle něho v tom, že toto vůbec nepatří k podstatě křesťanství.

Publicista kritizoval také vystoupení německého prezidenta Franka-Waltera Steinmeiera, jenž v proslovu na Katholikentagu chválil Katolickou církev za … boj s „nepřáteli demokracie”. Měl na mysli samozřejmě stranu Alternativa pro Německo (AfD). Steinmeier ale mlčel na téma těch hnutí, která se dožadují přeměny Německa na muslimské kalifáty, jež by byly absolutně nedemokratické, zaznamenal Kissler.

Podle autora nelze brát vůbec vážně tvrzení organizátorů Katholikentagu, že tato událost podporuje „demokracii a rozdílnost“. Místo rozdílnosti – politická jednosměrnost, místo demokracie – jednokolejné levičáctví. Bylo umožněno promlouvat od mikrofonu muslimkám v hidžábech, ale politikům nejpopulárnější politické strany v Durynsku – AfD – už nikoliv.

Český básník Josef Svatopluk Machar na počátku 20. stol. vydal dvě básnické sbírky: „V záři helénského slunce“ a druhou pod titulem „Jed z Judey“. Snadno každý uhodne, že „helénské slunce“ je pohanství a antické myšlení, zatímco „jed z Judey“ křesťanství. Machar velebí řeckořímské pohanství za jeho údajnou výchovu ke statečnosti a hrdinství, zatímco křesťanství vedlo prý ke zbabělosti a falešnému soucitu. Zároveň Machar obviňuje křesťany, že prý zničili vyspělou kulturu a civilizaci antiky. Tyto výtky vznesl vůči křesťanství, zvláště vůči Katolické církvi, už v 19. stol. německý filozof Friedrich Nietzche. Jeho argumenty převzal i hlavní ideolog nacismu Alfred Rosenberg do své knihy „Mýtus 20. století“. Dnes, v době systematicky vzrůstajících útoků na Církev se setkáváme s podobnými tezemi stále častěji. Historikové Christopher Knight a Robert Lomas v knize „Druhý Mesiáš“, vydané r. 2001, píší: „Vznik pořímštělé křesťanské éry znamená počátek temného věku, období západních dějin, kdy zhasla světla nad veškerou vzdělaností a poznání nahradila pověra.“

Byla pohanská antika dobrodiním pro lidstvo?

Nepochybně si ceníme výdobytků řeckořímské kultury, především filozofie, dramat, literatury a sochařství. Obdivovatelé antiky však rádi zapomínají, že to byla právě Církev, kdo uchoval a zpřístupnil všechno to hodnotné z řeckořímské civilizace dnešním generacím. Co bychom věděli o Platonovi, Tacitovi, Vergiliovi nebo Ovidiovi, kdyby jejich díla neopisovali benediktinští mnichové v klášterech? Kam bychom se chodili dívat na sochy antických bohů, na díla Myrona a Feidiase, kdyby je papežové a jiní církevní hodnostáři neshromažďovali ve svých sbírkách? Odkud bychom znali dramata Sofoklova, Aischylova nebo Aristofanova, kdyby je neprovozovaly na veřejnosti děti z církevních škol?

Evropská unie, která se měla stát jakousi výkladní skříní starého kontinentu, spěje k neodvratitelné zkáze! Vlastně už není otázkou, zda EU zanikne, ale kdy se tak stane. A proces zániku unie ještě více akceleruje junta stupidních politiků Evropské unie, která toto integrační seskupení 27 členských zemí dlouhodobě devastuje dechristianizací, potlačováním národních tradic a suverenity členských států EU, jejich politickým vydíráním, překrucováním a zpochybňováním historie evropských národů, přetlačováním multi-kulti, „obohacováním“ EU kulturně nekompatibilními nelegálními imigranty z jiných kontinentů, atp.

V posledních letech navíc devastovaly EU morové rány jako koronahysterie, Green Deal, všestranná vojenská podpora Ukrajiny v konfliktu s Ruskem, neúčinné a nesmyslné protiruské sankce, které samotnou EU poškozují mnohem víc než Rusko a jiné skandální kroky, vedoucí Evropskou unii k nezadržitelnému pádu do propasti. Tento nesoudržný konglomerát nehomogenních státních útvarů se pod vedením stupidních politiků nemůže udržet pohromadě. Potápějící se Spojené státy se zachraňují na úkor EU a servilní evropští politici ve službách USA jsou jim v tom maximálně na pomoci. Bruselský moloch se svými 27 členskými státy zaostává za vyspělým světem po každé stránce a stává se pro svět neatraktivním marginálním fenoménem, respektive novodobou ukázkou úpadku jedné vyspělé civilizace.

Snahy přeměnit EU na dechristianizovaný superstát vedou k rozvratu evropské civilizace, ničení identity evropských národů a suverenity členských států novodobé nadnárodní říše. Tento nesoudržný konglomerát nehomogenních státních útvarů se nemůže udržet pohromadě. Víme velmi dobře, jak dopadla Habsburská monarchie i Osmanská říše. Násilně slepená veleříše se dříve či později rozpadne.

Nemohu spočítat, kolikrát jsem musel už za komunistické éry vyslechnout od mnoha „pokrokových“ katolíků ironické úšklebky na adresu Božítělových průvodů: Je to jen folklór, církevní obdoba socialistických prvomájových průvodů, není v tom nic duchovního, postrádá to vnitřní hloubku…

Jenže ti, kdo tak mluví, zapomínají, že duchovní život není ničím křečovitým a izolovaným od normální lidské přirozenosti. K ní nerozlučně patří též potřeba veřejně slavit, když mám z něčeho radost, dát to najevo všem okolo. Jako katolík věřím v reálnou přítomnost Krista v Eucharistii. V srdci mám radost, že Božský Spasitel je neustále uprostřed nás. Bohočlověk, jehož přijímám při mši svaté, přesněji řečeno On přijímá mne, hříšníka, objímá s láskou celou moji bytost. Toto nevýslovné štěstí chci nadšeně vyzpívat všem, kteří jsou kolem mne, jde o naprosto přirozenou reakci a potřebu lidského srdce. Jak brutální a nelidské je potlačovat ji! Není to radost přízemní, radost typu prvomájových průvodů, kdy se účastníci těšili na buřty s pivem a projevy papalášů vůbec neposlouchali.

Ať se někdo jde podívat, s jakým vnitřním zanícením a nadšením věřící tradiční katolíci, kteří kráčejí v Božítělovém průvodu, zpívají „Ježíši Králi…“, „Ze všech srdcí, která bila v prsou…“, „K nebesům se orla vzletem…“ atd. A když kněz zanotuje u jednoho z oltářů „Hospodin popřeje příhodného počasí“ – a lid odpoví „A země vydá úrodu svoji…“, požehnání monstrancí s Tělem Páně, to všechno přibližuje atmosféru Ráje, kdy se začnu těšit do nebe a mám jen jednu starost: opravdu se tam dostat. A z čistě pozemského hlediska: Kolik je v Božítělovém průvodu i estetického půvabu!

Evropská unie se opírá o ateistickou ideologii. U jejího počátku stojí ne pouze katoličtí tzv. otcové zakladatelé (Adenauer, Schumann, De Gasperi, pozn. překl.), ale rovněž komunistický tzv. Manifest z Ventotene z r. 1941 (jeho autoři jsou komunista Spinelli a levicový intelektuál Rossi, pozn. překl.). Katolická církev akceptovala roli jednoho z mnoha náboženských vyznání. To je ale blud, protože Církev má zcela jiné nároky vůči společnosti. Jde o pravdu katolického náboženství. Tak o tom hovořil biskup Giampaolo Crepaldi, emeritní ordinář italského Terstu, dlouholetý šéf komise Caritas in veritate při Italské biskupské konferenci.

Bp. Giampaolo Crepaldi poskytl rozhovor italskému deníku La Nuova Bussola Quotidiana. Uvádí v něm mimo jiné:

„Politika klimatické a energetické transformace je centralistická, nákladná, neúčinná a iluzorní. Nedávné hlasování Evropského parlamentu o uznání potratu za právo člověka ukázalo, že tento parlament je ovládán destruktivní ideologií zbavenou jakékoliv naděje. Krize je evidentní, jak ukazuje vměšování se unijních institucí do polské politiky a jejich nátlak na Maďarsko.“

Hierarcha konstatoval, že od nastávajících voleb do Evropského parlamentu může záležet hodně: buď dojde ke zpomalení nebo omezení odnímání suverenity jednotlivým státům, nebo naopak k urychlení integračních procesů.

Podle tohoto italského biskupa je třeba z perspektivy nauky Katolické církve velmi kriticky hodnotit cíle, jež si kladou evropští centralisté: „Jejich projekt by zničil přirozenou pospolitost – rodinu, lokální komunity a nakonec i národy. Vytvořil by superstát oddělený od občanů a přirozených organických komunit ještě více, než současné unijní instituce…“ – řekl biskup a dodal, že by tak vznikl opravdový Leviatan (totalitní stát podle anglického filozofa Hobbese, pozn. překl.) s centralizovaným systémem kontroly obyvatelstva, což by znamenalo značné nebezpečí pro svobodu – navzdory faktu, že současné demokracie vyzvedávají nadměrně svobodu jako svoji hlavní hodnotu. Co více, unijní Leviatan se svojí ekologickou a počítačovou transformací by potřeboval značné finanční prostředky, které by si opatřoval tvrdě vymáhaným výběrem z jednotlivých států, čímž by narušil právo na soukromé vlastnictví.

Jméno Josefa Václava Myslbeka zná každý aspoň trochu kulturně vzdělaný Čech. Byl to jeden z našich nejslavnějších sochařů. Žil v letech 1848–1922. Je autorem sochy sv. Václava na stejnojmenném náměstí v Praze. Jenže jeho pravděpodobně nejkvalitnějším dílem je Krucifix. Myslbek byl právě za něj vyznamenáván v zahraničí medailemi a diplomy, v pařížském Salonu získal dokonce zlatou medaili II. třídy. Ikona francouzského sochařství Auguste Rodin se vyjádřil, že lepšího Krista na světě dosud nikdy nikdo nezhotovil. Bronzový odlitek Myslbekova Krucifixu se nachází také ve známém pařížském kostele Sacré Coer.

Lauren Handyová se v říjnu r. 2020 účastnila pokojné mírové protestní akce u jedné potratové kliniky hlavního města Washington. Za to byla letos 14. května odsouzena k 57 měsícům (téměř 5 let) vězení nepodmíněně a třem letům ochranného dohledu.

Sdělila to katolická Thomas More Society věnující se právní ochraně odpůrců potratů na svých internetových stránkách. Tato organizace právně zastupuje paní Handyovou. Oznámila, že podá proti rozsudku odvolání, napadá ho jako protiústavní.

Lauren Handyová byla soudem v hlavním městě Washington shledána vinnou, neboť prý spáchala zločin „spiknutí proti zákonu“. Příslušný zákon totiž stanoví, že ke všem zdravotnickým zařízením musí být zajištěn volný přístup. Potratové kliniky jsou podle zákona rovněž „zdravotnickými zařízeními“. Handyová však údajně toto ustanovení zákona vědomě a úmyslně porušila, čímž spáchala trestný čin pohrdání zákonem.

Žalobu podalo přímo americké ministerstvo spravedlnosti. Horní hranice trestu ve smyslu příslušného zákona je 11 let. Ministerstvo požadovalo pro obžalovanou šest a půl roku. Soud na základě tlaku obhajoby nakonec rozhodl o trestu 57 měsíců. Během soudního líčení obhájci poukázali na nenásilné počínání paní Handyové a na její humanitární úmysl zasadit se za život nenarozených dětí, který je v USA ohrožen podstatně více než život kterékoliv jiné menšiny.

Protestní akce před potratovou klinikou Santangelo (ten název je přímo rouhavou ironií, pozn. překl.) ve Washingtonu 22. října r. 2020 byla naprosto pokojná a bez jakýchkoliv nenávistných projevů. Hlavním důvodem jejího konání bylo důvodné podezření, že majitel a provozovatel kliniky gynekolog Cesare Santangelo provádí i pozdní potraty těsně před porodem a dětem, které přesto potrat přežijí, neposkytne žádnou pomoc, ale nechá je zemřít. Právě toto se stalo – jak zdůraznili obhájci Lauren Handyové z Thomas More Society při procesu – motivací její účasti na této protestní akci u kliniky Santangelo. Někteří obránci života při ní klečeli a modlili se, další rozdávali informační brožurky o ochraně života a hovořili s ženami, které chtěly podstoupit potrat, další zase se přivázali řetězy ke klinice.

Ježíš Kristus byl bezpochyby nejvýznamnější člověk v celé historii lidstva, který se narodil na naší domovské planetě. Protože Ježíš Nazaretský, který byl označen řeckým pojmenováním Kristus, se vskutku narodil jako pravý člověk, i když byl pravým Bohem. I proto o něm mluvíme jako o Bohočlověku. V Katolické církvi se více zabýváme Božskou podstatou a učením Ježíše Krista, protože Ježíš byl v první řadě náš Spasitel a Jeho nejdůležitějším posláním byla spása lidských duší. Musíme se však zajímat i o pozemský život Spasitele, protože je zdrojem poučení a inspirace pro nás všechny.

Mnohé údaje o pozemském životě Ježíše Krista nacházíme v Bibli a Tradici Katolické církve. Ne všichni lidé však tyto údaje akceptovali. Zvláště nepřátelé Ježíše Krista a Katolické církve, ale i skeptici všemožného ražení a pseudovědci zpochybňovali základní údaje o Ježíši Kristu, nacházející se v Bibli a katolické Tradici. Vzpomeňme alespoň některé z nich.

Tradice Katolické církve hovoří jednoznačně o tom, že dnem narození Ježíše Krista je 25. prosinec. Mnozí skeptici, kteří chtěli být „chytřejší“ než katolická Tradice, však datum narození Spasitele soustavně zpochybňovali. Jenže lidská věda začíná stále důsledněji potvrzovat pravdivost událostí, popsaných v katolické Tradici.

Je sice fakt, že datum narození Krista není přesně uvedeno v Písmu svatém a nepatří k hlavním, neomylným pravdám katolického učení, ale přesto začínají vědci potvrzovat to, co hlásala Katolická církev po celá staletí. A co je nejdůležitější, jedním z těchto vědců je odborník, který není křesťan. Je jím Shemarjahu Talmon, židovský docent Jeruzalémské univerzity.

Arcibiskup mons. Marcel Lefébvre napsal knížku pod názvem „Oni Ho sesadili z trůnu!“ Měl na mysli Ježíše Krista. Spis je o neomodernistické hierarchii a heterodoxních teolozích, kteří na Druhém vatikánském koncilu a zejména pak po něm rozmělnili dosavadní katolickou nauku o Kristu jako jediném Spasiteli a věčném Králi.

Bůh je ale, jak říká katolický katechismus, jedné podstaty ve třech osobách. Proto když se někdo modlí k jedné Božské osobě, modlí se zároveň i k dalším dvěma, neboť mezi nimi existuje bytostná jednota. Pouze akt Vykoupení je dílem druhé Božské osoby, Syna, i když tajemná součinnost Otce a Ducha Svatého je také tady nepopiratelná.

Proto tedy, když neomodernisté podle mons. Lefébvra „sesadili z trůnu Boha Syna“, sesadili též Otce a Ducha Svatého, trojjediného Boha. Nový mešní řád vyhlášený papežem Pavlem VI. r. 1969 (dále jen NOM) to dokazuje svým církevním kalendářem, v němž je Duch Svatý svým způsobem „vytlačen na okraj“.

Tradiční římský ritus, jak se celebroval dlouhá staletí, má po všech třech Hodech Božích oktáv. Existuje vánoční oktáv Narození Páně, oktáv velikonoční a oktáv svatodušní. Z kalendáře NOM byl svatodušní oktáv vypuštěn. Podle pokoncilních liturgistů prý je zbytečný, neboť Hod Boží svatodušní předchází novéna. Ta ovšem je i v kalendáři tradičního ritu a není žádný rozumný důvod, proč by kvůli novéně musel být odstraněn po slavnosti Ducha Svatého svatodušní oktáv. Duchovně působí opravdu jako „pěst na oko“, když v neděli slavíme seslání Ducha Svatého jako jeden z největších svátků církevního roku, ale hned v pondělí nato, kdy jsme ještě vnitřně pod dojmem a vlivem této nádherné slavnosti, se najednou ocitáme na mši tak zvaně „během roku“. Přitom svatodušní pondělí i v lidové tradici odedávna k svátku Ducha Svatého nerozlučně patřilo, v některých zemích, i když sekularizovaných (např. Německo), svatodušní pondělí je pořád dnem volným od práce.